ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2781.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2781/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalovanému Z. Č. , zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 224/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 105 Co 15/2023-143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniela Honzíka, advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55.
Odůvodnění:
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také jen „odvolací soud“) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2023, č. j. 12 C 224/2022-109, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“), a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok I.); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
2. Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný získal předmětné pozemky na základě pravomocného soudního rozhodnutí (rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 C 399/2010-254, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j. 23 Co 53/2013-300), jímž se žalobkyni ukládá uzavřít s žalovaným (coby oprávněnou osobou a zástupcem dalších tam uvedených oprávněných osob, jež své restituční nároky sdružily) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků za účelem uspokojení jeho nároku na vydání jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), plynoucího z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu (s tím, že oprávněným osobám včetně žalovaného vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků ve výši celkem 84 036 387,35 Kč). Později bylo konstatováno, že v řízení před pozemkovým úřadem došlo k pochybení (že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k majetku, jehož původním vlastníkem byl J. M. B.), z nějž byla vyvozována i trestněprávní odpovědnost některých zaměstnanců příslušného pozemkového úřadu (věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019).
3. Co do právního posouzení věci odvolací soud uzavřel, že titulem nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům (dle nějž bylo vlastnické právo zapsáno i do katastru nemovitostí) je konstitutivní pravomocné rozhodnutí státního orgánu (soudu) o nabytí vlastnictví ve smyslu §132 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jež nebylo změněno či odklizeno (cestou mimořádných opravných prostředků), tedy nikoliv smlouva na podkladě rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle dle §161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pročež jsou nedůvodné i žalobkyní uplatňované námitky neplatnosti „převodní smlouvy“ pro omyl jedné ze smluvních stran (§49a obč. zák.). Případné „přečerpání“ restitučního nároku dle odvolacího soudu by bylo lze reparovat cestou bezdůvodného obohacení, jehož se však žalobkyně v tomto řízení nedomáhá (požaduje-li deklarování vlastnického práva k pozemku z důvodu vady titulu).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále také i „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, či usnesením téhož soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, uzavřel-li, že „existence rozsudku na nahrazení projevu vůle je nyní překážkou k tomu, aby mohlo být určeno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, a současně že pokud došlo k přečerpání restitučního nároku na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle, nejedná se o bezdůvodné obohacení“. Rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatelky rovněž závisí na vyřešení otázky týkající se povahy rozsudku na nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu a s jejím řešením souvisejícím posouzením, lze-li v případě smlouvy uzavřené na základě takového soudního rozhodnutí uvažovat o neplatnosti smlouvy z důvodu zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany, jež sice byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena, avšak má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Dovolatelka argumentuje judikaturou dovolacího soudu, dle níž v případě přečerpání restitučního nároku dochází na straně oprávněné osoby k bezdůvodnému obohacení, a namítá, že překážkou pro vydání bezdůvodného obohacení nemůže být ani soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle, v němž je otázka výše restitučního nároku řešena jako předběžná. Dovozuje, že i v případě nabytí vlastnického práva mimo proces veřejných nabídek na základě soudního rozhodnutí lze zkoumat platnost nabytí vlastnického práva, pokládajíc jiný postup za diskriminující oprávněné osoby postupující cestou veřejné nabídky pozemků; k tomu opakuje své námitky o neplatnosti právního jednání z důvodu omylu dle §49a obč. zák. Titulem nabytí vlastnického práva i v tomto případě je dle mínění dovolatelky smlouva, nikoliv soudní rozhodnutí, jež zní na nahrazení projevu vůle a jež nelze považovat za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnictví; v tomto směru se dovolatelka dožaduje přehodnocení dovolacím soudem dříve vyslovených závěrů.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení §237 o. s. ř.
6. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o dovoláním vytčené otázky – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž Nejvyšší soud odkázal již v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023, ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 1957/2023 (vydaná ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků, resp. v případě usnesení sp. zn. 28 Cdo 710/2023 ve věci žalobkyně a singulární procesní nástupkyně žalovaného), na jejichž důvody lze v podrobnostech odkázat. Ani v této věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení v odkazovaných rozhodnutích uvedených judikatorních závěrů a neskýtá k tomu prostor ani další zde uplatněná argumentace dovolatelky (viz dále), v situaci, kdy dovolatelkou aktuálně kritizované judikatorní závěry již dříve obstály i při přezkumu v rovině ústavněprávní (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 2078/23, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 2021/23, jimiž byly stížnosti podané dovolatelkou proti prvním dvěma rozhodnutím odmítnuty jako zjevně bezdůvodné).
10. I v předmětné věci jsou tedy určující zejména závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zabývající se problematikou subjektivních mezí závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu pro další řízení o žalobě na určení vlastnického práva k téže věci, jehož účastníci jsou s těmi v předešlé věci totožní (příp. vystupují-li v novém řízení právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 530/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005. Ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soudy je výrok pravomocného rozsudku (v jiných než statusových věcech) závazný potud, posuzuje-li jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (např. rozsudek ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). Posouzení předběžné otázky jiným soudem je pak pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí; řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007).
11. Promítnutím těchto závěrů rozhodovací praxe do reálií posuzované věci lze uzavřít, že výroky pravomocného rozhodnutí soudu, na jejichž základě nabyl žalovaný vlastnické právo k předmětným pozemkům, jsou pro toto řízení, v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva ke stejným pozemkům, závazné a procesní cestou, již žalobkyně zvolila (požadavek na deklarování práva), je nelze změnit. Aproboval-li odvolací soud soudem prvního stupně přijatý závěr, že žalobou, jíž žalobkyně požaduje určení, že je vlastnicí sporných pozemků, není možné eliminovat původní (dosud existentní) pravomocná soudní rozhodnutí, pak se takový závěr výše předestřeným konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí.
12. Poukazuje-li dovolatelka na (údajný) odklon odvolacího soudu od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020, nelze mít touto argumentací formulovaný předpoklad přípustnosti za naplněný již proto, že konkluzemi uvedených rozhodnutí nelze dovolatelkou vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jehož předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. Zabýval se zde otázkou závaznosti určení výše restitučního nároku oprávněné osoby a hodnoty jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozích soudních řízeních, dospívaje k závěru, že tyto otázky nejsou v řízení o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu náhradních pozemků předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby), jsou otázkami předběžnými a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné. Uvedené konkluze jsou též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).
13. Dovozuje-li pak žalobkyně souvislost mezi výsledkem řízení o žalobě na požadovaném určení vlastnického práva a požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení přečerpáním restitučního nároku žalovaného, pak taková souvislost mezi oběma nároky není a nijak nevyplývá ani z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže je v posuzované věci úspěch určovací žaloby předurčen existencí pravomocného soudního rozhodnutí o vlastnickém právu žalovaného, nijak tím nebyla eliminována možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení pro případ, že byl restituční nárok žalovaného přečerpán. Judikatura Nejvyššího soudu (jak výše naznačeno) nezapovídá možnost domoci se vydání bezdůvodného obohacení buď v samostatném řízení, anebo již v řízení o nahrazení projevu vůle s vydáním náhradního pozemku, pokud stav přečerpání restitučního nároku lze již v takovém okamžiku zjistit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a judikaturu v něm odkazovanou). Nelze ji však interpretovat tak, jak to v dovolání činí žalobkyně (a tuto interpretaci odvolacímu soudu podsouvá), a sice že rozsudky o nahrazení projevu vůle k vydání náhradních pozemků v rámci restitucí vytvářejí překážku věci pro posouzení otázky, zda je žalovaný povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo přečerpáním restitučního nároku. Takovou úvahu odvolací soud nevyslovil, právě naopak možnost povinné osoby domáhat se vydání bezdůvodného obohacení (byl-li restituční nárok žalovaného přečerpán) nevyloučil, zároveň však v tomto ohledu uvedl, že se žalobkyně nároku vůči žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení v daném řízení nedomáhá, požaduje-li deklarování vlastnického práva k předmětným pozemkům pro vady nabývacího titulu (viz zejm. body 20. a 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
14. Dovolání není přípustné ani pro řešení právní otázky, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti, ani otázky charakteru (povahy) pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků (jež byla dle dovolatelky v rozhodovací praxi vyřešena nesprávně a má být dovolacím soudem posouzena jinak). Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu osvětlující způsob nabytí vlastnictví pozemků oprávněnou osobou v případě náhradní naturální restituce plyne, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, není rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle dle §161 odst. 3 o. s. ř., nýbrž rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem nabytí jeho právní moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017). Pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku oprávněné osobě je pak (v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) podřaditelné pod ustanovení §1114 o. z. (do 31. 12. 2013 viz ustanovení §132 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nabývacím titulem vlastnického práva oprávněné osoby tak v těchto souvislostech není smlouva (byť by byla v různém znění vtělena do rozsudečného výroku), nýbrž rozsudek samotný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2999/2022).
15. Ve světle výše rekapitulovaných závěrů rozhodovací praxe řešících problematiku právní povahy pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků, dle nichž právním důvodem nabytí vlastnického práva k nemovité věci není vlastní smlouva, byť vtělená do rozsudečného výroku, ale soudní rozhodnutí, nelze než uzavřít, že vlastnické právo nabyvatele takové věci v kategorii platnosti-neplatnosti právního jednání (úkonu) z důvodů obsažených v ustanovení občanského zákoníku (§35 a následující zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013) zpochybnit nelze. Tedy ani otázka, lze-li u smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradnímu pozemku, k jejímuž uzavření je nahrazen projev vůle povinné osoby pravomocným soudním rozhodnutím, uvažovat o její neplatnosti z důvodu tvrzeného zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany (jež je svou povahou dílčí otázkou ve vztahu k obecnější otázce rozhodovací praxí dovolacího soudu již konstantně řešené) přípustnost dovolání založit nemůže.
16. Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti podaného dovolání [není-li naplněno ani žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř., neboť dovoláním vytčené otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek].
17. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidaného hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu