ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1632.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1632/2023-296
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. B. , b) R. B. , a c) T. R. , zastoupených JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 214/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2023, č. j. 37 Co 160/2022-271, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2023, č. j. 37 Co 160/2022-271, se ruší ; současně se ruší výroky II. a III. rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. března 2022, č. j. 12 C 214/2021-199, a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 37 Co 160/2022-271, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 3. 2022, č. j. 12 C 214/2021-199, ve výrocích II. a III., jimiž byl nahrazen projev vůle žalované převést na žalobce bezúplatně pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, vymezené geometrickým plánem č. XY (tvořícím nedílnou součást rozsudku), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) při uspokojování restitučních nároků žalobců na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně. Současně dovodil, že žalobci požadované pozemky jsou k převodu vhodné, když jejich převodu nebrání zákonné překážky (§6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody. Žalobě o bezúplatný převod dotčených pozemků do vlastnictví žalobců za účelem uspokojení jejich stávajícího restitučního nároku proto vyhověl.
3. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda při uspokojování restitučního nároku žalobců postupovala liknavě či svévolně. Upozorňovala přitom na okolnost, že na žádost žalobců přistoupila k částečnému přecenění restitučního nároku. Měla za to, že by nastolená otázka měla být dovolacím soudem oproti dosavadní judikatuře (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, a ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3854/2022) vyřešena jinak. Současně kladla otázku, zda žalobcům vydané náhradní pozemky, vymezené vyhotovenými geometrickými plány, jsou vhodnými náhradními pozemky v situaci, kdy pozemky v katastrálním území XY jsou v územním plánu zařazeny do zastavitelných ploch individuálního bydlení, přičemž aktuální stav územně plánovací dokumentace neumožňuje učinit závěr o tom, zda nebudou zasaženy koridorem plánované stavby dopravní infrastruktury, a koridorem plánované výstavby dopravní infrastruktury (místní a účelové komunikace WD 02), jehož přesnou lokalizaci platná územně plánovací dokumentace rovněž neumožňuje, může být zasažen taktéž nárokovaný pozemek v katastrálním území XY. Měla za to, že v naznačených souvislostech předestřená otázka „vhodnosti“ nárokovaných pozemků nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. zamítl jako nedůvodné.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je podmíněno zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce
– Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že dosoučasné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, navzdory jejich aktivitě (viz šestinásobnou účast žalobců ve veřejných nabídkách pozemků v letech 2006 až 2012), když svůj restituční nárok uplatnili (resp. jejich právní předchůdkyně) již v letech 1992 a 1993, přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (žalovaná evidovala restituční nárok žalobců v celkové výši 259 881,14 Kč, ačkoliv jí předkládaný znalecký posudek vypracovaný Ing.Pavlem Pelcem ze dne 28. 7. 2021 oceňuje odňaté nemovitosti částkou 2 196 604 Kč a znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph. D., z něhož vyšly soudy nižšího stupně, dokonce částkou 8 304 364 Kč), v jehož důsledku byli žalobci též vyloučeni z účasti na veřejné nabídce konané dne 2. 7. 2019; k důsledkům lpění žalované nanesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016. Konkluze o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů k tomu, aby se žalobci uspokojení restitučního nároku domáhali mimo zákonem zásadně předpokládaný postup) přitom nemůže úspěšně zpochybnit ani skutečnost, že žalovaná požadavku žalobců na přecenění restitučního nároku částečně vyhověla (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 316/2020, nebo jeho usnesení ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 282/2020). Ke shodným závěrům o liknavosti žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců dospěl ostatně Nejvyšší soud za obdobných skutkových i právních poměrů i v dalších projednávaných sporech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, a ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2524/2022).
9. Prostřednictvím otázky zpochybňující závěry odvolacího soudu o liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobců tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).
10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky vhodnosti požadovaných náhradních pozemků k bezúplatnému převodu na oprávněnou osobu ve smyslu §11a zákona o půdě, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
11. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
12. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
15. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
16. K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (viz §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu akcentující smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené zemědělské pozemky (ve smyslu §1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015).
17. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. rozsudky Nejvyššího ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, a ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 550/2021).
18. Odvolací soud se při hodnocení vhodnosti bezúplatného převodu nárokovaných pozemků na žalobce s právě reprodukovanými a judikaturou dovozenými kritérii žel dostatečně nevypořádal. Zejména uspokojivě nezkoumal, resp. nezdůvodnil, zda vydání uvedených pozemků žalobcům není zapovězeno zákonem, případně, zda možnost jejich zemědělského obhospodařování nebude v budoucnu ztížena, v situaci, kdy z dokazování vyplývá, že mohou být dotčeny stavbami dopravní infrastruktury – aktuální stav územně plánovací dokumentace jejich zasažení plánovanými koridory místních či účelových komunikací nevylučuje. Odvolací soud přitom opomněl komparovat veřejný zájem na zachování dosavadních vlastnických poměrů k dotčeným pozemkům (existenci veřejného vlastnictví pozemků usnadňujícího realizaci zamýšlené veřejně prospěšné výstavby) se zájmem oprávněných osob na uspokojení restitučního nároku převodem právě jimi zvolených pozemků (tedy zda nebude lépe uspokojit restituční nárok žalobců bezúplatným převodem jiných vhodných náhradních pozemků). Nachází-li se pak uvažované náhradní pozemky v plochách určených k zastavění, jest na ně při oceňování v souladu s aktuálním stavem nahlížet jako na stavební (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
19. Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky, jsou-li předmětné – žalobci požadované – pozemky vhodné (způsobilé) k převodu na oprávněnou osobu jako náhradní, tedy správné není (jeho závěry jsou předčasné), a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
20. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
22. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
23. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu