ECLI:CZ:NS:2023:27.CDO.86.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 86/2023-643
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Starokatolické církve v ČR , se sídlem v Praze 6, Na Bateriích 93/27, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 00445304, zastoupené Mgr. Liborem Knotem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Záhumení II 354, PSČ 763 02, proti žalovanému Mgr. Dušanu Hejbalovi , narozenému 16. 7. 1951, bytem v Mníšku pod Brdy, Pod Skalkou 1007, PSČ 252 10, zastoupenému JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 10, Baškirská 1404/1, PSČ 101 00, o zaplacení 3.036.435 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 232/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 27 Co 35/2021-564, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.392,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na vydání platebního rozkazu doručeným Okresnímu soudu Praha-západ dne 28. 12. 2017 se žalobkyně domáhá na žalovaném jako bývalém biskupovi a jediném zapsaném členu statutárního orgánu, jímž je Biskupský ordinariát a synodní rada, zaplacení 3.036.435 Kč s příslušenstvím. Ze žalobních tvrzení se podává, že žalovaný z účtu žalobkyně, jež nebyl v letech 2014 až 2016 veden v účetnictví žalobkyně, prováděl v období od 8. 4. 2014 do 1. 7. 2016 „větší množství hotovostních výběrů a neoprávněných převodů, které nejsou kryty rozhodnutím Synodní rady církve a hotovostní výběry nejsou kryty žádnými účetními doklady“.
[2] Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 10 C 232/2017-452, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.268.500 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně 767.935 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[3] Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2022, č. j. 27 Cdo 124/2022-622, odmítl jako nepřípustné. Žalovaný podal proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 2469/22, vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, č. j. 27 Cdo 124/2022-622, bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a toto usnesení zrušil.
[5] Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož se dovolatel o finanční prostředky ve výši 2.268.500 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil podle §2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť k ponechání si tohoto majetkového prospěchu, který získal výběrem z účtu žalobkyně, ho neopravňoval žádný právní důvod. Tento závěr dovolatel v dovolání nenapadá, a k dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
[7] Dovolatel v dovolání formuluje otázky:
1) „Může být činnost biskupa církve vykonávána v pracovním poměru?“
2) „Je deliktní, resp. kvazideliktní, odpovědnost člena statutárního orgánu církve stejně přísná jako v případě členů statutárních orgánů obchodních korporací?“
3) „Může odvolací soud hodnotit výpovědi svědků vyslechnutých soudem prvního stupně nad rámec jejich hodnocení prvostupňovým soudem, aniž by odvolací soud sám tyto svědky vyslechl?“
4) „Má předávací protokol také hmotněprávní účinky ve vztahu mezi předávajícím a přebírajícím?“
5) „Je prvostupňový soud při novém obsazení senátu vázán dosavadním procesním postupem, zejména výzvou k doplnění skutkových tvrzení a návrhů na doplnění dokazování a předběžným právním názorem …, zejména pokud se týká informačního deficitu jedné z procesních stran …“
[8] Dovolání není přípustné pro řešení v pořadí první a druhé otázky, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[9] Skutečnost, zda dovolatel vystupoval ve vztahu k žalobkyni v pracovněprávním poměru anebo jako člen jejího statutárního orgánu, není pro závěr o jeho povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení významná. Tato otázka by byla důležitá, jak ostatně vyplývá i z obsahu dovolání, pouze z hlediska posouzení, zda byl soud prvního stupně správně obsazen [srov. §36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož okolnost, že soud byl nesprávně obsazen, je ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tzv. zmatečnostní vadou řízení, mohl by k ní Nejvyšší soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Důvodem dovolání tato okolnost být nemůže (§241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
[10] I přes shora uvedené a pouze pro úplnost Nejvyšší soud shledává závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel vystupoval jako člen statutárního orgánu žalobkyně, za souladný se svou ustálenou judikaturou. Z té se totiž podává, že závěr, podle kterého člen statutárního orgánu nevykonává činnost spadající do náplně této funkce ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a tato jeho činnost není závislou prací ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, platí nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, a na něj navazující judikaturu).
[11] Z obsahu dovolání pak není zřejmé, jaký význam měla mít skutečnost, že dovolatel byl (pouze) jedním z devíti členů synodní rady, které náleželo oprávnění hospodařit s majetkem žalobkyně, na závěr odvolacího soudu, podle něhož peníze z účtu žalobkyně vybíral pouze dovolatel, který neprokázal, že by je použil ve prospěch žalobkyně, anebo že „měl nějaký právní důvod si je ponechat či je předat jiné osobě“.
[12] Přípustnost dovolání nezakládají ani v pořadí třetí a čtvrtá dovolatelem formulované otázky, jejichž prostřednictvím brojí proti hodnocení důkazů provedenému odvolacím soudem (maje za to, že výsledek dokazování měl být odlišný). Tvrzením, podle něhož „předávací protokol ze dne 15. 7. 2016 zakládá hmotněprávní domněnku, že k tomuto datu dovolatel předal novému biskupu žalobkyně také doklady k Předmětnému účtu, kterým odpovídal zůstatek ke dni 12. 7. 2016 ve výši 418.474,63 Kč“, totiž dovolatel zpochybňuje (jak ostatně v bodě 68. svého dovolání sám přiznává) hodnocení předávacího protokolu odvolacím soudem.
[13] Hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů však dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] Odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v souladu s §132 o. s. ř., důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením, jak výše řečeno, nepředstavuje přípustný dovolací důvod.
[15] Lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, naopak „zásadně vyšel“ z jeho skutkových zjištění, ani důkazy jinak nehodnotil, proto nebyl povinen důkazy provedené soudem prvního stupně zopakovat (srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013).
[16] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že závěr odvolacího soudu o tom, že důkazní břemeno ohledně použití peněz vybraných dovolatelem z účtu žalobkyně tíží dovolatele, je rovněž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že důkazní břemeno ohledně určité právně významné skutečnosti leží na tom účastníku řízení, který z existence této skutečnosti vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tudíž tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného (srov. např. judikaturu shrnutou v odst. 6. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1874/2022).
[17] Konečně vytýká-li dovolatel formulací páté otázky soudu prvního stupně, že jeho procesní postup „se zásadně změnil po změně jeho personálního obsazení“, neboť na výzvu adresovanou žalobkyni k vysvětlení rezignoval, poukazuje na údajné vady řízení. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
[18] Dovolateli ostatně nic nebránilo v tom, aby namítanou vadu uplatnil v odvolání (což také učinil). S touto námitkou se pak odvolací soud vypořádal v odst. 19. až 21. odůvodnění svého rozsudku.
[19] Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto tímto návrhem nezabýval.
[20] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 5. 9. 2023
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu