ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2035.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2035/2023-813
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. H. , b) V. H. , a c) J. H. , všichni zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 186/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 30 Co 29/2023-754, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 30 Co 29/2023-754, rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2022, č. j. 10 C 186/2021-655, ve výrocích II. až VII. změnil tak, že se žaloba o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu ve výrokové části specifikovaných pozemků na žalobce zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů státu (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Předestřeli otázku, zda jimi uplatněný nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež jim pro překážky stanovené zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nemohly být vydány, podléhá promlčení. Měli za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovali přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2413/2022, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3747/2021, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 35/2020, ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019 a další. Kladli dále otázku, zda se mohou (ve smyslu následného přecenění) domáhat dodatečného uspokojení svých restitučních nároků formou vydání náhradních zemědělských pozemků v situaci, v níž již dne 17. 5. 2012 vyzvali právního předchůdce žalované k poskytnutí finanční náhrady (dle §16 odst. 1 zákona o půdě) na úplné uspokojení svých restitučních nároků, v roce 2012 jim tato náhrada byla též vyplacena a o následné přecenění svých restitučních nároků požádali až 27. 10. 2021. Měli za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu. Odkázali přitom na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5359/2014, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněné pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1361/2020, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019, ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3209/2020, ze dne 12. 8.2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 536/2022, ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 942/2023, ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1607/2020, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1748/2022, a další.
3. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. K problematice poskytování jiných (náhradních) pozemků oprávněným osobám v režimu zákona o půdě lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§11a zákona o půdě), v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
6. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017)
7. Přestože rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej např. důvody již cit. rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vychází principiálně z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým, subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků (k tomu srov. také např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05), že úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004) a že mechanismus poskytování finanční náhrady (§16 zákona o půdě) se zpravidla aktivuje ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1767/2010, či závěry obsažené již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), současně připouští, že na základě dohody oprávněné osoby a subjektu povinného k poskytování náhrad je možné učinit předmětem náhrady peněžité plnění bez dalšího (srov. např. již výše cit. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 465/2008). Finanční náhrada za nevydané pozemky, jež vzhledem ke svému charakteru nebyla odvislá od veřejných nabídek žalované, mohla být oprávněným osobám poskytnuta snadněji a v podstatně kratších termínech než náhradní pozemky (srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2285/2019). Poskytnutí finanční náhrady je spojeno s výzvou (žádostí) oprávněné osoby a děje se tak – nebylo-li stranami ujednáno něco jiného – v zákonem stanovených lhůtách (viz §16 odst. 4 zákona o půdě, ve znění účinném do 4. 5. 2006, resp. s účinností od 5. 5. 2006 ustanovení 16 odst. 1 tohoto předpisu), jejichž uplynutím dostal by se povinný subjekt do prodlení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 442/2011 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2716/11; přiměřeně i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021).
8. Jestliže odvolací soud – na podkladě zjištění, že žalobci namísto náhradních pozemků uplatnili právo na poskytnutí finanční náhrady (§16 odst. 1 zákona o půdě), s jejímž poskytnutím souhlasili a jež jim byla na podkladě akceptované žádosti vyplacena v roce 2012 – dochází k závěru, že jejich nárok na náhradu za nevydané pozemky byl vypořádán náhradou v penězích a že se tak nemohou domáhat převodu jiných zemědělských pozemků s odkazem na liknavý a svévolný postup žalované či jejího předchůdce (na podkladě žádosti o přecenění restitučního nároku uplatněné až v roce 2021 a následně podané žaloby o vydání náhradních zemědělských pozemků), jde o závěr očividně souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. V tomto směru není významné, zda tehdy poskytnutá náhrada odpovídá i měřítkům dnešním (a kdy i samotná kvantifikace restitučního nároku našla svůj odraz ve výši poskytnuté finanční náhrady, vůči níž žalobci včas a právně relevantním způsobem – uplatněním práva na její případné doplacení, jež podléhalo by nepochybně i promlčení – nebrojili). Ke shodným závěrům dospívá i aktuální judikatura dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023).
9. V situaci, kdy k zamítnutí žaloby postačuje již závěr odvolacího soudu, že nelze vyhovět žalobě na převod vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované (§11a zákona o půdě) odůvodněný tím, že žalobci uplatňované nároky byly již dříve vypořádány poskytnutím finanční náhrady (jenž koresponduje ustálené judikatuře dovolacího soudu), bylo by pak již nadbytečným řešit též dovolateli nastolenou otázku, zda nárok na uspokojení restitučního nároku formou převodu náhradních zemědělských pozemků podléhá promlčení.
10. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
11. Proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu pak dovolání objektivně – ze zákona – přípustné není [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle
§151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 9. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu