ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2756.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2756/2023-889
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) Š. P. , b) H. Č. , c) M. K., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 6/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2023, č. j. 11 Co 130/2022-844, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. června 2023, č. j. 11 Co 130/2022-844, se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva ve výroku specifikovaných pozemků na žalobkyni c), ruší; současně se ve výroku pod bodem A., pokud jím bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva ve výroku specifikovaných pozemků na žalobkyni c), ruší rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. září 2021, č. j. 3 C 6/2017-755, ve znění opravného usnesení ze dne 7. dubna 2022, č. j. 3 C 6/2017-792, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. dubna 2022, č. j. 3 C 6/2017-804, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. 3 C 6/2017-755, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 4. 2022, č. j. 3 C 6/2017-792, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 3 C 6/2017-804, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke specifikovaným (náhradním) pozemkům v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, a sice pro žalobkyni a) a žalobkyni b) v podílu jedné ideální osminy a pro žalobkyni c) v podílu jedné ideální čtvrtiny (výrok A.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, okres XY (výrok B.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou (výrok C.) a ve vztahu mezi žalobkyněmi a vedlejším účastníkem – obchodní korporací Sedlácký Kaolin a. s. (výrok D.).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň i žalované rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, ve vyhovujícím výroku A. změnil jen tak, že přepočetl výši dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně c) – výrok I. a ve výrocích B., C. a D. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně), že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky. Restituční nároky žalobkyň vyplývají z pravomocných rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 16. 6. 2014, č. j. PÚ 3090/92/9 (dále „Rozhodnutí III.“) a Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 13. 9. 2000, č. j. PÚ 3090/92/1 (dále „Rozhodnutí I.“), a ze dne 16. 11. 2001, č. j. PÚ 3090/92/4 (dále „Rozhodnutí II.“). Přestože původní pozemky byly státem odňaty za účelem výstavby, bránila se žalovaná ocenit nevydané pozemky jako stavební, čímž podstatně ztěžovala uspokojení restitučního nároku žalobkyň. K přecenění odňatých pozemků žalovaná přistoupila až po opakovaných neúspěšných žádostech žalobkyň v probíhajícím řízení v srpnu roku 2021 poté, kdy ve věci jiných oprávněných osob odvozujících restituční nároky od téhož rozhodnutí pozemkového úřadu bylo rozhodnuto v dovolacím řízení o odmítnutí dovolání žalované založeném na argumentaci o nedostatečné aktivitě oprávněných osob vedoucí k přecenění restitučních nároků. Tímto nesprávným (nedostatečným) oceněním žalovaná bránila účasti žalobkyním ve veřejných nabídkách. Protože soudy obou stupňů shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým až svévolným (lpěním na nesprávném ocenění jejich restitučních nároků i v průběhu soudního řízení), vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu žalobkyněmi vymezených pozemků jako pozemků náhradních. Nevypořádané restituční nároky žalobkyň, jež byly vydáním náhradních pozemků uspokojeny v souhrnné výši 6.438.085,53 Kč, odvolací soud se zřetelem na závěry soudu prvního stupně stanovil částkou 2.031.250,- Kč (již se započtením dřívějšího částečného uspokojení v hodnotě 9.000, Kč) pro žalobkyni a), částkou 1.958.256,25 Kč (již se započtením dřívějšího částečného uspokojení v hodnotě 81.993,75 Kč) pro žalobkyni b) a částkou 3.934.512,50 Kč (se započtením postoupeného restitučního nároku ve výši 55.533,90 Kč vyplývajícího z Rozhodnutí I. na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s F. J. dne 7. 11. 2003 a postoupeného restitučního nároku ve výši 90.453,60 Kč vyplývajícího z Rozhodnutí II. na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 15. 12. 2003 s JUDr. Miroslavem Dudou) pro žalobkyni c).
4. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že nevypořádaný restituční nárok žalobkyně musí být upraven (snížen) i o hodnotu restitučního nároku postoupeného JUDr. Miroslavu Dudovi. I přesto, že postupník od smlouvy o postoupení pohledávky dne 26. 10. 2006 odstoupil a postupitelka toto jednání akceptovala, stalo se tak v době, kdy již postoupená pohledávka dříve (ke dni 31. 12. 2005) v důsledku tzv. první restituční tečky (článek VI. zákona č. 253/2003 Sb.) zanikla. Postupník přitom nebyl osobou, na níž by se důsledky restituční tečky ve smyslu ustanovení §13 odst. 8 zákona o půdě (zařazeného do zákona o půdě novelou provedenou zákonem č. 75/2012 Sb.) nevztahovaly. V návaznosti na existenci dvou smluv o postoupení pohledávky uzavřených žalobkyní c) se odvolací soud zabýval námitkou žalované o nedostatku aktivní věcné legitimace této žalobkyně. Dovodil, že věcná aktivní legitimace žalobkyně c) je zachována nejen v rozsahu restitučního nároku založeného Rozhodnutím III., jenž žalobkyně c) ani zčásti nepostoupila, ale i v rozsahu nároků, jež jsou založeny na Rozhodnutí I. a Rozhodnutí II. ve výši přesahující hodnotu postoupených pohledávek F. J. a JUDr. Miroslavu Dudovi tak, jak byly žalovanou dodatečně i ve vztahu k žalobkyni c) správně oceněny.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (proti výroku I.) podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro projednání věci s ohledem na okamžik zahájení řízení před soudem prvního stupně (6. 1. 2017) a datum vydání dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu (9. 6. 2023) v dovolacím řízení rozhodné (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále „o. s. ř.“), za přípustné pro řešení těchto otázek: a) zda lze uspokojit restituční nároky oprávněných osob na vydání náhradních pozemků mimo zákonem předepsaný postup, spočívající v účasti ve veřejných nabídkách, pokud oprávněné osoby nevyvinuly dostatečnou aktivitu směřující k přecenění restitučního nároku, popřípadě k účasti ve veřejných nabídkách, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) zda náleží oprávněné osobě (postupiteli) právo domáhat se přecenění restitučního nároku, ačkoliv tento nárok postoupila na třetí osobu, jež nárok zcela užila jako protihodnotu za převod náhradního pozemku podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. a nárok tímto způsobem zcela vyčerpala, anebo zda toto oprávnění přechází okamžikem postoupení pohledávky z postupitele na postupníka a zda za popsané situace se právo oprávněné osoby domáhat se přecenění restitučního nároku konzumuje, popřípadě zda se promlčuje, jež dle mínění žalované nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i výrok A. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení a ve spojení s doplňujícím rozsudkem zrušil, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání žalované není přípustné pro řešení otázky, zda v individuálních poměrech posuzované věci lze restituční nároky žalobkyň vypořádat mimo zákonem předvídaný postup (výběrem konkrétních náhradních pozemků a rozhodnutím soudu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků), má-li být vedle podmínky o liknavém, svévolném, popřípadě diskriminačním, přístupu žalované při uspokojování restitučních nároků žalobkyň splněna i podmínka aktivního přístupu oprávněných osob směřujících, buď k účasti ve veřejných nabídkách, popřípadě aktivně vyvíjeného úsilí k přecenění restitučních nároků tehdy, byla-li jejich výše žalovanou dlouhodobě podhodnocována. Při řešení této otázky se odvolací soud – vzdor názoru žalované – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu (srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.; tyto nálezy jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Je přitom jen věcí žalované, aby měla technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupovala bez prodlení. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
13. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (viz §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
14. Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020).
15. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady (viz námitky, že žalobkyně o uspokojení restitučního nároku neusilovala dostatečně aktivně) nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobkyň nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené, rezultují-li ze zjištění, že v důsledku nesprávné (nepřiměřeně nízké) výše restitučního nároku žalobkyň se žalobkyně nemohly úspěšně pravidelně účastnit veřejných nabídek a usilovat o uspokojení restitučního nároku zásadně zákonem předvídaným způsobem. V případě žalobkyň a) a b) to platí tím spíše v situaci, kdy se nejedná o oprávněné osoby, jimž bylo určeno Rozhodnutí I. a Rozhodnutí II., ale o právní nástupkyně jedné z nich, M. V., jejíž pohledávky z titulu nevypořádaného restitučního nároku žalobkyně a) a b) nabyly v řízení o dědictví na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2012, č. j. 32 D 770/2012-62. V případě těchto dvou žalobkyň se tudíž nejedná o oprávněné osoby, jimž by nárok na vydání náhradního pozemku a tudíž i právo účasti ve veřejných nabídkách vzniklo v roce 2000, jak se mylně v dovolání domnívá žalovaná, ale až na základě shora označeného dědického rozhodnutí. Nízká účast ve veřejných nabídkách pak je svázána i s nesprávným oceněním restitučního nároku žalovanou, jež žalobkyni a) a b) v této účasti objektivně bránilo. Pokud pak byly dále žalobkyni b) na uspokojení jejího restitučního nároku z Rozhodnutí I. a Rozhodnutí II. převedeny kupní smlouvou ze dne 28. 8. 2014, č. 2002841438, náhradní pozemky, jejichž hodnota byla vyjádřena částkou 72.993,75 Kč, pak tím žalobkyně b) projevila aktivitu směřující k uspokojení jejího nároku, byť nesprávně oceněného. Vytýká-li pak žalovaná nedostatečně aktivní přístup k účasti ve veřejných nabídkách žalobkyni c), pak přehlíží, že již v roce 2008 jí oznámila, že u ní neeviduje vzhledem k již dříve postoupeným pohledávkám na F. J. a JUDr. Miroslava Dudu žádný restituční nárok a namítá-li následně účelovou účast žalobkyně c) ve veřejné nabídce v roce 2016, pak pomíjí, že shodně jako u ostatních žalobkyň jejich možnost reálně a úspěšně se nabídek účastnit ztěžovala zásadně nesprávným oceněním jejich restitučních nároků [u žalobkyně c) podle Rozhodnutí III.], jež odmítla na žádost žalobkyň revidovat (viz sdělení Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. město Prahu, odboru řízení restitucí, ze dne 9. 3. 2015). Navazující argumentace žalované, že žalobkyně o přecenění a uspokojení restitučního nároku dlouhou dobu neusilovaly, a tudíž v tomto směru nebyly aktivní, nemůže obstát, neboť povinnost uspokojovat restituční nároky oprávněných osob má prostřednictvím svých orgánů stát, jenž je také povinen sám správnou výši nároku té které oprávněné osoby před jeho uspokojením zjistit. Takovému přístupu státu by nepochybně odpovídal stav, kdy žalovaná nebude pasivně u každé oprávněné osoby čekat na její žádost o přecenění, ale sama využije poznatků ke správnému ocenění restitučního nároku podávajících se mimo jiné i z postupně se vyvíjející judikatury vrcholných soudů (datované již od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, resp. v poměrech rozhodovací praxe Nejvyššího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010) čítající v současné době při posuzování problematiky odpovídajícího ocenění odňatého zemědělského pozemku, byl-li určen k zastavění, v případě Nejvyššího soudu již několik desítek rozhodnutí. Pokud pak jde o přístup žalobkyň k uplatňování restitučních nároků z Rozhodnutí III., pak ve vztahu k nim jakékoliv námitky žalované o pasivním přístupu oprávněných osob již nemohou vůbec obstát, neboť toto časově třetí rozhodnutí založilo nároky žalobkyň na vydání náhradních pozemků až dne 16. 6. 2014 (nabylo právní moci dne 30. 6. 2014) a již dne 9. 10. 2014 a opakovaně dne 16. 2. 2015 požádaly žalobkyně a) a b) o určení správné výše nároku v návaznosti na ocenění odňatých pozemků jako stavebních. Žalobkyním a) a b) pak byl nárok na vydání náhradních pozemků založený Rozhodnutím III. částečně uspokojen (v návaznosti na účast v nabídkovém řízení dne 29. 6. 2016, jíž žalovaná nepřípadně označuje za účelovou) vydáním náhradních pozemků oceněných souhrnnou částkou 18.000,- Kč smlouvou o převodu pozemků č. 10PR16/43 ze dne 7. 10. 2016. O svévolném přístupu žalované k uspokojení restitučních nároků žalobkyň pak svědčí fakt, že teprve ve čtvrtém roce běžícího soudního řízení žalovaná pod tíhou výsledku jiného soudního řízení týkajícího se restitučních nároků oprávněných osob založených stejnými rozhodnutími pozemkového úřadu jako v případě žalobkyň revidovala svůj zřejmě nesprávný náhled na ocenění odňatých pozemků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2958/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3392/20).
17. Jestliže žalovaná zakládá dovolací argumentaci o pasivním přístupu žalobkyň k přecenění jejich restitučních nároků na vybraných rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 822/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 22181/2019, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019), z nichž obsáhle cituje, pak přehlíží, že konkluze v odkazovaných rozhodnutí vyslovené reflektují individuální poměry té které věci, jež tak do přítomné právní věci přenositelné nejsou. V nich se Nejvyšší soud otázkou aktivního přístupu oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku zabýval (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, s nimiž tak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není. V dovolatelkou odkazovaných sporech se přitom jednalo o situace diametrálně odlišné, kdy se oprávněná osoba neúčastnila veřejných nabídek ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala, oprávněné osoby kromě jedné účasti ve veřejné nabídce – nadto těsně předcházející podání žaloby, žádnou aktivitu při uspokojování jejich nároku na převod náhradního pozemku (náhradních pozemků) nevyvinuly, oprávněná osoba podala žádost o přecenění nároku poté, kdy ten byl v původně určené výši téměř celý uspokojen, a po dobu patnácti let proti původnímu ocenění nijak nebrojila, oprávněná osoba, jež restituční nárok zdědila, požádala o jeho přecenění až po dvanácti letech. Poukaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 3370/19, je rovněž nepřípadný, neboť jím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019. Sluší se doplnit, že žalovanou označené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 281/2019, databází rozhodnutí Nejvyššího soudu neprochází. Usuzováno podle data vydání rozhodnutí a žalovanou užité citaci, jedná se ve skutečnosti o výše připomenuté usnesení sp. zn. 28 Cdo 2281/2019.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Dovolání žalované je ovšem přípustné pro řešení otázky, zda oprávněné osobě (postupiteli) - v poměrech projednávané věci žalobkyni c) - náleží právo domáhat se přecenění restitučního nároku, ačkoliv tento nárok postoupila na třetí osobu, jež nárok zcela užila jako protihodnotu za převod náhradního pozemku podle ustanovení §7 zákona č. 95/1999 Sb. a nárok tímto způsobem zcela vyčerpala, anebo zda toto oprávnění přechází okamžikem postoupení pohledávky z postupitele na postupníka, jež dle mínění dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Při řešení této otázky, jíž dovolací soud ve své judikatuře, byť v případě jiného způsobu zániku pohledávky spojené s právem na uspokojení restitučního nároku převodem náhradního pozemku, již reflektoval, se odvolací soud od Nejvyšším soudem přijatých konkluzí odchýlil (jiný náhled dovolatelky na vymezený důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. však nezpůsobuje věcnou neprojednatelnost dovolání - k tomu srovnej bod 36. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, jak již bylo uvedeno výše. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
20. Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. K základním předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků patří mimo jiné, že oprávněná osoba je nositelkou restitučního nároku (že její nárok již dříve nebyl v plném rozsahu vypořádán a zcela nezanikl) a že jeho výše (v poměru k ceně žádaného pozemku či pozemků) je postačující; tyto otázky – vedle zjištění, zdali žalovaná postupovala vůči oprávněné osobě způsobem nesoucím znaky liknavosti, libovůle, svévole či diskriminace a že požadované pozemky jsou k danému účelu vhodné – soud řeší ve sporu jako předběžné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).
23. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále dovodila, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona č. 229/1991 Sb. k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Naposled uvedené situaci se ovšem zřetelně vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán (k této problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 974/2023).
24. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž založena na konkluzi, že v případě postoupení celého restitučního nároku přechází i právo domáhat se přecenění nároku na postupníka (srovnej dovolatelkou připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017, nebo přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, jenž byl uveřejněn pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
25. Odvolací soud založil v poměrech projednávané věci aktivní legitimaci žalobkyně c) k uplatňování práva na vydání náhradních pozemků na konkluzi, že tato žalobkyně je osobou oprávněnou nejen ve vztahu k restitučnímu nároku založenému Rozhodnutím III., jenž byl v průběhu soudního řízení přeceněn na částku 502.375,- Kč, ale i podle Rozhodnutí I. a Rozhodnutí II., neboť žalobkyně c) smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 7. 11. 2003 na F. J., respektive ze dne 15. 12. 2003 na JUDr. Miroslava Dudu, převedla restituční nároky ve výši 55.533,90 Kč, respektive ve výši 90.453,60 Kč, pouze částečně (ve výši podle ocenění žalované) a ve zbytku jí restituční nároky zůstaly zachovány. Odvolací soud tudíž od přeceněných restitučních nároků založených Rozhodnutím I. a Rozhodnutím II. odečetl hodnotu postoupených pohledávek na označené postupníky, přičemž vzal - na rozdíl od soudu prvního stupně - v úvahu, že restituční nárok postoupený JUDr. Miroslavu Dudovi nebyl do 31. 12. 2005, kdy nabyla účinnosti tzv. první restituční tečka, uspokojen a bez dalšího zanikl. Postupník přitom nebyl osobou vyjmenovanou v ustanovení §13 odst. 8 zákona o půdě (toto ustanovení bylo do zákona o půdě vloženo novelou provedenou zákonem č. 75/2012 Sb.), jíž by právo na uspokojení restitučního nároku vydáním náhradních pozemků zůstalo zachováno.
26. Nejvyšší soud se neztotožňuje s konkluzí odvolacího soudu, že předmětem smluv o postoupení pohledávky (restitučního nároku) žalobkyně c) na postupníky F. J. smlouvou ze dne 7. 11. 2003 a na JUDr. Miroslava Dudu smlouvou ze dne 15. 12. 2003 by byly postoupeny v hodnotě 55.533,90 Kč, respektive 90.453,60 Kč, restituční nároky oprávněné osoby toliko částečně, v rozsahu jejich nesporné výše. Takový závěr se nepodává ani z jazykového vyjádření projevené vůle a prozatím ani z úmyslu jednajících stran. Postupitelka i postupníci v článku I. obou smluv shodně konstatují, že „postupitel má vůči České republice, zastoupené Pozemkovým fondem ČR nárok na vydání náhradního pozemku, který vznikl nevydáním původních pozemků na základě zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění rozhodnutí PÚ MHMP č. j. PÚ 3090/92/1 ze dne 13. 9. 2000, č. j. 3090/92/1 (respektive PÚ MHMP č. j. PÚ 3090/92/4 ze dne 16. 11. 2001) , které nabylo právní moci dne 26. 10. 2000 (respektive dne 2. 1. 2002). Restituční nárok postupitele z tohoto rozhodnutí je oceněn částkou 55.533,90 Kč (respektive částkou 90.453,60 Kč). “ Takto specifikované pohledávky pak postupitel postoupil postupníkům se všemi právy a příslušenstvím (viz článek II. obou smluv).
27. Pravidlo pro výklad právních úkonů v soukromoprávních vztazích upravené v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“, jež je třeba na interpretaci obou smluv o postoupení pohledávky uzavřené žalobkyní c) jako postupitelkou s ohledem na okamžik jejich uzavření použít, klade na soud požadavek případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranit výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští“ (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, či ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005). Doslovný výklad textu smlouvy přitom může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srovnej nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003). K závěrům o obsahu písemného právního úkonu tedy s ohledem na výše uvedené může vést nejen důkaz listinou, v níž je právní úkon zachycen; k závěrům o vůli takovým právním úkonem projevené lze dospět i prostřednictvím jiných důkazů, výpovědi svědků či účastníků řízení nevyjímaje (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009).
28. Totožný text v článku I. obou smluv o postoupení pohledávky zcela jednoznačně vymezuje, že Rozhodnutím I. a Rozhodnutím II. byl za nevydané pozemky založen (vznikl) restituční nárok žalobkyně c) v částkách 55.533,90 Kč, respektive 90.453,60 Kč, jež také byly na postupníky postoupeny. Z použitých jazykových prostředků neplyne, že by se jednalo o postoupení toliko parciálních restitučních nároků, popřípadě nároků, jež by byly nesporné, a že by snad existovaly nějaké další, jež by naopak sporné byly a předmětem postoupení se tudíž nestaly. Odvolací soud, jenž aproboval konkluzi soudu prvního stupně o částečném postoupení restitučního nároku, však zcela zjevně podle pravidel o interpretaci právních úkonů v soukromoprávních vztazích výklad článku I., potažmo článku II., smluv o postoupení pohledávky neprovedl. Stejně tak zůstalo mimo pozornost soudů nižších stupňů zjišťování obsahu právního úkonu podle úmyslu jednajících stran, včetně posouzení, zda tento úmysl odpovídá jazykovému vyjádření právního úkonu. Jak plyne z výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009, úmysl jednajících stran je možno dovozovat i z okolností, jež nevyplývají z textu interpretovaného ujednání právního úkonu, avšak na zjištění jeho smyslu vliv mají. Za stěžejní pro zjišťování úmyslu jednajících stran v okamžiku uzavření smluv o postoupení pohledávky datovaného na konec roku 2003 považuje Nejvyšší soud položit si otázku, zda žalobkyně c) na základě vnějších okolností, jež jí byly nebo mohly být známy, nabyla důvodného přesvědčení, že je oprávněnou osobou disponující vyšším restitučním nárokem než oběma smlouvami postoupila, a na jakých objektivně existujících okolnostech mohla takové přesvědčení založit. Částečnou odpověď na otázku ilustrující vůli žalobkyně c) projevenou ve smlouvách o postoupení pohledávky dává soud prvního stupně na straně 8 odůvodnění rozsudku shora, kde uvádí: „Soud má za to, že pokud by byl nárok třetí žalobkyně oceněn ve správné výši a v této výši převeden na jinou osobu, pak by námitka žalované o zániku postoupené pohledávky na Mgr. Dudu či F. J. mohla obstát.“ Jinými slovy řečeno, úmysl žalobkyně c) postoupit na oba postupníky pouze část restitučního nároku, jenž jim měl být znám, v částkách odpovídajících hodnotám přiznaným Rozhodnutím I. a Rozhodnutím II. je logicky svázán s vědomostí postupitelky, že je nositelkou nároku vyššího, než odpovídá jejímu ¼ podílu z celkové hodnoty nevydaných pozemků dané částkou 222.135,60 Kč podle Rozhodnutí I. a částkou 361.814,40 Kč podle Rozhodnutí II., jež byl také v částkách 55.533,90 Kč a 90.453,60 Kč postoupen. Svědek JUDr. Miroslav Duda, jenž byl vyslechnut dožádaným soudem, sice vypověděl, že žalobkyně c) mu postoupila jen část jejího restitučního nároku, nicméně vycházel toliko z informace, jíž mu žalobkyně zprostředkovala. I když dále uvedl, že z dalších jejích tvrzení pochopil, že žalobkyně c) s provedeným oceněním odňatých pozemků nesouhlasí a činí v tomto směru vůči povinné osobě potřebné kroky, obsah spisu do současné doby neposkytuje žádný důkaz o tom, že by se tak v době po vydání Rozhodnutí I. a Rozhodnutí II. do okamžiku uzavření postupních smluv stalo; jednalo se přitom o dobu dvou, respektive tří, let, kdy žalobkyně c) mohla vůči povinné osobě svou představu o jiném ocenění restitučních nároků založených Rozhodnutím I. a Rozhodnutím II. sdělit.
29. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci žalobkyně c) k uplatňování nároku na náhradní pozemky za pozemky nevydané podle Rozhodnutí I. a podle Rozhodnutí II. je předčasný, a tudíž i nesprávný. Ve světle výše připomenuté judikatury Nejvyššího soudu totiž restituční nárok mohl být zcela vypořádán a zaniknout na základě smluvního ujednání s jinou osobou v souladu s principem smluvní autonomie i tehdy, pokud na jeho uspokojení oprávněná osoba obdržela plnění v nižší hodnotě než by jí podle zákona náleželo.
30. Sluší se uvést, že do poměrů projednávané věci nijak nedopadají závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (rozsudek byl uveřejněn pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jimiž soud prvního stupně podpořil závěr o absentující možnosti dovolatelky namítat nedostatek aktivní legitimace žalobkyně c) v tomto řízení. Citovaný rozsudek vyložil problematiku vážící se k omezené možnosti dlužníka namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky se zřetelem na identifikaci osoby, které by měl plnit, a nezabýval se dalšími obsahovými aspekty postupní smlouvy, jež by měly na určení aktivně legitimovaného subjektu vliv.
31. Otázkou, zda vyčerpání restitučního nároku užitím jeho protihodnoty podle §7 zákona č. 95/1999 Sb. konzumuje právo oprávněné osoby domáhat se přecenění restitučního nároku, popřípadě zda se toto právo promlčuje, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť odpověď na ni je odvislá od vyřešení otázky, zda restituční nárok žalobkyně c) byl vypořádán smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 7. 11. 2003 a ze dne 15.12.2003 zcela (a jako takový zanikl) či pouze částečně, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a soudy obou stupňů se jí budou muset v dalším řízení znovu zabývat.
32. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen ve shora vymezeném rozsahu na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu k žalobkyni c) v plném rozsahu, tedy i v části, v níž uložená povinnost žalované uzavřít s touto žalobkyní smlouvu o bezplatném převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům saturovala restituční nárok ve výši 502.375,- Kč založený Rozhodnutím III. Podle výsledku dalšího řízení před soudem prvního stupně, respektive před odvolacím soudem, může totiž nastat situace, kdy žalobkyně c) bude ve výběru náhradních pozemků, jež jsou předmětem řízení, hodnotově omezena a bude na ní, aby zvolila takové, jež budou podle spolehlivě zjištěnému zůstatku jejího restitučního nároku jejím poměrům nejlépe vyhovovat.
33. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
35. Ve zbývající rozsahu [v poměru mezi žalobkyněmi a) a b) a žalovanou] Nejvyšší soud dovolání – z důvodu shora vyložených – odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a b) a žalovanou nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení ani v tomto procesním poměru nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, všech účastnic bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu