ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2282.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2282/2023-791
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyň a) R. H. , a b) R. J. , zastoupených JUDr. Martinem Abrahamem, advokátem se sídlem v Praze 8, Pernerova 676/51, s adresou pro doručování: Jurečkova 1811/18, 702 00 Ostrava, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 240/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2023, č. j. 21 Co 314/2022-754, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. března 2023, č. j. 21 Co 314/2022-762, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2023, č. j. 21 Co 314/2022-754, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. března 2023, č. j. 21 Co 314/2022-762, se v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 20. května 2022, č. j. 10 C 240/2020-631, pokud jím byl na žalobkyně bezúplatně převeden pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, jakož i v nákladových výrocích II. a III. ruší ; současně se v části výroku I., týkající se bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a v nákladovém výroku III. ruší i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 20. května 2022, č. j. 10 C 240/2020-631 a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2023, č. j. 21 Co 314/2022-754, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 314/2022-762, rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 20. 5. 2022, č. j. 10 C 240/2020-631, potvrdil ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi (dědičkami zemřelého J. H.) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a par. č. XY a č. XY v k. ú. XY – každé v rozsahu jedné ideální poloviny (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej v nákladovém výroku III. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně přitom odvoláním nenapadeným výrokem II. zastavil řízení v části týkající se pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY.
2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uspokojování restitučních nároků žalobkyň na vydání náhradních pozemků za pozemky, jež pro zákonné překážky nebylo lze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“), postupovala liknavě a svévolně. Současně dovodil, že žalobkyněmi požadované pozemky jsou k převodu vhodné, když jejich převodu nebrání zákonné překážky (§6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) ani jiné důvody. Žalobě o bezúplatný převod dotčených pozemků do vlastnictví žalobkyň za účelem uspokojení jejich stávajícího restitučního nároku proto vyhověl.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda při uspokojování restitučního nároku žalobkyň postupovala liknavě či svévolně. Upozorňovala přitom na okolnost, že nárok na vydání pozemkové náhrady za odňaté pozemky pozemkového katastru č. XY a č. XY v k. ú. XY vznikl teprve na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 29 Co 183/2020-339, přičemž žalující strana uplatnila nárok na vydání náhradních zemědělských pozemků u soudu, aniž se účastnila veřejných nabídek. Měla za to, že se odvolací soud svými závěry o liknavosti při uspokojování restitučního nároku žalobkyň odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2833/2020, ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 392/2019, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 15. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1043/2020, ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019 a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021. Kladla rovněž otázku vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a pozemků par. č. XY a č. XY v k. ú. XY na žalobkyně. Uváděla, že se při řešení uvedené otázky odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 143/2023, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 886/2021, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 a ze dne 2. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1339/2021. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. zamítl jako nedůvodné.
5. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je podmíněno zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
7. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
8. Byly-li odňaté pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020).
9. Dovolací soud současně ve své judikaturní praxi aproboval i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, či ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jakož i judikaturu v něm citovanou, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jímž byla ústavní stížnost vůči němu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
10. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení případu, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Akcentovaly přitom okolnost, že správní řízení o uplatněném restitučním nároku skončilo po téměř 30 letech a zohlednily i to, že dovolatelka setrvává na zjevně nesprávném ocenění odňatých a posléze nevydaných pozemků jako zemědělských, i když byly v době přechodu na stát určeny k výstavbě – výměrem Krajského národního výboru v Praze ze dne 14. 4. 1949 byly zařazeny do stavebního obvodu pro výstavbu opravárny strojů Československých stavebních závodů a posléze byly původní vlastnicí trhovou smlouvou ze dne 21. 11. 1949 převedeny na stát právě za účelem této plánované výstavby. V důsledku toho dovolatelka eviduje restituční nárok žalobkyň toliko ve výši 361 124,70 Kč, ačkoliv se znalecké ocenění odňatých pozemků odpovídající jejich stavebnímu charakteru pohybuje v rozmezí 9 233 060 Kč až 11 837 250 Kč. Nesprávné ocenění restitučního nároku pak žalobkyně zjevně limitovalo v účasti na veřejné nabídce pozemků. Ke shodným konkluzím – o liknavosti žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň – dospěl ostatně Nejvyšší soud za obdobných skutkových poměrů již ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1380/2023.
11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud svými závěry o liknavém a svévolném postupu dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobkyň od ustálené judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlil (§237 o. s. ř.).
12. Judikaturou dovozeným závěrem, že při liknavém či diskriminujícím postupu žalované se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015), nebyly popřeny závěry dosavadní judikatury dovolacího soudu, která jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
13. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např., zdali nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
14. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, shledal-li vhodnými náhradními zemědělskými pozemky pozemkové parcely č. XY a č. XY v k. ú. XY. Určení pozemku parc. č. XY v k. ú. XY – platnou územně plánovací dokumentací – k zastavění lyžařským vlekem nepředstavuje výlukový důvod ve smyslu §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2939/2022); výstavba lyžařského vleku zde (se zřetelem ke skutkovým závěrům nalézacích soudů) ostatně aktuálně není ani plánována. Nevhodnost pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY, jež nejsou situovány na území národního parku, k náhradní restituci nezakládá pak sama o sobě ani žádost Krkonošského národního parku o jejich převod (viz §6 odst. 1 písm. f/ zákona č. 503/2012 Sb.); srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1562/2022, či ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3320/2022.
15. Konkluze odvolacího soudu o vhodnosti pozemků parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY k bezúplatnému převodu za účelem vykrytí restitučních nároků žalobkyň tudíž korespondují ustálené judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit (§237 o. s. ř.).
16. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal však Nejvyšší soud dovolání přípustným (podle §237 o. s. ř.) pro vyřešení otázky vhodnosti převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyně ve smyslu §11a zákona o půdě, kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
17. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
18. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
20. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. nelze – za užití zákona o půdě – převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu (včetně zákona o půdě) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto.
21. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 143/2023, jímž byla za skutkových okolností obdobných projednávané věci řešena otázka vlivu probíhajícího restitučního řízení na vhodnost dotčeného pozemku k náhradní restituci, přitom vyplývá, že důsledky relativně striktně formulované zákonné překážky pro převod pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby upravené v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. („nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu /včetně zákona o půdě/ a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto“) lze eliminovat toliko ve výjimečných případech, kdy řízení před pozemkovým úřadem nebo soudem o původním restitučním nároku je již pravomocně skončeno, popřípadě lze jeho pravomocné skončení v dohledné době s určitým vysoce pravděpodobným výsledkem očekávat. V poměrech projednávané věci však v okamžiku rozhodném pro rozhodnutí odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.) platilo, že právo na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY bylo řádně uplatněno v řízení dle §9 zákona o půdě a o jeho vydání ve věci „restitučního nároku rodu A.“ nebylo dosud rozhodnuto, a to ani nepravomocně (viz. odst. 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
22. Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky, je-li pozemek parc. č. XY v k. ú. XY vhodný (způsobilý) k převodu na oprávněnou osobu jako náhradní, tedy v situaci, kdy brzké negativní rozhodnutí o vzneseném nároku na jeho naturální restituci s jistotou očekávat nelze, zjevně správné není – závěry odvolacího soudu jsou se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu předčasné a kolidující judikatuře dovolacího soudu.
23. Protože (v daném rozsahu) nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, shledávaje dovolání zčásti opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu v části týkající se převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné (§237 o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
24. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
25. V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
26. Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí do poměrů dovolatele byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh na odklad vykonatelnosti vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, publikovaný pod č. 29/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
27. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu