ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.673.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 673/2023-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání, které společně podali obvinění P. P., a K. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 448/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 72/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných P. P. a K. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 3 T 72/2020, byli obvinění P. P. a K. S. uznáni vinnými přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době, v období nejméně od 18. 1. 2016 do 21. 4. 2016, v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, na základě předchozí dohody, převedli na sebe dosud nezjištěné množství ropných uhlovodíkových látek, které postupně, nejméně však v šestnácti zjištěných případech, společně získávali do své dispozice od osoby T. P., nar. XY, v uvedené době zaměstnance společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 60193531, přičemž věděli, že ropné uhlovodíkové látky byly nejméně v témže období odcizeny v XY čp. XY a čp. XY, okres XY, ve skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., ve skladě 02 – XY, a takto získané odcizené ropné uhlovodíkové látky následně užívali pro svou vlastní potřebu, kdy před jejím spotřebováním ji také v některých případech ukrývali na pozemku a nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví XY pro k. ú. XY, obec XY, když se jedná o pozemek St. XY o výměře 122 m2, jehož součástí je stavba čp. XY - bydlení a o pozemek par. č. XY o výměře 646 m2, vše ve vlastnictví K. P., nar. XY, užívaných P. P., nar. XY a K. S., nar. XY .
Za to byli jak obviněný P. P., tak obviněná K. S. odsouzeni podle §216 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 40.000 Kč.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému P. P. uložen trest propadnutí věci, a to: 1 ks plastového kanystru (věc zajištěna dne 30. 4. 2016 při domovní prohlídce – protokol č. j.: KRPC-61165-263/TČ-2016-020080).
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 3 T 72/2020, podali obvinění prostřednictvím právního zástupce společné odvolání, které zaměřili do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 448/2022, a to tak, že pod bodem IV. odvolání obviněných P. P. a K. S. podle §256 tr. ř. zamítl, stejně jako odvolání dalších obviněných (řízení ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018, 3 T 6/2020 a 3 T 7/2020). Jednalo se o společné odvolací řízení ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018 >1< , 3 T 6/2020 >2< , 3 T 7/2020 >3< a (projednávané) 3 T 72/2020.
Odvolací soud dále pod bodem I. výroku podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené ČEPRO, a. s., zrušil rozsudky Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. 10. 2021, č. j. 3 T 137/2018-10731, ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 T 6/2020-297, a ze dne 8. 9. 2021, ze dne č. j. 3 T 7/2020-356, ve výrocích o náhradě škody, a v bodě II. podle §259 odst. 1 tr. ř. znovu o náhradě škody rozhodl. Jinak zůstaly napadené rozsudky nedotčeny (bod III. výroku).
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 448/2022, podali obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání (č. l. 274-279). Dovolání bylo podáno společně s obviněnými T. P. (trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018) a P. S. (trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 7/2020). V rámci dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, maje za to, že soudy nedostatečně zohlednily jejich jednání, kdy byla běžná pracovní činnost zaměněna za trestnou a stejně tak i zadržené uhlovodíkové látky byly mylně považovány za naftu distribuovanou společností ČEPRO, a. s.
Obvinění namítají, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními. Dále namítají existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy se konkrétně jedná o znalecké posudky RNDr. Evy Kolářové a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, které byly toliko přečteny jako listinné důkazy, ačkoli se jedná o znalecké posudky ve smyslu 106 tr. ř. Pokud měl soud pochybnosti o správnosti posudků, měl si znalce předvolat, aby případné vady doložky odstranil.
Za nesprávný označují obvinění postup soudů při čtení úředních záznamů, neboť obvinění nikdy nedali souhlas s jejich čtením ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř., a obsah těchto úředních záznamů tak nelze použít jako důkaz a nelze z jejich obsahu ve vztahu k obviněných vycházet. Soudy nerozlišují, jaké důkazy hodnotí ve vztahu k jakých obviněným, což je právně nepřípustné. Obvinění mají rovněž za to, že došlo k pochybení při pořizování zvukových záznamů a zejména pak jejich přepisů, kdy přepisy neodpovídají tomu, co je nahráno na jednotlivých CD založených ve spise. Přestože bylo žádáno přehrání všech odposlechů, SOPTA 3 vůbec nebyla přehrána v plném rozsahu. Jako důkazní prostředky přitom mohou být použity jen ty důkazy, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení.
Obvinění nesouhlasí se závěry týkajícími se způsobené škody, kdy poukazují na skutečnost, že právní kvalifikace zahrnující znak značné škody neodpovídá skutečně přihlášené škodě. Nadto nebylo v hlavním líčení vůbec zjištěno, zda nějaká škoda opravdu vznikla, neboť nebyly předloženy řádné inventury. Přestože inventury byly provedeny, a to včetně mimořádné inventury ke dni zásahu ve skladu Bělčice, byly doloženy jen jakési nic nevypovídající tabulky zpracované přímo společností ČEPRO, a. s. To nahrává podezření, že celé řízení mohlo být uměle vytvořeno poškozenou společností.
Nesprávné posouzení skutku spatřují obvinění v tom, že zde nebyla prokázána existence primárního trestného činu, tj. trestného činu krádeže, a rovněž absentuje úmysl, resp. úmyslné zavinění.
S ohledem na uvedené námitky proto obvinění P. P. a K. S. navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 448/2022, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 3 T 72/2020, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněných byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 9. 6. 2023 (č. l. 288). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 448/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými P. P. a K. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, který označili podle písm. g) odst. 1 §265b tr. ř., maje za to, že „ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení “. S ohledem na takto uvedenou formulaci je zjevné, že obvinění odkazují na §265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 5. 5. 2023, ignorujíc tak novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Námitky obviněných svým obsahem uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají pouze okrajově, resp. pouze v té části, v rámci níž zpochybňují právní kvalifikaci jejich jednání jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a to pro neexistenci primárního trestného činu. Drtivá většina dovolacích námitek obviněných se však týká oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění. Takové námitky však pod jimi uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tzv. opomenutých důkazů či nepoužitelnosti úředních záznamů pro absenci souhlasu podle §211 odst. 6 tr. ř. však obsahově spíše odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen obviněnými zcela opomenutou novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 (a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h) i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Obvinění namítají procesní nepoužitelnost protokolů o výslechu svědků a úředních záznamů o vysvětlení osob, neboť nebyl z jejich strany udělen souhlas s jejich čtením ve smyslu ustanovení §211 odst. 1, 6 tr. ř.
Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
V rámci hlavního líčení konaném dne 27. 5. 2021 (protokol č. l. 128-135 spisu) byli obvinění dotázáni podle §211 odst. 1 tr. ř., zda souhlasí se čtením protokolů o výslechu svědků, jejichž seznam byl uveden na č.l. 79 spisu, a podle §211 odst. 6 tr. ř., zda souhlasí se čtením záznamů o vysvětlení osob, jejichž seznam byl uveden na č. l. 80-81 spisu. Obvinění shodně uvedli, že se čtením protokolů o výslechu svědků a záznamů o vysvětlení osob nesouhlasí a současně nenavrhují osobní výslech těchto osob. Výjimkou byl protokol o výslechu svědka J. Z., s jehož čtením byl souhlas udělen a uvedený protokol byl následně podle §211 odst. 6 tr. ř. přečten. U úředního záznamu o vysvětlení J. D. nebyl souhlas s jeho čtením udělen, obvinění však trvali na osobním výslechu jmenovaného. Tento důkazní návrh byl následně u hlavního líčení dne 16. 9. 2021 zamítnut, bylo dáno stručné odůvodnění a poučení. Nalézací soud se k zamítnutí tohoto důkazního návrhu blíže vyjádřil v bodě 189. odůvodnění svého rozsudku. Uvedeným postupům nelze ničeho vytknout. Nalézací soud provedl k důkazu pouze ty protokoly o výslechu svědků, u nichž byl souhlas s jejich čtením obviněnými dán, a současně řádně odůvodnil, proč zamítl návrh na provedení osobního výslechu J. D. Je třeba uvést, že v rámci odůvodnění rozsudku ve vztahu k obviněným P. P. a K. S., stejně jako ke zbývajícím 25 osobám, jasně uvedl, že obviněné „ lze totiž z trestné činnosti tak, jak jsou v ní v obžalobě i viněni, bez dalšího usvědčit již pouze samotnými listinnými důkazy, které jsou spolu navzájem natolik provázány, že neumožňují jiný závěr než o vině všech obžalovaných “. Z odůvodnění nalézacího soudu se nikde nepodává, že by ve vztahu k obviněným byly učiněny jakékoli závěry mající svůj původ v protokolech o výslechu svědků či úředních záznamech o vysvětlení osob. V rámci odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze odkázat na body 305. a 306., v rámci nichž nalézací soud ve vztahu k obviněným jednotlivé důkazy konkretizoval. Jednalo se v drtivé většině o listinné důkazy.
Dále obvinění namítají neprovedení jimi navrhovaných důkazů, a to znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové, znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích a záznamů telekomunikačního provozu, konkrétně záznamu označeného jako SOPTA 3.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
Uvedená námitka je vznášena opakovaně, přičemž byla již zcela dostatečným způsobem vypořádána jak soudem nalézacím, tak zejména soudem odvolacím. V rámci hlavního líčení dne 27. 5. 2021 (č. l. 128-135 spisu) byli obviněni upozorněni, a to opakovaně, že oba výše označené znalecké posudky byly provedeny jako listinné důkazy postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. (viz bod 189. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se tak seznámil s jejich obsahem, přičemž v rámci předběžného vyhodnocení důkazů tyto nevyhodnotil jako dostatečně důkazně relevantní, aby bylo přistoupeno k výslechu zpracovatelů, resp. znalců. Odvolací soud se k uvedené námitce vyjádřil v bodech 63. až 66. odůvodnění svého rozsudku, kdy podrobně rozvedl otázku procesního provedení (a s tím souvisejících odlišností daných tím, zda je znalecký posudek vypracován znalcem či znaleckým ústavem), a rovněž poukázal na nutnost nejdříve se seznámit s obsahem důkazu v rámci předběžného posouzení. Sama skutečnost, že je důkaz označen jako znalecký posudek a je opatřen znaleckou doložkou bez dalšího neznamená, že je nutno jej vždy provést jako znalecký posudek podle zvláštního režimu, resp. znalce vyslechnout, jak je namítáno u posudku RNDr. Evy Kolářové. Nalézací soud dospěl k závěru, že tento nemá pro projednávanou věc informativní přínos. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. V bodě 66. odůvodnění rozsudku uvedl, že „ materiálně šlo o kompilát negativistických náhledů na odborné vyjádření společnosti SGS Czech Republic, které (náhledy) byly bez patřičné věrohodné a pádné argumentace “, přičemž se na rozdíl od odborného vyjádření společnosti SGS neopíral o žádné laboratorní testy a obsahoval pouze teoretická pojednání o možnostech či nemožnostech zjišťování původu nafty.
Stran záznamů telekomunikačního provozu – odposlechů je možno uvést, že v rámci hlavního líčení dne 27. 5. 2021 (č. l. 128-136 spisu) obvinění žádali o přehrání odposlechů jich se týkajících. Soudkyně obhájci obviněných uložila, aby vzhledem k rozsahu zajištěného materiálu, ve lhůtě 14 dní písemně specifikoval, ve kterých svazcích a na kterých číslech listů se obviněnými požadované záznamy nacházejí, a to včetně specifikace dne a časového rozsahu, resp. jaké části jakých CD mají být přehrány. Na č. l. 141 spisu je založen písemný návrh na doplnění dokazování přehráním tam specifikovaných částí záznamů zachycených na CD založených ve spise s tím, že v případě, že by nebyl návrh dostatečně jasný, žádají obvinění o přehrání všech záznamů jich se týkajících. K přehrání záznamů bylo přistoupeno v rámci hlavního líčení dne 16. 9. 2021 (č. l. 147-150 spisu). Z protokolu o hlavním líčení se jasně podává, že u obhájce bylo před přehráním každého ze záznamů vždy ověřováno, jaké konkrétní pasáže požaduje k přehrání, kdy po každém přehrání byl učiněn záznam o tom, že obhájce souhlasí s takovýmto rozsahem přehrání zvukových záznamů. To se týká i zvukového záznamu označeném jako SOPTA 3. Nelze tedy jakkoli přisvědčit námitce obviněných, že uvedené záznamy nebyly přehrány v požadovaném rozsahu, případně nebyly provedeny vůbec. Soudem bylo rovněž konstatováno, že záznamy se shodují s přepisy odposlechů založených ve spise. Obvinění uvádějí, že tvrzené přepisy odposlechů neodpovídají vůbec tomu, co je nahráno na jednotlivých CD , aniž by tuto zcela obecně formulovanou proklamaci jakkoli podložily konkrétními argumenty. Nejvyšší soud přesto provedl náhodnou kontrolu shody mezi zvukovými záznamy a jejich přepisy a neznamenal jakékoli odchylky.
Návrhy obviněných na doplnění dokazování tedy nebyly soudy jakkoli opomenuty.
Rovněž se nejedna ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, kterýžto obvinění v rámci podaného dovolání zmiňují, nicméně uvedenou námitku nepodložili žádnými konkrétními argumenty.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Pokud se jedná o námitku nesprávného právního posouzení jednání obviněných jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, Nejvyšší soud uvádí, že tuto lze v obecné rovině podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obvinění uvedenou námitku nepodložili žádnou konkrétní právní argumentací, ale toliko rozporují skutkové závěry, k nimž dospěly soudy stran jednání obv. T. P., případně dalších osob, které se měli dopustit trestného činu krádeže jakožto zdrojového trestného činu. Vina již pravomocně odsouzeného T. P. či dalších osob nicméně není předmětem tohoto řízení.
Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí, ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede , přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou.
Objektem trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota, kterou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Nestačí však, pokud byla tato věc nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za přestupek. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získaná, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu, v tomto případě ropné uhlovodíkové látky (nafta), získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou jinou osobou. V projednávané věci se přitom jedná nejen o osoby ztotožněné, ale osoby již pravomocně odsouzené. Je možno odkázat na rozsudek nalézacího soudu v bodech 305. až 309. jeho odůvodnění, kde nalézací soud podrobně rozvedl důkazní situaci a z ní se podávající stabilizovaná skutková zjištění, která následně zastřešil vhodnou právní kvalifikací, přičemž neopomněl ani otázku zavinění, tedy subjektivní stránku. Odvolací soud se s právní kvalifikací jednání obviněných zcela ztotožnil.
Stranou stojí námitky týkající se výše způsobené škody, neboť škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Stejně tak jakékoli námitky týkající se organizované skupiny. Obvinění P. P. a K. S. byli uznáni jednáním ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž tuto skutečnost nijak nerozporují.
Nutno uvést, že obvinění uplatnili námitky, které se v drtivé většině shodují s námitkami vznesenými již v předcházejících fázích trestního řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných P. P. a K. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 449/2022.
2) Vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 447/2022.
3) Vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 450/2022.