ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.315.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 315/2023-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně NIXIN ENERGY, SE , se sídlem v Brně, Křížová 96/18, IČO 24739014, zastoupené JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, U Hostavického potoka 787/37, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, IČO 64948242, o 4.189.391 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 303/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 70 Co 270, 271/2022-606, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 C 303/2018-556, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 4.189.391 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.), jejichž výši vyčíslil usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 12 C 303/2018-563.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 70 Co 270, 271/2022-606, potvrdil jak rozsudek (výrok I.), tak usnesení (výrok II.) soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že nezbytnými podmínkami vzniku odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku porušení smluvní povinnosti [§2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] jsou porušení smluvní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost nimi a že důkazní břemeno k prokázání všech těchto předpokladů nese žalobkyně, přičemž se jí, ani přes poučení dle §118a o. s. ř. soudem prvního stupně, nepodařilo prokázat, že do pronajaté bezpečnostní schránky skutečně vložila zlato, jak tvrdila (tedy vznik škody).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovolatelka obsáhle rekapituluje zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů, nesouhlasí především s jejich skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje zejména prostřednictvím skutkových námitek. S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek ve vztahu k zásadní otázce, na níž napadené rozhodnutí spočívá, tedy zda došlo k prokázání vzniku škody jakožto jednoho z předpokladů pro odpovědnost za škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti (§2913 o. z.), dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, odpovídají obsahu spisu, a nejsou tedy natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů mají náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř., jsou pochopitelná, srozumitelná a spolehlivě z nich vyplývá, jakými úvahami se oba soudy při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídily. Ostatně dovolatelkou tvrzené nedostatky jejich odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost lze dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017).
O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně se ve svém rozsudku uvedenými východisky řídil a také přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů další navrhované důkazy neprováděl (především jejich nemožnost prokázat, že do bankovní schránky bylo vloženo zlato). Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí s jeho skutkovými i právními závěry ztotožnil a současně také řádným způsobem reagoval na dovolatelčiny odvolací námitky; nezbývá než uzavřít, že jeho rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat ani za nepřezkoumatelné.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovolání podává „vůči všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu „v celém jejich rozsahu“. Zastává však
– s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu