ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.661.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 661/2023-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 7 To 355/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 78/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 88 T 78/2022 byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozené. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozeným 1) Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 28 503 Kč, a 2) L. H. škodu ve výši 29 514,42 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená L. H. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 7 To 355/2022 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 1. 2023 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a m) trestního řádu. Obviněný namítal, že ve vztahu k některým skutkovým zjištěním nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu uvedl, že je naplněn, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Konkrétní pochybení obviněný spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy a že z provedeného dokazování vyvodily nesprávné závěry. Obviněný je překvapen, jak soud na základě jeho popisu držení syna („vleže, ale na rameni měl syn hlavu a nožičky na ruce“) dospěl k tomu, že obviněný syna fixoval rukou ve vertikální poloze. Žádná zmínka o držení syna ve vertikální poloze v průběhu celého řízení nepadla. Skutečnost, že mělo miminko hlavu na rameni a nožičky na ruce, jeho horizontální polohu nijak nevylučuje. Obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně parafrázoval výpověď obviněného, a tím pozměnil její obsah. Obviněný nikdy neuváděl, že by se pouze pootočil ramenem, aniž by cítil fyzicky ́ kontakt s po škozenou. Naopak vypověděl, že k fyzickému kontaktu došlo, a to v okamžiku, kdy se otáčel se synem v náručí směrem od poškozené. Je pochopitelné, že v takto vyostřené situaci může dojít k neúmyslnému fyzickému kontaktu mezi rodiči. Dále namítl, že soud prvního stupně vytrhl z kontextu jeho výrok učiněny ́ v pr ůběhu hlavního líčení, čímž změnil jeho obsah. Obviněný k dotazu samosoudkyně uvedl, že si myslí, že se poškozená „jednou rukou jako kdyby zachytila o ten gauč a i s tím mobilem byla pravou rukou na zemi“. Není proto pravda, že by dovolatel uváděl, jak přesně poškozená padala. Obviněný naopak opakovaně vypovídal tak, že neví, co přesně se stalo, neboť byl k poškozené zády. Obviněný necítil, že by do poškozené narazil silou. Neměl volnou ruku na manipulaci s mobilním telefonem, nebo dokonce na manipulaci s mobilním telefonem a zároveň na tahání a kroucení prstů poškozené. S policií obviněný hovořil přes hlasitý odposlech. K žádným rozporům v jeho výpovědi tedy nedocházelo. Proto se domnívá, že skutkový stav nebyl řádně objasněn, a je tudíž nutné provést další dokazování, neboť nenaplnil znaky trestného činu ublížení na zdraví. Konkrétně by měl být proveden vyšetřovací pokus, eventuálně rekonstrukce za účelem prokázání nesouladu ve výpovědi poškozené. Dále měly být provedeny důkazy prokazující nevěrohodnost poškozené, především zpracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie se zaměřeném na schopnost poškozené zapamatovat si prožity ́ d ěj, na to, zda se u poškozené objevují sklony ke konfabulaci, a také na její věrohodnost svědka bývalého partnera sestry poškozené (pana N.) a věrohodnost svědka matky obžalovaného. Obviněný taktéž nesouhlasil s tím, jak soudy vyhodnotily znalecky ́ posudek MUDr. Svatavy Ducha ňové. Ze závěru znaleckého posudku totiž nelze činit závěr, že by poškozená ke zranění nemohla přijít pádem s nárazem hranou ruky na plochu nebo na jiny ́ předmět. Sama znalkyně při hlavním líčení konaném dne 26. 10. 2022 v rámci dotazů nevyloučila, že by k takovéto zlomenině, jakou utrpěla poškozená, mohlo dojít pádem.
Z uvedených důvodů obviněný proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že dle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 7 To 355/2022 zruší a dle §265k odst. 1 trestního řádu zruší i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 88 T 78/2022, a že podle §265l odst. 1 trestního řádu přikáže Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný uvedl, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K dovolacím námitkám obviněného podotkl, že ten je uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž Krajský soud v Brně se s těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu uvedl, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není. Dále státní zástupce konstatoval, že soudům nižších stupňů nelze ničeho vytknout co do rozsahu dokazování. V této souvislosti poukázal na stanovisko odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí. K namítanému porušení zásady presumpce neviny státní zástupce uvedl, že se nelze ztotožnit s názorem obviněného, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. V nyní posuzované trestní věci žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů neměl pochybnosti o průběhu skutkového děje ani o vině obviněného. Státní zástupce se neztotožnil ani s opakovanou argumentací obviněného, uplatněnou již v odvolacím řízení, jejíž podstatou byla námitka o zkrácení jeho práv v důsledku neprovedení některých navržených důkazů soudy. Neprovedení navržených důkazů nespadá do kategorie opomenutý důkaz, jak má na mysli Ústavní soud ve svém rozhodnutí II. ÚS 262/04, neboť jejich nerealizování bylo nalézacím i odvolacím soudem věcně a adekvátně odůvodněno. Postupem obecných soudů tedy nedošlo k zásahu do základního práva obviněného garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K dovolací námitce, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku z hlediska subjektivní stránky, státní zástupce odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů, které konstatovaly, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Obviněný jako osoba se středoškolským vzděláním poškozené nečekaně sevřel prsty pravé ruky, za které následně zatáhl a zkroutil je, čímž sám propojil několik bezprostředně po sobě jdoucích úkonů s vědomím značné disproporce ve fyzické konstituci mezi ním a poškozenou, kdy poranění poškozené s přihlédnutím na uvedené okolnosti musel jako možnou eventualitu předpokládat a být s ní alespoň smířen.
Státní zástupce proto navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a m) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 mimoběžné. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud k dovolacím námitkám obviněného nejprve konstatuje, že tyto uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž Krajský soud v Brně se s těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu vznášel námitky, které vyjadřovaly především pouhý nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by svým jednáním způsobil zranění poškozené a tím spáchal trestný čin ublížení na zdraví. Uplatňoval pouze své představy o průběhu skutkového děje ve svůj prospěch.
Dále je třeba uvést, že je zcela v pravomoci obecných soudů stanovit si potřebný rozsah dokazování, přičemž je pouze na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy nižších stupňů, tedy stanovují potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům řízení. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčové náležité odůvodnění rozhodnutí. Podstatné pro případně následné dovolací řízení je, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného, případně i ohledně věrohodnosti poškozeného. S ohledem na to Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze ničeho vytknout co do rozsahu dokazování, kdy v této souvislosti je třeba poukázat i na stanovisko odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nalézací soud provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí. Oba rozhodující soudy v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož zjevný či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Nutno k tomu dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1156/2017).
Co se týká namítaného porušení zásady presumpce neviny Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem obviněného, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení (dvě skupiny důkazů), která nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady přichází do úvahy pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. V nyní posuzované trestní věci žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů neměl pochybnosti o průběhu skutkového děje ani o vině obviněného.
Ztotožnit se nelze ani s opakovanou argumentací obviněného, uplatněnou již v odvolacím řízení, jejíž podstatou byla námitka o zkrácení jeho práv v důsledku neprovedení některých navržených důkazů soudy. Neprovedení navržených důkazů totiž nespadá pod kategorii opomenutý důkaz, jak má na mysli Ústavní soud ve svém rozhodnutí II. ÚS 262/04, neboť jejich nerealizování bylo nalézacím i odvolacím soudem věcně a adekvátně odůvodněno. Postupem obecných soudů tedy nedošlo k zásahu do základního práva obviněného garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K argumentaci obviněného, jejíž podstatou bylo, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku z hlediska subjektivní stránky, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku zejména nalézacího soudu, který v bodě č. 21 shrnul, obdobně jako odvolací soud v bodě č. 15 svého usnesení, proč obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl tak postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním. To bylo naplněno právě v případě obviněného, který poškozené sevřel prsty pravé ruky, za které následně zatáhl a zkroutil je, to při vědomí velké fyzické převahy. Proto poranění poškozené s přihlédnutím na uvedené okolnosti musel jako možnou eventualitu předpokládat a být s ní alespoň smířen (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. V rámci svého dovolání obviněný odkázal na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v rámci zmíněného dovolacího důvodu nejsou důvodné. Z tohoto důvodu proto nelze považovat ani jako relevantně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. 8. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu