ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.1758.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 1758/2023-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, proti žalovanému P. R., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení částky 277.978,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 5/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2023, č. j. 13 Co 284/2022-573, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 11.761,20 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Martina Vovsíka, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 43/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2022, č. j. 6 C 5/2018-532, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 247,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení další částky 277.928,- Kč se zákonným úrokem z prodlení vyčísleným do 19. 7. 2022 ve výši 118.659,44 Kč (výrok II.), dále bylo řízení v části specifikovaných zákonných úroků z prodlení zastaveno (výrok III.) a ve výrocích IV., V., VI. rozhodnuto o nákladech řízení.
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem pozemků parc. č. XY o výměře 1 145 m 2 a st. parc. č. XY o výměře 87 m 2 v katastrálním území XY, obec XY, tvořících funkční celek, v němž pozemek č. st. XY byl zastavěn budovou č. e. XY, jež byla ve vlastnictví žalovaného a sloužila k individuální rekreaci. Žalobce svou žalobou uplatňoval po žalovaném nárok na finanční náhradu za omezení jeho vlastnického práva k výše specifikovaným pozemkům označenou stavbou. Nárok žalobce uplatnil za období od 1. 10. 2014 do 30. 9. 2017 v částce 175.320,- Kč a následně po rozšíření žaloby dále za období od 1. 10. 2014 do 27. 4. 2020 v částce 135.919,- Kč. K datu 27. 4. 2020 nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2020, jíž žalovaný převedl vlastnické právo k rekreačnímu objektu na J. T. a J. P. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět pro částku 33.014,- Kč, neboť žalovaný za užívání pozemku zaplatil v částkách 13.740,- Kč a 19.274,- Kč. Žalovaný v důsledku těchto plateb zaplatil žalobci v průběhu řízení z titulu nároku uplatněného žalobou více, v podstatě celou částku, kterou soud prvního stupně shledal na základě posudku znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o. důvodnou.
3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ustanovení §2991 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“) a po právní stránce věc posoudil v režimu bezdůvodného obohacení. Neztotožnil se s názorem žalobce, který v podané žalobě a po celou dobu řízení svůj nárok označoval nájemným, neboť žádný nájemní vztah mezi účastníky na základě nájemní smlouvy nevznikl. Soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014 (označené usnesení je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), dle kterého je i nadále rozhodovací praxí dovolacího soudu formulován a odůvodněn závěr, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, bylo na základě povinnosti vlastníka pozemku strpět užívání, čemuž korespondovala povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu. Podstata sporu pak spočívala ve výši nároku žalobce na plnění. Žalobce při jeho stanovení vyšel ze znaleckého posudku znalce Františka Poláka, přičemž žalovaný si po zahájení řízení nechal zpracovat vlastní znalecký posudek znalcem Stanislavem Fořtem. Na to žalobce zareagoval tím, že nechal vypracovat k posudku žalovaného revizní znalecký posudek znalcem Ing. Petrem Hůdou. Vzhledem k rozporům, které mezi jednotlivými znaleckými posudky panovaly, soud prvního stupně přibral do řízení znalecký ústav YBN Consult s. r. o., jemuž zadal vypracovat revizní znalecký posudek k posudkům všech tří výše uvedených znalců a současně mu zadal, aby určil výši obvyklého nájemného.
4. Z revizního posudku znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT s. r. o., jakožto i z výslechu zpracovatelů tohoto posudku, pak zjistil, že při stanovení výše obvyklého nájemného nebylo reálně možné s ohledem na zastavěnost pozemku žalobce stavbou žalovaného, kdy zastavěné pozemky jsou prakticky neobchodovatelné, zajistit dostatečný vzorek realizovaných prodejů pro využití porovnávací metody. Proto zvolili pro určení výše obvyklého nájemného metodu ,,fair value“ představující bázi z kategorie netržních hodnot. Z hodnoty obvyklého nájemného v místě a čase stanoveného posudkem znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o., a z jeho doplnění, pak soud prvního stupně vyšel a stanovil tak i výši bezdůvodné obohacení žalovaného v důsledku užívání pozemků ve vlastnictví žalobce.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 13 Co 284/2022-573, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II. potvrdil v tom správném znění, že „se žaloba zamítá v rozsahu částky 277.978,- Kč s úrokem z prodlení uplatněným žalobcem v podání z 18. 10. 2021 a z 30. 9. 2020 a zákonným úrokem z prodlení přiznaným pod bodem výroku I. rozsudku soudu prvního stupně“ (výrok I.), ve výroku III. rozsudek soudu první stupně potvrdil (výrok II.) a ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 132.084,- Kč, (výrok III.); ve vztahu k výroku VI. odvolání žalobce odmítl (výrok IV.) a ve výroku V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud zcela aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Neshledal důvodnými námitky žalobce, že se soud prvního stupně nevypořádal s rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky v cenách pozemků i v cenách nájemného a ztotožnil se i s tím, že soud prvního stupně při stanovení výše nároku vycházel z revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu a výši bezdůvodného obohacení stanovil na podkladě jeho přesvědčivých závěrů. V této souvislosti odvolací soud odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, který metodu netržního ocenění akceptoval. Na konto námitky žalobce, že znalecký ústav ve chvíli, kdy podával doplněk k jím vypracovanému znaleckému posudku, již nebyl zapsaným znaleckým ústavem, odvolací soud uzavřel, že ani skutečnost, že při zpracování doplňku znaleckého posudku již ústav YBN Consult s. r. o., a ani jeho znalci nebyli vedeni v seznamu znalců Ministerstva spravedlnosti, využitelnost posudku ústavu, včetně doplňku, nezpochybňuje. V dané věci totiž byly proto, aby doplněk posudku podali zpracovatelé původního posudku znaleckého ústavu i poté, co již přestal být tento ústav evidován Ministerstvem spravedlnosti a jeho znalci ukončili znaleckou činnost, splněny zákonné podmínky předpokládané v ustanovení §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, neboť ustanovení jiného znalce, resp. znaleckého ústavu, by bylo spojeno s nepřiměřenými náklady a obtížemi jak časovými, tak i finančními. Odvolací soud dále nepřisvědčil argumentaci žalobce, kterou se snažil zpochybnit posouzení uplatněného nároku v režimu bezdůvodného obohacení tvrzením, že mezi účastníky existoval nájemní vztah.
7. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud – dle mínění dovolatele – odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Jakožto dovolací důvod pak uplatnil nesprávné právní posouzení věci. K přezkumu byly dovolacímu soudu předloženy otázky o splnění podmínek vzniku nájemního vztahu konkludentním způsobem a dále pak o postupu odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, při řešení kolize mezi závěry více znaleckých posudků. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil a věc v označeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný s argumentací obsaženou v dovolání nesouhlasil, dovolání označil za nepřípustné, neboť dle jeho názoru žalobce v něm nevymezil žádnou relevantní otázku zakládající jeho přípustnost a omezil se pouze na námitky proti skutkovým zjištěním, které nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
13. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
14. Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
K podmínkám uzavření platného nájemního vztahu konkludentním způsobem:
15. V usnesení ze dne 18. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1467/2017, Nejvyšší soud dovodil, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu určitosti projevu vůle právního úkonu, je v zásadě použitelná i pro posouzení právního jednání podle ustanovení §553 odst. 1 o. z. (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016). Již v rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004 , Nejvyšší soud ohledně konkludentních úkonů pro oblast obchodněprávní formuloval závěr, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu musí být dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí, a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu (nyní jednání) vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2534/2018). V poměrech občanskoprávních vztahů platí, že konkludentní právní úkon (projev vůle učiněný jinak než výslovně) je takový projev, který nemá znaky výslovného projevu, ale vyjadřuje vůli jednajícího takovým způsobem, že se zřetelem ke všem okolnostem případu nezanechává pochybnosti o tom, že jde o projev vůle jednajícího a jaký je obsah jeho vůle (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 936/2017 ). Dovolací soud v tomto rozhodnutí odkazuje na ustanovení §546 o. z. dle nějž lze právně jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit, a ustanovení §555 odst. 1 o. z., dle kterého se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. V souladu s ustanovením §1731 o. z. pak musí být z návrhu na uzavření smlouvy zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. Jak již bylo uvedeno výše, ve smyslu ustanovení §555 odst. 1 o. z. se pak právní jednání posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 ).
16. Se zřetelem na právě připomenutý zákonný a judikatorní rámec vzniku právního jednání konkludentním způsobem dovolací soud k argumentaci dovolatele konstatuje, že odvolací soud správně založil svůj závěr na tom tvrzení, že ze samotné skutečnosti, že žalovaný některé platby za užívání pozemků ve vlastnictví žalobce označoval jako nájemné (např. úhrada nájmu V.), nelze existenci nájemního vztahu mezi účastníky bez dalšího (při absenci jiných skutečností, jež by obsah projevené vůle na straně návrhu i jeho akceptace definovaly jako platně uzavřenou nájemní smlouvu) dovozovat. Odvolací soud postupoval při posouzení této námitky žalobce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže přitakal coby správnému závěru soudu prvního stupně, který přiznal žalobci uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a nikoliv jako plnění z nájemního vztahu.
17. Má-li pak dovolatel za to, že závěr odvolacího soudu o absenci vzniku nájemního vztahu, založeného smlouvou dle ustanovení §2201 a násl. o. z., je v rozporu s konkluzemi vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2824/2009, je vhodné připomenout, že odkazovaná věc není s tou posuzovanou souměřitelná, a sice proto, že v přítomné věci je zkoumána (sporná) otázka existence nájemní smlouvy samotné, a nikoliv řešení související s platností (již) existující nájemní smlouvy, tak jak je tomu v odkazovaném rozhodnutí.
K dokazování znaleckým posudkem:
18. K podmínkám, za nichž může soud přistoupit k ustanovení znalce (znaleckého ústavu) za účelem vypracování revizního znaleckého posudku, se rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálila na závěru, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení (vypracování) tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
19. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem a k limitům přezkumu posudku a jeho závěrů soudem pak judikatura Nejvyššího soudu konstantně uvádí, že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
20. Argumentoval-li žalobce v bodě IV.1. dovolání tvrzeními, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem, které tvrdil a k důkazům, které označil, a že se nevypořádal se všemi pochybeními, které žalobce vytýkal znaleckému ústavu a které podle žalobce měla zásadní vliv na správnost zjištěných závěrů znaleckého posudku, je nutno konstatovat, že prostřednictvím uvedených námitek žalobce zjevně polemizuje se skutkovými a nikoliv právními závěry. Skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je přitom dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k námitkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Sluší se doplnit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky o nesprávném hodnocení důkazu posudkem znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o. tudíž na přípustnost dovolání žalobce usuzovat nelze.
21. Shodně ani námitky o metodických vadách (nesprávně zvolené metodě) posudku znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o. nezakládají přípustnost dovolání a nepředstavují rovněž argumentaci polemizující se správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyšší soud opětovně poukazuje na fakt, že hledisky, podle nichž mohou soudy znalecký posudek a jeho závěry přezkoumávat, se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly, revizní posudek znaleckého ústavu zhodnotily v souladu s výše citovanou judikaturou a řádně vysvětlily, z jakého důvodu čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného v rozhodném období právě z tohoto důkazu. Znalecký ústav vyčerpal úkol v rozsahu, v jakém mu byl zadán (provedl revizi znaleckých posudků znalců Františka Poláka, Stanislava Fořta a Ing. Petra Hůdy) a kriticky zhodnotil i závěry posudků shora jmenovaných znalců, zejména s přihlédnutím k jimi zvolené metodologii pro zpracování posudků. Ústav rovněž náležitě vysvětlil důvody, pro které přichází pro splnění zadaného znaleckého úkolu v úvahu užití metody tzv. netržního ocenění. K tomu, zda by bylo možné odbornou otázku zvolené metody ocenění a rozpor mezi znaleckými posudky označených znalců primárně objasnit jejich výslechem a konfrontací prezentovaných závěrů, považuje za nezbytné dovolací soud připomenout, že soud nemá a ani nemůže mít v kompetenci posuzovat odbornou stránku výběru správné metody ocenění, tj. zda byla v individuálních skutkových poměrech věci užita správná metoda pro stanovení hodnoty obvyklého nájemného či nikoliv. V souladu s procesní ekonomií tak bylo na místě ustanovit revizního znalce a zjistit jeho prostřednictvím, která z metod v daném případě měla být použita.
22. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobce proti správnosti stanovené obvyklé ceny znaleckým ústavem (tedy i to, zda, jaké konkrétní okolnosti, tj. například počet vzorků, ze kterých znalec vycházel, a nakolik se v nyní projednávané věci skutečně promítly či nikoli do znalcem stanovené obvyklé ceny), neboť jsou neseny skutkovou a nikoliv právní argumentací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2546/2007 , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2008 pod sp. zn. I. ÚS 729/08 , usnesení ze dne 12. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 480/2009 , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 6. 2010 pod sp. zn. IV. ÚS 1324/2010, usnesení ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 511/2010 , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 22. 7. 2010 pod sp. zn. III. ÚS 1613/2010, rozsudek ze dne 30. 5 2012, sp. zn. 23 Cdo 256/2012 , usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1866/2019 ).
23. Je-li ze strany dovolatele k otázce podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku akcentován nesoulad závěrů odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 3416/2020 - 652, v němž byl přijat závěr, že „v případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, pouze v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní, respektive že přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu či jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto závěry podkladem pro rozhodnutí soudu“, pak takto vymezená konkluze do poměrů projednávané věci nedopadá. V odkazované věci Nejvyšší soud řešil rozpor mezi znaleckým posudkem znalce ustanoveného soudem a revizním posudkem druhého, rovněž soudem ustanoveného, znalce.
24. Nelze přitakat ani dovolatelově námitce, že se měl odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1516/ 2019, dle kterého aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 , či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010 , anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13 ). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ve svém rozhodnutí dostatečně předestřel důvody, pro které bylo rozhodnuto na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN Consult s. r. o., a je jasně seznatelné, ze kterých skutečností obsažených v tomto znaleckém posudku soud vycházel, a je i zřejmé, z jakých okolností vycházel znalec a jakou cestou k nim dospěl.
25. Poukazuje-li v rámci své argumentace dovolatel i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/ 2012, pak jsou jeho závěry v poměrech projednávané věci, pokud jde o zvolenou metodu tzv. netržního ocenění, uplatnitelné. Pokud nebylo v odkazované věci (shodně jako v případu nyní posuzovaném) reálně možné zajistit dostatečný vzorek srovnatelných pozemků, jež by byly obchodovatelné jako pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka, pak se znalecký ústav s touto situací po odborné stránce vypořádal a soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení faktory předestřené znaleckým ústavem k možnosti zjištění obvyklého nájemného ze zastavěného pozemku zohlednil.
26. V rozsudku ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2719/2005, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož není vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže po podání písemného znaleckého posudku ústavu byl vyslechnut zpracovatel tohoto posudku v době, kdy již ústav nebyl zapsán v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost. Připomněl, že „znalec, jenž před soudem v podstatě pouze stvrzuje podaný písemný posudek, činí tak jako znalec, a to i v době, kdy již znaleckou činnost nevykonává nebo není oprávněn ji vykonávat. Jestliže je tato osoba vyslechnuta soudem jako znalec k obsahu podaného znaleckého posudku, je i taková výpověď znaleckým důkazem. Totéž platí i v případě, že po podání písemného znaleckého posudku znaleckého ústavu soud provede důkaz výslechem jeho zpracovatele v době, kdy znalecký ústav, který posudek podal, již oprávnění ke znalecké činnosti nemá.“
27. Namítal-li dále dovolatel, že k vypracování doplňku znaleckého posudku znaleckým ústavem došlo až poté, kdy již společnost YBN CONSULT s. r. o. nebyla evidována v příslušném seznamu Ministerstva spravedlnosti, a pro kterýžto postup nebyl splněn předpoklad vyplývající z ustanovení §26 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, sluší se poznamenat, že tato dovolací námitka vztahující se k nesplnění podmínky formálního rázu pro provedení úkonu znalce ad hoc představuje výtku vystihující případ vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Koneckonců, námitky dovolatele k závěrům revizního posudku znaleckého ústavu ještě před jeho doplněním (v době, kdy znalecký ústav byl zapsán v seznamu Ministerstva spravedlnosti) a po vypracování doplňku jsou založeny na totožné argumentaci zpochybňující samotnou metodu zvoleného ocenění. Vliv nedostatku formálního rázu neměl tudíž na znalecký závěr žádný vliv, a to nejen z pohledu dovolatele, ale ani z pozice soudů o věci rozhodujících, jež správnost revizního znaleckého posudku, včetně jeho doplnění, hodnotily skrze judikatorně ustavená kritéria věcného charakteru (viz bod 19. odůvodnění tohoto usnesení).
28. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
29. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.761,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.420,- Kč (z tarifní hodnoty 277.978,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.041,20 Kč.
30. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu