ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2748.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 2748/2023-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně G. L. , zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovanému Mgr. Marianu Pavlovovi , advokátovi, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce J. L., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2023, č. j. 15 Cmo 4/2022-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 5. září 2022, č. j. 35 Cm 1/2021-125, Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (G. L.) domáhala proti žalovanému (Mgr. Marianu Pavlovovi, jako správci konkursní podstaty úpadce J. L.) vypořádání společného jmění manželů G. L. a (úpadce) J. L. (na jehož majetek Krajský soud v Hradci Králové prohlásil dne 22. března 2007 konkurs ), a to v rozsahu majetkových hodnot a závazků specifikovaných ve výroku rozsudku (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že ke dni zániku společného jmění manželů (prohlášením konkursu na majetek úpadce) zde neexistoval majetek (ani závazky), jenž by byl součástí společného jmění manželů a který by bylo možné vypořádat podle §26 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve spojení s §149 odst. 2 až 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“).
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
4. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že po poučení, které jí poskytl soud prvního stupně, žalobkyně specifikovala majetek, jenž má tvořit společné jmění manželů tak, jak je uvedeno v bodě I. výroku napadeného rozsudku. Žádná z označených věcí však nebyla, jak vyšlo v řízení najevo, součástí společného jmění manželů ke dni jeho zániku a ani žalovaný nesepsal do konkursní podstaty úpadce žádný majetek, jenž by se nacházel ve společném jmění manželů. Nebylo proto ani zapotřebí vypořádat podle §26 ZKV společné jmění manželů L.
5. K odvolací námitce žalobkyně, která nově požadovala vypořádat jako součást společného jmění manželů rovněž blíže označenou nemovitost (dále jen „sporná nemovitost“), pak odvolací soud uvedl, že takový požadavek mohla žalobkyně uplatnit v souladu s ustanovením §150 odst. 4 obč. zák. jen ve tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů (od zjištění úpadku).
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
7. Učinil tak proto, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/, tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud v poměrech dané věci nemá.
8. Dovolání žalobkyně je založeno na kritice správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že předmětem vypořádání společného jmění manželů nemůže být v projednávané věci sporná nemovitost, když požadavek, aby ji soud zahrnul do vypořádání společného jmění manželů, žalobkyně uplatnila opožděně (v průběhu odvolacího řízení, kdy již uplynula tříletá lhůta určená ustanovením §150 odst. 4 obč. zák.). V řešení takto předestřené otázky však nelze spatřovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí již proto, že v zahrnutí sporné nemovitosti do vypořádání společného jmění manželů až v probíhajícím odvolacím řízení brání ustanovení §216 odst. 2 o. s. ř., podle kterého v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (srov. v této souvislosti např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 22 Cdo 3847/2019, jakož i judikaturu tam dále označenou).
9. Budiž k výše řečenému dodáno, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxi charakterizováno jako řízení sporné, jež je ovládáno zásadou projednací; tvrdit skutečnosti je tak v tomto řízení věcí účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009). Stranám nelze vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění manželů, je soud tímto rozsahem vázán. Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007).
10. Jinak řečeno, jestliže některá část majetku patřícího do společného jmění manželů nebyla účastníky řízení zahrnuta do majetku určeného k vypořádání, v odvolacím řízení již takový (nový) nárok uplatnit nelze.
11. Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k majetku a závazkům, jež byly v projednávané věci předmětem řízení (k ostatním majetkovým hodnotám a závazkům, jejichž vypořádání se dovolatelka v řízení domáhala), se z dovolání žádná (konkrétní) argumentace (výhrada) nepodává.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo, nevznikly .
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu