ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.887.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 887/2023-791
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) Římskokatolická farnost – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1 , IČO 65050410, se sídlem U Černé věže 71/4, 370 01 České Budějovice, zastoupená JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem Za Hřištěm 1141/2, 370 10 České Budějovice, b) Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3, zastoupená prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: F. H. , zastoupený Mgr. Jiřím Šafkou, advokátem se sídlem Pod Hybšmankou 2339/19, 150 00 Praha 5, o určení vlastnického práva, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2020, č. j. 19 Co 156/2017-437, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, č. j. 5 Co 948/2022-709, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Zlatuše Čaňové.
III. Žalobkyni b) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2020, č. j. 19 Co 156/2017-437, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2019, č. j. 27 C 82/2013-376. Důvod zmatečnosti spatřoval v tom, že ve stejné věci již bylo dříve pravomocně rozhodnuto [§229 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. 11. 2022, č. j. 5 Co 948/2022-709, potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2022, č. j. 27 C 82/2013-673, jímž tento soud zamítl návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2020, č. j. 19 Co 156/2017-437, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2019, č. j. 27 C 82/2013-376, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovaným dne 19. 1. 2021 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl dále i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 6. 12. 2011, č. j. 2 C 93/2006-590, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2012, č. j. 5 Co 570/2012-639, uložil soud tehdejšímu žalovanému [Pozemkovému fondu ČR, na jehož straně jako vedlejší účastnice vystupovala nynější žalobkyně a)] povinnost uzavřít s tehdejším žalobcem [F. H. starším (dále jen „st.“), otcem žalovaného, který v tomto řízení vystupoval na jeho straně jako vedlejší účastník] smlouvu o převodu pozemků č. parc. XY a nově vzniklého pozemku č. parc. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „předmětné pozemky“). Na základě těchto rozsudků povolil katastrální úřad vklad vlastnického práva F. H st. k předmětným pozemkům s účinky ke dni 3. 10. 2012. Darovací smlouvou ze dne 25. 10. 2012 F. H. st. daroval tyto pozemky žalovanému. Avšak k dovolání tehdejšího žalovaného byly rozsudky Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 93/2006-590, i Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 570/2012-639, zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 28 Cdo 257/2013-680, (bylo rozhodnuto v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., dále jen „zákon o půdě“) a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté byla rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, žaloba zamítnuta, rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci a v napadeném nákladovém výroku byl rozsudek usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, potvrzen. Nato podali žalobci v této věci (nezávisle na sobě) žalobu na určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům proti žalovanému, který byl jako vlastník předmětných pozemků zapsán v katastru nemovitostí. Po spojení ke společnému projednání byly žaloby nejprve rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2016, č. j. 27 C 82/2013-179 (potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017, č. j. 19 Co 156/2017-222), zamítnuty, avšak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 1211/2018-272, byla obě tato rozhodnutí zrušena. Dalším rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 7. 2019, č. j. 27 C 82/2013-376, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 27 C 82/2013-391, bylo žalobám vyhověno a vlastnické právo státu k předmětným nemovitostem určeno. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 3. 2020, č. j. 19 Co 156/2017-437, dovolání žalovaného proti němu podané bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, č. j. 28 Cdo 2380/2020-540, odmítnuto a jako zjevně neopodstatněná byla odmítnuta i jeho ústavní stížnost, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 146/21. Následně podal žalovaný žalobu pro zmatečnost, o níž odvolací soud rozhodl rozsudkem v tomto dovolacím řízení posuzovaným. Po právní stránce odvolací soud věc ve shodě se soudem prvního stupně posoudil podle §229 odst. 2 písm. b) a §159a odst. 4 o. s. ř. a uzavřel, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 není dána totožnost účastníků. Zdůraznil, že závaznost rozhodnutí se nevztahuje na vedlejšího účastníka řízení, přičemž jak žalobkyně a), tak žalovaný byli v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 v postavení vedlejších účastníků, na rozdíl od řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013, kde byli účastníky řízení. Odvolací soud současně uzavřel, že není dána ani totožnost předmětu řízení. Nutnost vést řízení o určení vlastnického práva (sp. zn. 27 C 82/2013) vyvolal žalovaný tím, že po zamítnutí žaloby na uložení povinnosti uzavřít s tehdejším žalobcem F. H. st. smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům, neuvedl stav vlastnického práva katastru nemovitostí do souladu se zamítavým soudním rozhodnutím. Navíc žaloba ve věci sp. zn. 2 C 93/2006 byla zamítnuta, a protože je závazný pouze výrok rozhodnutí, netvoří toto zamítavé rozhodnutí v dané věci překážku věci rozhodnuté. Návrh na odklad vykonatelnosti pak byl zamítnut správně proto, že zmatečnostní žalobě nebylo vyhověno.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se podle něj odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1074/98, pokud uzavřel, že rozsudek o zamítnutí žaloby nemůže vytvořit překážku věci rozhodnuté, a nerespektoval ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2070/2010. Je-li žaloba zamítnuta, musí se rozlišovat, z jakého důvodu k zamítnutí došlo. Dovolatel odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, podle kterého byl F. H. st. v řízení neúspěšný proto, že na něj bylo třeba pohlížet jako na vlastníka předmětných pozemků (žalovaný již jejich vlastníkem nebyl), a proto soud považoval nárok pana H. st. za uspokojený. Dovolatel na základě toho dovozuje, že uzavřel-li soud, že nárok byl uspokojen převodem pozemků, jež byly darovány žalovanému, přezkoumal současně platnost darovací smlouvy se závěrem, že vlastnictví předmětných pozemků platně přešlo na žalovaného. V řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 byla tudíž řešena stejná otázka jako v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006. V rozporu s rozhodnutími sp. zn. 31 Cdo 2740/2021 a 30 Cdo 1277/2013 je závěr soudu, že žaloba na plnění nemůže být ze své podstaty překážkou následující určovací žalobě, protože se jedná o jiný předmět řízení. Za v judikatuře dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda se závaznost rozsudku vztahuje i na vedlejšího účastníka, přičemž odvolací soud posoudil tuto otázku nesprávně. Z §93 o. s. ř. podle žalovaného vyplývá opak, neboť podle tohoto ustanovení mají v řízení účastník i vedlejší účastník stejná práva a povinnosti. Nesprávně posoudil odvolací soud i otázku, zda lze žalobkyni a) považovat za právní nástupkyni státu. Pokud žalobkyně a) tvrdí, že má nárok na vydání předmětných pozemků, není rozhodné, že je zatím nenabyla, ale pouze u žalobkyně b) uplatnila právo na jejich vydání. Pro účely posouzení závaznosti rozhodnutí je třeba ji za právní nástupkyni považovat. Proto je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 4951/2009 a 30 Cdo 3500/2015. Dále dovolatel uvádí, že nespatřuje překážku věci rozhodnuté ve zrušených rozsudcích, kterými jeho otec nabyl vlastnické právo, ale v navazujícím rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami. Za nesprávné považuje dovolatel i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se žalobě pro zmatečnost vyhovuje, nebo aby ho společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) i b) se ve svých vyjádřeních ztotožnily se závěry odvolacího soudu a navrhly odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalovaného není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 730/2010, nebo ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3249/2018). O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, či usnesení ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1214/2016, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1114/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod C 401 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4951/2009). Z ustálené judikatury dále vyplývá, že se účinky právní moci nevztahují na vedlejší účastníky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2319/2016, či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3804/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně postavil své rozhodnutí na závěru, že zmatečnostní důvod ve smyslu §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn, neboť není dána ani totožnost účastníků řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 a účastníků řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013, a ani totožnost věcí projednávaných v těchto řízeních. Účastníky řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 byli F. H. st. (žalobce) a Pozemkový fond ČR (resp. Česká republika – Státní pozemkový úřad). Pouze pro tyto účastníky bylo konečné zamítavé rozhodnutí (subjektivně) závazné; pro soudy a jiné státní orgány byl výrok pravomocného rozsudku závazný jen potud, pokud jako předběžnou otázku posuzovaly právní vztahy těchto účastníků, jež byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. F. H. mladší (dovolatel) a Římskokatolická farnost – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1 [v této věci žalobkyně a)], byli v tomto řízení pouze vedlejšími účastníky. Z výše citované judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007) pak vyplývá, že pokud dovolatel a žalobkyně a) měli postavení vedlejších účastníků, nebylo pro ně rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 závazné, a proto ve vztahu k nim nemohla vzniknout překážka věci rozhodnuté. Lze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že totožnost účastníků v těchto věcech není dána. K argumentaci dovolatele ohledně právního nástupnictví lze uvést, že žalovaný (dovolatel) nebyl v době řízení vedeného před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 právním nástupcem F. H. st. Předmětné pozemky na něj sice byly převedeny, ale na základě absolutně neplatné darovací smlouvy, která tudíž nemohla vyvolávat právní účinky. Ani žalobkyni a) nelze považovat za právní nástupkyni České republiky, jak nesprávně dovozuje dovolatel, neboť na ni v tu dobu pozemky dosud nebyly převedeny, ale pouze požádala o jejich vydání. Nedošlo tedy k singulární ani univerzální sukcesi. Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3500/2015, pak na posuzovaný případ nedopadá. V něm se totiž žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva z důvodu tvrzené absolutní neplatnosti dohody, kterou jí uložil soud uzavřít svým pravomocným rozhodnutím, jež nebylo zrušeno. Na rozdíl od toho byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006 nabývací titul odklizen rozhodnutím Nejvyššího soudu a tehdejší žalobce ve výsledku nebyl v řízení úspěšný. V dalším řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 82/2013 pak bylo podstatné posouzení otázky platnosti či neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi F. H. st. a F. H. (dovolatelem).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelem formulované otázky závaznosti rozhodnutí pro vedlejšího účastníka a závaznosti rozhodnutí pro právního nástupce odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání žalovaného přípustné podle §237 o. s. ř.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud žalobě nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (ohledně závěru soudu o totožnosti předmětu řízení) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Pouze pro úplnost lze konstatovat, že v novém řízení (sp. zn. 27 C 82/2013) nešlo o tentýž nárok ani stejný předmět řízení, neboť ve věci sp. zn. 2 C 93/2006 se F. H. st. jako oprávněná osoba podle zákona o půdě domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o převodu nemovitostí, zatímco ve věci sp. zn. 27 C 82/2013 se žalobci domáhali určení vlastnického práva České republiky na základě skutkových tvrzení, že žalovaný není vlastníkem předmětných nemovitostí (byť je zapsán v katastru nemovitostí), neboť je nabyl na základě absolutně neplatné smlouvy.
Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v části, jíž potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na odklad vykonatelnosti v něm citovaných rozsudků. Ve vztahu k této části potvrzujícího usnesení odvolacího soudu však nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, v tomto rozsahu trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení, jež měly spočívat v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu