ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2357.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2357/2023-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) O. K. , b) I. K. , obou zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, za účasti Rybářství Doksy spol. s r. o. , se sídlem v Doksech, Nerudova 24, identifikační číslo osoby: 60278340, zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 43/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. dubna 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a) je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 11.519,20 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Tomáše Homoly, advokáta se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádná z účastnic řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou nemá žádná z účastnic řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 36 C 43/2019-352, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok první), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní b) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok druhý), a žalované a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit žalobkyním k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 85.005,20 Kč (výrok třetí).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované i vedlejší účastnice (výslovně toliko proti části rozsudku soudu prvního stupně týkající se pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY) rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 35 Co 322/2022-470, rozsudek soudu prvního stupně v části prvního výroku vztahující se k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY potvrdil (výrok I.), v části prvního výroku ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II.), a ve druhém výroku co do pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III.). Dále každé ze žalobkyň uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.350,- Kč (výroky IV. a V.). Rozhodl též o povinnosti žalobkyně a) nahradit vedlejší účastnici k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 79.144,- Kč (výrok VI.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobkyň z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyň žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobou vymezené pozemky (vyjma pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY) nejsou vhodné k převodu na žalobkyně. Uvedl, že vydáním pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jezera žalobkyni b) by mohly vznikat problémy při jeho obhospodařování, neboť téměř polovina z celkové výměry označeného pozemku slouží na základě nájemní smlouvy k parkování vozidel návštěvníků restaurace nacházející se na sousedním pozemku. Co se týče pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, dovodil, že zmíněné pozemky svou hodnotou převyšují hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně a), jež se vydání těchto pozemků domáhá, přičemž vydání jen některého z nich nepřichází s ohledem na jejich celistvost (hráz a vodní plocha rybníka) v úvahu. Podotkl rovněž, že převod předmětných pozemků parc. č. XY a parc. č. XY do vlastnictví vedlejší účastnice, k němuž došlo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, není stižen neplatností pro rozpor s dobrými mravy, jelikož účel tohoto převodu nespočíval ve zmaření uspokojení restitučního nároku žalobkyně a). Nahradil tudíž projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu toliko pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, u něhož nekonstatoval překážku jeho převoditelnosti na oprávněnou osobu.
4. Proti výrokům II. až VI. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že odvolací soud, jestliže shledal pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY nevhodným k převodu na oprávněnou osobu, měl žalobkyni b) umožnit, aby označila jiný vhodný pozemek k uspokojení jejího restitučního nároku. Mají za to, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva žalobkyň na soudní ochranu. Na podporu svých tvrzení odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ), a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ). Dále pak převod vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, oběma v katastrálním území XY, ze žalované na vedlejší účastnici uskutečněný po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně pokládají za rozporný s dobrými mravy, pročež převodní smlouva ze dne 9. 5. 2022 je dle názoru žalobkyň stižena neplatností. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně měly v době rozhodování odvolacího soudu neuspokojený restituční nárok pouze v marginální výši. Brojí též proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalobkyň nahradit žalované či vedlejší účastnici náklady řízení, neboť se domnívají, že v přítomné kauze byly naplněny důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhly, aby dovolací soud odložil vykonatelnost, eventuálně právní moc, výroků II., III., IV., V. a VI. rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalovaná se k dovolání žalobkyň nevyjádřila.
6. Vedlejší účastnice vyjádřila nesouhlas s dovoláním žalobkyň ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č.XY, obou v katastrálním území XY. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyň odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelek advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyň veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Obě žalobkyně napadly rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (vyjma toliko výroku I.). K podání dovolání proti výroku II., jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části prvního výroku, kterou byla žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY, a dále proti výrokům IV. a VI., jimiž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobkyně a) k náhradě nákladů řízení, není žalobkyně b) subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 855/2020). Obdobně pak žalobkyně a) není subjektivně oprávněna podat dovolání proti výroku III., jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve druhém výroku, kterým byla žalované uložena povinnost uzavřít se žalobkyní b) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a proti výroku V. o povinnosti žalobkyně b) k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu dovolání žalobkyně b), respektive žalobkyně a), podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
11. Dovolání je vadné, a tudíž věcně neprojednatelné, ve vztahu k řešení otázky platnosti smlouvy ze dne 9. 5. 2022 o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, oběma v katastrálním území XY, ze žalované na vedlejší účastnici, neboť žalobkyně a) v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. a judikaturou Nejvyššího soudu, potažmo Ústavního soudu, řádně nevymezila jí ohlášený důvod přípustnosti dovolání odkazující při řešení této otázky na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku hmotného či procesního práva se jedná a v jakých rozhodnutích je v judikatuře dovolacího soudu řešena odchylně (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
13. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení §241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
14. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
15. Žalobkyní a) vymezený důvod přípustnosti dovolání nesený námitkou o odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího pojmově předpokládá, že kromě vymezené právní otázky, na jejímž řešení je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, označí dovolatelka judikaturu Nejvyššího soudu představovanou konkrétním soudním rozhodnutím, popřípadě rozhodnutími, z nichž se řešení právní otázky podává, a lze tak posoudit, zda řešení zvolené odvolacím soudem bylo s judikaturou konformní či nikoliv. Pouze tehdy lze také dovodit, zda rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou kritizovaného řešení určité právní otázky obstojí či nikoliv. Pokud žalobkyně a) v poměrech přítomné právní věci sice podrobila dovolací kritice – jako s judikaturou dovolacího soudu rozporný – závěr o platnosti smlouvy ze dne 9. 5. 2022 o převodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY, oběma v katastrálním území XY, ze žalované na vedlejší účastnici, nicméně tento závěr nemohl být poměřován s konkluzemi přijatými v konkrétních soudních rozhodnutích Nejvyššího soudu, které byla žalobkyně a) povinna v postavení dovolatelky označit, pak dovolatelkou nebyla iniciována možnost věcného dovolacího přezkumu dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu a v konečném důsledku ani naplnění zákonné úlohy Nejvyššího soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů [§14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., tj. aby dovolatel v rámci vymezeného důvodu přípustnosti dovolání uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah judikatury Nejvyššího soudu k dovoláním dotčenému rozhodnutí odvolacího soudu, označil i Ústavní soud za přiměřený, přičemž současně nepřitakal jako relevantní námitce, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná a že tudíž není žádného důvodu po dovolatelích žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňovali (srovnej body 35. a 37. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. Přehlédnout přitom nelze, že úvahu o platnosti převodní smlouvy ze dne 9. 5. 2022 odvolací soud nadnesl jako alternativní důvod zamítnutí projednávané žaloby. Dovolací soud se však může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Jelikož se žalobkyni a) nepodařilo účinně zpochybnit úsudek odvolacího soudu, v souladu s nímž vyhovění žalobnímu požadavku ve vztahu k předmětným pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY brání absence základního předpokladu, a to existence restitučního nároku žalobkyně a) ve výši alespoň rovnající se hodnotě těchto pozemků, neshledává dovolací soud ani z tohoto pohledu nezbytným, aby se věnoval správnosti konkluzí odvolacího soudu o platnosti převodní smlouvy ze dne 9. 5. 2022. Identifikoval-li ostatně odvolací soud několik samostatných okolností, pro něž nelze žalobě vyhovět, z nichž jedna nebyla zpochybněna způsobem naplňujícím předpoklady ustanovení §237 o. s. ř., nemůže být přípustnost dovolání založena ani polemikou s ostatními otázkami předestřenými v napadeném rozhodnutí, neboť by jejich věcný přezkum nemohl na výsledku věci ničeho změnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1042/2016, nebo ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4048/2019). Sluší se podotknout, že dovolatelka [žalobkyně a)] v přítomné věci kritiku závěru o nedostatečné výši jejího dosud neuspokojeného restitučního nároku pro vydání zmíněných pozemků nespojila s řešením odpovídající právní otázky, jež již byla, popřípadě by měla být, v praxi dovolacího soudu reflektována. Vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky [žalobkyně a)] s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu].
17. Přípustnost dovolání žalobkyně b) pak nezakládá námitka nesprávnosti postupu odvolacího soudu, jejíž podstatou je argumentace o potřebě výzvy ze strany soudu směřující vůči oprávněné osobě k označení jiných (vhodných) pozemků způsobilých uspokojit jí uplatněný nárok v řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona o půdě, v němž soud není vázán petitem žaloby. V situaci, kdy žalobkyně b) trvá na uspokojení jí uplatňovaného restitučního nároku právě převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY [a to i poté, co již v řízení před soudem prvního stupně vyšly najevo okolnosti nasvědčující závěru, že daný pozemek, respektive část jeho celkové výměry, není vhodná k náhradní naturální restituci, přičemž mimo jiné i tyto okolnosti byly obsahem odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně; přesto žalobkyně b) – v průběhu celého řízení zastoupena advokátem – rozdělení dotčeného pozemku či snad převod odlišného pozemku nenavrhla], není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. v dovolání citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016) a Ústavního soudu (viz např. v dovolání zmíněný nález ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20), jež soudu jinak ukládá vést neúspěšného žadatele k označení jiných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 946/2021, ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3693/2021, a ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1185/2022). Sluší se rovněž podotknout, že požadavek plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu, aby soud zjistil, zda žalobce souhlasí s převodem i jiného vhodného pozemku podle rozhodnutí soudu, a projeví-li žalobce takový souhlas, aby soud zvolil takový postup, jehož cílem bude nalézt jiný vhodný pozemek, se nutně nepojí s výzvou dle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř., byť jiný vhodný pozemek lze identifikovat i k výzvě podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. (srovnej bod 38. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1152/20).
18. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání žalobkyně a) i ve vztahu k výrokům IV. a VI. a žalobkyně b) ve vztahu k výroku V. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť žalobkyně výslovně brojí též proti rozhodnutí odvolacího soudu o jejich povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (argumentací o nezohlednění okolností zvláštního zřetele hodných). Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
19. Jelikož dovolání žalobkyně a) a ani žalobkyně b) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto a vedlejší účastnici vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně a) povinna vedlejší účastnici tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.519,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.220,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě požadovaných náhradních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, tj. 222.317,90 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce vedlejší účastnice je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.999,20 Kč. Žalované žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
21. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce vedlejší účastnice, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
22. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkami současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně a) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se vedlejší účastnice domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu