ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.674.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 674/2023-652
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovoláních, které podali obvinění P. S., a M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 450/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 7/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných P. S. a M. H. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 T 7/2020, byli obvinění P. S. a M. H. (bod III. výroku o vině) uznáni vinnými přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2020 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že:
obviněný P. S. v přesně nezjištěné době, v období nejméně od 3. 2. 2016 do 18. 4. 2016, v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, na základě předchozí dohody, převedl na sebe dosud nezjištěné množství ropných uhlovodíkových látek, které postupně, nejméně však ve třinácti zjištěných případech, získával do své dispozice od obžalovaného T. P., nar. XY, v uvedené době zaměstnance společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 60193531, přičemž věděl, že ropné uhlovodíkové látky byly nejméně v témže období odcizeny v XY čp. XY a čp. XY, okres XY, ve skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., ve skladě XY – XY, a takto získané odcizené ropné uhlovodíkové látky následně ukrýval na pozemku zapsaném na listu vlastnictví XY pro k. ú. XY, obec XY, když se jedná o pozemek St. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, o pozemek par. č. XY ve vlastnictví J. Z., XY, XY XY, konkrétně v bílém transportním kontejneru č. XY a také v osobním automobilu kombi Mercedes VITO 115 CDI, bílé barvy, RZ XY, VIN: XY, v jeho vlastnictví, a takto ukrývané ropné uhlovodíkové látky následně využíval pro svou vlastní potřebu ,
a obviněný M. H. v přesně nezjištěné době, v období nejméně od 7. 2. 2016 do 30. 4. 2016, v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, na základě předchozí dohody, převedl na sebe dosud nezjištěné množství ropných uhlovodíkových látek, nejméně však 387,60 litrů, které postupně získával do své dispozice od obžalovaného M. M., nar. XY, v uvedené době zaměstnance společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 60193531, přičemž věděl, že ropné uhlovodíkové látky byly nejméně v témže období odcizeny v XY čp. XY a čp. XY, okres XY, ve skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., sklad XY – XY, a takto získané odcizené ropné uhlovodíkové látky následně ukrýval v garáži umístěné na pozemku zapsaném na listu vlastnictví XY pro k. ú. XY, obec XY, když se jedná o pozemek St. XY o výměře 22 m2, v jeho vlastnictví a jím užívané, a uchovávané ropné uhlovodíkové látky následně užíval pro svou vlastní potřebu .
Za to byl obviněný P. S. odsouzen podle §216 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100denních sazeb po 400 Kč (tedy v celkové výši 40.000 Kč). Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to: 4 ks plechových sudů, elektrické čerpadlo zn. ZIPPER TOTAL, 2 ks ručních čerpadel pohonných hmot a 6 ks plastový sudů (věci zajištěné při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC: 61165-179/TČ-2016-020080).
Obviněný M. H. byl odsouzen podle §216 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1 tr. zákoníku účinného a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100denních sazeb po 400 Kč (tedy v celkové výši 40.000 Kč). Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to: 6 ks plastových kanystrů a 2 ks kovových sudů (věci zajištěné při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 30. 4. 2016 č. j. KRPC: 61165-364/TČ-2016-020080).
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. L., nar. XY v XY, S. S., nar. XY ve XY, a L. V., nar. XY v XY (obvinění pod bodem II.), a dále M. L., nar. XY ve XY, J. V., nar. XY ve XY (obvinění pod bodem III.).
Proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 T 7/2020, podali obvinění P. S. a M. H. samostatná odvolání. Odvolání podali rovněž obvinění S. S., L. V., M. L. a J.V..
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 450/2022. Jednalo se o společné odvolací řízení ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018 >1< , 3 T 6/2020 >2< , 3 T 72/2020 >3< a (projednávané) 3 T 7/2020.
Odvolací soud pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené ČEPRO, a.s., zrušil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 9. 2021, č.j. 3 T 7/2020-356, ve výrocích o náhradě škody, a v bodě II. podle §259 odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl o náhradě škody ve vztahu k obviněným V. L., S. S., L. V. (bod II. a/ 3) a J. V. (bod II. d), a dalších obviněných (řízení ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018 a 3 T 6/2020).
Jinak zůstaly napadené rozsudky nedotčeny (bod III. výroku o vině).
V bodě IV. výroku o vině pak odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. S. a M. H., a rovněž odvolání dalších obviněných (řízení ve věcech vedených u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018, 3 T 6/2020 a 3 T 72/2020).
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 450/2022, podali obvinění P. S. a M. H. prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání .
Dovolání obviněného P. S. (č. l. 636-641 spisu) bylo podáno společně s obviněnými T. P. (trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018) a P. P. a K. S. (trestní řízení vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 72/2020). V rámci dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, maje za to, že soudy nedostatečně zohlednily jeho jednání, kdy byla běžná pracovní činnost zaměněna za trestnou a stejně tak i zadržené uhlovodíkové látky byly mylně považovány za naftu distribuovanou společností ČEPRO, a. s.
Obviněný namítl, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními. Dále namítl existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy konkrétně poukázal na znalecké posudky RNDr. Evy Kolářové a Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, které byly toliko přečteny jako listinné důkazy, ačkoli se jedná o znalecké posudky ve smyslu 106 tr. ř. Obviněný namítá, že pokud měl soud pochybnosti o správnosti posudků, měl si znalce předvolat, aby případné vady doložky odstranil.
Za nesprávný pak označuje postup soudů při čtení úředních záznamů, neboť nedal nikdy souhlas s jejich čtením ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř., a obsah těchto úředních záznamů tak nelze použít jako důkaz a nelze z jejich obsahu ve vztahu k jeho osobě vycházet. Soudy nerozlišují, jaké důkazy hodnotí ve vztahu k jakých obviněným, což je právně nepřípustné. Obviněný má rovněž za to, že došlo k pochybení při pořizování zvukových záznamů a zejména pak jejich přepisů, kdy přepisy neodpovídají tomu, co je nahráno na jednotlivých CD založených ve spise. Přestože bylo žádáno přehrání všech odposlechů, SOPTA 3 vůbec nebyla přehrána v plném rozsahu. Jako důkazní prostředky přitom mohou být použity jen ty důkazy, které byly provedeny v průběhu hlavního líčení.
Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas se závěry týkajícími se způsobené škody, kdy poukazuje na skutečnost, že právní kvalifikace zahrnující znak značné škody neodpovídá skutečně přihlášené škodě. Nadto nebylo v hlavním líčení vůbec zjištěno, zda nějaká škoda opravdu vznikla, neboť nebyly předloženy řádné inventury. Přestože inventury byly provedeny, a to včetně mimořádné inventury ke dni zásahu ve skladu XY, byly doloženy jen jakési nic nevypovídající tabulky zpracované přímo společností ČEPRO, a. s. To nahrává podezření, že celé řízení mohlo být uměle vytvořeno poškozenou společností.
Nesprávné posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že zde nebyla prokázána existence primárního trestného činu, tj. trestného činu krádeže, a rovněž absentuje úmysl, resp. úmyslné zavinění.
S ohledem na uvedené námitky proto obviněný P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 450/2022, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 T 7/2020, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obviněný M. H. v rámci dovolání (č. l. 617-625 spisu) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. , maje za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
Obviněný uvádí, že se nedopustil jemu za vinu kladeného jednání, důvody pro rozhodnutí o jeho vině jsou pouze v rovině domněnek a vlastních úvah soudů, neexistuje jediný důkaz o jeho vině, a to ani nepřímý. Dovolatel není a nikdy nebyl v pracovním poměru v rámci společnosti ČEPRO, a. s., jako hasič. Celá obžaloba je založena pouze na tom, že byl známým zaměstnance (hasiče) společnosti ČEPRO, a. s., u které mělo docházet k údajným krádežím, a že byl v té době také sám hasičem.
Je přesvědčen, že soudy hodnotily důkazy v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou in dubio pro reo. Poukazuje například na závěr soudů o tom, že nafta vydaná při domovní prohlídce pocházela ze skladu společnosti ČEPRO, a. s., přestože takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Zajištěné množství nafty odpovídá jeho osobní spotřebě, kdy tuto si sám zakoupil, přičemž nebyl jednoznačně prokázán její zdroj. V tomto směru poukazuje na závěry znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové č. 178/18, z něhož vyplývá, že vzorky nafty mohly pocházet i z jiného zdroje. Klást za vinu mu rovněž nelze ani to, že nechával svému kamarádovi M. M. k parkování vozidla garáž na svém pozemku, nebo že jako kamarád zaměstnance poškozené společnosti měl u sebe v garáži několik litrů pohonných hmot. V takovém závěru spatřuje uplatnění principu kolektivní viny a objektivní odpovědnosti, aniž by byla diferenciována a posuzována případná trestní odpovědnost jednotlivých osob. Není u něho nijak doloženo, že by se znal či komunikoval s kýmkoliv dalším z uvedené trestní kauzy, nikdy nebyl v místě skladu společnosti ČEPRO, a.s. a nikdy nebyl u této společnosti v pracovním poměru jako hasič. Trestní spis rovněž neobsahuje žádný přímý důkaz o tom, že by věděl o nelegálním původu motorové nafty či jakýmkoli způsobem s motorovou naftou nelegálního původu disponoval. Obviněný dále rozporuje časové ohraničení údajného páchání trestné činnosti s tím, že není jakkoli vysvětleno, na podkladě čeho byl stanoven její počátek, kdy ze skutkové věty se podává „v přesně nezjištěné době nejméně od 7. 2. 2016“, odůvodnění rozsudku však počátek období stanovuje na 21. 2. 2016 (bod 213. odůvodnění rozsudku). Jeho vina je založena toliko na jeho známosti s obviněným M. M. a zcela obecných, a podle jeho přesvědčení protizákonných, odposleších.
S uvedeným souvisejí další námitky obviněného směřující do oblasti dokazování, kdy namítá procesní vady důkazního řízení, a to včetně fáze jejich pořízení. Nejprve namítá nezákonnost zahájení trestního řízení jako takového, a to s tím, že Celní úřad pro Jihočeský kraj není a nebyl příslušným policejním orgánem pro zahájení trestního řízení pro skutek a právní kvalifikaci jemu za vinu kladeného jednání, a tudíž nebyl příslušný provádět procesní úkony ve smyslu §158 odst. 1, 3 tr. ř. Nadto byly skutkové okolnosti v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení popsány velmi vágně (nikoli konkrétně, jak je požadováno) a jejich vymezení neodpovídá náležitostem §158 odst. 3 tr. ř. Úkony příslušníků celních orgánů ohledně skutku, jímž byl uznán vinným, nebyly učiněny v souladu s trestním řádem, k čemuž obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 339/2019. S ohledem na uvedené nelze proto přihlížet k úkonům učiněných před zahájením trestního stíhání, konkrétně k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, prohlídkám jiných prostor a použitým operativně pátracím prostředkům.
Z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu žádným způsobem nevyplývají skutečnosti odůvodňující trestní stíhání dovolatele. Příkaz k odposlechu byl vydán z podnětu nepříslušného policejního orgánu, za okolností, kdy nebylo dáno konkrétní podezření ze spáchání zločinu, za který by hrozil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Okruh podezřelých osob, vyjma podezřelého J. V., vůči němuž byly zahájeny úkony trestního řízení, nebyl nijak konkretizován. Dovolatel je proto přesvědčen, že odposlechy bylo nepřípustně zasaženo do jeho soukromí. Je nepřípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. Uvedené podmínky splněny nebyly. Nadto nebyly dodrženy podmínky stanovené v §88 odst. 1, 6 tr. ř., neboť příkaz k odposlechu byl nařízen v jiné trestní věci, než je projednávaná věc dovolatele, a výsledky odposlechů nařízených především k telefonnímu číslu M. M., nelze užít v projednávané věci jako důkaz. Za zásadní nedostatek lze považovat rovněž absenci konkrétních skutkových okolností odůvodňujících délku trvání odposlechů či chybějící uvedení konkrétních skutečností, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Obviněný rovněž poukazuje na to, že zde byla doslovná shoda části textu s původním návrhem celního úřadu, což je nepřípustné (viz. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 9/2019).
Nezákonnost provedených prohlídek jiných prostor a pozemků shledává obviněný v tom, že předmětný příkaz není přiměřeně a dostatečně zdůvodněn a rovněž byl vydán z podnětu nepříslušného policejního orgánu. Nadto nebyla prohlídka provedena v souladu se zákonem, resp. ustanovením §85 odst. 2 tr. ř., neboť je zde pochybnost, že jí nebyla přítomna osoba nezúčastněná. V protokolu uvedená osoba jménem I. P. takovou osobou podle obviněného nebyla, neboť u ní nebylo uvedeno zaměstnání ani instituce, kde působí.
Nezákonnost dalších operativně pátracích prostředků (sledování osob a věcí) spatřuje obviněný rovněž v již zmiňované skutečnosti, že byly povoleny na podkladě návrhu nepříslušného policejního orgánu, a dále, že celním úřadem zmiňované povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. ř. ze dne 27. 1. 2016, č. j. V1-10/2016-ZN 319/2016, v trestním spise absentuje. Stejně tak není patrné, zda bylo povolení vydáno na základě náležitě odůvodněné písemné žádosti. Poukazuje rovněž na časovou prodlevu mezi vydáním povolení a uskutečněným sledováním s tím, že se lze domnívat, že povolení bylo vydáno pouze formálně. Obviněný brojí proti závěru nalézacího soudu, že sledování bylo provedeno v souladu s judikaturou Ústavního soudu, neboť bylo prováděno pouze na veřejně přístupných místech. Takový závěr se z usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03 nepodává, nadto je přesvědčen, že areál společnosti ČEPRO, a. s. není veřejně přístupné místo a bylo tak nepřiměřeno zasaženo do jeho práva na soukromí. K užití operativně pátracích prostředků měl být v přípravném řízení dán souhlas soudce a nikoli jen státního zástupce.
Obviněný rovněž namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť již nalézací soud se nijak nevypořádal s jeho obhajobou. Především co se týká skutkových zjištění stran jeho spojení s údajnou trestnou činností příslušníků hasičského sboru společnosti ČEPRO, a. s., jeho dovolené v zahraničí v době údajného páchání trestné činnosti a původu nalezené nafty v jeho garáži. Nedostál tak podmínkám ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
S ohledem na uvedené obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023 č. j. 4 To 450/2022, zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Opisy dovolání obviněných byly za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které je obdrželo dne 9. 6. 2023 (č. l. 647). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 4 To 450/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými P. S. a M. H. vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovené dovolací důvody. Obviněný P. S. označil důvod dovolaní podle písm. g) odst. 1 §265b tr. ř., s tím, že „ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení “. S ohledem na takto uvedenou formulaci je zjevné, že obviněný odkazuje na §265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože dovolání bylo podáno dne 5. 5. 2023, ignorujíc tak novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, a v rámci níž byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Jelikož Nejvyšší soud uplatňuje normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, bude užito označení v souladu s novelizovaným zněním.
Pokud jde o obviněným M. H. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) - l).
Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného, ostatních obviněných a poškozené projednal, přičemž z podnětu poškozené rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., kdy obviněný M. H. poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Nejprve je však třeba uvést, že námitky obviněného P. S. odpovídají jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pouze částečně. Uvedený dovolací důvod je totiž dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky obviněného jsou proto v obecné rovině pod tento dovolací důvod podřaditelné pouze v té části, v rámci níž zpochybňuje právní kvalifikaci jemu za vinu kladeného jednání jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, a to pro neexistenci primárního trestného činu. Drtivá většina dovolacích námitek obviněného P. S. se týká oblasti dokazování a z něho se podávajících skutkových zjištění. Takové námitky však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tzv. opomenutých důkazů či nepoužitelnosti úředních záznamů pro absenci souhlasu podle §211 odst. 1, 6 tr. ř. obsahově odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Uvedený dovolací důvod byl, jak zmíněno výše, do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění do 31. 12. 2021 [a který byl novelou bez obsahových změn nově zařazen pod písm. h)] i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Oba obvinění namítají existenci procesně nepoužitelných důkazů. Obviněný M. H. namítá procesní nepoužitelnost důkazů mimo jiného i z toho důvodu, že samotné zahájení trestního řízení bylo nezákonné. Nikoli však proto, že by trestní stíhání vedené proti jeho osobě bylo nezákonné podle zákona, čemuž by odpovídal dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. >4< , ale z toho důvodu, že Celní úřad pro Jihočeský kraj není a nebyl příslušným policejním orgánem pro prošetřování obecné kriminality, pod níž spadá i trestný čin krádeže (jímž byl uznán vinným spoluobviněný M. M. ve věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018), a z toho odvozený trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, jímž byl uznán vinným dovolatel. Je třeba uvést, že se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nadto se jedná o námitku, s níž se již vypořádal soud odvolací. Lze odkázat na bod 52. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud vysvětlil, že prvotní šetření prováděly celní orgány na podkladě prvotního podezření, že byl spáchán daňový delikt týkající se spotřební daně vázané na pohonné hmoty – motorovou naftu. Celní orgány mají postavení policejního orgánu podle §12 odst. 2 písm. d) tr. ř. mimo jiného v řízení o trestných činech spáchaných porušením daňových právních předpisů, a to tehdy, jsou-li v postavení správce daně. >5< Uvedené šetření tak bylo plně v pravomoci celního orgánu, neboť celní orgány spravují celou oblast spotřebních daní. Poté, co vyšlo během prověřování najevo, že se nejedná o daňový delikt, ale delikt krádeže, byla dalším vyšetřováním pověřena Policie ČR, tedy celní úřad předal předmětnou kauzu Policii ČR. Nad rámec uvedené možno zmínit, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. H. podle §160 odst. 1 tr. ř. ze dne 2. 2. 2018, č.j. KRPC-61165-1940/TČ-2016-020080, bylo vydáno Policií ČR Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování. Uvedený postup je zcela v pořádku.
Obviněný P. S. namítá procesní nepoužitelnost protokolů o výslechu svědků a úředních záznamů o vysvětlení osob, neboť nebyl z jeho strany udělen souhlas s jejich čtením ve smyslu ustanovení §211 odst. 1, 6 tr. ř.
Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení §12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
V rámci hlavního líčení konaného dne 17. 6. 2020 (protokol č. l. 93-99 spisu) byl obviněný P. S. (a ostatní spoluobvinění) dotázán podle §211 odst. 1 tr. ř. , zda souhlasí se čtením protokolů o výslechu svědků, jejichž seznam byl uveden na č. l. 90 spisu, a podle §211 odst. 6 tr. ř. , zda souhlasí se čtením záznamů o vysvětlení osob, jejichž seznam byl uveden na č. l. 91-92 spisu. Obviněný souhlas se čtením protokolů udělil, a to bez uvedení jakýchkoli výjimek. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 3. 2021 (č. l. 160-162 spisu) se nepodává, že by ze strany obviněného či jeho obhájce byly uplatněny jakékoli připomínky k obsahu protokolů či k jejich čtení. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že by jeho souhlas se čtením protokolů nebyl dán, a uvedené protokoly tak ve vztahu k jeho osobě nebylo možno užít jako důkazy.
Obviněný M. H. namítá procesní nepoužitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, prohlídek jiných prostor a pozemků a dalších operativně pátracích prostředků. Ta je v první řadě dána tím, že byly vydány z podnětu nepříslušného policejního orgánu. Uvedená námitka byla vypořádána výše.
Nezákonnost provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu dále spatřuje obviněný v tom, že z nich nevyplývají žádné skutečnosti odůvodňující trestní stíhání jeho osoby, resp. nebylo zde dáno konkrétní podezření ze spáchání zločinu s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, jednalo se o nepřípustný zásah do jeho soukromí, kdy teprve odposlechem byly získány informace o protiprávních jednání, což je nepřípustné, a rovněž se jedná o záznamy opatřené v jiné trestní věci, neboť příkaz k odposlechu byl vydán ve věci M. M. vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 137/2018, a takto získané odposlechy tedy nelze užít v projednávané věci vůči jeho osobě jako důkaz. O nezákonnosti příkazu k povolení odposlechů svědčí i absence konkrétních skutkových okolností odůvodňujících délku trvání odposlechu, konkrétní skutečnosti stran toho, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, případně proč by jeho dosažení bylo podstatně ztížené, přičemž obviněný rovněž poukazuje na to, že odůvodnění příkazu je v části textu doslovně shodné s původním návrhem celního úřadu. Nezákonnost prohlídek jiných prostor a pozemků pak obviněný shledává v tom, že nebyla dostatečně odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu ve smyslu ustanovení §160 odst. 4 tr. ř., a samotná prohlídka nebyla provedena v souladu se zákonem (§82 odst. 2 tr. ř.), neboť jí nebyla přítomna nezúčastněná osoba. U osoby I. P. nebylo uvedeno žádné zaměstnání ani instituce, kde by tato osoba působila. Za nezákonné označuje obviněný i další operativně pátrací prostředky, konkrétně sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., jelikož absentuje povolení státního zástupce s řádným odůvodněním tohoto úkonu, resp. již náležitě odůvodněná písemná žádost, sledování bylo povoleno na neúměrně dlouhou dobu, bylo jím zasaženo do soukromí dovolatele, neboť byl sledován na pracovišti, přičemž oplocený areál společnosti ČEPRO, a.s., s omezeným okruhem osob s povolením vstupu nelze podle jeho názoru považovat za veřejně přístupné místo. Je proto přesvědčen, že sledování mělo být povoleno soudem, nikoli státním zástupcem.
Obviněný M. H. zde vznáší námitky, které byly obsahem jeho obhajoby v podstatě od počátku řízení. Byly tedy rovněž obsahem řádného opravného prostředku, přičemž odvolací soud se s nimi zcela dostatečným způsobem vypořádal. Lze odkázat zejména na body 47. až 51., 54. až 57. a 59. až 60. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nelze opomenout ani to, že otázkou procesní použitelnosti operativně pátracích prostředků a dalších institutů se zabýval již soud nalézací, přičemž lze odkázat na detailní odůvodnění v bodech 285. až 289. stran příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, v bodech 276. až 281. stran příkazů k domovním prohlídkám či prohlídkám jiných prostor a pozemků, a v bodech 282. až 284. stran sledování osob a věcí. Nejvyšší soud se se závěry jak soudu odvolacího, tak soudu nalézacího zcela ztotožňuje, přičemž nepovažuje za nutné tyto v detailu opakovat, kdy zejména soud nalézací věnoval pozornost každému namítanému aspektu. Odvolací soud pak zcela správně uvedl, že náhled obviněného na využití operativně pátracích prostředků a dalších právních institutů sloužících k prověřování skutečností je takový, že tyto je možné využít pouze tehdy, je-li důkazní situace již spolehlivě objasněna, tedy je znám celý okruh ztotožněných osob podílejících se na údajné trestné činnosti, tato je zasazena do přesného časového rámce a jsou objasněny skutkové a právní okolnosti případu. Takováto situace by však měla být výsledkem přípravného řízení, nikoli jeho výchozím bodem. Použití operativně pátracích prostředků či dalších právních institutů v přípravném řízení totiž slouží právě k tomu, aby byly ověřeny skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti a zjištěny skutečnosti nové sloužící k jejímu objasnění. Jinými slovy jedná se o právní instituty umožňující orgánům činným v trestním řízení efektivně odhalovat trestnou činnost, objasňovat skutkové okolnosti případu, a na jejich podkladě následně učinit závěr o tom, zda došlo ke spáchání trestné činnosti, a pokud ano, zjistit, resp. ztotožnit pachatele. S ohledem na omezené množství výchozích informací v rané fázi přípravného řízení proto nelze vyžadovat, aby bylo nasazení operativně pátracích prostředků a dalších právních institutů v rámci přípravného řízení, zejména pak ve fázi prověřování, podmíněno detailními informace o konkrétních osobách, místech a souvislostech. Současně se však jedná o právní instituty, jejichž použití vede k určitému zásahu do osobnostních práv prověřované osoby. Trestní řád proto stanovuje podmínky, za nichž lze použití takovýchto prostředků povolit. Z obsahu spisu se nepodává ničeho, co by jakkoli indikovalo procesní nepoužitelnost operativně pátracích prostředků a dalších institutů využitých v projednávané věci.
Podle §88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestné činy taxativně uvedené v tomto ustanovení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné . V příkazu musí být mimo obecných náležitostí vymezen trestný čin, pro který se vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce a v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené (§88 odst. 2 tr. ř.).
Nad rámec toho, co již zcela vyčerpávajícím způsobem uvedly jak soud nalézací, tak soud odvolací, Nejvyšší soud podotýká, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je za podmínek vymezených v §88 tr. ř. dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud byly splněny všechny výše uvedené podmínky ustanovení §88a tr. ř., může být písemné odůvodnění příkazu k odposlechům stručné a věcně vycházet z návrhu státního zástupce, pokud se s ním rozhodující soud plně ztotožňuje. Skutečnost, že soud převzal znění návrhu státního zástupce do odůvodnění příkazu k odposlechu, není v praxi nijak neobvyklá. Po soudu se nepožaduje detailní odůvodnění, neboť se jedná o institut užívaný zejména v rámci přípravného řízení, kdy probíhá prošetřování a vyšetřování, a slouží ke shromažďování dalších důkazů, tedy je třeba o něm rozhodovat co nejrychleji. Pokud jsou splněny všechny zákonné podmínky, jak jsou uvedeny v ustanovení §88 odst. 2 tr. ř., není na místě soudu vyčítat stručnost jeho odůvodnění nebo skutečnost, že odůvodnění převzal ze samotného návrhu státního zástupce. Soud návrh státního zástupce i samotný spisový materiál přezkoumal a s návrhem státního zástupce se plně ztotožnil.
V projednávané věci byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu neodkladným a neopakovatelným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 1. 2. 2016 (č. l. 6337-6338 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) se vztahoval k řádně identifikovanému telefonnímu číslu, jehož uživatelem byla v té době dosud neustanovená osoba, později ztotožněna jako M. M., nar. XY (vyhodnocení na č. l. 6322-6323 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Příkaz obsahuje všechny podstatné náležitosti. V předmětné fázi přípravného řízení zde existovalo podezření z daňového deliktu, konkrétně se jednalo o zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 1. 10. 2020) s trestní sazbou 2 až 8 let, tedy trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let (§88 odst. 1 tr. ř.) >6< . Odposlech byl povolen na dobu od 2. 2. 2016 do 2. 6. 2016, tedy podmínka 4 měsíců byla dodržena (§88 odst. 2 tr. ř.). >7< Byl zde předpoklad, že odposlechy budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, neboť se jednalo o telefonní čísla užívaná zaměstnanci společnosti ČEPRO, a.s. v areálu skladu, kde docházelo k manipulaci s motorovou naftou. Odposlechy byly nejúčinnějších prostředkem k objasnění způsobu distribuce motorové nafty, neboť činnost byla organizována a koordinována zejména prostřednictvím telefonních hovorů. Z uvedených skutkových okolností, z okolností případu, kdy se jednalo o koordinovanou a vzájemně propojenou skupinu osob, kdy by prozrazení mohlo značně ztížit či dokonce zcela znemožnit objasnění trestné činnosti, a z procesní charakteristiky dané fáze řízení, lze bezpečně dovodit, že sledovaného účelu nešlo dosáhnout jinak, resp. dosažení účelu by bylo podstatně ztíženo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 139/2017). Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu. Doktrína konkrétně ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje, že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v §88 odst. 1, 2 tr. ř., resp. §158d odst. 4 tr. ř., nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 804, 877, 878, 1196]. Tento závěr je přitom v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i související judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí tohoto soudu ve věcech Bašić proti Chorvatsku, Dragojević proti Chorvatsku), podle níž nedostatečné odůvodnění příkazů k odposlechům nemá dopad na přípustnost takto získaných důkazů v trestním řízení.
Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným M. H. rozporované příkazy soudců k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v mezích zákona a jejich odůvodnění jsou dostatečná, neboť z formálně-materiálního hlediska splňují všechny náležitosti vymezené v §88 tr. ř.
V projednávané věci se jednalo o trestní věc, která byla s ohledem na množství osob v pozici obviněných (27) značně rozsáhlá, a proto byla po podání obžaloby usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 14. 1. 2020, č. j. 3 T 137/2018-10288, rozdělena, kdy byly k samostatnému projednání a rozhodnutí vyloučeny trestní věci obviněných uvedených v bodech I. 9-16, II. 1-4 a III. 1-6 obžaloby. Jednalo se však o čistě technicky organizační důvod, jak je ostatně uvedeno i v samotném odůvodnění předmětného usnesení. Nelze se proto ztotožnit s námitkou obviněného M. H., že by se snad mělo jednat v projednávané věci o věc ve vztahu k trestní věci spoluobviněného M. M. zcela jinou, a tedy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu by nebylo možno vůči osobě dovolatele použít. Od počátku se jedná o totožnou a tu samou věc, přičemž odvolací řízení tomu odpovídá, neboť všechna odvolání obviněných byla projednána společně. Nadto nelze opomenout, že obviněný byl stíhán pro trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku, kterážto skutková podstata byla novelou trestního zákoníku č. 287/2018 Sb. zahrnuta do společného ustanovení §216 tr. zákoníku (případně §217 tr. zákoníku), tedy trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Již ve starší judikatuře Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu podílnictví bylo ustáleno, že ve věci, v níž je vedeno trestní stíhání pro přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze podle §88 odst. 6 věta in fine tr. ř. užít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu i tehdy, byl-li odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden za splnění podmínek §88 odst. 1 tr. ř. v jiné trestní věci. Trestný čin podílnictví podle §214 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, k jehož stíhání podle §88 odst. 1 tr. ř. zavazuje Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb. Objektivní stránka úmyslného trestného činu podílnictví odpovídá kritériím uvedeným v čl. 6 odst. 1 písm. a) této úmluvy, a jde tedy o trestní stíhání pro trestný čin vyjmenovaný v §88 odst. 1 tr. ř. splňující zákonnou podmínku pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn 8 Tdo 1404/2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2017).
Stran námitek týkajících se prohlídky jiných prostor a pozemků, kdy se konkrétně jednalo o garáž obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že těmto nelze přisvědčit. I zde se jedná o námitky, jimiž se již zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nejvyšší soud k tomuto ve stručnosti uvádí následující:
Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení . Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Podle §83 odst. 1 tr. ř. nařídit domovní prohlídku může v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Stejné předpoklady se vztahují k prohlídce jiných prostor a pozemků, když ovšem za jistých předpokladů lze provést prohlídku jiných prostor a pozemků bez příkazu (§83a odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nařídit domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků lze i před zahájením trestního stíhání ve fázi prověřování za předpokladu, že se jedná o úkon neodkladný a či neopakovatelný (viz výklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, a v nálezu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13, dále v nálezu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/06, v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96). Podle ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. se za neodkladný považuje úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání . Za neopakovatelný pak takový úkon, který nebude možno v řízení před soudem provést (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Prohlídka jiných prostor a pozemků je z povahy věci neopakovatelným úkonem.
Aby bylo možno domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor nařídit před zahájením trestního stíhání, musí být prokázáno, že se skutečně jednalo o úkon, který nebylo možno provést po zahájení trestního stíhání vůči osobě, které se úkon týká. Takový závěr musí vyplývat jednak ze skutečné, urgentní či jedinečné potřeby provedení tohoto úkonu, ale zcela samozřejmě musí mít konkrétní odraz v protokolu o takovém úkonu s ohledem na §160 odst. 4 tr. ř. in fine (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Jinak vyjádřeno, aby mohl být příkaz k domovní prohlídce považován za ústavně konformní, musí být vydán i s odůvodněním toho, proč se jedná o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 tr. ř.). To samé platí pro protokol o provedení domovní prohlídky, kde má orgán provádějící prohlídku povinnost uvést, na základě jakých skutečností byl úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný proveden. Je tomu tak proto, že neodkladnost či neopakovatelnost úkonu je nezbytným atributem pro to, aby důkazní materiál, jenž byl získán před zahájením trestního stíhání, mohl být použitelným pro účely trestního řízení. Řádné odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti procesního úkonu je tedy potřebným předpokladem pro následné posouzení ze strany soudu, zda jde v konkrétním případě o účinný důkaz, který lze využít při rozhodování o vině a trestu obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13). Zde je vhodné odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, ve kterém zdůraznil materiální hledisko pro posouzení, zdali neodkladnost úkonu domovní prohlídky vyplývá z jejího odůvodnění. Podle tohoto nálezu při tzv. testu účinnosti trojí kontroly je pro posouzení ústavní konformity daného úkonu zásadní, zdali policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný podnět státnímu zástupci a ten pak jako návrh soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pochybení spočívající pouze ve formální absenci výslovného označení daného úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného nemusí nutně dosahovat ústavněprávní intenzity, a naopak, v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, znamenal by takový úkon porušení základního práva. Pro posouzení ústavní konformity příkazu k domovní prohlídce je nutno zohledňovat širší věcná hlediska, včetně spisového materiálu, dalších okolností případu a procesní charakteristiky řízení. Stejné závěry lze vztáhnout na prohlídku jiných prostor a pozemků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 4 Tdo 165/2023).
Podnět k podání návrhu na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ve smyslu ustanovení §83a tr. ř. podal Celní úřad pro Jihočeský kraj v rámci přípravného řízení, kdy byly prověřovány skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku účinného do 1. 10. 2020, následně byly prováděné úkony trestního řízení rozšířeny o úkony směřující k objasnění skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin krádeže podle §205 odst. 1, 4 odst. c) tr. zákoníku (č. l. 1428 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Podnět byl podán s tím, že prohlídka má být provedena jako neodkladný úkon, neboť její provedení až po zahájení trestního stíhání by mohlo mít za následek odstranění věcí důležitých pro trestní řízení, které mají být tímto úkonem zajištěny a tím ke zmaření účelu vedeného trestního řízení. Návrh byl podán Okresním státním zastupitelstvím ve Strakonicích (č. l. 1429-1430 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) s tím, že obviněný M. H. se podílí na trestné činnosti, kdy opakovaně přebírá od M. M. odcizenou motorovou naftu, a je zde předpoklad, že tato odcizená nafta může být uskladněna v objektu ve vlastnictví obviněného, přičemž prohlídka má být provedena jako neodkladný úkon, neboť pokud by došlo k realizaci prohlídky až po zahájení trestního stíhání, měl by obviněný M. H. dostatečný časový prostor k odstranění věcí důležitých pro trestní řízení, současně hrozí při další prodlevě odhalení monitorovací techniky, která trestnou činnost prokazuje. Soud návrh státní zástupkyně i samotný spisový materiál přezkoumal a s návrhem státní zástupkyně se plně ztotožnil. Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán Okresním soudem ve Strakonicích v souladu s návrhem státní zástupkyně jako neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. (č. l. 1431-1432 spisu sp. zn. 3 T 137/2018), neboť hrozilo reálné nebezpečí zmaření, zničení či ztráty důkazů. Odůvodnění příkazu nelze ničeho vytknout. Je zde popsán skutkový stav věci, zcela dostatečně je popsána participace obviněného na trestné činnosti s tím, že vzhledem k dosavadním výsledkům vyšetřování existuje důvodné podezření, že v garáži obviněného se nachází odcizená nafta, nádoby určené k její přepravě, případně výnosy z trestné činnosti, přičemž hrozí reálné nebezpečí zničení či jakékoli jiné manipulace s nimi, a prohlídka jiných prostor představuje zatím jediný možný způsob, jak věci důležité pro trestní řízení zajistit. Rovněž byla dostatečně jasně označena nemovitost, resp. jiný prostor, kde má být prohlídka vykonána, časové rozmezí, v rámci něhož má být vykonána, určeny složky, které ji vykonají. Jak již bylo uvedeno výše, není vadou, pokud nejsou detailně uvedeny konkrétní důvody neodkladnosti, pokud je zjevné, že byly splněny materiální podmínky pro vydání příkazu.
Je tedy možno konstatovat, že v dané věci byly splněny formální předpoklady pro vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, přičemž jak příkaz, tak návrh státní zástupkyně a jemu předcházející podnět celního úřadu obsahovaly odůvodnění neodkladnosti tohoto úkonu podle §160 odst. 4 tr. ř. Do trestné činnosti bylo zapojeno větší množství osob, tedy hrozilo reálné nebezpečí, že by mohlo dojít k manipulaci s důkazy či jejich znehodnocení ve chvíli, kdy by bylo prozrazeno, že činnost pachatelů je vyšetřována, přičemž bylo třeba ověřit a zajistit věci důležité pro trestní řízení, konkrétně odcizenou motorovou naftu a nádoby určené k jejímu převozu či skladování. Bez provedení tohoto úkonu nebylo možno zajistit důkazy důležité pro trestní řízení, a tak postavit na jisto, zda je podezření z páchání trestného činu vůči dovolateli důvodné a zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání jeho osoby.
Podle §85 odst. 2 tr. ř. je třeba k výkonu domovní prohlídky a osobní prohlídky přibrat osobu, která není na věci zúčastněná .
Z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků (č. l. 1433-1436 spisu sp. zn. 3 T 137/2018) se podává, že byla provedena dne 30. 4. 2015 jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158 odst. 3 písm. i) tr. ř. s odkazem na ustanovení §160 odst. 4 tr. ř. Prohlídce byla přítomna nezúčastněná osoba označena jako I. P., nar. XY, uvedeno číslo občanského průkazu. Tímto byla tato fyzická osoba dostatečně ztotožněna. Nezúčastněná osoba byla náležitě poučena, bylo zaprotokolováno její vyjádření. Není zřejmé, jaké další podrobnosti by podle obviněného měly být u nezúčastněné osoby uvedeny. Pouze v rovině obecných úvah namítá, že neuvedením jejího zaměstnání nelze vyloučit její skutečnou a psychickou nezúčastněnost ve vztahu ke všem podstatným okolnostem, a není tak zaručena její objektivita. Obviněný však neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by jakkoli nasvědčovaly tomu, že osoba jménem I. P. byla nějakým způsobem zainteresována v předmětné věci, resp. měla jakoukoli spojitost s orgány činnými v trestním řízení. Jedná se o zcela nepodložená tvrzení. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 59., kde se odvolací soud s předmětnou námitkou zcela dostačujícím způsobem vypořádal.
Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkou obviněného M. H. stran nezákonnosti sledování osob a věcí z důvodu, že toto bylo povoleno toliko státním zástupcem, a nikoli soudcem, ačkoli se podle obviněného jednalo o sledování prostoru areálu společnosti ČEPRO, a. s., který nelze označit za veřejně přístupné místo. V bodě 60. odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěry nalézacího soudu (body 282. až 284. rozsudku nalézacího soudu), že sledování se týkalo objektů k bydlení a přilehlých parcel, avšak nikoli jejich vnitřních prostor, a nešlo tak o prostory uvedené v §158d odst. 3 tr. ř. Ustanovení §153d odst. 3 tr. ř. stanoví, že pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce . Sledování se týkalo osob do těchto budov vstupujících i vycházejících a vozidel do nich vjíždějících a z nich vyjíždějících. Sledování přitom bylo prováděno z veřejně přístupných míst, z nichž bylo na oplocený pozemek areálu společnosti ČEPRO, a. s., vidět. Zcela jistě se nelze ztotožnit s námitkou, že by se v případě areálu společnosti ČEPRO, a. s., nemělo jednat o veřejně přístupné místo jen proto, že se jedná o oplocený areál s restrikcemi vstupu jiných než povolaných osob. U většiny obviněných se jednalo o místo výkonu jejich zaměstnání, sledován však byl pouze pozemek a přístupové cesty k němu viditelné pro kolemjdoucí, nebyly sledovány soukromé prostory obviněných, vnitřní prostory objektu (k tomu sloužily zajištěné záznamy bezpečnostních kamer), obvinění nebyli sledováni při výkonu svého zaměstnání uvnitř budovy. Obvinění nebyli „systematicky sledováni mimo své bydliště“, jak zcela neadekvátně namítá obviněný M. H., ale primárně byl sledován oplocený areál společnosti ČEPRO, a. s., a areál bývalých kasáren, a byly zaznamenány osoby a vozidla zde se pohybující.
Podle §158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Podle §158d odst. 2 tr. ř. sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Podle §158d odst. 4 tr. ř. lze povolení podle odstavců 2 a 3 vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.
Písemná žádost policejního orgánu (návrh), jímž byl v dané fázi řízení Celní úřad pro Jihomoravský kraj, ze dne 27. 1. 2016 je založena na č. l. 5690-5691 spisu sp. zn. 3 T 137/2018. V návrhu jsou shrnuty skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti, jsou zde řádně identifikovány v té době ztotožněné osoby, které mají být sledovány, objekty, které mají být v této souvislosti sledovány, a doba, po kterou má sledování probíhat (období od 26. 1. 2016 do 26. 7. 2016), a složky, které sledování budou provádět. Povolení ke sledování objektu bylo vydáno Okresním státním zastupitelstvím ve Strakonicích podle §158 odst. 1, 2, 5 tr. ř. téhož dne, tj. 27. 1. 2016, a to na dobu od 26. 1. 2016 do 26. 7. 2016 (č. l. 5692-5693 spisu sp. zn. 3 T 137/2018). Objektem sledování měl být areál a přístupové cesty ke společnosti ČEPRO, a. s., sklad XY XY, včetně vozidel a osob, které do areálu vstoupily a areál opustily, a rovněž objet areálu bývalých kasáren ve vlastnictví J. V., včetně vozidel a osob, které do areálu vstoupily a areál opustily.
Návrh celního úřadu je podrobně skutkově odůvodněn, včetně podezření, že se v té době ztotožněné osoby opakovaně dopouští trestného jednání, které bylo v uvedené fázi řízení kvalifikováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž povolení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ze dne 27. 1. 2017 má všechny náležitosti ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení, je skutkově odůvodněno a bylo vydáno v souladu se zákonem na dobu pěti měsíců. Spisový materiál obsahuje řádné protokoly a vyhodnocení (s ohledem na množství obviněných v celé kauze pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na svazky č. 24. a 25.). Skutečnost, že sledování nebylo uskutečněno hned po vydání povolení, případně bylo uskutečněno v době, kterou shledává obviněný jemu nevyhovující, je zcela irelevantní. Stěžejní je, že doba, na kterou bylo sledování povoleno, nepřekročila zákonnou lhůtu 6 měsíců. Je možno zcela spolehlivě předpokládat, že orgány činné v trestním řízení měli na starosti i jiné úkoly než sledování obviněných v projednávané kauze. Pokud jde o důvodnost opatření o povolení sledování osob a věcí, jeho dostatečnou určitost a vztažnost ke konkrétní fázi trestního řízení, její vyhodnocení provádí příslušný státní zástupce v přípravném řízení, obvykle ve stadiu prověřování možného podezření z trestného činu. Takovému časnému stadiu trestního řízení převážně odpovídá i kvalita a kvantita důkazní materie, která svědčí o míře pravděpodobnosti podezření z trestné činnosti. Pokud by trestná činnost byla od počátku prokazována jinými objektivními a nezpochybnitelnými důkazy, jak opakovaně požaduje obviněný, nebyl by důvod k nasazení operativní techniky. Nejvyšší soud má tedy za to, že záznamy pořízené při sledování a připojené protokoly byly získány a v trestním řízení použity v souladu s trestním řádem.
Obviněný P. S. namítl neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to znaleckého posudku RNDr. Evy Kolářové, znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích a záznamů telekomunikačního provozu, konkrétně záznamu označeného jako SOPTA 3.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence nalézacího, potažmo odvolacího soudu. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam.
Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy, nikoli tedy automaticky, založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96 - svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Stěžejní je zde slovo podstatné , tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
Uvedená námitka je vznášena opakovaně, přičemž byla již zcela dostatečným způsobem soudy vypořádána, přičemž se týká spíše spoluobviněných P. P. a K. S.. Ze spisového materiálu se totiž nepodává, že by uvedený návrh na doplnění dokazování byl ze strany obviněného P. S. v rámci řízení u soudu prvního stupně podán, resp. oba výše označené znalecké posudky byly provedeny jako listinné důkazy postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. (viz bod 189. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž obviněný ani jeho právní zástupce neměly k tomuto postupu v rámci řízení u soudu prvního stupně žádné výhrady. Ty obviněný vznesl až v rámci řádného opravného prostředku (č. l. 521-524 spisu), kdy postup nalézacího soudu označil za chybný. Odvolací soud se k uvedené námitce vyjádřil v bodech 63. až 66. odůvodnění svého rozsudku, kdy podrobně rozvedl otázku procesního provedení (a s tím souvisejících odlišností daných tím, zda je znalecký posudek vypracován znalcem či znaleckým ústavem), a rovněž poukázal na nutnost nejdříve se seznámit s obsahem důkazu v rámci předběžného posouzení. Sama skutečnost, že je důkaz označen jako znalecký posudek a je opatřen znaleckou doložkou bez dalšího neznamená, že je nutno jej vždy provést jako znalecký posudek podle zvláštního režimu, resp. znalce vyslechnout, jak je namítáno u posudku RNDr. Evy Kolářové. Nalézací soud dospěl k závěru, že tento nemá pro projednávanou věc informativní přínos. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. V bodě 66. odůvodnění rozsudku uvedl, že „ materiálně šlo o kompilát negativistických náhledů na odborné vyjádření společnosti SGS Czech Republic, které (náhledy) byly bez patřičné věrohodné a pádné argumentace “, přičemž se na rozdíl od odborného vyjádření společnosti SGS neopíral o žádné laboratorní testy a obsahoval pouze teoretická pojednání o možnostech či nemožnostech zjišťování původu nafty.
Co se týče námitky obviněného P. S. týkající se neprovedení záznamů telekomunikačního provozu – odposlechů je možno uvést, že v rámci hlavního líčení dne 10. 3. 2021 (č. l. 204-210 spisu) byly obviněným a jejich obhájcům předloženy podle §213 odst. 1 tr. ř. listinné důkazy včetně svazků č. 28 až 30 obsahující veškerou dokumentaci vztahující se k nařízeným odposlechům (obviněného se týkal zejména svazek č. 28), a to včetně vyhodnocení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, kdy svazky č. 29 a 30 obsahovaly i CD zvukových stop. Jak všichni obvinění, tak jejich zmocněnci byli shodně dotázáni, zda žádají bližšího přečtení některého z předložených listinných důkazů či přehrání CD, přičemž podle §213 odst. 2 tr. ř. shodně uvedli, že nežádají. Ačkoli obviněný uvádí, že již v rámci prvního hlavního líčení poukazoval na nesrovnalosti stran přepisů odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a žádal přehrání všech záznamů týkajících se jeho osoby, taková žádost není ve spisovém materiálu sp. zn. 3 T 7/2020 obsažena, o žádné takové žádosti není záznam ani v protokolech o hlavním líčení či veřejném zasedání. Obviněný uvedl, že tvrzené přepisy odposlechů neodpovídají vůbec tomu, co je nahráno na jednotlivých CD , aniž by tuto zcela obecně formulovanou proklamaci jakkoli podložil konkrétními argumenty. Nejvyšší soud přesto provedl náhodnou kontrolu shody mezi zvukovými záznamy a jejich přepisy a neznamenal jakékoli odchylky.
Návrhy obviněného P. S. na doplnění dokazování tedy nebyly soudy jakkoli opomenuty.
V projednávané věci se rovněž nejedna ani o případ zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný P. S. uvedenou námitku nepodložil žádnými konkrétními argumenty. Obviněný M. H. v obecné rovině namítá neexistenci relevantních důkazů pro prokázání jeho viny, kdy lze s určitou mírou benevolence vyhodnotit jako námitku zjevného rozporu tvrzení, že nafta zajištěna během prohlídky jeho garáže pocházela prokazatelně ze skladu poškozené společnosti ČEPRO, a. s., tato mu byla dodána spoluobviněným M. M. a obviněný s nelegálně získanou naftou disponoval.
Je třeba mít na paměti, že zjevný rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojeni s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Je současně třeba mít na paměti, že sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Strakonicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Nalézací soud se opřel o odborné vyjádření společnosti SGS Czech Republic, které zkoumalo shodu zajištěných vzorků z garáže obviněného se vzorky ze skladu společnosti ČEPRO, a. s., v areálu v XY, přičemž lze odkázat na jeho shrnutí v bodech 235. až 236. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Rovněž je možno odkázat na shrnutí obsažené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 74. až 75., a to včetně vysvětlujících a srovnávacích tabulek. Orgány činné v trestním řízení zajistily jak vzorky nafty (v případě obviněného M. H. se jednalo o dodatečné odběry vzorků), tak jejich následné odborné zpracování a vyhodnocení. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou obviněného, že vyhovující vzorky nebyly zajištěny a odborně vyhodnoceny. Skutkové zjištění, že obviněný odebíral naftu od obviněného M. M. a jednalo se o naftu odcizenou ze skladu společnosti ČEPRO, a. s., se podávala nejen z provedených odborných postupů shrnutých v předmětném odborném vyjádření a z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, ale i z dalších okolností případu. Na skutek je třeba nahlížet v jeho celistvosti a vzájemných souvislostech. Obviněný v rámci dovolacích námitek předkládá z kontextu vyjmuté jednotlivosti, kdy například namítá, že závěr o jeho vině nelze založit na tom, že se s M. M. přátelil či že mu dovolil parkovat vůz ve své garáži. Takové jednotlivosti vinu obviněného zcela jistě sami o sobě neprokazují, ve svém souhrnu však tvoří články důkazního řetězce, který mapuje vzájemnou provázanost obou participujících. Vedle uvedeného se jednalo i o důležitou skutečnost, jímž bylo zapůjčení vozidla obviněného M. M., který jej opakovaně užil, když vjížděl zaplombovanou bránou do areálu společnosti ČEPRO, a. s., a plně naložen vyjížděl (bod 97. rozsudku odvolacího soudu). Možno dodat, že vozidlo obviněného M. H. Peugeot M49 je malý dodávkový vůz, tzv. van, zatímco vozidlo M. M. je o poznání luxusnější vozidlo Škoda Superb, který se pro převoz nafty zcela očividně nehodil. Pokud obviněný uvádí, že nikdy nebyl zaměstnancem společnosti ČEPRO, a. s., není zjevné, co je touto námitkou sledováno, neboť obviněný je v rámci rozsudku uveden v rámci pracovního zařazení jako „velitel družstva Hasičského záchranného sboru ČR, Krajské ředitelství Středočeského kraje, Územní odbor Příbram“. Je u něho uvedeno jeho zaměstnání, stejně jako u spoluobviněného P. S. či dalších osob, které byly shledány vinnými trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti (P. P., K. S.) a rovněž nebyly zaměstnanci poškozené společnosti. Obviněný má nejspíše na mysli body 70. až 72. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud sumarizoval pro určitou přehlednost námitky všech odvolatelů, kdy jsou užívána slovo „takřka všichni hasiči“, „mnozí obžalovaní“, apod. Pokud je obviněný v rámci odůvodnění rozsudku podřazen do skupiny hasičů , je tak učiněno pro přehlednost a stručnost odůvodnění, přičemž však nedochází k záměně jeho osoby.
Pokud se jedná o námitku nesprávného právního posouzení jednání obviněných jako trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, Nejvyšší soud uvádí, že tuto lze v obecné rovině podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění v tomto směru namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obvinění uvedenou námitku nepodložili žádnou konkrétní právní argumentací, ale toliko rozporují skutkové závěry, k nimž dospěly soudy stran jednání obviněných T. P. (v případě obviněného P. S.) a M. M. (v případě obviněného M. H.), případně dalších osob, které se měli dopustit trestného činu krádeže jakožto zdrojového trestného činu. Vina již pravomocně odsouzeného T. P. a M. M. či dalších osob nicméně není předmětem tohoto řízení.
Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí, ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede , přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou.
Objektem trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota, kterou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Nestačí však, pokud byla tato věc nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za přestupek. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získaná, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu, v tomto případě ropné uhlovodíkové látky (nafta), získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou jinou osobou. V projednávané věci se přitom jedná nejen o osoby ztotožněné, ale osoby již pravomocně odsouzené. Je možno odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde nalézací soud podrobně rozvedl důkazní situaci a z ní se podávající stabilizovaná skutková zjištění, a zejména na body 398. až 399. odůvodnění rozsudku, v rámci nichž nalézací soud stabilizovaná skutková zjištění zastřešil vhodnou právní kvalifikací, přičemž neopomněl ani otázku zavinění, tedy subjektivní stránku. Odvolací soud se s právní kvalifikací jednání obviněných zcela ztotožnil.
Pokud jde o námitku obviněného M. H. , v rámci níž rozporuje časové vymezení trestné činnosti s tím, že v rámci skutkové věty je mu kladeno za vinu, že se skutku dopustil nejméně ode dne 3. 2. 2016, nicméně v rámci odůvodnění je jako nejzazší časový údaj vztahující se k jeho osobě uvedeno 21. 2. 2016, je možno uvést, že odvolací soud na tuto reagoval a vypořádal se s ní v bodě 89. napadeného rozsudku. Odvolací soud uvedl, že by případná úprava „ na identifikaci a identitě skutku nic nezměnila “, resp. „ i kdyby bylo možno dovozovat určitou nepřesnost v časovém vymezení skutku, pak na jeho identitě a identifikaci znemožňující zaměnění tohoto skutku se skutkem jiným taková nepřesnost ničeho nemění “. Je možno souhlasit, že se jedná o drobnou nepřesnost, nelze však přehlédnout, že časové vymezení trestné činnosti je uvedeno termínem „od přesně nezjištěné doby“, čemuž odvolací soud v bodě 89. odůvodnění svého rozsudku věnoval náležitý výklad. V projednávané věci se jedná o trestnou činnost, na níž se podílelo větší množství osob vzájemně spolu spolupracujících, a která se odehrávala po dobu nejméně několika měsíců, přičemž počátek participace jednotlivých osob, na rozdíl od ukončení, nelze zcela spolehlivě stanovit, což není jev v trestním řízení nijak neobvyklý. Právě proto jsou v rámci vymezení skutku užívána slovní spojení jako „v přesně nezjištěné době“, „v blíže neurčené době“, „nejméně však od“, „nejpozději“, apod. Stran námitky obviněného M. H., v rámci níž namítal, že se nemohl na trestné činnosti v uvedené době podílet, neboť byl na dovolené, možno uvést, že uvedenou námitku odvolací soud nijak konkrétněji nevypořádal. V kontextu odvolacích námitek obviněného se však nejedná o natolik závažné opomenutí, aby tím byla založena nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Obviněný byl shledán vinným pro jednání, jehož se měl dopustit „ v přesně nezjištěné době, v období nejméně od 3. 2. 2016 do 18. 4. 2016 “, tedy v rozmezí více než dvou měsíců, přičemž na dovolené po celou takto vymezenou dobu jistě nebyl. Je třeba rovněž uvést, že obviněnému není kladeno za vinu, že by osobně předmětnou naftu odcizil z areálu společnosti ČEPRO, a. s., ale že odcizenou naftu ukryl, na sebe převedl a užíval pro svou potřebu, kdy takové jednání se zcela jistě nemusí časově krýt se spácháním zdrojového trestného činu krádeže.
Stranou pak stojí námitky obviněného P. S. týkající se výše způsobené škody, neboť škoda není znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Stejně tak jakékoli námitky týkající se organizované skupiny.
Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku obviněného M. H. stran porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy ryze v jeho neprospěch, čímž napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ byl uznán vinným pouze na základě absence relevantních důkazů “, a soudy rozhodly o jeho vině pouze na základě asociace, kdy „ důkazní situace byla postavena na principu nepřímých důkazů bez bližší spojitosti “. Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že došlo k výše rozvedenému rozšíření dovolacích důvodů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22).
Nutno uvést, že obvinění uplatnili námitky, které se v drtivé většině shodují s námitkami vznesenými již v předcházejících fázích trestního řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných P. S. a M. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu _______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 449/2022.
2) Vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 447/2022.
3) Vedeno u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 448/2022.
4) Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno (srovnej Šámal, P. a kol, Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162).
Dovolatel však v podaném mimořádném opravném prostředku neuvádí, v čem případně spatřuje nepřípustnost trestního stíhání vedeného proti jeho osobě.
5) Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.
Generální ředitelství cel je orgánem činným v trestním řízení a jako tzv. pověřený celní orgán vede trestní řízení například v řízení o trestných činech spáchaných porušením celních a daňových předpisů či na úseku drogové kriminality [ https://www.celnisprava.cz/ ; §12 odst. 2 písm. d) tr. ř.].
6) Následně bylo jednání hlavních podezřelých kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. a), c) tr. zákoníku, tedy trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně 8 let.
7) Odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl předčasně ukončen dne 6. 5. 2016 (č. l. 6413-6414, 6417 spisu sp. zn. 3 T 137/2018).