ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.68.2021.1
KSBR 52 INS 29812/2019
3 ICm 3580/2020
sp. zn. 29 ICdo 68/2021-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. Jany Vodrážkové , se sídlem v Chrudimi, Novoměstská 960, PSČ 537 01, jako insolvenční správkyně dlužníka R. H., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, proti žalovanému Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 ICm 3580/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. H. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 29812/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2021, č. j. 3 ICm 3580/2020, 12 VSOL 42/2021-107 (KSBR 52 INS 29812/2019), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2021, č. j. 3 ICm 3580/2020, 12 VSOL 42/2021-107 (KSBR 52 INS 29812/2019), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 9. prosince 2020, č. j. 3 ICm 3580/2020-72, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (Ing. Jana Vodrážková, jako insolvenční správkyně dlužníka R. H.) domáhala určení, že pohledávka, kterou žalovaný (Intrum Czech, s. r. o.) přihlásil v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 52 INS 29812/2019 přihláškou P21/1 v celkové výši 104 873,87 Kč, není po právu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a zopakoval dokazování seznamem přihlášené pohledávky P21. Cituje ustanovení §2 písm. d/, §159 odst. 1 písm. a/, §191 odst. 1, §193, §194, §199, §410 odst. 3 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k následujícím závěrům:
4. Žaloba byla podána včas (do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu), žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a žalovaný je pasivně legitimován. Žalobkyně popřela pouze pravost pohledávky, nikoliv její výši, když výše pohledávky nemůže být nulová.
5. Pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná podle pravomocného rozsudku vydaného ve směnečném řízení, v němž se dlužník k návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu nevyjádřil. Z toho plynou limity důvodů nastavené §199 odst. 2 insolvenčního zákona, pro které lze pohledávku popřít. U vykonatelné směnečné pohledávky přiznané soudním rozhodnutím lze uplatnit jako důvod popření její pravosti i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí.
6. Námitka žalobkyně o obecné nepřípustnosti použití směnky k zajištění pohledávky ze spotřebitelského úvěru není důvodná. Jelikož smlouva o spotřebitelském úvěru i dohoda o vyplňovacím právu směnečném byly uzavřeny dne 18. září 2012, je nutno na danou věc aplikovat zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 24. února 2013, který v §18 připouštěl zajištění spotřebitelského úvěru směnkou.
7. Námitka žalobkyně, že směnka byla vystavena v rozporu s dobrými mravy jako blankosměnka zajišťující pohledávku ze spotřebitelského úvěru, takže směnečná dohoda je jako spotřebitelská smlouva absolutně neplatná, představuje nepřípustné právní posouzení dle §199 odst. 2 insolvenčního zákona.
8. Dále odvolací soud posuzoval, zda popěrný úkon žalobkyně obsahuje konkrétní kauzální námitky. Námitku nepřípustnosti kauzy směnky, nedluhu a excesivního vyplnění směnky odvolací soud nepovažoval za řádné uplatnění kauzálních námitek, když v nich chybí vymezení konkrétních skutkových okolností.
9. Za řádně uplatněnou kauzální námitku nepovažoval odvolací soud ani námitku, že nebyla splněna podmínka řádného prověření úvěruschopnosti dlužníka. V popěrném úkonu žalobkyně mohla uplatnit konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr o nesplnění této povinnosti, tyto skutečnosti však uvedla až při jednání před odvolacím soudem, tedy v rozporu s omezením dle §199 odst. 3 insolvenčního zákona. S poukazem na §640 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, odvolací soud též uzavřel, že pohledávka není promlčena, neboť jde o pohledávku přiznanou soudním rozhodnutím vykonatelným dne 9. března 2016.
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.“), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů změnil v tom smyslu, že žalobě vyhoví. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatelka argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu.
11. Dovolatelka především namítá, že insolvenční soud učinil ve věci nesprávné právní závěry, neboť se odmítl zabývat jejími kauzálními námitkami. Rozsudek insolvenčního soudu je tedy v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1155/2014 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 104/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 104/2016“)], a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (jde o nález uveřejněný pod číslem 21/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka tvrdí, že pohledávku žalovaného popřela dostatečně určitě co do pravosti, když jako důvod popření zcela postačovalo tvrzení, že věřitel, respektive jeho právní předchůdce si neprověřil úvěruschopnost dlužníka. Namítala přitom „neexistenci kauzální pohledávky v důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti dlužníka“. Na podporu svých závěrů dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem 39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 1610/2019.
13. Závěrem dovolatelka odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, konkrétně na rozsudek ze dne 18. prosince 2014 ve věci C-449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a dalším, a na rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18,
OPR-Finance s. r. o. proti GK. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. prosince 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19 (jde o nález uveřejněný pod číslem 228/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), dovolatelka též navrhuje, aby dovolací soud předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení tří konkrétně formulovaných předběžných otázek, a to v případě, že se dovolací soud odchýlí od výše označené judikatury Soudního dvora Evropské unie.
14. Žalovaný ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhuje dovolaní odmítnout, případně zamítnout jako nedůvodné.
15. Pro dovolací řízení v této věci je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
16. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovolatelkou předestřené problematiky kauzální námitky uplatněné při popření vykonatelné směnečné pohledávky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s níže označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
17. Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že v dovolacím řízení je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
18. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
19. Ze zjištění obou soudů ve vazbě na obsah insolvenčního spisu plynou následující skutečnosti:
[1] Dne 18. září 2012 byla mezi EC Financial Services, a. s. (dále jen „společnost EFS“) jako věřitelem a dlužníkem uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. 13179, v níž se věřitel zavázal poskytnout dlužníku peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě bylo mimo jiné ujednáno, že závazky ze smlouvy budou zajištěny vlastní směnkou dlužníka. Dne 18. září 2012 uzavřela společnost EFS s dlužníkem též dohodu o vyplňovacím právu směnečném. Téhož dne vystavil dlužník směnku vlastní na částku 68 220 Kč, splatnou dne 10. března 2015, na řad společnosti EFS.
[2] Usnesením ze dne 13. února 2020, č. j. KSBR 52 INS 29812/2019-A-16, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho oddlužení a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni. Usnesením ze dne 7. září 2020, č. j. KSBR 52 INS 29812/2019-B-26, pak schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
[3] Přihláškou pohledávky číslo 21 přihlásil žalovaný (věřitel číslo 19) do insolvenčního řízení pohledávku ze směnky vystavené dlužníkem dne 18. září 2012 na částku 68 220 Kč, splatnou 10. března 2015, která byla remitentem (společností EFS) indosována dne 27. února 2015 na žalovaného (tehdy pod obchodní firmou Intrum Justitia Czech, s. r. o.). Celková výše přihlášené pohledávky činí 104 873,87 Kč, z toho směnečný peníz 68 220 Kč, úroky 20 477,37 Kč a soudní poplatek 16 176,50 Kč.
[4] Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2016, č. j. 5 Cm 191/2015-28, který nabyl právní moci dne 5. března 2016 a vykonatelnosti dne 9. března 2016.
[5] Dle seznamu přihlášených pohledávek byla pohledávka dne 12. května 2020 přezkoumána jako vykonatelná. Dlužník pohledávku uznal a insolvenční správkyně ji popřela co do pravosti a co do výše 104 873,87 Kč, s tím, že skutečná výše pohledávky činí 0 Kč.
[6] V přezkumném listu jako důvod popření insolvenční správkyně uvedla, že žalovaný nemá na plnění směnky nárok, neboť směnka byla vystavena v rozporu s pravidly na ochranu spotřebitele a v rozporu s dobrými mravy jako blankosměnka zajišťující pohledávku remitenta ze smlouvy o spotřebitelském úvěru; směnečná dohoda je proto jako spotřebitelská smlouva absolutně neplatná a na jejím základě žalovanému jako věřiteli nikdy nevzniklo právo do směnky doplnit žádné údaje. Dále uvedla, že vznáší kauzální námitku nepřípustné kauzy směnky, nedluhu a excesivního vyplnění směnky, s tím, že nemá-li žalovaný nárok na plnění ze směnky, nemůže mít nárok ani na akcesorické nároky (úroky a náklady řízení). Samotná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, když původní věřitel porušil svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka. Měl by tedy nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, který je však promlčen.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, která v níže citované podobě platila již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (17. prosince 2019) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn:
§199 (insolvenčního zákona)
Popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle §410 odst. 3 písm. a/ u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.
(2) Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.
(3) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.
22. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plynou pro posuzovanou věc následující závěry:
[1] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání do skončení přezkumného jednání; srov. §192 odst. 2 insolvenčního zákona a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012.
[2] Popírá-li vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření).
[3] Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí). Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce
[4] Důvody svého popření je při popření vykonatelné pohledávky insolvenční správce v mezích „určitého“ popěrného úkonu vázán.
[5] Úprava popření vykonatelné pohledávky ukládá insolvenčnímu správci, aby své popření uplatnil žalobou u soudu (§199 odst. 1 insolvenčního zákona) a současně jej omezuje co do rozsahu žalobních tvrzení (okruhu námitek), které může v řízení uplatnit (§199 odst. 3 insolvenčního zákona) – proti popřené vykonatelné pohledávce může v žalobě uplatnit pouze ty skutečnosti, pro které ji popřel.
[6] Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit.
Srov. k bodům [1] až [6] R 39/2019.
23. U přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2014“).
24. Zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za žalovaným ze spotřebitelské smlouvy, náleží žalovanému námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. K tomu srov. opět R 104/2016.
25. Poměřováno těmito závěry se odvolací soud správně zabýval tím, zda insolvenční správkyně v popěrném úkonu uplatnila kauzální námitky. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že kauzální námitka insolvenční správkyně (o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka) proti vykonatelné směnečné pohledávce přiznané pravomocným rozsudkem soudu ze dne 27. ledna 2016, která nebyla uplatněna dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, není z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona (nepřípustným) jiným právním posouzením věci (R 59/2014).
26. Nejvyšší soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož insolvenční správkyně neuvedla v důvodech popěrného úkonu konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplýval závěr o nesplnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. V seznamu přihlášených pohledávek žalovaného (B-5), z nějž ve skutkové rovině vyšly oba soudy, insolvenční správkyně uvedla jako důvod popření (mimo jiné), že „samotná smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, když původní věřitel porušil svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka“. Takto formulovaný popěrný důvod nelze považovat za neurčitý či nedostatečně odůvodněný (z důvodu neuvedení konkrétních skutečností). Srov. dále k určitosti této námitky závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 16/2023.
27. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu byl v dané věci naplněn požadavek na řádné odůvodnění kauzální námitky, když insolvenční správkyně námitkou, že původní věřitel porušil svou povinnost řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka, vymezila skutečnost, v jejímž důsledku by měl být dlužník zproštěn povinnosti směnku zaplatit.
28. V mezích úvah o povinnosti věřitele řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, uveřejněný pod číslem 205/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z něhož plyne závěr, že soudy jsou povinny zohlednit, zda věřitel dostatečně prověřil a posoudil schopnost dlužníka splnit v budoucnu svůj závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměl, zvláště když věřitel prověření úvěruschopnosti dlužníka provedl nedostatečně a v důsledku toho uzavřel úvěrovou smlouvu i s dlužníkem, který pro svoje majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit.
29. V dané věci se odvolací soud měl zabývat přípustnou kauzální námitkou dovolatelky zpochybňující platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu nesplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že tato kauzální námitka „nebyla řádně uplatněna“, je jeho právní posouzení v tomto ohledu nesprávné.
30. Se zřetelem k výše uvedenému neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že dovolatelka konkrétní skutečnosti uvedla v rozporu s omezením vyplývajícím z ustanovení §199 odst. 3 insolvenčního zákona.
31. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a které byly dovoláním zpochybněny, není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
32. K návrhu dovolatelky na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšší soud uvádí, že dle jeho přesvědčení aplikace ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona nezakládá potřebu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
33. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu