ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3625.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3625/2022-208
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Z. V. , narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530, o 1.642.819 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 27/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 13 Co 175/2022-188, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 13 Co 175/2022-188, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 2022, č. j. 27 C 27/2020-159, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 27 C 27/2020-159, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 556.601 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně požadovala pojistné plnění za újmu na zdraví (zlomenina hrudní kosti a žeber, traumatický hemo-pneumothorax, trhlina sleziny a jater, zlomeniny pánve a levé stehenní kosti, mnohačetné kontuze a obrna lýtkového nervu) způsobenou jí řidičem osobního motorového vozidla, jež bylo v době nehody dne 6. 2. 2016 pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu z provozu vozidla u žalované pojišťovny. Poté, co bylo samostatným usnesením pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění, na něž žalovaná žalobkyni plnila 1.025.986 Kč, shledal soud důvodnou námitku promlčení ohledně nároku na náhradu bolestného. Z provedeného dokazování zejména lékařskými zprávami zjistil, že žalobkyně utrpěla bolest pro zlomeninu levé stehenní kosti, hospitalizována byla ve Fakultní nemocnici v Brně od 6. 2. 2016 do 1. 3. 2016 a v Nemocnici Pelhřimov od 4. 3. 2016 do 8. 4. 2016 (propouštěcí zpráva konstatuje pohyblivost levé dolní končetiny bez zjevnější bolestivosti, dotažení flexe až bolestivé), v roce 2017 neměla akutní bolesti v souvislosti s dopravní nehodou, toliko doznívající, respektive přetrvávající bolest, zapříčiněnou nehodou, respektive následnými operacemi. Lékařské zprávy se nezmiňují o žádné bolesti, s výjimkou bolesti levé dolní končetiny a bolesti v bederní páteři, podle zprávy ze dne 25. 5. 2016 z odborné léčebny žalobkyně dokonce žádné bolesti neudávala. Za přesvědčivé měl soud odborné vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína doc. MUDr. Radovana Uvízla, Ph.D., který vznik bolesti vázal k akutní fázi bolestivého stavu a výslovně spojil ustálení bolesti s okamžikem její maximální intenzity, tedy k 25. 2. 2016 při provedení posledního invazivního výkonu, jímž byla drenáž pravé hrudní dutiny k odstranění krve nahromaděné při úrazu. Oproti tomu žalobkyní předkládaný posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie (specializace traumatologie) a stanovení nemateriální újmy na zdraví MUDr. Milana Kutáčka, který své hodnocení týkající se levé stehenní kosti vztáhl na všechny ostatní bolesti a za stabilizaci bolesti po úrazu prohlásil den, který se týkal pouze bolestivosti hojení levé stehenní kosti, měl soud za odporující doloženým lékařským zprávám. Z hlediska bolesti se tedy stav žalobkyně ustálil dne 25. 2. 2016 po drenáži hemotoraxu vpravo a počínaje dnem 26. 2. 2016 počala běžet tříletá promlčecí lhůta ve smyslu §629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jež skončila přede dnem 28. 1. 2020, kdy byla podána žaloba.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 13 Co 175/2022-188, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry, které soud prvního stupně vedly k zamítnutí žaloby. Odvolací soud připomněl, že žalobkyně byla po dopravní nehodě od 6. 2. 2016 hospitalizována a podrobila se operačním zákrokům, poslední z nich proběhl dne 25. 2. 2016; z nemocnice byla propuštěna 8. 4. 2016 a rehabilitace, nejprve ústavní, posléze ambulantní, byla ukončena dne 11. 7. 2017. V souladu s ustálenou judikaturou přitom vznik bolesti, která má být odškodněna, předpokládá, že konkrétní bolest dosáhla určité intenzity, kterou již lze odškodnit, tedy vznik škody se váže k počátku, kdy se bolest stala odškodnitelnou. Proto odvolací soud intenzitu bolesti časově vztáhl k fázi léčby bezprostředně po úrazu, nikoliv však ke dni poslední operace, ale ke dni ukončení hospitalizace, tedy k dubnu 2016, kdy se bolest stala odškodnitelnou. Tehdy bylo možné provést její ohodnocení, aniž by bylo významné, kdy bolest zhodnotil znalec. Byla-li žaloba podána až 28. 1. 2020, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, přičemž otázka hmotného práva nebyla současně za daných skutkových okolností vůbec řešena. Podle dovolatelky soudy pochybily při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty ve smyslu §620 o. z. u náhrady bolestného. Výkladem termínu „stabilizace bolesti“, podávaným Metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví ohledně okamžiku rozhodného pro možnost vyčíslení bolestného a počátek běhu promlčecí lhůty, se judikatura doposud nezabývala. K mylné aplikaci procesního práva pak došlo ze strany odvolacího soudu tím, že vlastní úvahou rozhodl o skutečnostech, ke kterým je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. O nesprávnosti náhledu odvolacího soudu podle dovolatelky svědčí závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 332/2005, podle nějž lze hodnocení bolesti provést až v době její stabilizace. V souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3484/2019 a sp. zn. 25 Cdo 4303/2019 je i v daném případně rozhodný počátek běhu promlčecí lhůty práva poškozené vůči škůdci, přičemž u újmy na zdraví jde toliko o subjektivní tříletou promlčecí lhůtu ve smyslu §620 o. z. Vědomost o újmě v podobě vytrpěné bolesti pak nastává až v situaci, kdy se zdravotní stav natolik ustálil, že lze objektivně provést zhodnocení bolesti, jak vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007. Pro danou věc jsou podle dovolatelky rovněž přiléhavé závěry vyjádřené v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, v němž Nejvyšší soud odmítl úvahu spojující počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1200/2022 nelze po poškozeném chtít, aby v průběhu léčby průběžně vyhodnocoval, zda je jeho zdravotní stav již ustálen, a vědomost o svém stavu tak může nabýt až tehdy, byl-li léčebný proces definitivně ukončen nebo se na ustálenosti jeho stavu shodli lékaři. Dovolatelka má za to, že obdobný přístup, vyjádřený k náhradě za ztížení společenského uplatnění, se prosadí i u nároků z titulu bolestného po těžkých polytraumatech s komplikovanou léčbou. Pojem stabilizace bolesti přitom nebyl doposud vyložen a je třeba zodpovědět, lze-li jej ztotožnit s okamžikem propuštění z hospitalizace navazující bezprostředně na utrpěné poškození zdraví, probíhá-li léčení utrpěných zranění komplikované prodloužením doby hojení zlomeniny stehenní kosti. Metodika odškodňování bolesti přitom pracuje s tím, že bolest může vznikat nejen při škodní události, ale též při léčení či odstraňování újmy na zdraví. Ke stabilizaci bolesti zde tedy došlo až po ukončení rehabilitační léčby dne 11. 7. 2017, do té doby nebyla bolest trvalá, aby byla zohlednitelná v rámci odškodnění ztížení společenského uplatnění. Závěr o stabilizaci bolesti přitom závisí na vyjádření odborného lékaře, nikoli na volné úvaze soudu. Z procesního hlediska soud pochybil, rozhodl-li o ustálení zdravotního stavu žalobkyně volnou úvahou, ačkoliv jde o posouzení skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí. Žalobkyní předložený znalecký posudek přitom určil datum stabilizace bolesti právě ke dni 11. 7. 2017. Soud neodstranil rozpor tohoto znaleckého posudku s žalovanou předkládaným odborným vyjádřením jiného lékaře. Nahrazení znaleckého zjišťování vlastní úvahou soudu je postupem rozporným například se závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, či ze dne 5. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 589/2005. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobkyně, poukázala na vývody právní teorie a praxe hovořící pro správnost napadeného rozhodnutí a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné pro otázku promlčení práva na pojistné plnění podle §6 odst. 2 písm. a) a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, za vytrpěnou bolest, nenavazují-li bolestivé stavy bezprostředně na škodní událost.
Podle §619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odstavce 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Podle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Podle §626 o. z. u práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.
Podle §635 odst. 2 o. z. se právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti promlčí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva s důsledkem výrazného oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. U práva na pojistné plnění stanoví §626 o. z. počátek tříleté promlčecí lhůty k okamžiku uplynutí jednoho roku od pojistné události. Jedná se o objektivní promlčecí lhůtu, která začíná běžet bez ohledu na vědomost osoby oprávněné čerpat pojistné plnění. U práva na náhradu újmy na zdraví se uplatní jen tzv. subjektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek spojuje §620 odst. 1 o. z. s vědomostí poškozeného o újmě a osobě povinné k její náhradě. Účelem §635 odst. 2 o. z. je pak sjednotit konec promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti, a zamezit tak situacím, kdy by poškozený mohl vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když byl jeho nárok vůči škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v §2761 o. z. (srov. TÉGL a WEINHOLD in: MELZER, F. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004. ISBN 978-80-7502-003-1, v soudní praxi pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, uveřejněný pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále též jen „Sb. rozh. obč.“). Proto i v nyní posuzovaném případě je významné, kdy se promlčel nárok dovolatelky na náhradu újmy na zdraví proti řidiči vozidla, který způsobil dopravní nehodu.
Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu §2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách (tzv. bolest v širším smyslu). Výkladem §2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. V případě dlouhodobého léčení, které nevede k odstranění příčin bolestivých stavů, jestliže se stávají bolesti trvalými (chronickými), odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, č. 7/2017 Sb. rozh. obč.). Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2022, str. 321). Navíc je třeba zohlednit i případnou okolnost, že u mnohačetných zranění může probíhat léčba a hojení jednotlivých dotčených orgánů či částí těla v odlišných časových rovinách, takže i z tohoto pohledu se může nárok na náhradu bolesti členit. Pro tento závěr hovoří i argument, že pokud by naopak byla možnost stanovení náhrady za bolest oddalována až do okamžiku, v němž již s konečnou platností nelze očekávat vznik jiných (dalších) bolestí, dostával by se poškozený do obtížné situace, neboť by s uplatněním svého nároku musel vyčkávat třeba i dlouhá léta (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1711/2022). Na druhou stranu ovšem může být bolest po určitou dobu relativně setrvalá, přetrvávající (případně s kolísavou intenzitou) a je nutno na ni hledět jako na jeden ucelený nárok.
Počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo k újmě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil. Jestliže v nyní posuzovaném případě nebylo od počátku pochyb o osobě škůdce, resp. o povinnosti žalované pojišťovny poskytnout pojistné plnění, pak pro řešení, zda se uplatněný nárok promlčel, je klíčový okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku újmy spočívající ve vytrpěných bolestech. Vědomost poškozeného v tomto směru musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 11. 1924, sp. zn. Rv II 559/24, Vážný č. 4389). V případě bolesti nabývá poškozený vědomost o újmě nikoliv již v okamžiku, kdy bolest pociťuje, nýbrž až v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, publikované pod C 5789 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Z logiky věci nemůže poškozený takové vědomosti nabýt dříve, než újma objektivně vzato vznikla.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že judikatura nepřipouští, aby poškozený mohl odkládat počátek promlčecí lhůty zcela podle své vůle do momentu, kdy se rozhodne nechat si vypracovat znalecký posudek. Tím by byl do značné míry popřen účel promlčení jako takový, jenž spočívá především ve stimulaci subjektů k včasnému vykonání práv, v limitaci doby, po níž jsou dlužníci vystaveni vynucujícímu zákroku, a v nastolení právní jistoty, jíž by se příčilo neúměrně dlouhé přetrvávání práv a povinností, jejichž prokazování po uplynutí delší doby je spojeno s určitou mírou spornosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 21/02, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019). Na druhou stranu ovšem v případě zásahu do osobnostních práv, mezi něž patří i poškození zdraví, nemusí být tento okamžik vždy zcela exaktně zjistitelný a vědomost poškozeného o újmě může být limitována složitostí případu, jestliže se například v rámci mimosoudního řešení náhrady či soudního sporu nejsou na odpovídajícím závěru schopni shodnout ani odborníci. I tehdy však musí mít poškozený povědomí o svém zdravotním stavu natolik podložené, aby si mohl utvořit závěr, že mu vznikla odškodnitelná újma na zdraví uplatnitelná u soudu; tehdy počíná běžet promlčecí lhůta.
Soudní praxe proto pracuje s pojmy 1) akutní fáze bolestivého stavu, s níž se spojuje v obecné rovině vznik nároku, nicméně jde především o okamžik, k němuž se má hodnotit charakter a intenzita bolesti (zejména je-li používán bodový systém založený na Mezinárodní klasifikaci nemocí či podobných etiologicky pojatých hodnoceních), a 2) stabilizace bolesti, která je významná pro možnost vyčíslení nároku. Na rozdíl od trvalých následků, které se pro účely nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění hodnotí až v okamžiku celkového ustálení zdravotního stavu (zpravidla po ukončení lékařských výkonů způsobilých zlepšit stav pacienta), je stabilizací bolesti míněn stav, kdy je zřejmé, že bolestivost části těla či dočasná obtíž je z pohledu odborných zkušeností dána v rozsahu a míře, u nichž se nepředpokládá zhoršení či rozšíření. Tento přístup je ovšem poněkud poplatný způsobu stanovení výše náhrady podle dotčených tělesných částí a ne zcela bez dalšího funguje právě u dlouhodobějších bolestivých stavů, kdy může být určitou dobu nejasné, zda bolest dokonce nepřeroste v trvalý následek. I z tohoto důvodu může být vědomost poškozeného o vzniku nároku limitována, neboť doba trvání bolesti není přesným hodnotícím kritériem, nýbrž zpravidla důvodem pro doporučené zvýšení náhrady coby komplikace v rámci medicínské klasifikace nebo pro přiměřené zvýšení náhrady úvahou soudu.
Odvolací soud v projednávané věci sice vyšel z obecného východiska, že poškozený nabývá vědomost o újmě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti, spojil ovšem tento moment s ukončením hospitalizace, ačkoliv znalecký posudek MUDr. Kutáčka naznačuje, že i v pozdější době se u dovolatelky projevovaly bolestivé stavy dolní končetiny zejména v souvislosti s rehabilitačními procedurami a že jak z hlediska bolestivosti, tak konsolidace zlomené kosti mohlo dojít definitivně ke stabilizaci až v červenci 2017. Potvrdil-li tedy zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, aniž zvážil možnost vzniku (samostatně či permanentně přetrvávajícího) odškodnitelného bolestivého stavu a dočasných obtíží následujících až po léčbě a zákrocích provedených bezprostředně po škodní události, není rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výkladu §2958 o. z. úplné a tím ani věcně správné.
Protože uplatněný dovolací důvod je naplněn, Nejvyšší soud podle §243e o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek v příslušných výrocích a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soud znovu posoudí intenzitu, povahu a časovou souvislost zaznamenané bolesti a míry obtíží a omezení v době rehabilitačního léčení a promítne tyto úvahy do závěru o promlčení nároků z jednotlivých bolestivých stavů a dočasných obtíží (tzv. bolest v širším slova smyslu), případně celku.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu