ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.719.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 719/2023-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2023 o dovolání, které podal obviněný S. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 6 To 383/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 19 T 4/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 19 T 4/2022, byl obviněný S. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 11. 2022, sp. zn. 6 To 383/2022 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 11. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný nesouhlasil se závěry okresního soudu a krajského soudu stran zjištěných okolností jeho ovlivnění alkoholem při jízdě vozidlem. Krajsky ́ soud nekriticky p řevzal závěry okresního soudu, označil je za správné a blíže se věcí nezabýval. Dále namítl, že znalecký posudek RNDr. Staňkové vycházel v době jeho vypracování toliko z úředních záznamů slyšených svědků Z. S. a A. P., které v té době byly před soudem při neudělení souhlasu s jejich čtením nepoužitelné. Tímto postupem tak byly tyto úřední záznamy „zprocesněny“. Navíc výpovědi slyšených svědků nebyly zcela shodné. Také namítl, že se znalkyně vyjádřila při hlavním líčení k hodnotám hladiny alkoholu u obviněného v době jízdy při zohlednění jeho výpovědi u hlavního líčení ohledně konzumace množství alkoholu po vykonané cestě, ale k doplnění znaleckého posudku nebylo přistoupeno. Takovýto postup však obviněný označil za nedůvodný, když k tomuto znaleckému posudku nebyl vypracován s ohledem na další vývoj ani dodatek, byť jeho vypracování bylo ze strany obhajoby u okresního soudu navrhováno. Tvrzení znalkyně stran hladiny alkoholu v krvi u obviněného by proto mělo mít nižší právní sílu. Tím, že toto tvrzení u hlavního líčení zaznělo, existují v podstatě dvě verze skutkového děje, dvojí hodnoty alkoholu v těle obviněného. Jedna verze je založena na objektivním matematickém propočtu při zohlednění všech okolností, korespondujících s výpovědí svědka P., zatímco druhá verze je založena na subjektivním velice krátkém vnímání dvou osob. Sama znalkyně při hlavním líčení připustila, že dechové zkoušky provedené bezprostředně po požití alkoholických nápojů jsou touto konzumací ovlivněny právě s ohledem na čas po požití. Toto navíc obhajoba doložila i další listinou. Proto tvrzení, že provedené dechové zkoušky jsou ovlivněny alkoholem a současně, že výpočet prove dený znalkyní u hlavního lí čení stran ovlivnění alkoholem, kdy vypočetla hladinu v době řízení od 0,88 do 0,99 promile alkoholu, nemůže obstát. Neodpovídají tomu totiž popsané projevy chování ani výsledky dechových zkoušek. I přes výše uvedené okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zcela bagatelizoval tento výpočet znalkyně. O to problematičtější se celá záležitost jeví ve světle faktu, kdy i sama znalkyně při své výpovědi připustila, že hodnoty mohly být takto dosaženy kombinací zbytkového alkoholu v krvi a alkoholu požitého po vykonané jízdě, leč toto při svém posudku nezohledňovala. Závěry ze znaleckého posudku proto nemohou obstát. Obviněný k tomu zdůraznil, že daní svědci obviněného neznali, viděli jej několik málo minut a jejich subjektivní vnímání mohlo být ovlivněno celou řadou okolností. Zvláště když ne ze všech jimi tvrzených projevů lze učinit závěr, že měl být obviněný ovlivněn alkoholem v soudem dovozované míře 2,0 – 3,0 g/kg alkoholu v krvi. Obviněný mohl mít hladinu alkoholu nižší, než jaká je uváděná v rozhodnutích. Domnívá se proto, že jeho věc nebyla správně právně posouzena a ve věci existují rozpory, které nebyly odstraněny. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že krajský soud označil výpověď svědka P. za nevěrohodnou. Okresní soud se k hodnocení výpovědi tohoto svědka v podstatě nevyjádřil a teprve až krajsky ́ soud okrajov ě uvedl, že tuto považuje za nevěrohodnou, neodpovídající zjištěnému průběhu skutkového děje, přičemž z ní má být patrná jeho zřejmá snaha o pomoc obviněnému. Obviněnému není zřejmé, v čem výpověď tohoto svědka neodpovídá zjištěnému průběhu skutkového děje. Svědek měl být s obviněným až po jeho příjezdu z čerpací stanice domů, viděl jej pít a popsal pak i následný děj. Navíc predikovat a kalkulovat údajnou snahu tohoto svědka o vyvinění obviněného je s ohledem na fakt, že jeho svědecká výpověď je během celého řízení konstantní, nemístné. Podle obviněného jsou ve věci pochybnosti stran jeho údajné viny ve vztahu k přečinu, které ani krajsky ́ soud nereflektoval a lakonicky pouze převzal závěry okresního soudu. Také jsou ve spise rozpory v tvrzeních, přičemž není možné aby na takovýchto podkladech došly oba soudy ke stejnému závěru. Obviněný má však za to, že i na základě provedeného dokazování lze dojít k jinému právnímu závěru než došly oba soudy, tedy že nebyl spáchán trestný čin, ale maximálně přestupek.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že z podnětu dovolání zruší usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.11.2022, sp. zn. 6 To 383/2022 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 16.6.2022, sp. zn. 19 T 4/2022 a tuto trestní věc přikáže k dalšímu projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Novém Jičíně.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve uvedl, že nastíněné výtky nejsou opodstatněné. Obviněnému v jeho dovolání jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Státní zástupce dále shrnul, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. Shrnul, kdy je dán zjevný rozpor a dodal, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Podle státního zástupce z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy pracují mj. s výpověďmi svědků S., P. či N. jako s usvědčujícími důkazy. Současně také není chybou, pokud za usvědčující důkazy soudy označily též znalecký posudek a výpověď znalkyně RNDr. Staňkové, výsledky měření přístroje značky Dräger, protokol o lékařském vyšetření či zprávy z toxikologického vyšetření. Platí totiž, že citované důkazy nestojí osamoceně a nejsou izolované; naopak korespondují navzájem, současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to i co do trestněprávně významného ovlivnění alkoholem v době řízení motorového vozidla. Současně bezpečně vyvracejí verzi obviněného, že v době řízení motorového vozidla nebyl alkoholem ovlivněn tak, že by byla vyloučena jeho způsobilost k jízdě. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je dle státního zástupce zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž mají v provedených důkazech podklad a ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na námitky obhajoby a vypořádaly se s nimi. K tomu státní zástupce nad rámec odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí doplnil, že vytýká-li obviněný užití úředních záznamů ze strany znalkyně, jedná se o výtku bezpředmětnou. Znalec se totiž při zpracování znaleckého posudku může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 676/2017). Současně není pochybení, že nebyl vypracován dodatek znaleckého posudku jen proto, že znalkyně v hlavním líčení sdělila i některé nové informace, neobsažené v původním znaleckém posudku. Trestní řád totiž výslovně počítá s možností výslechu znalce, kdy v jeho rámci mohou zaznít skutečnosti v písemně vyhotoveném posudku nezachycené. Současně ze zákona nevyplývá, že by uvedení nových či upřesňujících informací sdělených v hlavním líčení mělo nutně vést k vyhotovení dodatku znaleckého posudku. Nové či upřesňující skutečnosti jsou totiž zachyceny v protokolu o hlavním líčení. Dále popsal, kdy je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a dodal, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný. Pokud tedy směřuje dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu podaného dovolání je nicméně patrné, že obviněný prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud vznášel výhrady ke správnosti právní kvalifikace, činil tak na základě svého vlastního hodnocení důkazů a své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů.
Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný S. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Novém Jičíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný v rámci svého dovolání primárně nesouhlasil s tím, jak byly hodnoceny důkazy. Zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění je však možný pouze v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v řešené kauze tedy v prvé řadě na základě konstatování „zjevného rozporu“. O takový případ zjevného rozporu se v posuzované věci nejedná. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
V daném případě nebylo chybou, pokud soudy pracovaly mj. s výpověďmi svědků S., P. či N. jako s usvědčujícími důkazy. Současně také Nejvyšší soud neshledal chybným, pokud za usvědčující důkazy soudy označily též znalecký posudek a výpověď znalkyně RNDr. Staňkové, výsledky měření přístroje značky Dräger, protokol o lékařském vyšetření či zprávy z toxikologického vyšetření. Tyto důkazy totiž nestojí osamoceně a nejsou izolované. Naopak navzájem korespondují, odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností, a to i co do trestněprávně významného ovlivnění alkoholem v době řízení motorového vozidla. Současně vyvracejí tvrzení obviněného, že v době řízení motorového vozidla nebyl alkoholem ovlivněn tak, že by byla vyloučena jeho způsobilost k jízdě (viz str. 2 a násl. usnesení krajského soudu či str. 7 a násl. rozsudku okresního soudu). Při porovnání obsahu usvědčujících důkazů s učiněnými skutkovými zjištěními je zřejmé, že mezi nimi neexistuje zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech podklad a ve věci činné soudy dostatečně reagovaly na námitky obhajoby a vypořádaly se s nimi.
Nejvyšší soud v těchto souvislostech podotýká, že velmi zřídka se lze setkat s takovou důkazní situací, jako v tomto případě, kdy naprosto nezpochybnitelně náhodní svědci u benzinové pumpy byli natolik zděšeni jasně se projevující opilostí obviněného, že téměř nemohli uvěřit, že jde o řidiče. Dokonce se jeden ze svědků pokusil zabránit mu v řízení vozidla, avšak marně, což vedlo další svědkyni k přivolání policie. Jejich nevšední občanská aktivita významně přispěla k objasnění věci, přičemž popis chování obviněného zcela odpovídá objektivním zjištěním o jeho ovlivnění alkoholem a spolu s dalšími důkazy vyvrací obhajobu obviněného o požití značného množství alkoholu v krátkém časovém rozmezí po jízdě.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání je však patrné, že obviněný nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky, a na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu tak v podstatě ani nevytvořil dostatečný procesní rámec k přezkumu právního posouzení.
K tomu lze dodat, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný. Pokud tedy směřuje dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání obviněného je nicméně patrné, že prakticky nenamítl, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud obviněný vznášel výhrady ke správnosti právní kvalifikace, činil tak na základě svého vlastního hodnocení důkazů a své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů. K námitkám tohoto typu však v dovolacím řízení nelze zásadně přihlížet.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. 8. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu