ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.482.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 482/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně MEDA spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Erbenova 1318/17, IČO 45806080, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671/0, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně J. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671/0, proti žalované Fakultní nemocnici Bulovka , se sídlem v Praze 5, Budínova 67/2, IČO 00064211, o přezkum oprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 100/2019, o dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-173, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a vedlejší účastník na její straně jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 28 C 100/2019-123, ve znění usnesení ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 C 100/2019-210, zamítl žalobu, aby soud určil, že výpověď ze dne 4. 4. 2019 daná žalovanou žalobkyni z nájmu tam blíže specifikovaných prostorů sloužících k podnikání je neoprávněná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-173, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2022, č. j. 54 Co 13/2022-213, potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně dovolání žalobkyně a vedlejší účastník na její straně; k dovolání se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s ustanovením §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť vedlejší účastník není k podání dovolání ve věci samé oprávněn [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 31. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3215/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 14. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 966/20)].
Byť dřívější judikatura dovodila, že vedlejší účastník je oprávněn podat dovolání pouze proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. opět již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1664/2005, či ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3532/2021), podle současné procesněprávní úpravy - §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. - není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V tomto rozsahu bylo proto dovolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku výkladu právních jednání posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci.
V soudní praxi není pochyb, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), a to již proto, že závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyslovil závěr, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je tedy základním hlediskem pro výklad právního jednání úmysl jednajícího (případně – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Skutečnou vůli jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním), a je nutné ji upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli jednajícího (§556 odst. 1 věta první o. z.), postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z.
V projednávané věci dospěl odvolací soud na základě výkladu obsahu účastníky uzavřené nájemní smlouvy k závěru, že si mimo výpovědní důvody sjednali též možnost odstoupení od smlouvy, což je možné [srov. Hulmák M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s.502–506; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2177/2021, uveřejněný pod č. 17/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek]; k naplnění důvodů pro odstoupení došlo (žalovaná prostory neodkladně a prokazatelně potřebovala k plnění svých úkolů zdravotnického zařízení), žalovaná možnosti odstoupit od smlouvy využila, a žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi tak není důvodná. Z obsahu odůvodnění je přitom zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu upřednostnil společný úmysl účastníků smlouvy v době jejího uzavření, přičemž úmysl smluvních stran byl jasně a srozumitelně vyjádřen obsahem smlouvy, význam právního jednání byl jednoznačný a nevznikly žádné pochybnosti o tom, co chtěli účastníci přesně vyjádřit.
Dovolatelka dále v dovolání namítla, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud neprovedl některé (v dovolání specifikované) důkazy, které navrhla k prokázání svých tvrzení, aniž by tento svůj postup blíže odůvodnil; tím se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu pojednávající o tzv. opomenutých důkazech. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tomu tak v tomto případě není.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017).
O takový případ však v projednávané věci nejde. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly další důkazy navržené žalobkyní před soudem prvního stupně provedeny; jeho rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat ani za nepřezkoumatelné, jak dovozovala dovolatelka.
Dovolatelka sice napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak výroky o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání proti těmto výrokům by navíc ani nebylo přípustné [§237, §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu