ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.581.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 581/2023-1671
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 1. 2023 sp. zn. 68 To 215/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 88/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 4 T 88/2021 , byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody částku 495 136 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost vydat poškozeným na bezdůvodném obohacení částku 68 127 Kč.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 68 To 215/2022 , jímž podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku vysloveném podle §228 odst. 1 trestního řádu, kterým byla obviněnému uložena povinnost vydat na bezdůvodném obohacení částku 68.127 Kč, a to k ruce společné a nerozdílné poškozených M. L., nar. XY a J. L., nar. XY., oba bytem XY. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje obviněný v tom, že poškození nejednali v omylu. Již krátce po uzavření smlouvy totiž zjistili, že nemovité věci jsou zatíženy exekucemi, k vymožení závazků společnosti MIKOOL spol. s r. o. a že uzavřenou smlouvu nemůže společnost MIKOOL spol. s r. o. naplnit. Rovněž vyhledali advokáta, se kterým celou věc konzultovali a kterým jim vysvětlil jejich právní postavení, upozornil je na spornou platnost a problematičnost uzavřené smlouvy, a doporučil jim od smlouvy odstoupit. Nejpozději uvedeným okamžikem přestala být ve vztahu k poškozeným naplněna skutková podstata podvodu spočívající v tom, že by jim byly zamlčeny podstatné skutečnosti (o závazcích a dluzích společnosti MIKOOL spol. s r. o.) nebo že by jednali v omylu (že společnost jim je schopna nemovité věci převést), neboť jim byla známa existence dluhů a exekucí, a nemožnost převodu nemovitostí. Poškození převážnou část svých plateb učinili již za situace, kdy nejednali v omylu, a tedy se nemohlo jednat o dokonaný podvod v celém rozsahu škody, jak je uvedeno v napadených rozsudcích. Soudy se podle názoru obviněného také nesprávně vypořádaly s právní otázkou aplikace zásady ultima ratio. Mezi společností MIKOOL spol. s r. o. a poškozenými vznikl propletenec vzájemných složitých a nejasných právních vztahů. Jelikož poškození byli na právní aspekty věci upozorněni jimi vybraným advokátem, nelze hovořit o tom, že by jejich rozhodnutí pokračovat ve splácení mělo být chráněno normami trestního práva. Okresní soud se otázkou subsidiarity trestní represe nezabýval vůbec. Odvolací soudu v rozhodnutí uvedl pouze obecná tvrzení, která nemají konkrétní odraz v aspektech projednávané věci. Za zjevně nesprávný považuje obviněný také výroku o náhradě škody, který nijak nezohledňuje obohacení, které poškozeným vzniklo za užívání nemovitých věcí.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 25. 1. 2023, č. j. 68 To 215/2022-1642., podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nemůže být naplněn pouze tím, že se soudy nepřiklonily k verzi skutkového děje, kterou popisuje obviněný, ale rozhodly ve shodě s výpověďmi poškozených, jiných svědků a znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence ohledně společnosti MIKOOL spol. s r. o., které spolu byly v souladu a o jejichž pravdivosti soudy neměly žádné pochybnosti. Jestliže tedy obviněný argumentuje extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jde podle státní zástupkyně o pouhou polemiku s výsledky provedeného dokazování a z nich vyplývajícími skutečnostmi. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupkyně uvedla, že zjištěné důkazy poskytly dostatečný obraz o okolnostech, z nichž se dá dovodit úmyslné zavinění obviněného. Obviněný se nemůže dovolávat ani zásady subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio , vyjádřené v §12 odst. 2 trestního zákoníku, jelikož trestného činu podvodu, ale i jakéhokoli jiného trestného činu, se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje, a není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního nebo občanského práva. Pokud jde o požadovanou míru obezřetnosti u poškozených, odkázala státní zástupkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1575/2017. Obviněný se podle státní zástupkyně nemůže dovolávat lehkomyslnosti nebo nedbalosti poškozených, pokud tyto po celou dobu výrazně ovlivňoval a utvrzoval v tom, že poté, co uhradí cenu nemovitosti, bude jim tato převedena do vlastnictví. Povědomí poškozených o finanční situaci společnosti MIKOOL spol. s r. o. nezbavuje obviněného odpovědnosti za jeho jednání, neboť obviněný využil záměrně navozeného stavu důvěry a sám poškozené přesvědčoval o tom, že finanční situace společnosti MIKOOL spol. s r. o. nebude mít na dodržení smluvního závazku žádný vliv. Ani v případě laxního jednání poškozených tedy nelze konstatovat jejich jednoznačnou neopatrnost, která by měla za následek nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
6. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Obviněný v úvodní pasáži dovolání citoval část zákonného znění dovolacího důvodu s tím, že rozhodná skutková zjištění obou soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V další části dovolání však svoji výhradu nedoplnil žádnou související argumentací ani označením těch skutkových zjištění, která podle jeho názoru uvedenou vadu vykazují. Na základě takto obecné námitky dovolací soud nezjistil žádný rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ani Okresního soudu v Přerově netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Výhrady obviněného, podle kterých nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti a v existenci omylu na straně poškozených, soudy nepostupovaly v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a chybně posoudily námitku bezdůvodného obohacení na straně poškozených v souvislosti s výrokem o náhradě škody, jsou sice pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné, ovšem nemohly být namítnuty úspěšně. Ostatně lze předeslat, že se jedná o námitky, které uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, a soud prvního i druhého stupně se s jeho obhajobou ve svých rozhodnutích přiléhavě vypořádaly.
14. S obviněným nelze souhlasit, že by poškození znali všechny podstatné skutečnosti, a tudíž nejednali v omylu. Obviněný ve své argumentaci pomíjí některé podstatné skutkové souvislosti. Trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Omyl je rozpor mezi představou podváděné osoby a skutečností. V jednotlivém případě podváděná osoba nezná buď žádné rozhodné skutečnosti, anebo nezná alespoň jejich podstatnou část. Rovněž může jít o situaci, kdy podváděná osoba sice má představu o rozhodné skutečnosti, ale v důsledku podvodného jednání pachatele jí přikládá jiný význam, tedy se domnívá, že se nemá čeho obávat (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2645; Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, k §209). Jak vyplynulo z dokazování provedeného v nyní projednávané věci, poškození byli naprostými právními laiky, kteří nechápali veškeré souvislosti celé záležitosti a naopak jako osobu znalou práva vnímali obviněného. O zatížení nemovitostí exekucemi se dozvěděli z doslechu od své známé v roce 2014. Když chtěli znát stanovisko obviněného, opakovaně je ujišťoval o tom, že věc dá do pořádku a že když budou hradit splátky půjčky, dojde k odblokování exekucí. Podstatná je zde skutečnost, že poškození se za celou dobu od obviněného nedozvěděli, pro jak vysoké závazky jsou vedeny exekuce na předmětnou nemovitost, a současně neměli žádnou možnost, jak se sami dopátrat výše závazků společnosti MIKOOL spol. s r. o. bez přičinění obviněného, neboť se nejedná o veřejně dostupné informace. V tomto ohledu nelze poškozených vytýkat, že by postupovali bez elementární míry opatrnosti. Ostatně názor prosazovaný obviněným, že poškození znali všechny potřebné informace, je v rozporu s reálným průběhem jejich vzájemného vztahu. Představa, že by se poškození informovaně rozhodli pro placení splátek plynoucích ze smlouvy o půjčce a provádění oprav předmětných nemovitostí, přestože by si byli vědomi, že nemovitosti do vlastnictví nikdy nezískají, je iluzorní. Evidentně se jedná o situaci, v níž poškození i v době po uzavření smlouvy s obviněným, resp. společností MIKOOL spol. s r. o., kdy došlo k zatížení nemovitostí zástavními právy různých věřitelů, postupovali bez znalosti podstatných skutečností a pod vlivem setrvalého přesvědčování ze strany obviněného a částečně i jeho manželky, že se nemají čeho obávat a sjednaný závazek bude z jeho strany dodržen. Závěry soudů o právní kvalifikaci skutku vytýkaného obviněnému jsou proto přiléhavé, k čemuž lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Opodstatněnou není námitka obviněného poukazující na porušení principu ultima ratio . K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
16. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 trestního řádu).
17. V projednávané věci jednání obviněné naplnilo všechny obligatorní znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Způsob provedení činu, dlouhodobost jednání obviněného, úmyslná forma zavinění, výše způsobené škody i citelnost zásahu do práv poškozených vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Okolnost namítaná obviněným, že mezi ním a poškozenými vznikl propletenec vzájemných složitých a nejasných právních vztahů, jde jednoznačně k tíži obviněného, který veškeré uzavřené smlouvy vytvořil, a to s cílem obohatit se na úkor poškozených. Mimotrestní způsob řešení by v případě obviněného neskýtal dostatečnou ochranu před jeho škodlivým jednáním jak samotným poškozeným, tak zejména zájmům společnosti jako celku.
18. Přisvědčit konečně nelze ani námitce obviněného směřující proti výroku o náhradě škody. Obviněný zde toliko obecně poukázal na obohacení poškozených vzniklé v souvislosti s užíváním nemovitých věcí. Na výhrady obhajoby přitom již odpovídajícím způsobem reagoval odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku podle §228 odst. 1 trestního řádu, týkající se povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Zohlednil přitom neúplnost skutkového podkladu pro přiznání uplatněného nároku poškozených, a to jak s ohledem na užívání nemovitostí poškozenými, tak zjevného zhodnocení nemovitostí ze strany poškozených a na jejich náklady. Na tuto část sporných nároků se proto vztahuje výrok soudu prvního stupně podle §229 odst. 2 trestního řádu, kterým byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Naopak výrok podle §228 odst. 1 trestního řádu, kterým byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody částku 495 136 Kč, odpovídá výsledkům provedeného dokazováním a výši způsobené škody zachycené v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
19. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu