ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.112.2022.1
KSPH 36 INS 28162/2012
74 ICm 620/2021
sp. zn. 29 ICdo 112/2022-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. H. , proti žalovaným 1/ A. E. H. s. r. o . a 2/ TP Insolvence, v. o. s. , se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 03296636, jako insolvenčnímu správci dlužnice V. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Vřesová 685/16, PSČ 181 00, o hlavní intervenci žalobce, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 74 ICm 620/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice V. H. , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, o dovolání žalovaného 2/ proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 74 ICm 620/2021, 104 VSPH 275/2022-92 (KSPH 36 INS 28162/2012), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022, č. j. 74 ICm 620/2021, 104 VSPH 275/2022-92 (KSPH 36 INS 28162/2012), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 3. března 2021 se žalobce (J. H.) domáhal vůči žalovaným [1/ A. E. H. s. r. o. a 2/ TP Insolvence, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice V. H.] s odkazem na §91a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako účastníkům probíhajícího incidenčního sporu vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 74 ICm 2402/2019, vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty dlužnice.
2. Usnesením ze dne 16. března 2021, č. j. 74 ICm 620/2021-11, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2021, č. j. 74 ICm 620/2021, 103 VSPH 443/2021-64 (KSPH 36 INS 28162/2012), a ze dne 19. srpna 2021, č. j. 74 ICm 620/2021, 103 VSPH 443/2021-68 (KSPH 36 INS 28162/2012), insolvenční soud zastavil řízení v části týkající se vyloučení podílů o velikosti id. ½ na tam uvedených nemovitých věcech.
3. Usnesením ze dne 7. února 2022, č. j. 74 ICm 620/2021-74, insolvenční soud žalobu odmítl (bod I. výroku), určil, že ke zpeněžení tam specifikovaných spoluvlastnických podílů k nemovitým věcem lze přistoupit před pravomocným skončením tohoto řízení (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
4. Insolvenční soud – vycházeje z §91a o. s. ř. a z §160 odst. 4, §225 a §229 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ především dospěl k závěru, podle něhož se na intervenční žalobu vztahují požadavky stanovené pro žalobu o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka ve smyslu §225 insolvenčního zákona.
5. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že vyrozumění o soupisu nemovitých věcí bylo žalobci doručeno dne 25. května 2020, zatímco žaloba byla doručena soudu až dne 3. března 2021, a proto je ve smyslu §225 odst. 2 insolvenčního zákona opožděná a nezbývá než ji odmítnout dle §160 odst. 4 insolvenčního zákona. Uzavřel zároveň, že v části žaloby (vzhledem k podílům o velikosti id. ½ na pozemcích parc. č. XY, XY a XY, všech zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY) není žalobce aktivně věcně legitimován, neboť specifikované nemovitosti nejsou zapsány v majetkové podstatě dlužnice, nýbrž v majetkové podstatě žalobce coby dlužníka, a tedy dispoziční oprávnění k tomuto majetku náleží insolvenčnímu správci žalobce.
6. Vzhledem k postoji žalobce a jemu spřízněných osob v průběhu insolvenčních řízení vedených na majetek dlužnice i na majetek žalobce insolvenční soud současně konstatoval, že tyto osoby (včetně žalobce) zjevně zneužívají práva, neboť cílem opakovaného podávání vylučovacích a jiných typů žalob je ztížení a prodloužení obou insolvenčních řízení.
7. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce ve výroku označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že „se žaloba o hlavní intervenci žalobce neodmítá“.
8. Odvolací soud – vycházeje z §91a o. s. ř. a §7 insolvenčního zákona ‒ konstatoval, že žaloba o hlavní intervenci, požadující ve svém petitu vyloučení majetku z majetkové podstaty a směřující vůči (oběma) účastníkům již probíhajícího řízení o vylučovací žalobě, nemůže být úspěšná (je pojmově vyloučena). Vylučovací žaloba totiž není vindikační žalobou, a proto nelze vyhovět požadavku hlavního interventa na vyloučení majetku z majetkové podstaty směřujícímu též vůči osobě, jež podala vylučovací žalobu. Hlavní intervent a osoba, jež podala vylučovací žalobu, si totiž navzájem nekonkurují. Žalobce tak mohl proti insolvenčnímu správci podat pouze separátní vylučovací žalobu. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobou o hlavní intervenci s petitem na vyloučení majetku z majetkové podstaty nelze nahrazovat či jinak obcházet standardní vylučovací žalobu. Na rozdíl od insolvenčního soudu tak odvolací soud dovodil, že žaloba měla být zamítnuta (nikoliv odmítnuta).
9. Dále odvolací soud dovodil, že jde o samostatnou žalobu z hlavní intervence, nikoliv o incidenční spor o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty, a proto se běh lhůty pro podání žaloby nemůže řídit §225 insolvenčního zákona, nýbrž pouze §91a o. s. ř. Žalobu tak lze podat (kdykoliv) do pravomocného skončení incidenčního sporu. Žaloba tedy byla podána včas a proti všem osobám pasivně legitimovaným (všem účastníkům probíhajícího řízení). Nemůže tak obstát závěr insolvenčního soudu, který žalobu odmítl pro opožděnost a pro nedostatek aktivní věcné legitimace, neboť posouzení toho, zda žalobu podala osoba k tomu oprávněná, spočívá nejen v tom, zda jí svědčí právo k věcem, ale též v tom, že jde o osobu odlišnou od účastníků probíhajícího sporu. Insolvenční soud tak neměl v řízení o žalobě o hlavní intervenci aplikovat ustanovení týkající se projednávání a rozhodování incidenčních sporů, neboť žaloba o hlavní intervenci nemá povahu incidenčního sporu, a to bez ohledu na to, že žaloba směřuje proti účastníkům (jiného) incidenčního sporu.
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se usnesení insolvenčního soudu potvrzuje.
11. Dovolatel je přesvědčen, že žalobce svým návrhem na hlavní intervenci ve smyslu §91a o. s. ř. jednal in fraudem legis, když fakticky účelově obešel jediný řádný způsob k uplatnění jeho nároku, a to vylučovací žalobou dle §225 insolvenčního zákona. Ztotožňuje se tak se závěrem insolvenčního soudu, že žalobce se svého nároku mohl domáhat pouze vylučovací žalobou v prekluzivní lhůtě dle §225 insolvenčního zákona, která však uplynula nejpozději dne 24. června 2020. Zároveň dovolatel poukazuje na skutečnost, že se žalobce žalobou ze dne 28. dubna 2020 již domáhal svého nároku dle §225 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž o této žalobě bylo u insolvenčního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 75 ICm 1578/2020 (které již bylo pravomocně skončeno). Jednání žalobce považuje dovolatel za zjevné obcházení zákona, které si klade za cíl zejména způsobit další průtahy v insolvenčním řízení dlužnice, ale je rovněž v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném výkladu §91a o. s. ř., a je tak dle dovolatele v rozporu se základními zásadami civilního procesu i insolvenčního řízení.
12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
13. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, když potud jde o otázku Nejvyšším soudem dosud výslovně nezodpovězenou.
14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona:
Podle §91a o. s. ř. kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům.
Podle §7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Podle §159 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona incidenčními spory jsou spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle §225 odst. 5.
Podle §160 insolvenčního zákona incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4).
Podle §225 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3).
17. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona již v době rozhodnutí o úpadku dlužnice (15. listopadu 2018) a později nedoznala změn.
18. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že tzv. hlavní intervence (§91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení §90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1638/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. září 2020, sp. zn. III. ÚS 2406/20.
19. K otázce povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřující do incidenčního řízení (odporového sporu) se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 29. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 23/2023 (proti kterému byla podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. července 2023, sp. zn. IV. ÚS 1495/23), v němž dospěl k následujícím závěrům:
20. U odporových sporů vedených podle insolvenčního zákona (sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, případně sporů o určení pořadí jiným způsobem uplatněných pohledávek) je ve smyslu §7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnitelná úprava tzv. hlavní intervence upravená v §91a o. s. ř. (včetně zvláštního vymezení věcné příslušnosti podle §9a o. s. ř.).
21. Žalobu z hlavní intervence je nutné podřídit procesním pravidlům platným pro incidenční spor, do kterého se intervenuje, včetně zvláštní úpravy plynoucí potud nejen z ustanovení §160 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž i z ustanovení §159 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona.
22. K tomu Nejvyšší soud dodává, že není žádný důvod, aby se závěry formulované v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023 neuplatnily i pro incidenční spory excindační, tj. spory, jejichž předmětem je požadavek žalobce na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. K tomu ostatně srov. usnesení ze dne 30. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 167/2022, vydané v řízení o intervenční žalobě směřující do řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty, v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům přijatým k otázce povahy sporu zahájeného žalobou podle §91a o. s. ř. právě v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023.
23. Stejně jako odporový spor je i spor excindační řízením, které má význam pro poměry probíhajícího insolvenčního řízení. Jak Nejvyšší soud shrnul v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“), prostřednictvím vylučovací žaloby podané podle §225 insolvenčního zákona se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka. Na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka. Je-li osobou s dispozičními oprávněními (§229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona), je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je dlužník (skutečně) vlastníkem takového majetku.
24. Rovněž spor zahájený žalobou podle §91a o. s. ř. směřující do excindačního řízení, má tedy povahu incidenčního sporu. I v poměrech projednávané věci tak platí, že spor zahájený žalobou z hlavní intervence, kterou se žalobce fakticky domáhá vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužnice, je incidenčním sporem ve smyslu §159 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Závěr odvolacího soudu, že na dané řízení o žalobě o hlavní intervenci nelze aplikovat ustanovení týkající se projednávání a rozhodování incidenčních sporů (§159 až §163 insolvenčního zákona), tak není správný.
25. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, podle kterého je jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle §225 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis. K tomu srov. opět R 116/2016 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 47/2018. K povaze této lhůty pak srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 49/2021.
26. Právo žalobce domáhat se vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka zakládá výlučně §225 insolvenčního zákona, který pro uplatnění tohoto nároku stanovuje prekluzivní lhůtu. Pokud účastník tuto lhůtu promešká, nemůže se již vyloučení majetku domáhat a nadále platí, že je majetek insolvenčním správcem zahrnut do soupisu oprávněně (srov. §225 odst. 3 insolvenčního zákona). Je vyloučeno, aby osoba, která hodlá dosáhnout vyloučení majetku z majetkové podstaty, lhůtu k podání vylučovací žaloby promeškala, avšak následně se domáhala vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty prostřednictvím intervenční žaloby směřující do excindačního sporu, který (vůči insolvenčnímu správci) zahájila jiná osoba (jiný žalobce).
27. Insolvenční soud tedy zcela správně posuzoval, zda žalobci v dané věci neuplynula lhůta k podání excindační žaloby. V takovém případě by totiž žalobce nebyl osobou, která by z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty mohla podat vylučovací žalobu, a nebyl by ani oprávněn do takového sporu intervenovat prostřednictvím institutu hlavní intervence podle §91a o. s. ř. Naopak odvolací soud pochybil tím, že na dané řízení neaplikoval ustanovení insolvenčního zákona. Podmínkou úspěšnosti žaloby dle §91a o. s. ř. je totiž i dodržení prekluzivní lhůty stanovené v §225 odst. 2 insolvenčního zákona. Opožděnou intervenční žalobu je nutno odmítnout podle §160 odst. 4 insolvenčního zákona.
28. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nesdílí názor dovolatele, podle něhož je řízení zatíženo zmatečnostní vadou ve smyslu §229 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Je tomu tak již proto, že dovolatelem zmiňované řízení vedené insolvenčním soudem pod sp. zn. 75 ICm 1578/2020 bylo pravomocně skončeno odmítnutím žaloby ještě před vydáním napadeného usnesení odvolacího soudu [k tomu viz usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. prosince 2020, č. j. 75 ICm 1578/2020-34, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021, č. j. 75 ICm 1578/2020, 102 VSPH 54/2021-42 (KSPH 36 INS 28162/2012)]. Současně nejde (nemůže jí) o překážku věci rozhodnuté, neboť v označeném řízení nebylo o (excindační) žalobě věcně rozhodnuto.
29. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
30. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu