ECLI:CZ:US:2009:3.US.292.07.1
sp. zn. III. ÚS 292/07
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 9. června 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07 ve věci ústavní stížnosti P. S. a I. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 38 Co 397/2006 ze dne 27. října 2006, jímž bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelů proti výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, 110 01 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem podaným k poštovní přepravě v posledním dni lhůty stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojili stěžovatelé proti shora citovanému pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále též "okresní soud") sp. zn. 7 C 1294/2005 ze dne 3. 7. 2006.
2. Stěžovatelé se před obecnými soudy úspěšně domáhali vyloučení ve výroku soudu prvního stupně uvedených věcí z výkonu rozhodnutí (ze soupisu movitých věcí pořízeného soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem při provádění exekuce proti povinnému R. H.). Proti rozsudku však podali stěžovatelé odvolání, směřující toliko proti vedlejšímu výroku, neboť - i přes úplný úspěch ve věci - jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud se však ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, který přiznání náhrady nákladů řízení považoval za "nesmírně tvrdé" vůči žalované (v řízení exekučním oprávněné) zejména za těch okolností, kdy žalovaná (oprávněná) nenavrhovala konkrétní způsob provedení exekuce (prodejem movitých věcí povinného) a soudní exekutor postupoval nezávisle [ustanovení §2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů], přičemž způsob provedení exekuce určil exekutor (§58 odst. 3 exekučního řádu). Krajský soud nad rámec rationis decidendi pak uvedl, že "náklady řízení úspěšným žalobcům by bylo možné přiznat pouze v případě, pokud by oprávněný v exekuci navrhl prodej konkrétně určených movitých věcí a ukázalo se, že tyto věci nejsou ve vlastnictví povinného.".
3. V ústavní stížnosti vytýkají stěžovatelé krajskému soudu, že nepostupoval podle zásad spravedlivého procesu, a tím došlo ke kolizi s čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Soudy, jak se dále tvrdí v návrhu, neměly poskytnout náležitou ochranu stěžovatelům, soudní exekutor měl postupovat svévolně a šikanózně, neboť absenci užívání obydlí povinným si mohl snadno ověřit a movité věci mohl dobrovolně vyloučit z exekuce již před soudním rozhodnutím. Soudy měly v rámci nalézacího řízení učinit z výjimky zakotvené v ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") pravidlo, jde-li o tzv. excindační (vylučovací) žaloby. Mělo být věcí strany oprávněné, jakou zvolí strategii při výkonu rozhodnutí proti povinnému, a pokud nechala vše na úvaze soudního exekutora, nemůže se zbavit odpovědnosti za jeho případná pochybení. Stěžovatelé jsou konečně toho názoru, že nemají být coby osoby stojící mimo exekuci zatěžovány zásahy soudního exekutora, a stane-li se tak, a později se u soudu prokáže, že tyto nebyly namístě, je nepřiznání náhrady nákladů řízení, ve kterém bránili a ubránili svá práva, porušením jedné ze zásad spravedlivého procesu.
II.
4. Poté, co byla ústavní stížnost přidělena soudci zpravodaji, oznámil soudce zpravodaj Pavel Rychetský předsedovi senátu určenému dle platného rozvrhu práce svoji domnělou pochybnost o své nepodjatosti, neboť jeden z účastníků řízení před obecnými soudy, vystupující v řízení o vyloučení věcí z exekuce jako strana žalovaná (Kooperativa pojišťovna, a. s.), byl v době do roku 1998 v rámci výkonu advokacie klientem jeho advokátní kanceláře. O návrhu na vyloučení z projednávání a rozhodování soudce zpravodaje z důvodu pochybnosti o jeho nepodjatosti rozhodl IV. senát Ústavního soudu ve složení Miloslav Výborný, Vlasta Formánková a Michaela Židlická tak, že z projednávání a rozhodování věci vyloučen není. IV. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že nebyla ani tvrzena, ani zjištěna skutečnost, která by svědčila o zaujatosti soudce zpravodaje k věci, účastníkům, vedlejšímu účastníku či jejich zástupcům, a tudíž o jeho podjatosti. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh je patrno, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo z řízení, jež bylo stěžovateli zahájeno v roce 2005, přičemž tu není žádného náznaku, že by snad věc stěžovatelů jakkoliv souvisela se zástupčí činností Pavla Rychetského u vedlejšího účastníka, ukončenou již v roce 1998. Relevantní pochybnosti o podjatosti jmenovaného z jím předloženého prohlášení a z dosavadního obsahu spisu tedy nevyplývají, pročež důvod k vyloučení dle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nastolen není.
5. Krajský soud v Brně byl vyzván, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Soud ve svém podání ze dne 30. 3. 2007 odkázal na své pravomocné rozhodnutí a důvody, které v něm uvedl. Shrnul, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr, neboť "rozhodnutím o nákladech řízení nedošlo k extrémnímu porušení pravidel upravujících občanské soudní řízení, kterým by byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů.". Stížnost je dle něj jen "polemikou se způsobem interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř.", hodnotí ji jako zjevně neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí.
6. Vedlejší účastník se k výzvě soudu vyjádřil dne 27. 2. 2009 tak, že stěžovatelka jako vlastník domu, v němž soupis movitých věcí probíhal, trpěla, aby v něm povinný měl hlášen trvalý pobyt; řízení o zrušení trvalého pobytu povinného zahájila až po provedení soupisu movitých věcí. Kdyby tak učinila dříve, vyvarovali by se stěžovatelé nebezpečí provedení exekuce proti povinnému R. H. Vedlejší účastník shrnuje, že to mají být stěžovatelé, kteří svojí nečinností vyvolali stav, k němuž následně došlo. Závěrem tvrdí, že shledává postup soudního exekutora po právu, přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům by bylo vůči němu jako oprávněnému nepřiměřeně tvrdé, zatímco současné rozhodnutí, jímž nebyla náhrada nákladů řízení přiznána úspěšné straně, shledává spravedlivým.
7. Stěžovatelé v replice na vyjádření účastníka uvedli, že se s jeho názorem neztotožňují, a znovu akcentovali porušení zásad spravedlivého procesu tím, že výjimka (§150 o. s. ř.) je vykládána jako pravidlo.
8. Stěžovatelé příležitosti replikovat k vyjádření vedlejšího účastníka nevyužili.
9. Všichni účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
10. Soud si vyžádal spis Exekutorského úřadu v Hodoníně sp. zn. Ex 2820/03, ze kterého se v rámci skutečností rozhodných pro toto řízení podává následující. Oprávněná požádala exekuční soud, aby pověřil soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka provedením exekuce s cílem vymoci plnění ve výši 28 706 Kč s příslušenstvím. Aniž by soudní exekutor zjišťoval, zda má povinný pravidelný příjem v rámci pracovního (nebo obdobného) poměru, pobírá dávky či podpory, disponuje vklady u bank, stavebních spořitelen, u osob oprávněných k vedení evidence investičních nástrojů (dříve Středisko cenných papírů) apod., rovnou přistoupil k přípravě provedení exekuce prodejem movitých věcí. Dne 31. května 2005 se pracovník exekutorského úřadu dostavil do bydliště stěžovatelů (totožné adresy jako místa trvalého pobytu povinného) a tam provedl soupis věcí, které by mohly být prodány. Na místě samém zjistil, že budova - rodinný domek - ve které má povinný trvalý pobyt, je ve vlastnictví sestry povinného (stěžovatelky) a že se povinný na této adrese naposledy objevil asi před pěti měsíci. Dále Ústavní soud ze spisu zjistil, že starosta obce Leština - na místě přítomný - výslovně zaměstnance exekutorského úřadu upozorňoval, že zde povinný nebydlí a že se vede řízení o zrušení trvalého pobytu povinného (t. č. na adrese stěžovatelů).
11. Proti soupisu věcí byly dále prostřednictvím právního zástupce stěžovatelů vzneseny dne 15. června 2005 námitky s tím, že nejde o věci povinného. Exekutorský úřad v Hodoníně na to reagoval poučením ze dne 27. července 2005, aby svá práva k majetku uplatnili stěžovatelé žalobou, jak stanoví §267 odst. 1 o. s. ř. Až po uvedené písemné intervenci právního zástupce stěžovatelů začal soudní exekutor zjišťovat majetkové poměry povinného a obeslal další orgány veřejné správy, aby mu sdělily, kde se povinný může zdržovat. Listiny prokazující vlastnictví stěžovatelů k sepsaným věcem, resp. že nejde o věci ve vlastnictví povinného, pak byly soudnímu exekutorovi doručeny dne 10. srpna 2005.
12. Ze spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 7 C 1294/2005 o žalobě stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi (straně oprávněné: Kooperativě pojišťovně, a. s.) o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí se podává, že po vyčerpání snahy vyřešit věc smírně stěžovatelé podali žalobu o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, která byla žalované straně (oprávněné) včetně přiložených listinných důkazů doručena dne 31. října 2005. V okresním soudem vyžádaném vyjádření žalovaná souhlasila s upuštěním od ústního jednání, avšak žádala zamítnutí žaloby, jestliže by soud nevzal vlastnické právo k věcem za prokázané. Současně navrhovala soudu, aby stran nákladů řízení bylo užito ustanovení §143 nebo 150 o. s. ř. Na dalším soudním jednání, z něhož se všichni účastníci omluvili, bylo rozhodnuto zcela ve prospěch žalobců, a to částečně rozsudkem pro uznání a částečně (ohledně jedné věci) rozsudkem, a to s ohledem na tvrzení žalobců a na základě provedení důkazu přečtením dodatečně zaslané listiny. Spolu s omluvou z jednání stěžovatelé nesouhlasili s návrhem žalované, aby ohledně náhrady nákladů řízení bylo užito výjimek (§150 o. s. ř.), a žádali, aby vzhledem k okolnostem soud postupoval podle pravidla zakotveného v ustanovení §142 o. s. ř. (náhrada nákladů podle úspěchu ve věci). V tomto směru však soud vyhověl žalované a žádnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznal, odvolávaje se při tom na důvody uvedené sub 2.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něj se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
III.
14. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je zpravidla oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Obdobně bude Ústavní soud chránit základní práva a svobody, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž toto vybočení by naopak mělo charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti, zejména pak v důsledku extrémního nerespektování pravidel upravujících řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)].
15. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (to platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu). Též proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny [viz nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253), nález sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007 (N 121/46 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)].
16. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
17. Ústavní soud již uvedl, že podle ustanovení §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha obecného soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet - jak shora uvedeno - z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, kdy by úvahy soudu v důsledku naprosté libovůle vybočily z pravidel upravujících řízení nebo jeho část [nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nález sp. zn. II. ÚS 814/08 ze dne 21. 5. 2008 (N 97/49 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
18. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci kterého účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.
19. Soud by měl přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit zásadu úspěchu ve věci, vždy s vědomím faktu, že tato zásada má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu. Tento požadavek plně platí pro hledání významu citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou je ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Citovaný závěr plně koresponduje i s dříve vysloveným názorem k aplikaci §150 o. s. ř., podle něhož jeho použití neodůvodňuje kupř. jen fakt, že výdělečná a majetková situace je u zvítězivšího účastníka o něco lepší než u odpůrce (Říha, J. in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis Praha, 1970, str. 547). Uznávaná literatura v souvislosti s použitím §150 o. s. ř. uvádí, že "při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další" (viz Bureš, J., Drápal, L. Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 673-674).
20. Ustanovení §150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci [nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].
21. Ve stížností napadeném řízení však nešlo o běžný spor, nýbrž o specifické, dílčí řízení, které bylo vyvoláno v důsledku postupu soudního exekutora, jenž byl pověřen výkonem pravomocného rozhodnutí. Citované ustanovení o. s. ř. v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o tzv. excindačních (vylučovacích) žalobách podle §267 o. s. ř. proto může nabýt i toho významu, že jím lze řešit situace, v nichž je nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízení osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a který nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Tento závěr platí však pouze za předpokladu, že věřitel vznik nákladů řízení úspěšné straně nezavinil. Ústavní soud konstatuje, že výslovná zákonná úprava by v tomto směru učinila úvahu o výsledku soudního rozhodnutí snazší.
22. Stěžovatelé však bránili svá práva nikoli z příčiny ležící na straně oprávněného, nýbrž v důsledku jednání soudního exekutora. Soudy v řízení o tzv. excindační žalobě nemají dostatečný prostor ke zkoumání, zda postup soudního exekutora byl s právem souladný, anebo zda v důsledku jeho porušení došlo ke vzniku nějakých škod; k tomu slouží jiná řízení. V jejich rámci pak lze jako škodu uplatnit i ty náklady, které vznikly osobám v řízeních, v nichž úspěšně tvrdily, že mají k majetku taková práva, která výkon rozhodnutí nepřipouští.
23. Ústavní soud sice konstatuje, jak se ze zapůjčených spisů podává, že soudní exekutor zvolil jako první způsob exekuce takový, který je systematicky zařazen až na čtvrtém místě, a při exekuci prodejem movitých věcí vycházel z informačního systému evidence obyvatel, avšak na místě samém (v bydlišti stěžovatelů) musel shledat, že tu jsou důvody k pochybnostem, že by zde povinný skutečně přebýval a sepisované věci byly v jeho vlastnictví. Tento postup však nelze, v tomto konkrétním případu, přičítat k tíži strany oprávněné.
24. Ústavní soud je toho názoru, že vstoupí-li soudní exekutor za účelem provedení soupisu movitých věcí vhodných k prodeji do obydlí jiného jen proto, že se adresa shoduje s adresou povinného vedenou v informačním systému evidence obyvatel, musí při jejich soupisu postupovat obzvlášť obezřetně, pečlivě a se zvýšenou pozorností. Postupuje-li soudní exekutor v tomto směru ledabyle nebo svévolně, případně bezdůvodně odmítá k úkonu strany oprávněné (§326 odst. 4 o. s. ř.), byť i dodatečně, věci ze soupisu vyloučit a později se ukáže, že věci nepatřily povinnému, mohou být dány předpoklady vzniku jeho odpovědnosti za škodu.
25. V intencích shora uvedeného lze proto obdobně uvažovat o vyloučení užití ustanovení §150 o. s. ř. ve prospěch strany oprávněné - věřitele (bod 21) v tom případě, jestliže osoba, jež tvrdí, že má právo k majetku nepřipouštějící výkon rozhodnutí, žádá po věřiteli, aby přikázal soudnímu exekutorovi věc ze soupisu vyloučit, přičemž svá tvrzení ohledně tohoto práva podepře důkazy, s nimiž osobu oprávněnou v dostatečné lhůtě před podáním vylučovací žaloby seznámí, a pro případ, že věřitel její požadavek odmítne, jí pak na základě týchž důkazů soud v řízení o tzv. excindační žalobě vyhoví.
26. Jak shora uvedeno, stávající zákonná úprava zásadně neumožňuje, aby soudní exekutor bez sebemenšího zaváhání a náležité péče postihoval majetek ve vlastnictví třetí osoby, a nikoliv majetek dlužníka, aniž by újma v důsledku tohoto jednání způsobená, spočívající v nutnosti skutečného vlastníka domáhat se obrany svých práv před soudem a za tím účelem vynakládat finanční prostředky, zůstala nenapravena. Věřiteli (navrhovateli exekuce) je dána možnost, aby činnost exekutora sledoval a jeho případný hraniční přístup korigoval (§326 odst. 4 o. s. ř.). V případě exekuce prodejem movitých věcí, již je nutno považovat za úkon, v jehož důsledku mohou být postižena práva třetích osob spíše, než je tomu u jiných způsobů exekuce (příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu, přikázání pohledávky, srážky ze mzdy, apod.), vystupuje potřeba součinnosti navrhovatele exekuce a soudního exekutora zcela zřetelně.
27. Soudní exekutor by měl za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka spravedlivě, a to včetně plného uplatnění zásady proporcionality zásahů státní moci do práv občanů, a k jednotlivým způsobům exekuce z tohoto hlediska přistupovat. Samostatnost uvážení exekutora rozhodnout o způsobu, jakým bude exekuce vedena, nemůže být vyvázána z obecných kontrolních mechanismů a v tomto případě ani ze součinnosti s navrhovatelem exekuce. Není třeba zdůrazňovat, že vedením exekuce nevhodným způsobem je soudní exekutor bezpochyby s to zasáhnout do základních práv povinného či jiných osob (zejména do práv ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny). Pochybí-li soudní exekutor a nebude-li se řídit zákony, příp. pokyny věřitele, má zde zásadní význam i objektivní odpovědnost exekutora za škodu ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 exekučního řádu.
IV.
28. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
29. V posuzované věci sice měli stěžovatelé v řízení před nalézacími soudy, jež museli k obraně svého práva vyvolat, z hlediska materiální spravedlnosti plný úspěch, avšak použití §150 o. s. ř. v daných konkrétních souvislostech nevykazuje znaky porušení práva na spravedlivý proces. Soudy zvolily při rozhodování o nákladech řízení zákonem předvídaný postup a rozhodly ve věci způsobem, kterým nepopřely princip rozhodování o nákladech civilního řízení, a neporušily tak zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, která je jedním z předpokladů spravedlivého rozhodování a právní jistoty.