ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1022.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 1022/2023-317
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 7 To 134/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 3/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 7 T 3/2023, byl obviněný P. B. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 2 let.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 7 To 134/2023 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2023 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný uvedl, že se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků jím údajně spáchaného trestného činu, jsou podle jeho přesvědčení ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazu. Dále namítl, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy, a i z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. K tomu se odkázal na svou argumentaci užitou v odvolání. Dle obviněného bylo značným způsobem zasaženo do jeho práva na obhajobu. Opakovaně navrhoval jako důkaz kamerový záznam z vozidla Policie ČR, o kterém se vyjadřoval tak, že tento nezachycuje jeho jako řidiče vozidla Volvo, protože jej neřídil. Obviněný nevěděl a nemohl vědět, že kamerový záznam již neexistuje. Při vědomí existence záznamového zařízení ve vozidle Policie ČR obviněný navrhoval záznam z kamery provést jako důkaz, neboť se domníval, že takový záznam by jej vyvinil. Pokud by věděl, že kamerový záznam je důkazem proti němu, nikdy by jej jako důkaz nenavrhoval. Dále se obviněný vyjádřil, že závěr odvolacího soudu o nezainteresovanosti zasahujících policistů je chybný a nemá oporu v provedeném dokazování, ze kterého naopak vyplývá jiná skutečnost. Odvolací soud svůj závěr o nezainteresovanosti zasahujících policistů učinil při současném pominutí toho, jak vypovídal policista V. Odvolací soud nepřezkoumával, z jakého důvodu a kteří další kolegové ukazovali svědkovi V. fotografii obviněného z lustrace. Pokud by se odvolací soud zabýval argumentací obviněného, musel by dojít k jedinému logickému závěru, a to že policisté směrem k osobě obviněného zainteresovaní byli. V takovém případě by situace „tvrzení proti tvrzení“ musela být toliko přísně posuzována optikou nálezů Ústavního soudu, přičemž důvodné pochybnosti o motivaci jednotlivých aktérů, jakož i důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, by s ohledem na zásadu in dubio pro reo nutně vedly odvolací soud k jiným závěrům a jinému rozhodnutí, než tento soud učinil v napadeném usnesení. Dále poukázal na rozpor, že ze strany odvolacího soudu je argumentováno tak, že obviněný je vlastníkem vozidla, což odporuje argumentaci nalézacího soudu, který tvrdí, že obviněný vlastníkem vozidla není. V rámci trestního stíhání obviněný mimo jiné navrhoval přibrání znalce z oboru forenzní biomechaniky, a to za účelem znaleckého zkoumání vozidla s cílem objasnit, kdo byl řidičem vozidla, když osoba obviněného a osoba skutečného řidiče (M.) je stran tělesných parametrů značně rozdílná. Tomuto navrhovanému důkazu bylo zabráněno tím, že vozidlo bylo vydáno osobě P. S., o kterém nalézací soud tvrdil, že je jeho majitel a provozovatel. Vydáním vozidla Volvo byla zmařena možnost ohledání a znaleckého zkoumání vozidla. Vozidlo nikdy nemělo být vydáno třetí osobě, která k vozidlu neměla vlastnická práva. Současně tímto účelovým postupem byla zmařena další možnost obhajoby obviněného. Nalézací i odvolací soud porušily právo obviněného na spravedlivý proces a postup obou soudů založil nepřezkoumatelnost a neústavnost napadeného usnesení. Závěrem obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Z uvedených důvodů obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, a aby z jeho podnětu podle §265k trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 7 To 134/2023, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 7 T 3/2023.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný P. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
K tomu Nejvyšší soud toliko uvádí, že obviněný v rámci svého dovolání primárně nesouhlasil s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění je však možný pouze v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. O takový případ zjevného rozporu se v posuzované věci nejedná. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Za bezpředmětné lze z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu označit námitky obviněného týkající se osobní zainteresovanosti příslušníků Policie ČR V. a B. Těmito námitkami obviněný nevytýkal zjevnou rozpornost rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale snažil si jimi zpochybnit věrohodnost výpovědí uvedených svědků, kteří dne 2. 11. 2022 prováděli proti obviněnému služební zákrok, sledovali předmětné vozidlo a viděli obviněného na místě řidiče. Nejvyšší soud konstatuje, že je poněkud absurdní dovozovat zainteresovanost, resp. zájem policistů na trestním postihu obviněného z toho, že svědkovi V. měli další policisté obviněného ukázat v lustraci, nebo z toho, že svědek B. měl s obviněným přijít do styku v jiné služební záležitosti. Svědek k tomu uvedl pouze to, že se s obviněným jednou setkal na služebně, neprováděl však vůči němu žádné úkony.
Za bezpředmětné a nesouvisející Nejvyšší soud považuje též námitky obviněného stran vlastnictví vozidla. Pro naplnění znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je určující zjištění, kdo vozidlo v předmětné době řídil, nikoli otázka, kdo byl jeho vlastníkem.
K námitce spočívající v tzv. opomenutých důkazech je třeba uvést, že o takovou vadu se jedná v případě, že soud některé stranami řízení navrhované důkazy neprovedl bez adekvátního zdůvodnění, popř. o důkazních návrzích vůbec nerozhodl, popř. důkazy sice provedl, v rámci hodnocení důkazů k nim však nezaujal žádné stanovisko. Nelze hovořit o opomenutém důkazu, pokud soud některý důkaz neprovede, protože je objektivně neproveditelný, např. proto, že jeho hmotný nosič fyzicky neexistuje. Nedůvodné jsou proto z tohoto hlediska námitky týkající se neprovedení důkazu neexistujícím kamerovým záznamem. Ve vztahu k neprovedení znaleckého dokazování ke zjištění, kdo byl řidičem vozidla, pak důvody neprovedení tohoto důkazu v dostatečném rozsahu vyložil nalézací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž přiléhavě poukázal i na omezenou důkazní hodnotu takového dokazování. O rozsahu dokazování rozhoduje soud a není jeho povinností provést všechny stranami řízení navrhované důkazy, což ve své judikatuře opakovaně vyslovil i Ústavní soud (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání je však patrné, že obviněný nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky, a na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu tak v podstatě ani nevytvořil dostatečný procesní rámec k přezkumu právního posouzení.
K tomu lze blíže dodat, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný. Pokud tedy směřuje dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání obviněného je nicméně patrné, že prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud obviněný vznášel výhrady ke správnosti právní kvalifikace, činil tak na základě svého vlastního hodnocení důkazů a své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů. K námitkám tohoto typu však v dovolacím řízení nelze zásadně přihlížet.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 15. 11. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu