ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4558.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4558/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně městské části Praha – Dolní Počernice , IČ: 00240150, se sídlem v Praze 9 – Dolní Počernice, Stará Obec 10, zastoupené JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 28, proti žalované NATURAL, spol. s r. o. , IČ: 416 93 639, se sídlem v Praze 2, Rubešova 10/83, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1037/38, o zaplacení částky 1.159.653,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2014, č. j. 23 Co 519/2013-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2012 č. j. 17 C 52/2010-116, ve výroku I v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.159.653,- Kč (jistinu pohledávky) spolu s příslušenstvím – stanoveným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 20. 11. 2011 do zaplacení, zatímco v části zbylého příslušenství pohledávky – úroku z prodlení z částky 1.304.728,- Kč za dobu od 7. 12. 2008 do 6. 6. 2011 – rozsudek změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I); přitom rozhodl i o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že žalobkyně vykonává práva vlastníka k pozemkům parc. č. 1496/3, 1495/2 a 1496/1 v katastrálním území D. P., na nichž se nachází stavby ve vlastnictví žalovaného, pod označením budova, situovaná na pozemku parc. č. 1496/3 a užívaná jako čerpací stanice, prodejna a servis automobilů, s níž ostatní pozemky tvoří ucelený areál představující jediný funkční celek. Mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva či jiná dohoda o užívání pozemků a žalovaný za ně žalobkyni dobrovolně neposkytuje žádnou náhradu; tu v dané věci žalobkyně nárokuje za dobu od 7. 12. 2008 do 10. 3. 2010. Právní vztah mezi účastníky vzniklý odvolací soud kvalifikoval jako závazek z bezdůvodného obohacení – majetkový prospěch, jenž žalované vznikl na úkor žalobkyně bezesmluvním užíváním předmětných pozemků (§451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“). Výši náhrady určil v úrovni obvyklého nájemného, jehož bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, jež zjistil hodnocením provedených znaleckých posudků, opíraje se pak zejména o posudek znalce z oboru ekonomika Ing. Stanislava Tulpy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (co do výslovně vymezeného rozsahu „proti všem jeho výrokům“), opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) a majíc za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, jež by (současně) měla být posouzena jinak; co důvodů dovolání žalovaná namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, je postiženo vadou a vychází ze skutkového zjištění, jež nemá ve spise oporu“. Za nesprávné má dovolatelka posouzení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu z bezdůvodného obohacení, zpochybňujíc přitom relevantní skutková zjištění soudů nižších stupňů, že užívá veškeré předmětné pozemky a že tyto pozemky tvoří jeden funkční celek; přitom tvrdí, že pozemek parc. č. 1495/2 ke svému podnikání neužívá vůbec (tvrdí, že jde o veřejný chodník, jež není využíván pro potřebu areálu) a že část pozemku parc. č. 1496/1 fakticky užívají i třetí osoby. Dále kritizuje závěry posudku znalce Ing. Stanislava Tulpy o určení obvyklé hladiny nájemného, vytýkajíc soudům nižších stupňů, že při jeho hodnocení dostatečně nepřihlédly k ostatním znaleckým posudkům podaným v dané věci (posudky znalkyně Ing. Dagmar Marvanové, znaleckého ústavu I R A, spol. s r. o., resp. posudky znalce Ing. Orta a znaleckého ústavu Jokl Appraisal, v. o. s., jež byly ovšem podány po zákonné koncentraci řízení). Namítá, že při určení obvyklé hladiny nájemného se pak soudy nižších stupňů bez náležitého odůvodnění odchýlily i od závěrů, k nimž dříve dospěly v nyní již skončených řízeních. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Co do právního posouzení věci – dovolatelkou vymezené otázky vzniku závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním pozemku ve vlastnictví jiného a určení povinné osoby (v případném sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení – je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl již dříve formulován a odůvodněn závěr, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005; rozsudek ze dne 31. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005; přiměřeně též rozsudek ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje (viz závěry uvedené v již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, dostupný – spolu s ostatními citovanými rozhodnutím Nejvyššího soudu – na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Následná polemika žalované se závěry odvolacího soudu o faktickém stavu předmětným pozemků a jejich funkční souvislosti se stavbou v jejím vlastnictví nese se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze zpochybnit dovoláním (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkovým zjištěním je pak i závěr odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase, kdy jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů (znaleckých posudků) dle §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09 – dostupné na www.nalus.cz).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani námitky žalované, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá ve spise oporu“ (tedy námitky, jež bylo by dříve – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – podřadit dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., uplatnitelném ovšem i tehdy jen případech, kdy je dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné). Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky žalované kritizující postup soudů nižších stupňů v řízení, jelikož k vadám řízení dovolací soud přihlíží jedině v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a v souvislosti s tvrzenými vadami dovolatelka ani nepokládá žádnu otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí a jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Konečně napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, ve vztahu k tomuto výroku žádnou dovolací argumentaci neuplatňuje (tedy ani co do vymezení důvodu dovolání).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni (jež by na jejich náhradu měla zásadně právo) účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly. Za takové nelze pokládat náklady vzniklé s podáním vyjádření k dovolání, v němž žalobkyně především rekapituluje dosavadní průběh sporů vedených s žalovanou, nehledě na to, že ve světle judikatury Ústavního soudu lze u hlavního města Prahy, respektive jeho městských částí předpokládat dostatečné materiální i personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva i zájmy bez toho, aby muselo využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu