ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2785.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2785/2023-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců: a) B. I. B. , a b) G. N. B. , obou zastoupených JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem v Praze 2, U Havlíčkových sadů 1526/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, identifikační číslo osoby: 00025429, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o zaplacení částky 161.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 203/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2022, č. j. 25 Co 264/2022-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 25 Co 264/2022-107, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2022, č. j. 47 C 203/2021-89, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 161.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).
2. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že proti žalobcům je u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 41/2012 vedeno trestní stíhání, v němž došlo k zajištění jejich osobního vozidla tovární značky Ford Mondeo Combi TDCi, RZ: XY. Po zajištění bylo vozidlo převezeno do skladovacích prostor Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, kde bylo po celou dobu zajištění pravidelně každé tři měsíce servisováno. Ke zrušení zajištění došlo až usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, č. j. 11 To 30/2020-14433, a následně dne 22. 6. 2020 došlo i k faktickému předání vozidla žalobcům. K vrácení vozidla došlo pro překročení účelné doby zajištění. Zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů posoudily podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále ,,OdpŠK“), konkrétně ustanovení §1 odst. 1, odst. 5 písm. a), b), §7 odst. 1, §8 odst. 1, §13 odst. 1, §14 odst. 3 a §15 odst. 2. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal naplněným první ze zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a sice nesprávný úřední postup policejního orgánu při zajištění předmětného vozidla. Dále však konstatoval, že další předpoklady pro vznik odpovědnosti již dány nejsou, neboť u žalobců ke vzniku škody dojít nemohlo, jelikož ti žádají pouze o časové znehodnocení předmětného vozidla, za což žalovaná odpovídat nemůže. V této věci pak shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013 (tyto rozsudky jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), který konstatuje, že dle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Připomněl i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, jež teorii adekvátní příčinné souvislosti rovněž reflektovaly. V situaci, kdy žalobci konstruovali vzniklou škodu jako rozdíl (pokles) mezi obvyklou cenou předmětného vozidla v době jeho zajištění na straně jedné a v době vrácení vozidla na straně druhé (a nikoliv například pro nemožnost vozidlo po dobu zajištění užívat či za vznik jiné skutečné škody), odvolací soud dovodil, že k poklesu obvyklé ceny vozidla plynutím času, po který bylo vozidlo zajištěno, by tak jako tak došlo, a proto vznik tvrzené újmy není následkem příčiny, za níž odvolací soud označil nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023, č. j. 28 Cdo 639/2023-125, bylo dovolání žalobců směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobců není pro absenci řádného vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. věcně projednatelné. Vysvětlil, že žalobci v dovolání nikterak nespecifikují ani právní otázku, která by měla být dovolacím soudem ve vztahu k jeho judikatuře vyřešena. Učiněné odkazy na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FU QUAN, s. r.o. proti České republice, ze dne 17. 3. 2022, stížnost číslo 24827/14, dovolací soud hodnotil tak, že dovolatelé nijak nevymezili vztah těchto rozhodnutí či závěry z nich plynoucí k projednávané věci a nesnažili se ani vysvětlit, v čem by mělo tvrzené odchýlení se od těchto rozhodnutí v závěrech odvolacího soudu spočívat.
4. Ústavní soud nálezem ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023, č. j. 28 Cdo 639/2023-125, zrušil a konstatoval, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů (žalobců) na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud - na rozdíl od Nejvyššího soudu - dovodil, že z obsahu dovolání žalobců dostatečně plyne právní argumentace, jejímž prostřednictvím je vymezen důvod přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř., dále i právní otázka, kterou by měl dovolací soud řešit, jakož i konkrétní judikatura (v projednávané věci rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), od níž se odvolací soud odchýlil.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, majíce je ve smyslu ustanovení §236 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné v tom, že „právní úprava z napadeného rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v obdobných případech“. Ohlašují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
6. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají chybnou interpretaci podmínek, za kterých má stát odpovídat za škodu vzniklou jeho postupem. Poukazují na to, že odpovědnost státu za vznik škody předpokládá splnění tří podmínek, a to existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi, kdy dle nich, v projednávaném případě, odvolací soud nesprávně vyhodnotil naplnění těchto předpokladů. K prvnímu z předpokladů uvádějí, že ačkoliv odvolací soud shledal jeho naplnění, a to v důsledku existence nesprávného úředního postupu, oni sami, v nimi předestřené teoretické debatě, konstatují, že dle jejich závěru se nejednalo o nesprávný úřední postup, nýbrž o nezákonné rozhodnutí, neboť předmětné vozidlo bylo dovolatelům vráceno, aniž by bylo jakkoli účelně využito pro probíhající trestní řízení. Ohledně druhého a třetího předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu dovolatelé polemizují se závěry a argumentací odvolacího soudu, dle kterého tyto naplněny nebyly; k tomu pak zmiňují nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21 (tento nález je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na webových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz ) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FU QUAN, s.r.o. proti České republice ze dne 17. 3. 2022, stížnost, číslo 24827/14. Dále pak dovolatelé otevírají polemiku se skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně faktorů, vedoucích ke vzniku škody. Na závěr pak dovolatelé konstatují, že odvolací soud opominul návrh žalobců v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť se k námitce, že jsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., nikterak nevyjádřil. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. V doplnění dovolání žalobci opětovně zdůraznili vazbu mezi nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a vznikem škody způsobené poklesem hodnoty zajištěného vozidla. Připomněli, že bez nepřiměřeně dlouhého zajištění vozidla by ke škodě nedošlo, neboť by mohli vozidlo užívat, a tím exploatovat jeho hodnotu, popřípadě vozidlo za vyšší cenu prodat. Hodnota vozidla by tedy vlivem plynoucího času přirozeně klesala, nicméně příkladmo uvedenými způsoby by z něj žalobci měli užitek. Se zřetelem na princip umělé izolace jevů a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2725/2022, dovolatelé identifikovali jako příčinu vzniku škody snížení hodnoty zajištěného vozidla nejen plynutím času, ale i zásah státu, bez něhož by ke škodě nedošlo. Rovněž poukázali na potřebu zachovat konzistenci práva a přihlédnout k jeho dalším oborům, v nichž se uplatní pravidlo o povinnosti nahradit vlastníkovi škodu na věci způsobenou snížením její hodnoty po dobu neoprávněného zadržování (§1000 o. z.)
8. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila tak, že dle ní podané dovolání trpí vadami, neboť dovolatelé nevymezili důvody přípustnosti dovolaní ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a na základě této skutečnosti a s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, navrhla, aby bylo dovolání žalobců odmítnuto.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné.
10. Nejvyšší soud je ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním nálezu Ústavního soudu v rozsahu předestřené argumentace mající ústavně-právní konotaci, a sice že dovolání žalobců je věcně projednatelné (není vadné), neboť obsahově vyhovuje náležitostem dovolání podávajícím se z ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř., tedy že je v něm vymezena právní otázka, jíž by měl dovolací soud řešit, důvod přípustnosti dovolání, jakož i vztah řešené otázky k závěrům vyplývajícím (v poměrech přítomné právní věci) z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání žalobců není přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky, zda stát odpovídá za škodu, spočívající v poklesu hodnoty věci, k níž došlo po dobu nepřiměřeně dlouhého zajištění věci pro účely dosud neskončeného trestního řízení, v němž lze shledat nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení. Řešení této otázky přijaté odvolacím soudem je konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (dále označenou), jež se opakovaně otázkou vzniku nároku na náhradu škody spočívající v poklesu hodnoty věci (i osobního automobilu zajištěného pro účely trestního řízení) zabývala, přičemž ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež byla napadena ústavní stížnosti, obstála i při přezkumu před Ústavním soudem.
14. Žalobci konstruovaný nárok na náhradu škody vychází z odpovědnostního titulu aprobovaného odvolacím soudem, jímž v poměrech projednávané věci byl nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení, jež pro účely dosud neskončeného trestního řízení trvajícího - v relevantně posuzovaných souvislostech - osm let zajistily osobní vozidlo žalobců. Za nepřiměřeně dlouhou dobu zajištění, po kterou žalobci nemohly vozidlo užívat, poklesla jeho hodnota, k čemuž by bez zajištění vozidla nedošlo. Mezi nepřiměřeně dlouho dobou zajištění vozidla a poklesem jeho hodnoty v důsledku plynutí času shledávají žalobci příčinnou souvislost mezi odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem) a jeho následkem (vznikem majetkové újmy).
15. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) - srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
16. V rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5500/2015 (ústavní stížnosti proti němu směřující byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 800/18, a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 1117/18), Nejvyšší soud ve skutkově i právně obdobném případě s odkazem na ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění do 31. 12. 2013 (citovaná ustanovení do současné doby nedoznala změny), uvedl, že „ obvyklou cenou se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Obvyklá cena je proto určována poměry na trhu s určitým zbožím, v daném případě s osobními vozidly. Žalobkyní tvrzený pokles obvyklé ceny vozidel je pak odvislý od poměrů na daném trhu, který je na žalobkyní tvrzeném nesprávném úředním postupu zcela nezávislý. Jinak řečeno, k poklesu obvyklé ceny vozidel žalobkyně by došlo bez ohledu na existenci či neexistenci nesprávného úředního postupu, který proto nelze považovat za jeho příčinu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, uveřejněný pod číslem 35/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, II. ÚS 1013/16).“
17. Shodně byla předmětná právní otázka řešena i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1361/2018, v němž dovolací soud posuzoval nárok žalobce, jenž konstruoval škodu opět jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla, za níž je pořídil, a jeho obvyklou cenou v době, kdy mu bylo vydáno orgány činnými v trestním řízení (shodně i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1161/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost odmítl Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 2157/21). Sluší se doplnit, že konzistentnost řešené právní otázky je posilována i existencí rozhodnutí, v níž ji Nejvyšší soud neřešil ve vztahu k poklesu hodnoty (obvyklé ceny) vozidla, ale se shodným závěrem v případě nemovité věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4143/2019, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1881/20).
18. Žalobci v dovolání, jakož i v jeho doplnění zdůraznili, že příčinou poklesu hodnoty předmětného vozidla bylo plynutí času, po který bylo vozidlo nepřiměřeně dlouho zajištěno pro účely trestního řízení, tedy kombinace objektivního faktoru, k němuž se přidala i činnost státu, z níž škoda měla vzniknout. Jak ovšem plyne již z výše připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, obvyklá cena vozidla je určována poměry na trhu s daným druhem zboží, který je na nesprávném úředním postupu orgánů státu nezávislý. K poklesu hodnoty vozidla by tak došlo i bez takového postupu. Žalobci požadovaný rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla před jeho zajištěním a po jeho vrácení tudíž nevyjadřuje skutečnou škodu, jež se reparuje i v režimu zákona č. 82/1998 Sb. podle právní úpravy občanského zákoníku (viz ustanovení §26 OdpŠk a v poměrech projednávané věci vzhledem k přechodnému ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, aplikovatelné ustanovení §442 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Ostatně žalobci v dovolání sami uvádějí, že zajištění vozidla jim zabránilo exploatovat jeho užitnou hodnotu, tedy vozidlo užívat, popřípadě je i za vyšší obvyklou cenu prodat. Těmto dispozicím ovšem rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla před zajištěním a jeho vrácením neodpovídá. Odkázal-li proto odvolací soud na judikatorní reflexi zákonem vymezeného pojmu skutečná škoda, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 (viz bod 14. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku), jehož závěry jsou i pozdější rozhodovací praxí následovány (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 341/2020, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1409/2021, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3674/2021; dále pak k problematice skutečné škody srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3967/2009), pak tím současně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že časový pokles hodnoty předmětného vozidla, k němuž jeho zajištěním pro účely trestního řízení mělo dojít, není skutečnou škodou, jež se mohla projevit v majetkové sféře žalobců. Dovolání žalobců by tak nebylo v režimu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné i pro řešení navazující otázky vzniku skutečné škody, jíž se odvolací soud rovněž (v bodě 14. odůvodnění na str. 8 písemného vyhotovení rozsudku) zabýval, avšak žalobci tuto otázku dovolacímu přezkumu neotevřeli.
19. V souvislosti se závěry odvolacího soudu ohledně naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu označují dovolatelé dvě existující rozhodnutí, a sice nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/21, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci FU QUAN, s. r.o. proti České republice, ze dne 17. 3. 2022, stížnost číslo 24827/14. Uvedená rozhodnutí (jejich konkluze) nejsou do poměrů projednávané věci aplikovatelná, neboť v nich posuzovaná právní stránka věci vychází z odlišných skutkových okolností se situací v přítomné právní věci nesouměřitelných. V odkazovaných věcech se zajišťovací úkon orgánů činných v trestním řízení vztahoval na movité věci (zboží) určené ke komerčnímu využití (dalšímu prodeji). Pokles jeho hodnoty v důsledku plynutí času, kdy se zbožím nebylo možné disponovat, znamenal dle Ústavním soudem příkladmo uvedené situace zmaření plnění závazků plynoucích ze smlouvy. Ostatně v odkazované věci stěžovatel v ústavní stížnosti identifikuje škodu jako ztrátu na hodnotě zboží, jehož odběr již měl před zajištěním orgány činnými v trestním řízení zajištěný (viz bod 5. odůvodnění shora označeného nálezu).
20. Do poměrů projednávané věci se nijak nepromítají ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, neboť princip umělé izolace jevů byl demonstrován v rozhodnutí na zcela jedinečných skutkových okolnostech odkazovaného případu, a sice cestou eliminace prvotní příčiny (v důsledku dalších navazujících příčin) vzniku tvrzené škody. Z totožných důvodů je rovněž nepřiléhavý odkaz žalobců na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2725/2022. Poukaz žalobců na režim ustanovení §1000 o. z. pak nic nemění na tom, že i v případě nároku na náhradu škody, jež vzešla z držby nepoctivým držitelem, se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, tedy takový rozsah náhrady škody, jemuž žalobní požadavek dovolatelů nekoresponduje.
21. Protože dovolatelé brojili proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. Tento závěr se pak vztahuje i k dovolací argumentaci žalobců ohledně opomenutí odvolacího soudu zabývat se návrhem dovolatelů na nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř.
22. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení §1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč (úkon nezastoupeného účastníka řízení – sepis vyjádření k dovolání). Sluší se doplnit, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, aby pro rozhodování o nákladech dovolacího řízení zvažoval využití moderačního oprávnění dle ustanovení §150 o. s. ř. Fakt, že žalující účastník odškodňovacího řízení se domáhá přiznání náhrady majetkové nebo nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí není mimořádnou, ale naopak pravidelnou, okolností imanentní řízením tohoto druhu. Proto poukaz žalobců na konkrétní okolnosti posuzovaného postupu orgánů činných v trestním řízení není důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované, jež jí ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. náleží.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu