ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.600.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 600/2023-759
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně K. H. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Evou Horzinkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 3, V Kapslovně 2770/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Mgr. Zuzany Grosamové , soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 6, se sídlem v Praze 6, Evropská 2588/33A, zastoupené Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, o zaplacení 6 315 745,11 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 161/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 16 Co 243/2022-705, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Jana Dajbycha, advokáta se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I., byl rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2021, č. j. 42 C 161/2017-643) potvrzen ve výrocích II. a III. (jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 6 315 745,11 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení), změněn ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnící) jen co do určení výše nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
3. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
5. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Dovolací soud opakovaně uvádí, že v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda jde o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po formulační změně ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., kdy cílem uvedené novely i dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018).
9. Jestliže se tedy žalobkyní požadovaná částka skládá (mimo jiné) z dílčích samostatných nároků na peněžní plnění nepřevyšující 50 000 Kč (nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 20 000 Kč, nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech za zastupování advokátkou ve výši 30 000 Kč a nárok na náhradu škody „za vedení účtů u ČSOB“ ve výši 34 500 Kč, kdy očividně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah), dovolání není v těchto částech objektivně přípustné již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
10. Přípustnost dovolání je vyloučena i proti té části dovoláním napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, a to již se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
11. K založení přípustnosti dovolání – ve vztahu ke zbylé části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby – pak nemohou vést žalobkyní formulované právní otázky (a hledisko přípustnosti dovolání) vztahující se toliko k závěru odvolacího soudu, že není dán odpovědností titul k náhradě tvrzené škody (nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup).
12. V dané souvislosti nelze přehlédnout, že vedle závěru o absenci nezákonného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, či nesprávného úředního postupu se odvolací soud zabýval i jednotlivými uplatněnými nároky na náhradu majetkové újmy, jež dle jím současně učiněných závěrů nelze žalobkyni přiznat i z důvodu chybějící příčinné souvislosti (mezi uváděným pochybením v exekučním řízení a tvrzenou majetkovou újmou), a dále pak též pro neprokázání vzniku škody a pro promlčení práva na její náhradu (ve vztahu k tam uvedeným jednotlivým uplatňovaným nárokům). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak stojí na více na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby.
13. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3155/2020).
14. Námitkou, že „soud neposoudil důkazy, které prokazovaly vznik škody a příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (…), a to v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř.“ (bez toho, že by v daném směru formulovala právní otázky vztahující se k závěru odvolacího soudu o absenci uvedených předpokladů a řádně vymezila hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.), dovolatelka cílí pak spíše na hodnotící závěry obou soudů o učiněných skutkových zjištěních, které však dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 věta první o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalované a vedlejší účastnici na straně žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání a jež sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon ve výši 300 Kč [§151 odst. 3 o. s. ř., §1 odst. 3 písm. a), §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Další náklady, jež vznikly vedlejší účastnici (soudní exekutorce) v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání prostřednictvím jí zvoleného zástupce z řad advokátů, nelze mít v tomto konkrétním případě (zvlášť týká-li se předmět řízení výkonu veřejné moci, jež byla vedlejší účastnici coby soudní exekutorce státem svěřena) za účelně vynaložené (k tomu srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015 , a nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14 ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2023
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu