ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2078.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2078/2023-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 474/45, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o finanční náhradu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 132/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 68 Co 9/2023-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2022, č. j. 13 C 132/2020-48, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 200 000 Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.); dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2. Rozhodováno bylo o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení částky 1 200 000 Kč představující finanční náhradu podle §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za nemovité věci, které mu nelze vydat. Soudy obou stupňů shodně dospěly k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou dle §3 zákona č. 87/1991 Sb. a restituční nárok uplatnil včas. Nemovité věci (dům č. p. XY se st. parc. č. XY, a pozemek p. č. XY, zahrada, vše v k. ú. XY) byly v roce 1981 bez náhrady převedeny z vlastnictví žalobce na stát. Dne 9. 10. 1997 žalobce uplatnil u žalované žádost o finanční náhradu, když jeho žaloba na stanovení povinnosti M. P. (katastrální vlastnice) uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, byla rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 9. 1996, č. j. 11 C 68/92-37, zamítnuta, rozsudek nabyl právní moci dne 9. 11. 1996. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nárok žalobce se promlčel dne 10. 10. 2001, žaloba byla podána dne 14. 9. 2020, tudíž po uplynutí zákonem stanovené tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.) námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná a není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná opakovaně vyzývala žalobce k součinnosti (naposledy v roce 2010), avšak bez adekvátní odezvy. Soudy obou stupňů v tomto směru odkázaly na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se posuzování námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy (usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5129/2014, a ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1897/2017).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva vyplývající z obsahu dovolání, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, případně jde o otázku rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Žalobce měl za to, že když jej žalovaná vyzývala přípisem ze dne 28. 9. 2009 k předložení znaleckého posudku o ceně nemovitostí, jako předpokladu pro vyplacení finanční náhrady, nepostupovala v souladu s §7 odst. 1 zák. č. 231/1991 Sb., neboť jej správně měla vyzvat k předložení znaleckého posudku nebo dokladů nutných k ocenění nemovitostí, což však neučinila. Tím, že jej žalovaná řádně nepoučila, přestože věděla, že žalobce nemá možnost posudek zajistit, postupovala proti principům zákona, jejichž cílem byla náprava či zmírnění křivd způsobených oprávněným osobám předchozím režimem. Dále ocitoval rozhodnutí Ústavního soudu zabývající se principem dobrých mravů ve vztahu k promlčení (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 77/03, IV. ÚS 581/06, II. ÚS 1782/19, II. ÚS 76/17). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné, neboť neobsahuje relevantní argumentaci, není zřejmé, jakou otázku žalobce předkládá dovolacímu soudu k vyřešení a v čem spatřuje nesprávnost jejího posouzení. Poukázala na alternativní vymezení přípustnosti dovolání žalobcem, když splnění jednoho kritéria přípustnosti vylučuje současné splnění kritéria jiného. Pokud by bylo dovolání shledáno přípustným, považovala jej za nedůvodné. Navrhla, aby bylo dovolání buď jako nepřípustné odmítnuto nebo jako nedůvodné zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
7. Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
10. K otázce předestřené dovoláním, zda žalovanou za řízení uplatněná námitka promlčení je výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.), Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou soudní praxi, podle níž posouzení této otázky je především úkolem soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016).
11. K argumentaci žalobce korektivem dobrých mravů (srov. ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které na námitku promlčení vznesenou v posuzované věci může dopadat, začala-li promlčecí doba běžet ještě před 1. 1. 2014; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4335/2016) ve vztahu k namítanému promlčení lze odkázat i na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3360/2018). Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (šikanu) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení.
12. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba přitom dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
13. Má-li být námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno (k poslednímu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
14. Tytéž závěry jsou obsaženy i v žalobcem zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, podle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení; srov. R 59/2004.
15. Podle soudy učiněných skutkových zjištění zde nebylo žádných překážek objektivní povahy či jiných vážných důvodů, jež by žalobci bránily ve včasném uplatnění práva (tj. před uplynutím promlčecí doby) a také nebylo zjištěno, že by k marnému uplynutí promlčecí doby snad přispěla žalovaná (jež v řízení později uplatněnou námitkou primárně sleduje obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobce). Skutečnost, že žalovaná v přípise ze dne 28. 5. 2009, kterým vyzvala žalobce k předložení znaleckého posudku dle §7 odst. 1 zák. č. 231/1991 Sb. jako předpokladu pro vyplacení finanční náhrady, doslovně neocitovala celé znění tohoto zákonného ustanovení a neupozornila žalobce na možnost předložit místo znaleckého posudku doklady nutné k ocenění nemovitostí, na tomto závěru nic nemění. Žalované tato povinnost nevyplývá z žádného právního předpisu, naopak její přístup k žalobci je třeba hodnotit jako velmi vstřícný, když i po uplynutí promlčecí doby byla ochotna finanční náhradu zaplatit, což však při absenci součinnosti žalobce nebylo možné. Žalobce nesplnil podmínky pro vyplacení finanční náhrady ani během tří let od doručení přípisu žalované z 28. 5. 2009, ani do tří let od doručení urgence žalované z 14. 6. 2010, ve které bylo žalobci sděleno i telefonní číslo na konkrétního zaměstnance žalované, na něhož se mohl přímo obrátit, což neučinil. Žalobce v průběhu řízení před soudy obou stupňů neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které mu v období od 9. 10. 1997 (žádost o finanční náhradu) do 14. 9. 2020 (podání žaloby) objektivně bránily v předložení znaleckého posudku, když jeho tvrzení o špatném zdravotním stavu, nemožnosti opatřit znalce apod., zůstala ve zcela obecné, ničím nepodložené rovině. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce ve svém odvolání uvedl, že nedisponoval podklady, které by mohl žalované předložit k ocenění nemovitostí, proto ani kdyby bylo v přípise žalované ze dne 28. 5. 2009 obsaženo celé znění §7 odst. 1 zák. č. 231/1991 Sb., na jednání žalobce by to vliv nemělo. Za této situace není úvaha odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou dobrým mravům neodporuje, způsobil-li si žalobce marné uplynutí objektivní promlčecí doby sám, nikterak nepřiměřená a soudy nižších stupňů se při posouzení této otázky závěrům vysloveným ve shora citované judikatuře nezpronevěřily, když zohlednily charakter uplatňovaného práva, avšak i dobu nečinnosti žalobce (cca 19 let od uplynutí promlčecí doby).
16. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s žalobcem v dovolání citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu ani s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Žalobcem vznesená právní otázka s ohledem na shora uvedené nepatří k otázkám v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešeným.
17. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Proto Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy náklady žalované představuje paušální náhrada (za vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu