ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.1074.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 1074/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s. , se sídlem v Brně, Křižíkova 2989/68a, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 46 34 72 67, zastoupeného JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, PSČ 615 00, proti žalovanému České republice ‒ Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, identifikační číslo osoby 00 02 54 29, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69 79 71 11, o zaplacení částky 8.021.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 103/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2021, č. j. 12 Co 261/2021-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. května 2021, č. j. 45 C 103/2019-89, zamítl žalobu, kterou se žalobce (KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s.) domáhal vůči žalovanému (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 8.021.720,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. ledna 2013 do zaplacení, částky 20.000,- Kč za první dva roky trvání řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 4769/2008, tj. za dobu od 26. listopadu 2008 do 25. listopadu 2010, a dále částky 20.000,- Kč za každý další rok trvání uvedeného řízení od 26. listopadu 2010 až do jeho skončení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.).
Soud prvního stupně, odkazuje na zjištěný (mezi účastníky nesporný) skutkový stav věci a cituje ustanovení §1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, §5, §7, §8, §13, §14 odst. 1 a 3, §15 odst. 2, §26 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dospěl k následujícím závěrům.
1) Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka KORFIL a. s. Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 (posléze 54) INS 4769/2008 (dále jen „insolvenční řízení“ a „insolvenční soud“) trvalo (pro žalobce) od 2. března 2009, kdy žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky ve výši 28.070.341,68 Kč, do 15. července 2019, kdy insolvenční správce splnil (dodatečné) rozvrhové usnesení ze dne 9. května 2019, č. j. KSBR 54 INS 4769/2008-B-767, které nabylo právní moci dne 4. června 2019, a na jehož základě bylo žalobci uhrazeno 6.248,88 Kč (0,022806 % zjištěné výše pohledávek) [již dříve (na základě rozvrhového usnesení ze dne 4. října 2018, č. j. KSBR 39 INS 4769/2008-B-749, které nabylo právní moci dne 5. prosince 2008) bylo žalobci vyplaceno 670.282,93 Kč (2,387869 % zjištěné výše pohledávek)].
2) V odškodňovacím řízení žalobce uplatnil dva nároky, jednak majetkovou škodu, jednak zadostiučinění pro délku řízení. Nárok na majetkovou škodu dovozoval z nesprávných rozhodnutí insolvenčního soudu, která následně zrušil (na základě řádných opravných prostředků) odvolací soud; nešlo tak o pravomocná rozhodnutí, které by byla následně zrušena pro nezákonnost nadřízeným orgánem, pročež „z podstaty věci“ nemohla tato nepravomocná rozhodnutí zapříčinit vznik (žalobcem tvrzené) „škody jako takové“.
Skutečnost, že dlužník dne 25. února 2010 sestavil a insolvenčnímu soudu předložil reorganizační plán, podle něhož měl žalobce obdržet „mnohonásobně vyšší uspokojení“, není zárukou toho, že by jej insolvenční soud schválil „v totožném znění“; nejde totiž o „úkon, který by byl závislý jen na vůli dlužníka, ale je ovlivněn řadou dalších okolností, včetně vlivu třetích osob a věřitelů“. Navíc označená skutečnost neznamená, že by byl takový reorganizační plán „opravdu naplněn, dodržen a žalobci by se tak skutečně dostalo uspokojení v namítané výši“ (tj. 33,47 % výše jistiny přihlášených pohledávek ‒ 8.698.252,- Kč). Schválení reorganizačního plánu samo o sobě vyžaduje, aby tento splnil zákonem stanovené náležitosti, mezi které patří (mimo jiné) souhlas stanoveného počtu věřitelů; přitom schůze věřitelů, konaná 22. června 2010, „nepřijala usnesení, kterým by jako způsob řešení úpadku dlužníka přijala reorganizaci“. Byť byl reorganizační plán „ve výsledku“ schválen, nebyl plněn a reorganizace byla přeměněna v konkurs.
3) Insolvenčního řízení se účastnilo 76 věřitelů; lze je označit za složité jednak z hlediska využití všech institutů insolvenčního práva (od moratoria přes reorganizaci až ke konkursu), jednak z hlediska aktivity účastníků řízení, neboť ve věci bylo podáno celkem 14 (neúspěšných) námitek podjatosti rozhodujícího soudce, řada opravných prostředků proti jednotlivým rozhodnutím insolvenčního soudu, včetně schválení konečné zprávy, a objemem přihlášených pohledávek (zjištěné pohledávky činily celkem 1.541.745.115,67 Kč).
4) Z hlediska délky řízení je podstatné i to, že dlužník požádal o povolení moratoria a jeho prodloužení (moratorium bylo povoleno přibližně na 3,5 měsíce), dlužník se snažil o schválení reorganizace, avšak jeho projekt trpěl nedostatky a sami věřitelé jej „nehodlali“ schválit, pročež musel být přepracován.
5) V první fázi insolvenčního řízení (do rozhodnutí o úpadku dlužníka dne 5. března 2009) postupoval insolvenční soud rychle a plynule, v jeho jednotlivých krocích nelze shledat žádný průtah. Druhá fáze insolvenčního řízení (po zjištění úpadku dlužníka) byla především „v rukou“ insolvenčního správce; insolvenční soud i v této fázi řízení (zaměřené na zpeněžení majetku dlužníka a uspokojení věřitelů) postupoval bez průtahů (úkony „byly prováděny prakticky každý měsíc“). V dané fázi insolvenčního řízení rozhodoval 12x odvolací soud (o jednotlivých námitkách podjatosti a odvoláních účastníků do jednotlivých rozhodnutí insolvenčního soudu), jakož i Ústavní soud; sám žalobce se na délce řízení nijak nepodílel.
6) Význam insolvenčního řízení pro žalobce, který je akciovou společností se základním kapitálem 401.320.000,- Kč, vyhodnotil soud prvního stupně jako běžný; délku tohoto řízení neshledal nepřiměřenou.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. října 2021, č. j. 12 Co 261/2021-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje dále i z ustanovení §6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – plně odkázal na velmi přesvědčivé a podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které se vypořádalo se všemi námitkami, jež žalobce (opětovně) uplatnil v odvolání, jež neobsahuje žádnou novou skutečnost.
Přitom akcentoval, že „žalobcem uváděné skutečnosti nemají povahu nezákonného rozhodnutí ani nezákonného úředního postupu, ale jen směřují do námitek proti procesnímu postupu soudu“.
V této souvislosti shledal právně nevýznamnými námitky vztahující se k podání insolvenčního návrhu (podle názoru žalobce) neoprávněnou osobou, k délce moratoria (do 3. března 2009), jakož i k rozhodování insolvenčního soudu o skupinách věřitelů, hlasovacích právech, potvrzení věřitelského výboru, rozeslání přihlášek k přezkumnému jednání, výsledku přezkumného jednání a rozhodnutí o úpadku dlužníka a způsobech jeho řešení.
Dále odvolací soud s poukazem na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva zdůraznil, že:
a) Kasační usnesení ze dne 13. července 2011, č. j. KSBR 39 INS 4769/2008, 3 VSOL 322/2011-B-383, odvolací soud vydal „z důvodu“ jiného právního názoru na výklad ustanovení §19 a §20 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádí některá ustanovení insolvenčního zákona, a ustanovení §326 odst. 1 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
b) Rozhodovací činnost insolvenčního soudu nelze v odškodňovacím řízení přezkoumávat.
c) Nepravomocné rozhodnutí (soudu) nemůže zapříčinit vznik škody jako takové (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.)
d) Jakkoli ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nedefinuje nesprávný úřední postup, judikatura a její právní teorie se shodují v tom, že jde o případy vzniku škody, která byla vyvolána jinou činností státních orgánů, než je činnost rozhodovací; nesprávným úředním postupem je přitom porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, která nevede k vydání rozhodnutí. Naopak, zjišťuje-li či posuzuje-li orgán státu předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje-li podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí-li zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být posuzovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tyto odpovědnostní tituly nelze směšovat.
e) Bez ohledu na neexistenci nezákonných rozhodnutí, není dána příčinná souvislost mezi žalobcem označenými rozhodnutími a tvrzenou škodou; skutečnost, že dlužník sestavil a soudu předložil reorganizační plán (ze dne 25. února 2010), neznamená, že by takový plán byl (beze změn) schválen, dodržen a žalobci se skutečně dostalo uspokojení ve výši 33,47 % jeho (přihlášených a zjištěných) pohledávek. Podle ustanovení §316 insolvenčního zákona totiž musí (insolvenční) soud nejprve rozhodnout o povolení reorganizace a teprve následně rozhoduje o reorganizačním plánu dlužníka, který buď schválí (§348 insolvenčního zákona) nebo zamítne (§351 insolvenčního zákona); schválení reorganizačního plánu přitom vyžaduje, aby takový reorganizační plán splnil zákonem stanovené náležitosti, mezi které patří (mimo jiné) i souhlas stanoveného počtu věřitelů (§348 insolvenčního zákona).
Jelikož se věřitelé na schůzích konaných dne 22. června 2010 a 20. prosince 2010 neshodli ani na způsobu řešení úpadku dlužníka reorganizací, nemohl žalobce očekávat, že by byl reorganizační plán (ze dne 25. února 2010) v insolvenčním řízení v daném znění schválen a naplněn. Ostatně, v dalším průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud schválil (usnesením ze dne 19. července 2012, č. j. KSBR 39 INS 4769/2008-B-449) reorganizační plán (s přepokládaným uspokojením žalobce „do výše 28 %“); následným usnesením ze dne 22. února 2013, č. j. KSBR 39 INS 4769/2008-B-539, rozhodl o přeměně reorganizace na konkurs, když reorganizační plán nebyl plněn.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že „stát nezavinil, že nároky žalobce nebyly v insolvenčním řízení uspokojeny ve větší míře“.
f) Je správný závěr soudu prvního stupně ohledně (ne)přiměřenosti délky insolvenčního řízení, které je svým charakterem zvláštní, jelikož na rozdíl od jiných soudních řízení nesměřuje k řešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli má v insolvenčním řízení insolvenční správce, který je soukromou osobou, a činí úkony v insolvenčním řízení vlastním jménem a na svou odpovědnost. Insolvenční soud vykonává dohled nad jeho činností a schvaluje „významné úkony správce“, což „v namítaném řízení řádně činil“. Délka insolvenčního řízení je z pohledu subjektivního ovlivněna chováním účastníků řízení, kterými jsou insolvenční věřitelé a dlužník, a také chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou zejména dlužníci úpadce. Z pohledu objektivního je insolvenční řízení ovlivněno řadou okolností, jako je rozsah majetku v majetkové podstatě, prodejnost věcí v majetkové podstatě apod. Chování osob, účastníků řízení a třetích osob, které prodloužilo „konkursní“ řízení, nelze přičítat státu k tíži při hodnocení přiměřenosti jeho délky. U jednotlivých rozhodnutí soudu, která byla následně zrušena odvolacím soudem, je nutné zohlednit novost právní úpravy (jako ospravedlnitelný důvod pro zrušení rozhodnutí „nižšího orgánu“); přitom důvody, pro které tato rozhodnutí neobstála, nebyly natolik závažné, aby je bylo nutno zohledňovat při posuzování celkové délky řízení.
Stát nemůže nést odpovědnost za průtahy, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálního a organizačního vybavení; jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená.
Jde-li o počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je zapotřebí respektovat obecné kritérium, podle něhož za stavu, kdy ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, se řízení objektivně prodlužuje o dobu potřebnou pro předložení věci k přezkumnému soudu, pro posouzení (opravného prostředku), vydání rozhodnutí, včetně jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům, a pro případné „promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení“. Potud neobstojí ani srovnání provedené žalobcem (jde-li o délku insolvenčního řízení) s jinými řízeními vedenými týmž soudcem, když v označených řízeních byla reorganizace schválena a reorganizační plán dlužníka řádně splněn.
Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není-li splněna podmínka nepřiměřené délky řízení, nelze žalobci přiznat uplatněné nároky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se průtahů v insolvenčním řízení (způsobených mimo jiné i pěti různými nezákonnými rozhodnutími insolvenčního soudu, která byla následně zrušena odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost), kterou odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl odchylně od (označené) judikatury Nejvyššího soudu (a Ústavního soudu), a právní otázky dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem neřešené, zda „je možno řadu rozhodnutí obecného soudu, která jsou následně zrušena odvolacím soudem, považovat za nesprávný úřední postup, když v důsledku takového pochybení orgánu veřejné moci došlo ke zjevnému prodloužení insolvenčního řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně“.
Dovolatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů (a insolvenčního řízení) a zdůrazňuje, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, jímž může být i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, které mělo být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno (či vydáno ve stanovené lhůtě), případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.
V této souvislosti poukazuje na odvolacím soudem zrušená rozhodnutí insolvenčního soudu, zejména na usnesení č. j. KSBR 39 INS 4769/2008-B-324, jímž insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, čímž „způsobil propadnutí“ (označené) investiční pobídky (ze dne 26. dubna 2006), „zmaření“ reorganizačního plánu dlužníka a v konečném důsledku vznik škody ve výši rozdílu mezi plněním, které by žalobce získal podle reorganizačního plánu dlužníka (ze dne 25. února 2010), a plněním, které mu bylo vyplaceno insolvenčním soudem na základě rozvrhových usnesení, jakož i vznik nemajetkové újmy.
Dovolatel akcentuje, že přiměřenost délky soudního řízení je součástí práva na spravedlivý proces; poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí insolvenčního soudu byla opakovaně rušena odvolacím soudem (pro nepřezkoumatelnost nebo nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu), a usuzuje na nepřiměřenost délky insolvenčního řízení na základě srovnání s délkou jiných „reorganizačních“ řízení vedených insolvenčním soudem ve stejné době totožným soudcem, která trvala „pouhých“ 6 let.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalším řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243 c) odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak z následujících důvodů:
1) Ve vztahu k požadavku na náhradu škody (vyčíslené žalobcem jako rozdíl mezi částkou, kterou by obdržel na úhradu své pohledávky zjištěné v insolvenčním řízení dlužníka v případě, kdyby insolvenční soud schválil reorganizační plán sestavený dlužníkem 25. února 2010, a částkou, která mu byla reálně vyplacena na základě rozvrhových usnesení) tak učinil proto, že odvolací soud v tomto směru založil své rozhodnutí (mimo jiné) též na závěru, podle něhož není dána příčinná souvislost mezi (žalobcem akcentovanými) pochybeními insolvenčního soudu [tj. (označenými) rozhodnutími insolvenčního soudu, která byla (na základě řádných opravných prostředků) zrušena odvolacím soudem] a tvrzenou škodou.
Jakkoli dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – toliko nepřípustně zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav (závěr o neexistenci příčinné souvislosti), kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání
(je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
K tomu, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, a právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněného pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně další judikatury Nejvyššího soudu v něm označené). Přitom dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) nenamítal, že by odvolací soud při řešení otázky (ne)existence příčinné souvislosti pominul právně významné skutečnosti (či naopak zohlednil skutečnosti právně irelevantní)
Nejvyšší soud si je vědom toho, že v případech škody vzniklé v důsledku nadměrné délky řízení je prokazování příčinné souvislosti mezi nadměrnou délkou řízení a vznikem majetkové újmy, jakož i přesné výše vzniklé škody obtížné, přičemž v rámci ústavně konformního postupu musí soudy vycházet z obvyklého běhu událostí a nesmějí se dopouštět formalistického výkladu a kladení nesplnitelného důkazního břemene (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2020, sp. zn. II. ÚS 141/19); v poměrech dané věci o tento případ (kdyby obtížnost prokazování příčinné souvislosti bránila vzniku odpovědnostního vztahu) zjevně nešlo. K tomu viz řetězec nejistých (na postupu insolvenčního soudu nezávislých) skutečností ‒ nedostatky (původního) reorganizačního plánu, jeho neschválení a (ne)naplnění. K tomu Nejvyšší soud ve vztahu k žalobcem akcentované investiční pobídce (nad rámec argumentace soudů nižších stupňů) dodává, že její (případné) poskytnutí bylo vázáno na splnění dalších podmínek (srov. rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 66/2006 o příslibu investičních pobídek ze dne 26. dubna 2006), ohledně nichž žalobce pomlčel.
K řešení dalších právních otázek vztahujících se k nároku na náhradu škody není dovolání přípustné již proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř., jakož i a nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikatura tam označená), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
Jen pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud podotýká, že právní otázku (dle názoru dovolatele dosud Nejvyšším soudem neřešenou), zda lze považovat „řadu rozhodnutí obecného soudu, která jsou následně zrušena odvolacím soudem, za nesprávný úřední postup“, Nejvyšší soud zodpověděl již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“).
Přitom zdůraznil, že pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ve zrušovacím rozhodnutí musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí soudu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně.
2) Ve vztahu k požadavku na zaplacení zadostiučinění (náhrady nemajetkové újmy) za nepřiměřenou délku řízení je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Výše uvedené platí obdobně pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé, neboť i posouzení této otázky je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Výjimku představuje situace, kdy odvolací soud dospěl na základě aplikace výše zmíněného ustanovení ke zjevně nepřiměřenému závěru.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, ze dne 24. února 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, a ze dne 14. června 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v jejich důvodech.
O tom, že v poměrech projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při řešení právní otázky (ne)přiměřenosti délky (posuzovaného) insolvenčního řízení dlužníka přihlédl ke konkrétním okolnostem dané věci, zejména k celkové délce řízení [tu určil pro žalobce správně od 2. března 2009 (podání přihlášky pohledávky) do 15. července 2019 (splnění rozvrhových usnesení ve vztahu k žalobci)], ke složitosti řízení [šlo o insolvenční řízení, v němž byl úpadek dlužníka (neúspěšně) řešen reorganizací, následně konkursem, řízení se účastnilo 76 věřitelů, bylo v něm podáno 14 (neúspěšných) námitek podjatosti rozhodujícího soudce a „řada“ opravných prostředků proti jednotlivým rozhodnutím insolvenčního soudu, zjištěny byly pohledávky přesahující 1,5 miliardy Kč; řízení bylo ovlivněno též rozsahem (a „prodejností“) majetku dlužníka v majetkové podstatě], k významu řízení pro žalobce (ten vyhodnotil jako běžný) a k postupu orgánů veřejné moci (insolvenčního soudu) během řízení (včetně „novosti“ právní úpravy řešení úpadku dlužníka reorganizací podle insolvenčního zákona).
K tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně odkazu na závěry R 58/2011 a další (tam označenou) judikaturu.
Přitom závěr odvolacího soudu ohledně délky (posuzovaného) insolvenčního řízení neměl Nejvyšší soud ani za zjevně nepřiměřený.
Konečně Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněné ani (žalobcem učiněné) srovnání délky (posuzovaného) insolvenčního řízení s insolvenčními řízeními vedenými u téhož soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 2462/2009 a sp. zn. KSBR 39 INS 1490/2010, která trvala (podle názoru žalobce) šest (popř. necelých šest) let. Tato insolvenční řízení totiž skončila poté, kdy insolvenční soud vzal na vědomí splnění reorganizačních plánů (tamních) dlužníků; oproti tomu v projednávané věci insolvenční soud usnesením ze dne 22. února 2013 rozhodl (z důvodu neplnění reorganizačního plánu) o přeměně reorganizace na konkurs a (následně) tento (nově) přijatý způsob řešení úpadku dlužníka provedl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300,- Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu), za vyjádření k dovolání (ze dne 16. března 2022).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu