ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.624.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 624/2023-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání, které podala obviněná E. K., roz. C., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 47/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné E. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 T 47/2022 , byla obviněná E. K. uznána vinnou přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v blíže přesně nezjištěné době, nejpozději však dne 8. 9. 2021, na dosud nezjištěném místě, si opatřila padělek lékařské zprávy označené napodobeninou razítka praktické lékařky B. H., označené jako „Nález praktického lékaře“ ze dne 30. 6. 2021, který měl dokladovat její zdravotní indispozici od 20. 7. 2021, kvůli které se nedostavila na výzvu k osobní schůzce na Úřad práce, přičemž následně tento padělek v úmyslu vydávat jako pravý doručila dne 8. 9. 2021 na podatelnu Úřadu práce ČR - krajská pobočka pro Hlavní město Prahu, kontaktní pracoviště XY se sídlem XY, jako omluvu své neúčasti na schůzce, kdy dané doplnila ručně vepsaným textem „Prosím o omluvení, zde je omluvenka lékařem, jak jsem avizovala“, přičemž sama ani není registrována jako pacientka H .
Za to byla obviněná odsouzena podle §350 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 T 47/2022, podala obviněná odvolání směřující jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Odvolání podala rovněž sestra obviněné J. C. a syn obviněné J. O.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2023, a to tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2023, podala obviněná E. K. prostřednictvím svých dvou zvolených obhájců samostatná dovolání .
V rámci dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Polesného (č. l. 407-415 spisu) obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněná uvedla, že očekávala, že soud nalézací, případně odvolací řádně posoudí provedené důkazy a vyvodí z nich závěry o její nevině, což se však nestalo. Bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť odůvodnění odvolacího soudu je z velké části pouze odkazem na odůvodnění soudu nalézacího, nedostatečné a zcela ignorující jí navržené judikáty. Právní kvalifikaci shledává vadnou, neboť nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že s ohledem na skutečnost, že měla k dispozici řádnou lékařskou zprávu z magnetické rezonance, neměla jakýkoli důvod předkládat padělanou lékařskou zprávu H. Nadto byla schopna si zajistit i lékařskou zprávu L., u něhož byla na vyšetření předmětný den dopoledne několik hodin. Soud nalézací se nijak nezabýval tím, jak získala zprávu od H., její razítko, přestože není její pacientkou, jak ji měla padělat a jak byla zpráva doručena na Úřad práce, kdo ji poslal či donesl. Odvolací soud pak tyto námitky naprosto pominul. Nic nenasvědčuje tomu, že to byla dovolatelka, kdo na Úřad práce padělanou lékařskou zprávu doručil. Podle dovolatelky však použití znamená úmyslné předložení (doručení) zprávy na Úřad práce. Soud zamítl návrh na výslech J. O., který mohl objasnit skutečnosti týkající se jejích dovedností padělat lékařskou zprávu. Předmětná zpráva je toliko kopie, nikoli originál, má tedy za to, že by měl být vypracován znalecký posudek ke zjištění stáří písma a způsobu skenování. Obviněná zopakovala, že se k padělání a předložení předmětné lékařské zprávy doznal svědek I. Ť., který tak učinil bez jejího vědomí. S odkazem na k dovolání připojené vyjádření Úřadu práce uvedla, že k omluvě za zmeškanou schůzku na zprostředkování práce postačí jedno potvrzení o ošetření nebo vyšetření uchazeče o zaměstnání. Z vyjádření se nepodává, že by snad byl rozhodný přesný čas, který by musel kolidovat s termínem schůzky. Obviněná shledává absurdním a nevhodným závěr odvolacího soudu, že pokud byla schopna podstoupit uvedeného dne lékařské vyšetření v nemocnici, mohla se rovněž dostavit na schůzku na Úřadu práce. Poukazuje na svůj neutěšený zdravotní stav v uvedené době (bolesti a únava) a rovněž má za to, že soud není oprávněn posuzovat její zdravotní stav bez dostatečných odborných informací. Závěry odvolacího soudu označuje za likvidační, neboť jí zamezí opětovný nástup do pracovního poměru.
Podle dovolatelky byly v projednávané věci porušeny zásada in dubio pro reo, právo na spravedlivý proces, presumpce neviny a zákaz libovůle soudů. Rozhodnutí o její vině je založeno pouze na jediném listinném důkazu. V tomto směru odkazuje na judikát Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2929/18-1, který se takovouto situací zabýval, s tím, že soud musí vyvinout maximální úsilí, aby bylo dokazování doplněno o další důkazy. Pokud pak soudy neprovedou obhajobou navrhované důkazy, musí své jednání dostatečně zdůvodnit, což se v projednávané věci nestalo. Soudní rozhodnutí v projednávané věci byla ovlivněna libovůlí soudů v důsledku nedostatečného provedení důkazů. Je přesvědčena, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyly respektovány její práva v rámci spravedlivého procesu, a to již v přípravném řízení, kdy poukazuje na dle svých slov nezákonné zatčení v bytě syna, kdy jí následně nebylo při výslechu umožněno, aby byla zastoupena advokátem, ačkoli byla nemocná. Orgány činné v trestním řízení přistupují k věci s velkou předpojatostí, právě kvůli padělané lékařské zprávě, která nese její jméno. Kvůli probíhajícímu řízení přišla o možnost být zaměstnána na dvou významných místech státní správy.
Obviněná zdůrazňuje, že se cítí nevinná, přesto z opatrnosti dodává, že soudy v projednávané věci dostatečně neposoudily otázku společenské škodlivosti. Má za to, že jednání kladené jí za vinu nedosahuje ani úrovně nezbytné pro trestní odpovědnost pachatele. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 558/2001, IV. ÚS 469/2002.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §256k tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2020, zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 T 47/2022, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a zprostil ji obžaloby.
V rámci dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. PhDr. Stanislava Balíka, Ph.D. (č. l. 422-425 spisu) obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to jak ve vztahu k výroku o trestu, tak k výroku o vině .
Obviněná má za to, že skutek jí kladený za vinu a popsaný ve skutkové větě rozsudku naplňuje znaky skutkové podstaty přestupku podle §2 odst. 2 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Soudy nižších stupňů neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Posouzení toho, zda byly dány vážné důvody ve smyslu ustanovení §5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) je na správním uvážení příslušného úřadu práce. Nelze přehlédnout, že sdělit důvody, proč se uchazeč o zaměstnání nedostavil na krajskou pobočku Úřadu práce, stačí oznámit osobně [§30 odst. 1, písm. b), odst. 2 zákona o zaměstnanosti]. Obviněná na úřad práce telefonovala, z termínu se omluvila. Pokud by byly ze strany Úřadu práce zachovány principy dobré správy, mohl být krátkou cestou sjednán jiný termín. Nebylo ostatně prokázáno, že by jako důvod omluvy inzerovala zprávu H. Ze skutkové věty se pak nepodává, kdy se měla dostavit na osobní schůzku na Úřad práce, soudy nad rámec popisu skutku dovodily, že se schůzka měla konat 29. 6. 2021. Bylo však prokázáno, že uvedeného dne byla obviněná na magnetické rezonanci ve FN Motol a absolvovala ještě další lékařské vyšetření. Důvod pro přeložení termínu schůzky byl dán.
Je zde extrémní nesoulad mezi právním posouzením věci a provedeným dokazováním. Ačkoli jí bylo kladeno za vinu užití lékařské zprávy, byl zamítnut návrh na doplnění dokazování na vyžádání kamerových záznamů z podatelny Úřadu práce k zodpovězení otázky, kdo tuto zprávu na podatelnu fyzicky doručil. Soud návrh zamítl, aniž by učinil dotaz, zda jsou kamerové záznamy vůbec k dispozici, vycházeje z hypotézy, že nejsou. Soudy nevzaly v úvahu, že do podatelny doručený list postrádal datum, nebyl označen adresát a listina nebyla označena jako odvolání, nejednalo se tak o úkon v rámci správního řízení. Úřad práce ji měl vyzvat k vyjádření, doplnění či odstranění vad podání. To se však nestalo. Lze tak konstatovat, že listina byla doručena bez úmyslu dovolatelky dosáhnout ve správním řízení toho, aby nebyla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání a tato listina neměla být bez dalšího postoupena ve správním řízení odvolacímu orgánu jako odvolání. Není-li listina odvoláním, pak není úkonem v rámci správního řízení, které mělo skončit pravomocně rozhodnutím prvoinstančního Úřadu práce.
Obviněná poukazuje na to, že v této věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Přípravné řízení bylo vedeno pod vlivem toho, za jakých okolností byla zadržena, byla přehlížena zásada presumpce neviny a důkazy nebyly hodnoceny podle zásady in dubio pro reo . Popírá svou vinu, a z toho důvodu nebyl ani důvod ukládat jí trest. Setrvává i na svých odvolacích důvodech, na něž v rámci podaného dovolání odkazuje.
Obviněná navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2023, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 4 T 47/2022, zrušil podle ustanovení §265k tr. ř. a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2023, zrušil podle ustanovení §265k tr. ř. a podle ustanovení §265m odst. 1 věta první tr. ř. rozhodl sám rozsudkem a dovolatelku zprostil obžaloby podle ustanovení §226 písm. b), c) tr. ř.
Opis dovolání obviněné vyhotovené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D. byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán soudem prvního stupně k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství . Opis dovolání vyhotovené Mgr. Janem Polesným zaslal Nejvyšší soud k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství přímo dne 27. 7. 2023. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podaným dovoláním ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovoláním obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. 61 To 74/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou E. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V praxi se často výše uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obsahově překrývají, slouží však k nápravě jiných vad. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje. Proto rovněž nelze přihlížet k námitkám, které obviněná uplatnila v rámci řádného opravného prostředku či v dalších podáních. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Naproti tomu např. odvolání je řádným opravným prostředkem mnohem méně formalizovaným, kdy není striktně vyžadováno zastoupení advokátem a směřuje k revizi rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž není vázáno konkrétními důvody pro jeho úspěšné uplatnění, neboť v odvolání lze vyčítat jakékoliv právní pochybení, které má za následek nesprávnost výroku, který se obviněného dotýká. Z těchto důvodů dovolatelka nemůže v rámci podaného dovolání svou námitku opírat o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stádiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
Je třeba dále upozornit, že obviněná v rámci dovolání sepsaném JUDr. Stanislavem Balíkem uplatnila výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na formulaci lze dospět k závěru, že obviněná odkazuje na znění účinné do 31. 12. 2021 a opomíjí tak novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a v rámci níž došlo k rozšíření dovolacích důvodů a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak v drtivé většině činí dovolatelka v projednávané věci. Obviněná totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal soud nalézací, případně pak na podkladě podaného řádného opravného prostředku soud odvolací.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněná nevznáší. Poukazuje však na to, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz, a to záznam kamerového systému z podatelny Úřadu práce. Dále v obecné rovině uvádí, že nebyl proveden výslech J. O.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
Nalézací soud důkazní návrhy obviněné nijak neopomněl. Návrhy byly vzneseny v rámci hlavního líčení konaném dne 26. 10. 2022 (protokol založen na č. l. 276-286 spisu) a nalézací soud tyto zamítl. Stran návrhu na doplnění dokazování kamerovými záznamy uvedl, že jej zamítl „ s ohledem na již shromážděné a provedené důkazy, a i s přihlédnutím ke skutečnosti, že nelze existenci takového záznamu po více než roce předpokládat “. Ve vztahu k výslechu J. O. k ověření počítačové zdatnosti obviněné uvedl, že obviněné „ není kladeno za vinu, že by vytvořila předmětnou omluvu, resp. lékařskou zprávu s omluvou a není tak zapotřebí zjišťovat její schopnosti v oblasti počítačové techniky “. V odůvodnění rozsudku pak v bodě 5. tyto závěry zopakoval a doplnil, že pro naplnění skutkové podstaty přečinu kladeného obviněné za vinu není rozhodné, kdo předmětnou zprávu fakticky doručil na Úřad práce. Obviněná poukázala na nevyhovění důkazním návrhům ve svém řádném opravném prostředku (č. l. 328-331 spisu) a setrvala na nich i u veřejného zasedání (protokol č. l. 375-377 spisu). Odvolací soud po závěrečné poradě vyhlásil podle §216 tr. ř. usnesení, jímž bylo dokazování prohlášeno za skončené s tím, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají jako nadbytečné. V bodě 49. napadeného usnesení se ztotožnil s důvody, které vedly nalézací soud k zamítnutí obhajobou navrhovaných důkazů.
Soudy tedy důkazní návrhy obviněné neopomenuly, shledaly je však nadbytečnými nebo bez vypovídající hodnoty. Ve zcela obecné rovině Nejvyšší soud dodává, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (jako je tomu v projednávané věci stran výslechu svědka J. O., který měl vypovídat k otázce technické zručnosti obviněné, přestože jí vyhotovení padělku lékařské zprávy není kladeno za vinu), dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily. S odkazem na v nich přijatý závěr o nadbytečnosti provedení navrhovaných důkazů, totiž přesvědčivě vyložily důvody, pro které by takto rozšířené dokazování nemohlo zpochybnit posouzení trestní odpovědnosti obviněné za skutek, jímž byla uznána vinnou.
V projednávané věci se rovněž nejedná o případ zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Přestože obviněná výslovně uvedenou námitku uplatňuje, její argumentace tomu neodpovídá. Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitky obviněné přitom nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, přičemž obsahově totožné námitky obviněná uplatňuje již od samotného počátku trestního řízení.
Stručně řečeno, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak výpovědi obviněné a svědků, tak listinné důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi (zejména časovými), a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněná.
Obviněná v podstatě namítá, že provedené dokazování nebylo dostačující pro vyslovení závěru o její vině, že se cítí nevinná. V tomto směru napadala způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a zejména pak poukazovala na zamítnutí důkazních návrhů, které učinila na svou obhajobu, kdy v rámci dovolání navrhovala vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Nejvyšší soud však k něčemu takovému neshledal žádný důvod.
Nutno uvést, že námitky obviněné jsou opakováním její obhajoby, kdy totožné námitky byly obsahem i řádného opravného prostředku obviněné. Jak soud nalézací, tak soud odvolací se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádaly. Jedná se přitom ze zdrcující většiny o námitky čistě skutkového charakteru. Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost, a to zejména za situace, kdy se z vlastní vůle dostavil k hlavnímu líčení svědek I. Ť., který uvedl, že je autorem padělané lékařské zprávy nesoucí jméno obviněné a že tuto sám z vlastní vůle a bez vědomí obviněné doručil na Úřad práce. Nalézací soud jeho verzi událostí neuvěřil, neboť se jevila nejen nepravděpodobnou, ale až absurdní. Svědek uváděl, že bez vědomí obviněné vzal jakési koncepty omluvných dopisů, které obviněná vytvářela za účelem omluvení se z pracovních pohovorů, přičemž se jednalo o jedinou větu, kdy omluva byla napsána na dolním okraji papíru velikosti A4, na horní polovinu zkopíroval (oskenoval) upravenou lékařskou zprávu H., k níž se dle svých slov dostal jaksi omylem v ordinaci H., a následně takto upravenou lékařskou zprávu s vlastnoručně psanou omluvou obviněné donesl bez jejího vědomí na podatelnu Úřadu práce. Svědek nebyl sto vysvětlit, proč toto učinil, pokud měl být instruován obviněnou k tomu, aby na podatelnu Úřadu práce zanesl zprávu z magnetické rezonance, a pokud ji ztratil, jak uváděl, proč elaboroval diagnózou představující dlouhodobou zdravotní indispozici a dokonce hospitalizaci. Nalézací soud se k výpovědi tohoto svědka vyjádřil v bodě 8. odůvodnění rozsudku, kdy poukázal na některé nelogičnosti jeho verze událostí a rovněž na rozpory s verzí uváděnou ve výpovědích samotnou obviněnou. Odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil (bod 50. odůvodnění usnesení). Nalézací soud rovněž popsal úvahy, které jej vedly k závěru o nevěrohodnosti výpovědi obviněné a jí předkládané verze událostí. V bodě 9. odůvodnění rozsudku označil její obhajobu za účelovou, ať už se jednalo o existenci jakýchsi konceptů omluvných dopisů, z nichž jeden měl údajně použít svědek I. Ť. k vyhotovení padělku lékařské zprávy, tak jejího tvrzení, že se vše stalo bez jejího vědomí (bod 10. odůvodnění rozsudku). Obviněná nerozporovala, že text psala a že se jedná o její písmo a podpis. Právě skutečnost, že obviněná dopisovala ručně pod naskenovanou a upravenou lékařskou zprávu text, v rámci něhož uvedla, že předkládá lékařskou zprávu, jak avizovala, vypovídá o tom, že „ zcela vědomě tak použila padělanou lékařskou zprávu s úmyslem omluvit svou neúčast na schůzce na Úřadu práce “. Nalézací soud se rovněž zabýval motivem jednání obviněné, kdy tímto bylo zjištění, že aby nebyla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, bylo nutno omluvit svou neúčast lékařskou zprávou. Obviněná ve své výpovědi sama uvedla, že si byla vědoma, že k omluvení neúčasti na schůzce byla ze strany pracovníka Úřadu práce vyžadována lékařská zpráva.
Namítá-li obviněná, že ve věci existuje toliko jediný důkaz, a to padělaná lékařská zpráva, pak zcela přehlíží celkovou důkazní situaci. Vedle výpovědi obviněné, svědka I. Ť. a padělané lékařské zprávy, se jednalo o další listinné důkazy, kdy stěžejní bylo rozhodnutí o odvolání Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 6. 5. 2022, č. j. MPSV-2022/63751-421/2 (č. l. 95-100 spisu), jímž bylo doplněno dokazování u odvolacího soudu. Z něho se podává, že obviněná se měla dostavit na Úřad práce dne 29. 7. 2021 v 9:00 hodin, kdy tento termín byl stanoven přípisem, který jí byl doručen do vlastních rukou dne 16. 7. 2021. O dni a čase konání schůzky tedy byla informována. Skutečnost, že v rámci skutkové věty není stanoveno, že se měla na schůzku dostavit v danou hodinu, není žádnou vadou, neboť obviněné není kladeno za vinu nedostavení se na schůzku daného dne a dané hodiny, ale skutečnost, že v řízení před orgánem veřejné moci užila padělaný lékařský nález jako pravý. Časové údaje toliko dokreslují skutkové okolnosti jejího jednání. Z rozhodnutí o odvolání MPSV se dále podává, že v důsledku zmeškání termínu schůzky Úřad práce doručením písemného oznámení zahájil správní řízení z moci úřední, neboť obviněná se bez vážného důvodu nedostavila ve stanoveném termínu na schůzku a ve stanoveném termínu nesdělila důvod své nepřítomnosti. Odvolací soud uvedl, že tato listina rovněž vyvrací obhajobu obviněné, že se na Úřadu práce telefonicky omluvila již dne 29. 7. 2021 ráno. Nelze rovněž přehlížet časové okolnosti celého případu. V předmětné době totiž nebylo s obviněnou v rámci pravomoci Úřadu práce vedeno jakékoli jiné řízení, než to, které se týkalo jejího možného vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Je zcela logické, že s ohledem na časové souvislosti, jak jsou uvedeny v předmětném rozhodnutí MPSV, Úřad práce uvedené podání vyhodnotil jako součást odvolání proti rozhodnutí, jímž byla obviněná vyřazena z evidenci uchazečů o zaměstnání, a to z toho důvodu, že nedoložila svou neúčast na schůzce konané dne 27. 6. 2021 v 9:00 hodin. I ve správním řízení se podaná písemnost vyhodnocuje podle svého obsahu.
Nalézací a odvolací soud nijak nerozporovaly tvrzení poškozené, že ve dni konání schůzky na Úřadu práce absolvovala ještě další lékařská vyšetření. Mělo se jednat o již zmiňované vyšetření na magnetické rezonanci, ke kterému podle záznamu došlo dne 29. 7. 2021 ve FN Motol v čase 14:30 hodin (kopie lékařské zprávy založena na č. l. 150 spisu). V rámci odvolání pak obviněná uvedla, že v dopoledních hodinách dne 29. 7. 2021 byla rovněž vyšetřena u M. L., mělo se jednat o několik hodin, kdy do spisu byl založen fragment lékařské zprávy (č. l. 372) neobsahující údaje o dni a hodině ošetření. Odvolací soud uvedl, že výpověď obviněné v tomto směru nijak nezpochybňuje. Nicméně je poněkud zarážející, že obviněná nepředložila Úřadu práce či i již dříve v rámci své obhajoby lékařskou zprávu, která ji měla být vystavena dne 29. 7. 2021 v dopoledních hodinách, jak uvádí i v podaném dovolání. Ze zprávy N., resp. M. L., kterou si Nejvyšší soud vyžádal, se nicméně podává, že obviněná byla ve zdravotnickém zařízení vyšetřena v čase 13:09 hodin, nikoli v dopoledních hodinách. Nicméně tyto skutečnosti žádným způsobem nevyviňují obviněnou z jednání, které je jí kladeno za vinu. Pouze dokreslují celou situaci, resp. objasňují motiv jejího jednání. Ten podle skutkových zjištění založených na provedeném dokazování spočíval v tom, že si byla vědoma, že musí lékařskou zprávou doložit zmeškání schůzky na Úřadu práce, které mělo za následek zahájení správního řízení z moci úřední o jejím vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Schůzka byla stanovena na den 29. 7. 2021 v 9:00 hodin. Lékařská vyšetření, která uvedený den absolvovala, však proběhla ve 13:00, resp. 14:30 hodin. Jak správně uvedl odvolací soud, tyto nebyly sto omluvit její neúčast na schůzce v 9:00 hodin ráno.
Tvrzení obviněné, že k omluvě ze schůzky na Úřadu práce postačuje toliko jediné potvrzení o ošetření nebo vyšetření, Nejvyšší soud nijak nerozporuje. Taková lékařská zpráva však musí obsahovat údaje, včetně těch časových, které jsou sto založit řádnou omluvu. Za poněkud úsměvné považuje Nejvyšší soud tvrzení, že z vyjádření Úřadu práce se nepodává, že by bylo jakkoli rozhodné, zda čas ošetření musí kolidovat s termínem schůzky. To samozřejmě doslovně nemusí, a ani to tak není myšleno, nicméně je zcela běžnou a obecně známou skutečností, že omluva se bude vztahovat ke schůzce stanovené na určitý čas a hodinu, byla-li schůzka takto definována. Omluvou tak budou skutečnosti, které osobě zabrání se schůzky v uvedený čas zúčastnit, přičemž se z logiky věci počítá se skutečnostmi jakými je např. doba, kterou zabere doprava na místo schůzky, meteorologické podmínky, technické aspekty dopravy, apod. Samozřejmě se jedná i o skutečnosti mající svůj původ ve zdravotním stavu. Obviněná však svou omluvu nezaložila na tom, že by se na schůzku nedostavila v důsledku náhlé zdravotní indispozice, ale tím, že byla předmětný den na lékařských vyšetřeních. Jak se však ukázalo, tyto časově, i s přihlédnutím ke všem okolnostem, nebyly sto založit řádnou omluvu ze schůzky stanovené na uvedený den a hodinu.
Nicméně, i kdyby obviněná měla zcela legitimní důvod pro to, aby se na schůzku na Úřadu práce v uvedený den a čas ze zdravotních důvodů nedostavila, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že užila padělaný lékařský nález jako pravý, neboť to je obviněné v rámci právní věci kladeno za vinu. Tedy skutečnost, zda zde byl či nebyl důvod pro přeložení schůzky, není stěžejní. S tímto pak souvisí námitky obviněné podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Obviněná namítá, že právní kvalifikace skutku je vadná, že jednání, které bylo v trestním řízení posuzováno, není jednáním trestným podle trestního zákoníku, resp. že se jedná toliko o přestupek podle §2 odst. 2 zákona o přestupcích, a současně nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe, neboť předmětný skutek není natolik společensky škodlivý, aby se jednalo o přečin podle trestního zákoníku.
Nejvyšší soud připomíná, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu není možné polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatelka.
Východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V návaznosti na uvedené, Nejvyšší soud konstatuje, že je třeba odmítnout námitky obviněné, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Obviněná akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ v případě, že existují důvodné pochybnosti ohledně skutku nebo viny obviněného, musí být ve prospěch obviněného rozhodnuto “, a orgány trestního řízení by neměly jako v tomto případě vycházet z předem přijatého přesvědčení, že obviněný spáchal trestný čin, který mu je přičítán . Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo k výše rozvedenému rozšíření dovolacích důvodů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
Obviněná byla uznána vinnou přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo užije v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci , v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení padělanou lékařskou zprávu , posudek nebo nález jako pravou .
Objektem trestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu je zájem na ochraně autority zpráv, posudků a nálezů sloužících jako podkladu pro zjištění skutkového stavu v řízení před orgány sociálního zabezpečení, jinými orgány veřejné moci, včetně řízení před soudy.
Lékařskou zprávou se rozumí jakákoli zpráva vystavená lékařem o zdravotním stavu osoby zejména pro účely řízení před orgánem veřejné moci, nebo na její výslovnou žádost i pro jiný účel (např. pro účely uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví).
Paděláním lékařské zprávy, posudku nebo nálezu se rozumí vyhotovení nepravé zprávy, posudku nebo nálezu, veřejné listiny, jež pak mají vyvolávat domnění, že jsou pravé, popř. že byly vydány příslušným lékařem nebo jinou oprávněnou zdravotnickou osobou (nelékařským pracovníkem) předepsaným způsobem. Nezáleží na tom, jakým způsobem došlo k padělání. Není také rozhodné, zda obsah zprávy, posudku či nálezu odpovídá skutečnosti. Způsobilost padělaného dokumentu působit dojmem pravé zprávy, posudku nebo nálezu není podstatná. Podstatnou změnu obsahu lékařské zprávy, posudku nebo nálezu je provedení podstatné změny v těchto dokumentech, a to pokud jde o změnu zásadních údajů, jež měly tyto dokumenty potvrzovat. Rozhodný není způsob, jakým byla změna provedena, podstatný je však účel lékařské zprávy, posudku nebo nálezu v určitém řízení (srovnej Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2737-2741).
Ustanovení §350 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku postihuje užití (předložení) padělané nebo podstatně pozměněné lékařské zprávy (posudku, nálezu) v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci v trestním nebo občanském nebo jiném soudním řízení , s tím, že pachatel ji vydává za pravou . Není důležité, zda byl padělaný nebo podstatně pozměněný chráněný dokument užit pachatelem při zahájení řízení nebo v jeho průběhu, zda měl podstatný vliv na meritorní či jiné rozhodnutí nebo byl použit jen z hlediska procesního postupu v řízení; nezáleží ani na významnosti rozhodnutí, procesního úkonu či postupu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 852/2017). Na rozdíl od alinea 1, kde pachatelem může být pouze ten, kdo zprávu padělá nebo pozmění, u alinea 2 není podstatné, kdo zprávu (posudek, nález) padělal, a pachatelem může být každý, kdo takovou listinu v řízení užije. Protože se jedná o úmyslný trestný čin, musí pachatel vědět, že listina, kterou v řízení použil jako pravou, je ve skutečnosti padělek.
Z hlediska naplnění znaku „užije“ není nezbytné, aby takovou zprávu pachatel předal či adresoval přímo orgánu sociálního zabezpečení nebo jinému orgánu veřejné moci v zákonem předpokládaném řízení, postačí také, že takovou zprávu předá jiné osobě, či dokonce orgánu veřejné moci, aby jí bylo užito v řízení před jiným orgánem veřejné moci (např. předloží padělanou lékařskou zprávu se žádostí o upuštění od výkonu trestu obecně prospěšných prací Probační a mediační službě ČR, aby byla předložena soudu k rozhodnutí podle §340a tr. ř.) (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3269).
Obviněné není kladeno za vinu, že by se nedostavila bez omluvy na schůzku na Úřadu práce, nebo že by neměla pro zmeškání schůzky řádnou omluvu, není ji za vinu kladeno ani to, že by byla autorkou padělané lékařské zprávy, resp. že tuto padělala ona sama, ale podstatou jejího trestného jednání je, že užila lékařskou zprávu, o níž věděla, že byla padělána, v řízení u orgánu veřejné moci, kterým byl v jejím případě Úřad práce, který s ní zahájil řízení z moci úřední o jejím vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Tedy je jí kladeno za vinu užití padělané zprávy v tomto řízení. Skutečnost, že obviněná předmětnou zprávu snad sama fyzicky na podatelnu Úřadu práce nedonesla, není rozhodná. Jak je uvedeno výše ve výňatcích ke komentáři k trestnímu zákoníku, zcela postačí, že pachatel takovou zprávu předá jiné osobě, aby ji doručila, případně postačí i její zaslání např. poštou či jinou službou. Rozhodná je zde skutečnost, že padělanou zprávu vědomě užije v řízení před orgány veřejné moci.
Nejvyšší soud konstatuje, že právní kvalifikace jednání kladeného obviněné je zcela přiléhavá.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze přisvědčit ani námitce obviněné, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť nebyla aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí, kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, např. právě obviněnou poukazované přestupkové řízení, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
K otázce společenské škodlivosti jednání obviněné se vyjádřil odvolací soud v bodě 52. odůvodnění usnesení, kdy odmítl námitku dovolatelky, že se jednalo o jednání nepatrné škodlivosti. Poukázal na to, že padělaná zpráva byla použita ve správním řízení vedeném Úřadem práce, jehož výsledkem bylo, že obviněná nebyla vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání, což znamená, že nadále pobírala a využívala všechny výhody jako řádně spolupracující uchazeč o zaměstnání evidovaný na Úřadu práce, a to včetně finančních příspěvků. Podvodný charakter jejího jednání byl zjevný, přičemž nebylo možno přihlédnout k jakýmkoli polehčujícím okolnostem.
Zcela mimo rámec dovolacích důvodů stojí námitka, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je nedostatečné a z velké části pouze odkazem na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího. Je třeba upozornit, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v §265b tr. ř., jak bylo rozvedeno výše. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Nutno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je podrobné a detailní. Dle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „ Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60) .“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Městský soud v Praze na odvolací námitky obviněné reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněné. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněná v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Nadto nelze přehlédnout, že odůvodnění soudu odvolacího je rozsáhlejší, než odůvodnění soudu nalézacího, nelze opomenout ani tu skutečnost, že odvolací soud doplnil v rámci odvolacího řízení dokazování o nové důkazy.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněné nepřiznal jakékoli opodstatnění.
Obviněná navíc uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné E. K. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu