ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.750.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 750/2023-710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 12 To 4/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 39/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 38 T 39/2021 byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem pomluvy dle §184 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §184 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená S. B. odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 12 To 4/2023 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 4. 2023 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a h) trestního řádu. Obviněný v úvodu svého dovolání setrval na svém tvrzení, že jednání, za které byl pravomocně odsouzen, není přečinem, resp. jej nelze subsumovat pod §184 odst. 1 trestního zákoníku. Dále vyjádřil přesvědčení, že byla porušena ustanovení o přítomnosti jeho osoby při hlavním líčení. V době jeho konání byl obviněný těžce nemocný, prodělal nákazu covid-19, v důsledku čehož byl hospitalizován v nemocnici. Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, bylo mu tím upřeno právo závěrečné řeči a posledního slova, kdy se mohl k celé věci vyjádřit. Za situace, kdy bylo žádáno odročení hlavního líčení, které bylo podloženo špatným zdravotním stavem obviněného, nebránilo nic tomu, aby soud nařídil hlavní líčení na jiny ́ den. Obvin ěný dále namítl, že v posuzovaném případě absentuje naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Neměl totiž v úmyslu dotyčnou poškodit, pouze chtěl upozornit příslušné úřady na pochybení poškozené při péči o její babičku. Ta z pozice lékařky zvolila nesprávné postupy, které vedly ke zhoršení zdravotního stavu babičky, což vyústilo v její úmrtí. Veškeré informace o poškozené obviněný sděloval toliko v záměru předejít jejím dalším pochybením, které by vedly k úmrtí dalších osob z řad pacientů poškozené. Ta dle jeho názoru nemá dostatek odborných znalostí, na základě čehož má obviněný pochybnosti i o řádném absolvování jejího vzdělání. Taktéž má za to, že nalézací soudy nesprávně hodnotily výslechy svědků, neboť byl dán větší důraz na svědky obžaloby než na svědectví svědků ze strany obhajoby. Právě svědkyně J. byla přímým svědkem spolu s obviněným toho, kdy poškozená jednala nehumánně se svojí babičkou a volila postupy, které vážně ohrožovaly její život. Za situace, kdy mezi jednotlivými výslechy svědků panovaly rozpory, bylo zapotřebí, aby soud provedl výslechy všech navržených svědků a nepostačovalo přečtení výslechů z přípravného řízení. Obviněný dále nesouhlasil s bodem 9 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, neboť není blíže objasněno, jak mohl obviněný ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, když de facto o svých pochybách o vzdělání a postupu poškozené informoval toliko odborné orgány a tyto informace nikde nešířil. Obviněný využíval svého práva na svobodu slova. Co se týká zpochybňování vysokoškolského vzdělání poškozené, tak s ohledem na absenci písemných prací při ukončení lékařského vzdělání, nelze jednoznačně ověřit, zda závěrečné zkoušky proběhly v souladu se zákonem, proto obviněny ́ vznesl pochy bnosti o jejím vzdělání. Také vyjádřil nesouhlas s vypořádáním se se svědectvím svědkyně J., jejíž výpověď byla odmítnuta s tím, že nebyla přítomna nepřetržitě. Naopak svědkyně J. strávila s babičkou poškozené spoustu času a jasně zpozorovala zhoršení zdravotního stavu v době, kdy o ni měla pečovat poškozená. Provedeným dokazováním tak nebyl zjištěn skutkový stav věci, jenž by naplnil skutkovou stránku objektivní, ale ani stránku subjektivní v podobě úmyslného zavinění. Následně obviněný popsal právní teorii a k tomu odkázal na judikaturu.
Obviněný proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ zrušil a věc vrátil soudu prvé instance k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Státní zástupce pak ve vztahu k výhradám řazeným pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu poukázal na usnesení krajského soudu, kde tento soud s odkazem na související postup okresního soudu konstatoval, že byly splněny veškeré zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. S tím se státní zástupce plně ztotožnil. Vyjádřil nesouhlas s tvrzením obviněného, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Předmětné hlavní líčení se sice konalo v nepřítomnosti obviněného, avšak veškeré zákonné podmínky k tomu byly splněny, a to včetně předchozího doručení obžaloby či předvolání k hlavnímu líčení nebo předchozího výslechu obviněného. Současně byla omluva obviněného vyhodnocena jako nedůvodná. K další skupině námitek státní zástupce uvedl, že primárně mířily do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nikoliv proti hmotněprávnímu posouzení. Současně tyto výtky v konečném důsledku směřovaly k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého postupoval v dobré víře, když jen upozorňoval na závady v postupech poškozené a chtěl před jejími chybami ochránit i další potenciálně ohrožené lidi. Z hlediska těchto námitek brojících primárně vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním, a teprve sekundárně naznačujících vady právní kvalifikace, státní zástupce odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu a odůvodnění rozsudku okresního soudu, kde se soudy těmito otázkami zabývaly v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jednání obviněného a dospěly k závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky deliktu. Obviněný totiž jiným vědomě sděloval údaje odporující realitě, které byly s to závažným způsobem ohrozit reputaci a postavení poškozené. Soudy zároveň dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného. Dále státní zástupce uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v §125 odst. 1 trestního řádu, resp. §134 odst. 2 trestního řádu, a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Podle něj soudy správně označily obhajobu obviněného za účelovou a nelogickou. Rozhodná skutková zjištění vykazují minimálně nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Pokud obviněný úmysl v dovolání popíral, činil tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději. V podstatě totéž platí o objektivní stránce posuzovaného přečinu, která byla rovněž dle soudy učiněných skutkových zjištění naplněna.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu). Nejvyšší soud rovněž považuje za důležité uvést, že obviněný ve svém dovolání v podstatě pouze opakoval skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Obviněný k namítanému dovolacímu důvodu uvedl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení. V době jeho konání byl nemocný, prodělal nákazu covid-19, přičemž byl hospitalizován v nemocnici. Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, bylo mu tím upřeno právo závěrečné řeči a posledního slova.
Nejvyšší soud k této námitce odkazuje zejména na str. 6 usnesení Krajského soudu v Praze, kde tento soud s odkazem na související postup Okresního soudu Praha-východ konstatoval, že byly splněny veškeré zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. S tímto se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
Lze tudíž vyjádřit nesouhlas s tvrzením obviněného, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu byl naplněn. Nejvyšší soud konstatuje, že předmětné hlavní líčení se sice konalo v nepřítomnosti obviněného, avšak veškeré zákonné podmínky k tomu byly splněny, a to včetně předchozího doručení obžaloby či předvolání k hlavnímu líčení nebo předchozího výslechu obviněného. Současně omluva obviněného byla správně vyhodnocena jako nedůvodná. Do doby konání hlavního líčení nevyplynuly konkrétní skutečnosti, které by obviněnému objektivně bránily v účasti na tomto jednání soudu. Sama o sobě existence zdravotních problémů, byť i relativně závažných, ještě neznamená objektivní překážku účasti na hlavním líčení. K požadavku na řádnou omluvu a výskyt objektivních překážek lze blíže odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 442/2003 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 648/05. S ohledem na uvedené je možné konstatovat, že Okresní soud Praha-východ nikterak nepochybil, když nevyhověl žádosti obviněného o odročení hlavního líčení a jednal v jeho nepřítomnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-východ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
K dovolací argumentaci obviněného vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je třeba uvést, že primárně obviněný mířil svými námitkami do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nikoliv proti hmotněprávnímu posouzení. Odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je proto nepřiléhavý. Z jeho dovolání je totiž zřejmé, že výtky v konečném důsledku směrovaly k prosazení skutkového závěru obviněného, dle kterého on sám měl postupovat v dobré víře, když pouze upozorňoval na závady v postupech poškozené a zároveň chtěl před jejími údajnými chybami ochránit i další potenciálně ohrožené lidi, přičemž mu nemělo jít o vědomé šíření nepravd nebo o vědomou denunciaci poškozené.
Těmito námitkami brojil primárně vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním, a teprve sekundárně naznačoval vady právní kvalifikace. K tomu lze odkázat především na str. 2 a násl. usnesení Krajského soudu v Praze či na str. 9 a násl. rozsudku Okresního soudu Praha-východ, kde se soudy těmito otázkami zabývaly v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jednání obviněného. Dospěly přitom ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, a to včetně subjektivní stránky deliktu, neboť jiným vědomě sděloval údaje odporující realitě, kteréžto údaje byly s to závažným způsobem ohrozit reputaci a postavení poškozené. Soudy zároveň dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, podle které neměl zlé úmysly, ale vedla ho dobrá víra. Zcela správně soudy označily obhajobu za účelovou a nelogickou. Rozhodná skutková zjištění vykazují minimálně nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Lze proto konstatovat, že byla naplněna subjektivní stránka přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku. Pokud v dovolání obviněný svůj úmysl popíral, činil tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, což je ale v rámci dovolacího řízení v zásadě bezpředmětné, neboť je třeba při absenci zjevných rozporů vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy, nikoliv ze skutkových zjištění, jak si je představuje obviněný.
Nejvyšší soud pouze poznamenává, že jde o takřka učebnicový příklad naplnění skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný totiž bez jakéhokoliv reálného podkladu zaslal většímu počtu vážených institucí, ke kterým měla poškozená profesní či osobní vazbu, hrubě denunciační informace, zpochybňující její profesní a osobní integritu, což mělo za následek nutnost objasňujících osobních vyjádření poškozené, jistě velmi zatěžujících její psychiku. Obsah zjištěných pomlouvačných informací měl nepochybně potenciál profesně i lidsky poškozenou těžce poškodit.
Popsané závěry pak lze vztáhnout k i námitce, že nebyla naplněna objektivní stránka posuzovaného přečinu. Obviněný opět její absenci dovozoval na základě jím preferovaných skutkových zjištění, které však neodpovídaly skutkovým zjištěním učiněným obecnými soudy. Z odůvodnění jejich rozhodnutí přitom vyplývá naprosto správně a řádně odůvodněn závěr, že objektivní stránka přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku byla jednáním obviněného naplněna. A nemůže na tomto faktu nic změnit ani námitka, že nalézací soudy nesprávně hodnotily výslechy svědků, neboť měl být dán větší důraz na svědky obžaloby než na svědectví svědků ze strany obhajoby, nebo že se soudy nesprávně vypořádaly se svědectvím svědkyně J. Nejvyšší soud v tomto ohledu neshledal žádné pochybení obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu