ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2073.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2073/2023-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. L. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , identifikační číslo osoby 660 03 008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 51/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 19 Co 385/2022-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen jako „odvolací soud“), výrokem I., byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2022, č. j. 12 C 51/2021-127, jímž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 150 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení [žalobcem žádané zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích], konstatováno porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě [ve správním řízení vedeném u Úřadu Městské části Praha 1 pod sp. zn S UMCP 039124/2016, R 1269/2016, a dalších na něj navazujících řízeních] a rozhodnuto o nákladech řízení; k tomu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v rozsahu výroku I. v části o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby na poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím; přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí současně spočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
4. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
7. Podstatou žalobcem podaného dovolání je nesouhlas s jemu přiznanou formou přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení toliko ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát konstatoval, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu [jde-li o právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3290/2018), jež koriguje tehdy, je-li úvaha odvolacího soudu v daném směru zjevně nepřiměřená. O takový případ v nyní posuzované věci nejde.
8. Dovolací námitky vztahující se k hodnocení významu předmětného řízení pro žalobce jakožto minimálního přípustnost dovolání založit nemohou a ani v tomto směru úvaha odvolacího soudu nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Obecný význam přestupkového řízení je v zásadě standardní [k tomu srov. např. již stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též v textu jako „Stanovisko“)], na čemž nic nemění ani argumentace, že je na přestupkové řízení někdy nahlíženo jako na „malé řízení trestní“ a toto spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016, uveřejněný pod číslem 17/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4163/2019).
9. Hodnocení konkrétních okolností případu (jako svědčících o minimálním významu předmětu řízení pro žalobce) nelze pokládat vzhledem k soudy učiněným skutkovým zjištěním za nepřiměřené. Nejistota, kterou mohlo řízení u žalobce vyvolat, byla nepochybně značně redukovaná, na čemž nic nemění ani žalobcem akcentovaná okolnost, že k přijatému výkladu zákona o silniční dopravě (zákon č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) byl původně prezentován i názor oponentní. Je-li zde namítán zásah do žalobcovy sféry pracovní, jde o argument založený na negaci skutkového zjištění, že žalobce k činnosti, jejíž provozování mu bylo zakázáno, neměl povolení. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry soudů nižších instancí, a proto ani nemůže být přípustnost dovolání založena otázkou, jež se opírá o skutkové premisy, které neodpovídají odvolacím soudem zjištěnému skutkovému stavu (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a ustálený judikatorní závěr, dle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při kvalifikaci řešeného případu odvolací soud, vyslovený zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, které má pro účastníka minimální význam, lze kompenzovat formou konstatování porušení práva (viz Stanovisko).
10. Pakliže dovolatel vznáší námitku i proti formulaci výroku rozhodnutí, kterým mu soud poskytl zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva, postačí uvést, že z daného výroku zřetelně plyne, k porušení kterého práva došlo, čímž byl naplněn požadavek vyplývající z rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). Vyžadováno není, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá.
11. Odvolací soud na věc (jde-li o výklad relevantních ustanovení zákona) podpůrně aplikoval i závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18. Daná rozhodnutí (Nejvyššího soudu a následně Ústavního soudu) výslovně respektují, že jak osoba v trestním řízení odsouzená za spáchání úmyslného trestného činu, tak osoba, která se žádného trestného činu nedopustila, mají stejné základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a že jim nepřiměřeně dlouhé řízení působí nemajetkovou újmu. Existují ovšem významné rozdíly v tom, jak intenzívní nejistotu, a tedy i újmu, je trestní řízení v daných případech s to vyvolat, což Nejvyšší soud podrobně ve zmíněném rozhodnutí vysvětlil. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu vystavěno na výsledku předmětného řízení, opodstatnění nemá.
12. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou nelze pokládat pouhou konkretizaci otázky, na niž v obecnější podobě opakovaně rozhodovací praxe dovolacího soudu odpovědi podala. V řízení o zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v podobném postavení mohla cítit dotčenou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Uvedených okolností je neuzavřená množina, přičemž úkolem dovolacího soudu bezesporu není u těchto okolností (zde přiznání odkladného účinku správní žaloby) kasuisticky aprobovat, zda působila na stav nejistoty účastníka průtažného řízení. Jednalo by se zde o ověřování empirických zjištění o obvyklém běhu věcí a jejich vzájemných dopadů, tedy o posuzování otázek skutkových.
13. Stejně tak ani otázka (již dovolatel taktéž předestírá jako v rozhodování dovolacího soudu neřešenou), „zda je možno kompenzovat poškozeného účastníka správního řízení konstatováním porušení práva za situace, když řízení je zatíženo extrémními průtahy v řízení a poškozenému byl uložen ve správním řízení peněžitý trest a ještě trest zákazu činnosti, přičemž tyto tresty nebyly s ohledem na nepřiměřenou délku řízení jakkoli sníženy“, přípustnost dovolání nezakládá. Zodpovězením daného dotazu by dovolací soud (na základě žalobcem vybraných okolností předmětného případu) zhodnotil komplex právních otázek týkajících se stanovení formy a výše zadostiučinění (nikoliv konkrétní právní otázku) a v rozporu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí by úvahy o formě a výši zadostiučinění upřel soudům nižších stupňů. Míní-li snad žalobce, že mu muselo být poskytnuto zadostiučinění v penězích z důvodu, že mu ve správním řízení tresty nebyly sníženy, jde o úvahu, jež se s odkazovanou rozhodovací praxí míjí (natož aby z ní vyplývala).
14. Rozhodnutí odvolací soudu není v rozporu ani s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. závěry plynoucí ze Stanoviska) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2058/20), jež akcentuje, že primární způsob zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu má být v peněžité formě (§31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) a pouhé konstatování práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní. Úvaha odvolacího soudu, že i žalobcův případ představuje právě onu výjimku, kdy konstatování porušení práva lze považovat za dostatečné zadostiučinění, je podložena řádným zdůvodněním, a není nepřiměřená zjištěným okolnostem případu, do značené míry specifickým, v jejichž světle soudy vyhodnotily újmu vzniklou na straně žalobce nepřiměřenou délkou trvání posuzovaného přestupkového řízení jako zcela minimální.
15. Se zřetelem na skutkovou odlišnost (specifičnost) nyní posuzované věci (v ní zjištěného skutkového základu) a ve světle dovolání vymezených otázek (jimž je dovolací soud vázán; §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.) nelze rozhodnutí odvolacího soudu označit za rozporné ani dovolatelem naposled zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023. [Naproti tomu srovnej Nejvyšším soudem již dříve vydané usnesení ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, jímž byly v obdobné věci aprobovány závěry odvolacího soudu nepřiznávající jinému účastníku nárok na poskytnutí zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku přestupkového řízení a na něj navazujícího řízení před soudy, zejm. i pro zanedbatelný význam předmětu řízení pro poškozeného; ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/2023, jako zjevně neopodstatněnou.]
16. Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř.).
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu