ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.701.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 701/2021-454
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce ŠkoFIN s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Advokátní kanceláři DAJBYCH & JÍRA , s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220a, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 29150558, zastoupenému Mgr. Janem Polesným, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220a, PSČ 100 00, o zaplacení částky 296.147 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 524/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020, č. j. 14 Co 191/2020-412, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2020, č. j. 14 Co 191/2020-412, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. února 2020, č. j. 46 C 524/2018-364, zamítl žalobu, kterou se žalobce (ŠkoFIN s. r. o.) domáhal po žalovaném ( Advokátní kanceláři DAJBYCH & JÍRA, s. r. o.) zaplacení částky 296.147 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky za dobu od 13. října 2018 do zaplacení (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
[1] Žalobce uzavřel s Allianz pojišťovnou, a. s., dne 19. dubna 2010 skupinovou pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo (mimo jiné) sjednání jednotlivých pojištění pro soubor nových a ojetých vozidel v majetku žalobce financovaných formou úvěru.
[2] Dne 10. května 2013 uzavřel žalobce se společností AZ Group Czech s. r. o. (dále též jen „společnost AZ“ nebo „dlužník“) smlouvu o úvěru č. 815965 na částku 1.231.000 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“) za účelem financování motorového vozidla značky XY, typ XY (dále jen „předmět zajištění“). Pohledávky žalobce za společností AZ z titulu smlouvy o úvěru byly zajištěny převodem vlastnického práva k předmětu zajištění.
[3] Dne 5. března 2014 uzavřel žalobce (jako „klient“) se žalovaným (jako „advokátem“) smlouvu o poskytování právních služeb, kterou se žalovaný zavázal poskytovat žalobci za úplatu poradenství ve věci správy a vymáhání pohledávek, které se stanou předmětem insolvenčního řízení dlužníka, likvidace dlužníka, dědického řízení po zesnulém dlužníkovi nebo pasivních exekučních řízení. Šlo o pohledávky evidované v informačním systému žalobce, do kterého měl žalovaný přístup, anebo o pohledávky žalobcem přímo zadané.
[4] Žalobce dopisem ze dne 10. února 2015 odstoupil od smlouvy o úvěru z důvodu prodlení společnosti AZ s úhradou plateb, uplatnil vlastnické právo k předmětu zajištění a vyzval společnost AZ k neprodlenému přistavení předmětu zajištění na některou z oznámených adres.
[5] Jednatel společnosti AZ nahlásil dne 27. února 2015 Policii České republiky odcizení předmětu zajištění na přesně nezjištěném místě.
[6] Žalobce dopisem ze dne 13. března 2015 informoval společnost AZ o aktuální výši dlužné částky, která k tomuto dni činila 776.737 Kč, a vyzval ji k úhradě dluhu.
[7] Usnesením ze dne 15. června 2015, č. j. MSPH 79 INS XY (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), Městský soud v Praze (mimo jiné) zjistil úpadek společnosti AZ, prohlásil konkurs na její majetek a vyzval věřitele dlužníka, aby do insolvenčního řízení přihlásili své pohledávky ve lhůtě dvou měsíců od zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku.
[8] Žalovaný (jako zástupce žalobce) přihlásil 30. července 2015 (správně 3. srpna 2015) do insolvenčního řízení společnosti AZ žalobcovu pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ve výši 790.955,54 Kč. Pohledávka byla přihlášena jako nezajištěná, a to z důvodu odcizení předmětu zajištění.
[9] Usnesením ze dne 10. února 2016, č. j. KRPA-79374-73/TČ-2015-001478, Policie České republiky odložila trestní věc týkající se podezření ze spáchání zločinu krádeže předmětu zajištění pro nedostatek skutkových zjištění potřebných k zahájení trestního stíhání.
[10] Allianz pojišťovna, a. s., uhradila z havarijního pojištění č. 2015035899 na účet žalobce pojistné plnění ve výši 1.049.400 Kč na základě škodní události (nahlášené společností AZ) spočívající v odcizení předmětu zajištění.
[11] Žalobce vydal na základě výzvy insolvenčního správce dlužníka ze dne 6. ledna 2017 získané pojistné plnění do majetkové podstaty dlužníka, neboť pohledávka žalobce za dlužníkem byla přihlášena do insolvenčního řízení jako nezajištěná.
[12] Na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2018, č. j. MSPH 79 INS XY, zveřejněného v insolvenčním rejstříku 20. září 2018 (dále jen „rozvrhové usnesení“), byla pohledávka žalobce za dlužníkem uspokojena v rámci insolvenčního řízení pouze z části, a to ve výši 81.912,40 Kč. Rozvrhové usnesení nabylo právní moci dne 6. října 2018.
[13] Žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k nahrazení škody, kterou mu měl způsobit při výkonu advokacie jako žalobcův zástupce, žalovaný však nárok neuznal a žalobci ničeho dobrovolně nezaplatil.
3. Na takto ustaveném skutkovém základě – odkazuje na ustanovení §609, §619 odst. 1 a 2, §620 odst. 1, §629 odst. 1, §1354 a §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), §553 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), §2 odst. 1 písm. g/, §167 odst. 1 a §298 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §16 odst. 1 a 2 a §24 odst. 1 a 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii – dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům:
[1] Promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu, či kdy se o nich dozvědět mohla a měla (§619 odst. 1 a 2 o. z.), avšak je nutno rozlišovat mezi objektivní a subjektivní promlčecí lhůtou.
[2] Okolnosti rozhodné pro počátek běhu (subjektivní) promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě (§620 odst. 1 o. z.) Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Tříletá subjektivní promlčecí lhůta tak běží ode dne, kdy poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za škodu odpovídá.
[3] Přestože se žalobce mohl o vzniku případné škody dozvědět již v okamžiku marného uplynutí lhůty pro podání přihlášek do insolvenčního řízení společnosti AZ (tj. 16. srpna 2015) a v tomto okamžiku též o tom, že původcem tvrzené škody je žalovaný, nemohl v uvedeném okamžiku namítanou škodu řádně vyčíslit. Proto nelze za rozhodný okamžik pro běh subjektivní promlčecí lhůty považovat 16. srpen 2015, ale až den, kdy žalobce již mohl reálně vyčíslit výši požadované škody, tj. 6. říjen 2018, kdy nabylo právní moci rozvrhové usnesení.
[4] Jelikož žalobce podal žalobu 17. prosince 2018, tj. před uplynutím tříleté subjektivní promlčecí lhůty, jeho právo se nepromlčelo (§609 o. z.); žalovaným vznesená námitka promlčení tudíž není důvodná.
[5] Pro dovození odpovědnosti advokáta z titulu porušení jeho povinností stanovených v §16 zákona o advokacii musí být kumulativně splněny tyto podmínky: výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody; přičemž advokát odpovídá za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie bez zřetele na zavinění (tedy z tzv. objektivní odpovědnosti) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001].
[6] Je sice pravdou, že žalobce splňoval v době přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka veškeré předpoklady pro to, aby mohla být jeho pohledávka přihlášena jako zajištěná (§2 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona), avšak s ohledem na informace, které měl žalovaný v době přihlašování pohledávky k dispozici, a se zřetelem k tomu, že otázka aplikace §1354 o. z. ve vztahu k zajišťovacímu převodu vlastnického práva nebyla v té době judikatorně vyřešena, konal žalovaný zcela v zájmu žalobce.
[7] Žalobci se nepodařilo v řízení prokázat, že žalovaný v době přihlašování pohledávky do insolvenčního řízení věděl o sjednaném pojištění předmětu zajištění. Žalovaný měl sice přístup do systému žalobce, který tuto informaci obsahoval, ten byl ale velmi složitý a nepřehledný, rozčleněný do 24 stran, přičemž každá z těchto stran obsahovala odlišné informace. Pro orientaci v systému bylo dokonce potřeba občasné pomoci zaměstnankyně žalobce.
[8] Stejně tak v rozhodné době nebylo postaveno najisto, zda se bez dalšího aplikuje právní úprava obsažená v ustanovení §1354 o. z. též na pojistné plnění vážící se k předmětu zajištění v případě zajišťovacího převodu vlastnického práva. Použití uvedeného ustanovení i na pojistné plnění v souvislosti s uvedeným způsobem zajištění nebyla od počátku (účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) jednoznačná a byla, jak správně poukazuje žalovaný, dovozena až judikaturou Vrchního soudu v Praze (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2017, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY) téměř dva roky po přihlášení pohledávky žalobce do insolvenčního řízení dlužníka.
[9] Na advokáta při posuzování jeho odpovědnosti z výkonu advokacie přitom nelze klást nepřiměřené požadavky. Za takový požadavek je považována situace, kdy je určitá otázka v právní teorii a praxi sporná a advokát by měl předjímat její budoucí vyřešení judikaturou vyšších soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2019, sp. zn. 25 Cdo 2038/2018).
[10] S přihlédnutím k tomu, že:
a) kdyby žalovaný přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení dlužníka zajištěnou a předmět zajištění by nebyl nalezen, nebyla by pohledávka žalobce v insolvenčním řízení uspokojena vůbec, neboť by nebylo výtěžku ze zpeněžení předmětu zajištění, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit (§167 odst. 1 a §298 odst. 1 insolvenčního zákona),
b) neexistovalo judikatorní řešení otázky aplikace §1354 o. z. na pojistné plnění vážící se k předmětu zajištění v případě zajišťovacího převodu vlastnického práva a
c) nebyla zde jistota, že pojišťovna vyplatí pojistné plnění za škodnou událost spočívající v odcizení předmětu zajištění,
lze považovat za logické, že žalovaný přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ jako nezajištěnou, tedy tak, aby se žalobci dostalo alespoň částečného uspokojení z majetkové podstaty spolu s ostatními nezajištěnými věřiteli.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2020, č. j. 14 Co 191/2020-412, z měnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 296.147 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 13. října 2018 do zaplacení (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud nejprve – odkazuje na ustanovení §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – doplnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně tak, že:
[1] Z osvědčení o pojištění ze dne 28. května 2013 zjistil, že k úvěrové smlouvě bylo žalobcem jako pojistníkem sjednáno s Allianz pojišťovnou, a. s., pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětu zajištění a havarijní pojištění. Společnost AZ souhlasila s vinkulací pojistného plnění ve prospěch pojistníka (tj. žalobce).
[2] Z dopisu ze dne 4. října 2018 plyne, že žalobce vyzval žalovaného k náhradě škody, která mu byla způsobena tím, že žalovaný jako poskytovatel právní služby v rámci výkonu advokacie přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ jako nezajištěnou. Výši škody vyčíslil žalobce jako rozdíl mezi přihlášenou pohledávkou (790.955,54 Kč) a částkou, kterou obdržel v rámci rozvrhu (81.912,40 Kč) jako nezajištěný věřitel. Svůj nárok se přitom rozhodl uplatnit ve snížené výši (296.147,60 Kč) a vyzval žalovaného k zaplacení požadované částky ve stanovené lhůtě.
6. Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje na §609, §619, §620 odst. 1, §629 odst. 1, §636 odst. 1 a §3079 o. z., §1, §16 a §24 zákona o advokacii, §165 odst. 1, §166, §167 odst. 1 a 4, §174 odst. 3, §298 odst. 1 a §306 odst. 3 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně k následujícím závěrům:
[1] Pro posouzení otázky, zda je žalobou uplatněný nárok promlčen, je rozhodující určit, kdy žalobci vznikla tvrzená škoda „částečnou ztrátou“ pohledávky.
[2] Vědomost o škodě a o osobě povinné k její náhradě ve smyslu §620 odst. 1 o. z. znamená, že poškozený získal představu o výši škody a o tom, kdo za škodu odpovídá. Vědomost o škodě představuje vědomost o rozsahu majetkové újmy určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyčíslit v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Vědomost není možné zaměňovat pouze s vědomím o škodné události anebo o protiprávním úkonu, kterým byla škoda způsobena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 2592/2006).
[3] Ve shodě se soudem prvního stupně tak odvolací soud uzavřel, že žalobce se o rozsahu škody dozvěděl v okamžiku, kdy zjistil, v jakém rozsahu bude uspokojena jeho pohledávka v insolvenčním řízení společnosti AZ; tento okamžik přitom nastal zveřejněním rozvrhového usnesení v insolvenčním rejstříku (nikoli dnem, kdy toto usnesení nabylo právní moci, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně). Od 21. září 2018 tak běžela tříletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody. Podal-li žalobce žalobu 17. prosince 2018, nebylo uplatněné právo v okamžiku podání návrhu na zahájení řízení promlčeno.
[4] Odpovědnost advokáta za škodu podle §24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění všech předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011). Advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytování potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod a rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013). I když zákon o advokacii podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu §16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje.
[5] Dle §299 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, platilo, že ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, se uspokojí stejně jako ostatní (nezajištěné) pohledávky. Od 1. ledna 2014 není v insolvenčním zákoně žádné obdobné pravidlo výslovně obsaženo, leč právní praxe je ve shodě v tom, že toto pravidlo má vzhledem k dikci §167 odst. 1 věty první (spojení „v rozsahu zajištění“) a §165 odst. 1 insolvenčního zákona obecnou platnost. Může však být (v insolvenčním zákoně je) ve shodě s §8 insolvenčního zákona modifikováno zvláštní úpravou obsaženou v druhé části insolvenčního zákona u některého ze způsobů řešení úpadku. Část druhá insolvenčního zákona pak nestanoví „jinak“ jen při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci je pro postavení zástavního věřitele (včetně vymezení míry jeho uspokojení z nezajištěných částí dlužníkovy majetkové podstaty) určující obsah účinného reorganizačního plánu a při oddlužení „plněním splátkového kalendáře“ platí odchylka zakotvená v §398 odst. 3 ve spojení s §409 odst. 3 insolvenčního zákona (zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016, uveřejněné pod číslem 91/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2019“)].
[6] Uvedené pravidlo nebylo v době přihlášení pohledávky žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ sporné. Z insolvenčního zákona ani z ustálené judikatury nebylo možno dovodit, že při řešení úpadku konkursem by věřitel, který přihlásil svou pohledávku jako zajištěnou a předmět zajištění by z různých důvodů nemohl být zpeněžen, nemohl být uspokojen stejně jako ostatní (nezajištění) věřitelé, resp. že by pohledávka zajištěného věřitele mohla být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení zajištění.
[7] Pro posouzení otázky, zda žalovaný postupoval při výkonu své činnosti v souladu se svými povinnostmi, není rozhodná argumentace žalovaného, proč přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ jako nezajištěnou (z důvodu odcizení předmětu zajištění). Je tomu tak proto, že šetření policie nebylo v té době ukončeno a předmět zajištění tak mohl být ještě dohledán.
[8] Obdobně neshledal odvolací soud relevantním argument složitostí systému žalobce; žalobci se totiž podařilo v řízení prokázat, že žalovaný věděl o pojištění předmětu zajištění v době přihlašování pohledávky do insolvenčního řízení společnosti AZ, když tato skutečnost plyne již z úvěrové smlouvy, kterou měl žalovaný nepochybně k dispozici (z ní je zřejmé, že bylo uzavřeno jak povinné ručení, tak havarijní pojištění).
[9] Ani okolnost, že pojistné plnění nebylo pojišťovnou v okamžiku přihlášení pohledávky žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ za odcizený předmět zajištění vyplaceno (resp. bylo nejisté, zda bude vyplaceno), není rozhodná pro hodnocení postupu žalovaného (toho, zda šlo o postup souladný s povinnostmi advokáta); pro posouzení, zda přihlásit pohledávku jako zajištěnou tato skutečnost neměla s ohledem na výše uvedené žádný význam.
[10] Odvolací soud tak uzavřel, že žalovaný neuvedl žádný relevantní důvod, pro který bylo s ohledem na okolnosti případu v zájmu žalobce, aby v rámci poskytování právních služeb přihlásil pohledávku žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ jako nezajištěnou.
[11] Důvodnou neshledal odvolací soud ani argumentaci spočívající na (v době přihlašování pohledávky) „nejasné otázce“ aplikace §1354 o. z. ve vztahu k předmětu zajištění u zajišťovacího převodu vlastnického práva, neboť v projednávané věci nešlo o případ zákonného přechodu pojistného plnění ve smyslu uvedeného ustanovení, ale o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch žalobce jako úvěrového věřitele sjednanou ve smlouvě o úvěru. Sjednání vinkulace pojistného plnění přitom tehdejší právní úprava nezakazovala. I když v době přihlašování pohledávky do insolvenčního řízení otázka možnosti uspokojení zajištěného věřitele z pojistného plnění jako náhradní majetkové hodnoty za předmět zajištění v insolvenčním řízení nebyla judikaturou vyřešena, nebylo z ní ani možné dovodit, že by zajištěný věřitel odtud nemohl být uspokojen.
[12] V projednávané věci tak nelze přijmout závěr, že žalovaný jako advokát zastával v době přihlašování pohledávky žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ relevantně vyargumentovaný právní názor, který byl později judikaturou odmítnut, či že judikatura později přijala opačné řešení, než zastávala dříve (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2012, sp. zn. 25 Cdo 1084/2011). V projednávané věci nejde ani o situaci, kdy by byly kladeny na žalovaného nepřiměřené požadavky ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 121/2010.
[13] Z dopisu insolvenčního správce dlužníka žalobci ze dne 6. ledna 2017 je zřejmé, že žalobce „pozbyl“ právo na uplatnění nároku ze zajištění (vinkulovaného pojistného plnění vyplaceného ve výši 1.049.400 Kč) právě v důsledku skutečnosti, že žalovaný nepřihlásil pohledávku žalobce (ve výši 790.955,54 Kč) do insolvenčního řízení jako zajištěnou. Následkem toho nebyla pohledávka žalobce uspokojena v plné výši (byť byla zcela zjištěna), ale pouze poměrně (ve výši 81.912,40 Kč) spolu s ostatními nezajištěnými pohledávkami. Tato okolnost (chybné přihlášení pohledávky jako nezajištěné) tak byla příčinou, bez jejíž existence by škodný následek (neuspokojení zbývající části pohledávky) nevznikl.
[14] Odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že výkon advokacie žalovaným při přihlašování pohledávky žalobce do insolvenčního řízení společnosti AZ nebyl řádný a není zde žádného liberačního důvodu (§24 odst. 4 zákona o advokacii), který by vedl k úplnému či částečnému zproštění jeho odpovědnosti.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým (poměřováno jeho obsahem) napadá měnící výrok ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá.
8. Dovolatel formuluje následující otázky:
[1] Uspokojí se pohledávka věřitele v insolvenčním řízení přihlášená jako zajištěná stejně jako pohledávky nezajištěných věřitelů v případě, kdy předmět zajištění není k nalezení, resp. neexistuje a není tak možné stanovit jeho hodnotu dle §167 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona?
[2] Je advokát odpovědný za škodu v případě, kdy v době přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení byla otázka uspokojování věřitele v konkursu zajištěného zajišťovacím převodem práva v právní teorii a praxi sporná a dovolatel by tak musel předjímat její budoucí vyřešení judikaturou vyšších soudů?
[3] Kdy žalobci počala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody v případě, že měl dovolatel přihlásit chybně pohledávku žalobce do insolvenčního řízení jeho dlužníka?
V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
9. K první otázce
[1] Pohledávka žalobce byla přihlášena do insolvenčního řízení dlužníka v roce 2015, tedy nedlouho poté, co byl §299 insolvenčního zákona zrušen. Právní praxe tak z pohledu dovolatele nebyla v rozhodné době jednoznačná v otázce „obecné platnosti“ pravidla obsaženého v §299 insolvenčního zákona.
[2] Aplikace §167 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona není v projednávané věci na místě, neboť uvedená ustanovení míří na situace, kdy předmět zajištění existuje, věřitel jej může specifikovat a označit místo, kde se nachází, bez čehož nemůže insolvenční správce předmět zajištění dohledat, ocenit a zpeněžit. Jinak řečeno, míří na situace, kdy lze učinit závěr, že hodnota zajištění podle znaleckého posudku je nižší než zajištěná pohledávka. V projednávané věci ale tento závěr nelze přijmout, neboť předmět zajištění nebyl nalezen.
[3] V situaci, kdy se předmět zajištění nenajde (lze jej pokládat za zničený, zaniklý), je insolvenční správce povinen právo na uspokojení ze zajištění popřít, jelikož „se zajištěné právo zkonzumuje společně s předmětem zajištění“.
[4] Kdyby se připustilo, že zajištěný věřitel má být v případě nenalezeného předmětu zajištění uspokojen jako nezajištěný věřitel, není z insolvenčního zákona zřejmé, k jakému okamžiku by měl insolvenční správce (či soud) prohlásit, že předmět zajištění je bez hodnoty a že se pohledávka zajištěného věřitele bude uspokojovat s ostatními (nezajištěnými) věřiteli, případně jak dlouho má čekat, než se předmět zajištění najde.
[5] Podle dovolatele žalobci v době přihlášení pohledávky hrozilo, že jeho pohledávka nebude uspokojena, kdyby ji přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka jako zajištěnou.
10. K druhé otázce
[1] O pojištění předmětu zajištění neměl dovolatel dostatečné informace. Odvolacímu soudu též vytýká, že neměl za podstatnou otázku, zda pojišťovna vyplatí pojistné plnění za odcizený předmět zajištění, přestože v době přihlašování pohledávky žalobce do insolvenčního řízení dlužníka nebyla jistá výplata pojistného plnění.
[2] Ustanovení §1354 o. z. představuje specifickou právní úpravu týkající se pouze zástavy, kterou nelze analogicky vztahovat na další zajišťovací instituty. Nadto judikatura Vrchního soudu v Praze vyjadřující se k této otázce, na kterou poukazoval žalobce, byla vydána až dva roky po přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka.
[3] Otázka možnosti uspokojení zajištěného věřitele z pojistného plnění jako náhradní majetkové hodnoty za předmět zajištění v insolvenčním řízení nebyla v době přihlašování pohledávky žalobce do insolvenčního řízení společnosti dlužníka vyřešena a nebylo ani zřejmé, jak se právní praxe postaví k otázce „obecné platnosti“ pravidla obsaženého ve zrušeném ustanovení §299 insolvenčního zákona. Sám odvolací soud v této souvislosti odkázal v napadeném rozhodnutí na R 91/2019, jež bylo přijato až tři roky po přihlášení pohledávky žalobce do insolvenčního řízení dlužníka.
[4] Požadavek, aby jako advokát předjímal výsledek šetření policie, výsledek likvidace pojistné události, vývoj obecné právní praxe po novele insolvenčního zákona (zrušující jeho §299) a vývoj judikatury vyšších soudů, je podle názoru dovolatele zcela nepřiměřený.
[5] S ohledem na uvedené má dovolatel za to, že postupoval s odbornou a náležitou péčí a jednal v zájmu klienta. Nelze jej tudíž sankcionovat za následek, který nebyl předvídatelný v době přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka.
11. Ke třetí otázce
[1] Namítá-li žalobce, že dovolatel pochybil, když přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka jako nezajištěnou, je zřejmé, že „vědomost“ o takto vzniklé škodě nabyl (mohl nabýt) již uplynutím lhůty pro přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení, tj. dnem 16. srpna 2015.
[2] Pro „vědomost“ poškozeného o škodě totiž postačuje i jen orientační (přibližná) znalost výše škody; jinak řečeno, škoda nemusí být vyčíslena zcela exaktně (potud poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 25 Cdo 3113/2011, a v usnesení ze dne 30. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2917/2012). Vázat „vědomost“ o výši škody až na rozvrhové usnesení tak není dle dovolatele správné. Rozvrhové usnesení již ničeho nemohlo zvrátit na tom, že pohledávka žalobce nebude uspokojována jako zajištěná (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 25 Cdo 4592/2015).
[3] Žalobce již ke dni 16. srpna 2015 (k okamžiku uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení společnosti AZ) věděl o tom:
a) jaká byla výše jeho pohledávky za dlužníkem,
b) že předmět zajištění byl pojištěn,
c) jaká výše pojistné částky byla ujednána,
d) jaká by byla potenciální výše vyplaceného pojistného plnění v případě realizace škodní události (odcizení vozidla), a
e) že jeho pohledávka za společností AZ bude uspokojována v insolvenčním řízení jako nezajištěná,
tudíž již k tomuto dni mohl (resp. měl) mít rámcovou (orientační) představu o výši jím tvrzené škody.
[4] Proto má dovolatel za to, že uvedeným dnem počala žalobci běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění tvrzeného nároku na náhradu škody a podal-li žalobu v projednávané věci až dne 17. prosince 2018, je (byl) jeho nárok promlčen.
[5] Ostatně již z toho, že žalobce dovolatele vyzval k jednání o náhradě tvrzené škody 24. června 2017, lze dle dovolatele uzavřít, že žalobce „vědomost“ o orientační (přibližné) výši škody měl dříve než dnem zveřejnění rozvrhového usnesení v insolvenčním rejstříku.
12. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl dovolání odmítnout.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., je přípustné dle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky (určení počátku běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
18. Podle §619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).
Dle §620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
Z ustanovení §636 o. z. pak plyne, že právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla (odstavec 1). Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. To platí i v případě vzniku škody nebo újmy porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného (odstavec 2). Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví se odstavce 1 a 2 nepoužijí (odstavec 3).
19. Při řešení otázky promlčení práva na náhradu škody způsobené advokátem jeho klientu je nezbytné v první řadě vymezit, jaká újma má být nahrazena. Počátek objektivní i subjektivní promlčecí lhůty může být totiž rozdílný v závislosti na tom, za jakou konkrétní újmu je náhrada požadována, a na tom, jak k této újmě došlo (v čem spočívá tvrzené pochybení advokáta). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
20. V obecné rovině je judikatura Nejvyššího soudu – jde-li o řešení otázky běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody – ustálena v závěrech, podle kterých:
[1] Ustanovení §619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§620 až §628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.
[2] Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura (přijatá při výkladu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák.) je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně judikatury tam dále označené), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněného pod číslem 71/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[3] Objektivní promlčecí lhůtu práva na náhradu škody upravuje ustanovení §636 odst. 1 o. z., podle kterého se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, uveřejněného pod číslem 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Právní posouzení věci odvolacím soudem sice z výše uvedených závěrů v obecné rovině vychází, jejich promítnutí do poměrů projednávané věci však již správné není.
22. Jestliže měla být žalobcem požadovaná náhrada škody poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší žalobcovy pohledávky, kterou za něj dovolatel přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka, a částkou, kterou žalobce v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel), měl odvolací soud při hledání odpovědi na otázku, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout) a kdy se o ní žalobce mohl dozvědět, zohlednit rovněž níže uvedené judikatorní závěry.
23. Při posuzování výše škody, vzniklé věřiteli jednáním škůdce, v jehož důsledku věřitel nebude se svou pohledávkou uspokojen v insolvenčním řízení, je v těch případech, kdy se úpadek dlužníka řeší konkursem, podstatné rozvrhové usnesení, které co do částky určené k uspokojení věřitelů dlužníka vychází ze schválené konečné zprávy. Obecně pak platí, že škodu představuje částka, která by byla určena k uspokojení věřitele (nejpozději) rozvrhem, nebýt škodního jednání [respektive rozdíl mezi částkou, kterou věřitel měl (správně) obdržet a částkou, kterou na uspokojení své přihlášené pohledávky skutečně obdržel]. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014.
24. Základním předpokladem pro vznik škody je tedy to, že pohledávka věřitele není uspokojena v insolvenčním řízení. Pro závěr, zda jednáním škůdce skutečně vznikne věřiteli škoda, je proto podstatné zjištění, že pohledávka věřitele v insolvenčním řízení je (či se stala) nedobytnou (nebude alespoň zčásti uspokojena); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1540/2020
25. Za nedobytnou (zcela nebo zčásti) v insolvenčním řízení (v důsledku škodního jednání) je pak možné považovat pohledávku již ke dni, kdy věřitel obdržel (pokud vůbec) plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu. Řečené však neznamená, že (při řečení úpadku dlužníka konkursem) lze mít pohledávku (její neuhrazenou část) vždy za nedobytnou „až“ ke dni, kdy věřitel obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení. Rozvrhové usnesení totiž není skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku, vždy. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněného pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
26. Otázka nemožnosti (plného nebo částečného) uspokojení pohledávky věřitele totiž může být zodpovězena (podle stavu insolvenčního řízení, v němž se úpadek dlužníka řeší konkursem) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). Především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu. V řadě případů pak bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli uspokojovanému jako nezajištěnému škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy, bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek uvedených v §305 odst. 1 insolvenčního zákona, takže nezajištění věřitelé neobdrží při rozvrhu ničeho (srov. §305 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. opět např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1774/2014.
27. Promítnuto do poměrů posuzované věci z výše řečeného plyne, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalobce dozvěděl o rozsahu škody (jejíž náhradu v řízení požaduje) v okamžiku, kdy zjistil, v jakém rozsahu bude uspokojena jeho pohledávka v insolvenčním řízení dlužníka, k čemuž mělo dojít v okamžiku zveřejnění rozvrhového usnesení v insolvenčním rejstříku, nemůže bez dalšího obstát. Jestliže se odvolací soud nezabýval tím, zda stav insolvenčního řízení vedeného na majetek společnosti AZ nedovoloval zjistit možnou míru uspokojení pohledávky, kterou za žalobce (jako jeho zástupce) přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužníka, již před vydáním rozvrhového usnesení (v předchozím průběhu insolvenčního řízení), je jeho právní posouzení věci co do určení okamžiku, od něhož počala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody – ve světle výše formulovaných judikatorních závěrů – neúplné a tudíž i nesprávné.
28. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty) správné není, zrušil Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval pro nadbytečnost další dovolací argumentací, napadené rozhodnutí (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. Úkolem odvolacího soudu v další fázi řízení bude opětovně se vypořádat s otázkou běhu subjektivní promlčecí lhůty v projednávané věci, resp. posoudit, zda žalobce uplatnil u soudu právo na náhradu škody vůči žalovanému až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, či nikoli.
31. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu