ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2076.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2076/2023-701
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: O. H., zastoupený JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) JUDr. Jan Fendrych, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha 2, se sídlem Praha 3, Hradecká 2526/3, zastoupený Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o 3 240 684,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 167/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 21 Co 224/2022-659, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 21 Co 224/2022-659, se v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2022, č. j. 29 C 167/2015-621, ve výroku I. změněn tak, že se žaloba o zaplacení 810 171,07 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 26. 10. 2017 do zaplacení zamítá, jakož i v nákladovém výroku II. ruší a věc se tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 21 Co 224/2022-659, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 3. 2022, č. j. 29 C 167/2015-621, ve výroku I. změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 810 171,07 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 26. 10. 2017 do zaplacení zamítl, a potvrdil jej, pokud jím bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci 2 430 513,27 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nesprávným úředním postupem pověřeného soudního exekutora (druhý žalovaný) vznikla škoda 3 240 684,34 Kč s příslušenstvím, když v uvedené výši nedosáhl uspokojení své vymahatelné pohledávky za povinným J. K. v situaci, kdy druhý žalovaný včas nezřídil exekutorské zástavní právo na nemovitostech povinného, z nichž tak byli uspokojeni jiní věřitelé se zajištěnými pohledávkami. Dovodil však (na rozdíl od soudu prvního stupně), že žalobce porušil prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jestliže včas nepodal návrh na nařízení soudcovského zástavního práva dle §338b a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), v důsledku čehož z 25 % spoluzavinil vznik škody (§441 obč. zák.). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobu v části o zaplacení 810 171,07 Kč s příslušenstvím zamítl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil vůči části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba co do částky 810 171,07 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Předestřel otázku, zda mohl spoluzavinit vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem pověřeného soudního exekutora tím, že (sám) nepodal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4274/2019, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2014/2020, a ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2158/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, publikovaný pod č. 133/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09, publikovaný pod č. 35/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, publikovaný pod č. 147/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Namítal pak, že v situaci, kdy zahájil exekuční řízení v režimu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ex. řád“), mu nelze klást k tíži, že paralelně neuplatňoval návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Druhý žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda žalobce porušil svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. tím, že včas nepodal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného dle §338b a násl. o. s. ř., a spoluzavinil (§441 obč. zák.) tak vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem pověřeného soudního exekutora (prodlením se zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného), jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže).
6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích vymezených dovoláním.
7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
8. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
10. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktů veřejné moci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06, publikovaný pod č. 217/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
11. Exekuční řízení je pak založeno na principu, že soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Podle informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném (v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2769/2017, vydané v této věci).
12. V ustálené judikatuře dovolacího soudu je současně odmítán názor, že by oprávněný či jeho právní zástupce měli činit kroky ke zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech povinného s tím, že pokud tak neučiní, soudní exekutor (potažmo stát) za případnou škodu neodpovídá. Taková úvaha totiž zcela popírá zásadní výhodu exekučního řízení, již má v tzv. „dvojkolejném režimu“ oproti řízení vykonávacímu, a v zásadě tedy i jeho smysl. Zavedení exekučního řízení totiž sledovalo zefektivnění nuceného výkonu a bylo koncipováno jako řízení výrazně ulehčující pozici oprávněného, který v exekučním řízení nemusí označovat majetek povinného a není povinen (ale ani oprávněn) volit způsob provedení exekuce. Názor, podle kterého měl oprávněný, který inicioval exekuční řízení, nadto sám činit kroky směřující k výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (např. zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem), by prakticky vylučoval jakoukoliv odpovědnost soudního exekutora (resp. státu) za škodu způsobenou oprávněnému nečinností (resp. nedostatečnou činností) soudního exekutora. Byl-li by akceptován, bylo by exekuční řízení nutné vnímat pouze jako určitý pohodlný, ale nikoliv bezpečný doplněk k řízení o výkon rozhodnutí, přičemž ideálně bdělý oprávněný by neměl možnost spoléhat na exekuční řízení, ale musel by sám zjišťovat případnou existenci nemovitých věcí povinného, navrhovat zřízení soudcovského zástavního práva a poté volit další postup směřující k účinnému vymožení pohledávky. Úvahy tímto směrem je tedy nutné odmítnout, a je třeba konstatovat, že bylo-li zahájeno exekuční řízení, nelze oprávněnému klást k tíži, že paralelně či před tím nečinil ještě kroky v rámci výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2014/2020, a ze dne 21. 7. 2020, č. j. 30 Cdo 4274/2019).
13. Odvolací soud se výše citovaných judikatorních východisek důsledně nedržel. Navzdory zjištění, že dovolatel (podáním ze dne 1. 12. 2009) včas navrhl zahájení exekučního řízení, a svěřil tak vymáhání své pohledávky soudnímu exekutorovi (druhému žalovanému), který však nejednal bez zbytečného odkladu a exekutorské zástavní právo k nemovitostem povinného zřídil teprve dne 4. 12. 2011, čímž se dopustil nesprávného úředního postupu, v důsledku něhož dovolateli vznikla škoda tím, že jeho pohledávka nemohla být uspokojena (při vydání výtěžku zpeněžení nemovitostí povinného byl dovolatel předstižen věřiteli, kteří své pohledávky zajistili dříve), totiž v rozporu s výše citovanou judikaturou (zdůrazňující, že není povinností oprávněného, jenž včas svěřil vymáhání své pohledávky soudnímu exekutorovi, navrhovat – ať již před zahájením exekučního řízení nebo v jeho průběhu – nadto nařízení jednotlivých způsobů výkonu rozhodnutí v režimu o. s. ř.) dovodil, že dovolatel spoluzavinil vznik uvedené škody, nepodal-li krom návrhu na nařízení exekuce včas i návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinného dle §338b a násl. o. s. ř. Právní závěry odvolacího soudu jsou tudíž nesprávné.
14. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) v dovoláním dotčeném rozsahu (včetně závislého nákladového výroku) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř.)
15. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
16. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu