ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.338.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 338/2023-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce V. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, proti žalovanému M. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1871/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 379/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 24 Co 108/2022-382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám Mgr. Jana Mráze, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“).
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 8 C 379/2019-289, žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 24 Co 108/2022-382, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Po doplnění dokazování dovodil, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem a M. Š. a V. Š. jako nájemci dne 11. 1. 2001 (dále jen „Smlouva“) je neplatná. Vůlí ani jedné ze stran totiž nebylo uzavřít nájemní smlouvu, nájemci neměli v úmyslu předmět nájmu užívat a zásadně tak ani nečinili. Nebyly tudíž naplněny základní pojmové znaky tohoto závazku a jde tak o smlouvu simulovanou. Zároveň strany neuzavřely ani smlouvu jinou, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že každá z nich měla odlišnou představu o jejím obsahu. Je-li neplatná Smlouva, pak je neplatná i plná moc ze dne 11. 1. 2001 (dále jen „Plná moc“), na jejímž základě uzavřel M. Š. jako zástupce prodávajícího (žalobce) se žalovaným jako kupujícím dne 5. 4. 2019 kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků, neboť ta je se Smlouvou nedílně spojena. Dohoda o zastoupení obsažená ve Smlouvě totiž měla být prostředkem k její realizaci a Plná moc zároveň představuje pouze průkaz takto vzniklého zmocnění. Proto uzavřel, že zastoupení žalobce M. Š. nevzniklo a při uzavírání kupní smlouvy jednal M. Š. bez plné moci, přičemž žalobce toto jeho jednání neschválil a svůj nesouhlas žalovanému oznámil. Kupní smlouva pro něj tudíž není závazná a žalobce se její neplatnosti dovolal také vůči žalovanému. Z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Dovolání žalovaného proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) z dále uvedených důvodů přípustné.
Předně je třeba uvést, že žalobce zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu především prostřednictvím skutkových námitek a poukazuje též na vady řízení (výtkami, že závěr odvolacího soudu o neoddělitelnosti dohody o plné moci od Smlouvy pro něj byl překvapivý a zároveň je nepřezkoumatelný), čímž uplatňuje dovolací důvody, které k dispozici nemá (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud postupoval s ohledem na datum uzavření Smlouvy podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (srov. §3074 odst. 1 věta první za středníkem a §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Otázku výkladu ustanovení §41a obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5662/2017).
V dané věci totiž zjistil, že vůlí stran Smlouvy nebylo uzavřít nájemní smlouvu, neboť podstatou jejich smluvního vztahu nemělo být užívání pozemků, ale spíše jejich správa (jejich zhodnocení pro následný prodej, jak ostatně zdůrazňuje sám žalovaný v dovolání), byť konkrétní představy o obsahu takto vzniklého závazku měly obě strany rozdílné. Za těchto okolností nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že Smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť skutečně nenaplňovala všechny pojmové znaky nájemní smlouvy, jak vyžaduje ustanovení §663 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 430/97). Přitom je bezvýznamné, že nájemce obecně není povinen předmět nájmu užívat (jde o jeho právo), jelikož rozhodující je v této souvislosti (tj. při posouzení, zda byly naplněny všechny pojmové znaky nájemní smlouvy) vůle stran, jak ji odvolací soud provedeným dokazováním zjistil, a účel, který strany uzavřením smlouvy sledovaly, tedy zamýšlený obsah mezi nimi (byť neplatně) vzniklého závazku.
Žalovaný dále namítá, že Plná moc je od Smlouvy oddělitelná ve smyslu ustanovení §41 obč. zák. Obecně platí, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu i účel, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali s přihlédnutím k povaze právního úkonu i k okolnostem, za nichž k němu došlo. Uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný pod č. 6/1998 časopisu Právní rozhledy, ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod č. 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2635/2014 - ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2061/17).
Ani při posuzování této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Důsledně se totiž řídil výkladovými pravidly ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., řádně zjistil vůli obou stran Smlouvy a na podkladě takto zjištěného skutkového stavu (jež je v dovolacím řízení nezpochybnitelný) přiléhavě uzavřel, že dohoda o plné moci obsažená v čl. V. bodu I. Smlouvy je od samotné Smlouvy neoddělitelná, neboť právě ona měla být prostředkem k její realizaci.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovolání podává „proti výroku I. a II.“ rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu