ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.769.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 769/2023-3978
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023 sp. zn. 6 To 43/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 47 T 2/2021 , byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. Ch. a J. N. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 6 To 43/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) a f) trestního řádu z podnětu obviněného napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a odsoudil jej podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Obviněnému dále podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy na pět let. Odvolací soud současně rozhodl o odvoláních zbývajících obviněných. Podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) trestního řádu. V úvodu dovolání odkázal obviněný na své předchozí odvolání a tam uvedenou argumentaci. Následně namítl, že je kriminalizován za jednání jiných, zejména obchodní společnosti Mozanto s. r. o., které ale nemohl nijak ovlivnit. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se trestnou činností nijak neobohatil, je pro něj záhadou, jak mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Za opomenutý důkaz považuje výslech svědkyně Anny Stiborové, který navrhoval, jelikož mohl přispět k objasnění věci, ale odvolací soud návrh zamítl jako nadbytečný. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný uvedl, že závěry napadeného rozhodnutí jsou neúplné, založené pouze na hypotetických a důkazně nepodložených domněnkách. Extrémní rozpor v provedeném dokazování spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí konstatuje závěr, ale už logicky nepodává, jak k danému závěru došlo. Namítl, že neměl nikdy v úmyslu, kohokoliv, jakkoliv poškodit, natož pak napomoci k obohacení společnosti Mozanto s. r. o. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka daného trestného činu. Vždy jednal plně v souladu s civilněprávními předpisy, nedopustil se jednání, které je mu kladeno za vinu a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Podnikatelské aktivity a neúspěšný podnikatelský projekt je v dané věci navzdory §12 odst. 2 trestního zákoníku zcela nepřípustně a nelogicky kriminalizován, avšak faktičtí pachatelé údajného podvodného jednání zůstávají nepotrestáni a obohaceni. Ve vztahu k §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu pak uvedl, že výměru podmíněného trestu odnětí svobody, ve spojení s trestem zákazu činnosti, považuje za zcela nepřiměřenou, až šokující. Obviněný se domnívá, že trest mu nebyl ukládán v souladu s §38 trestního zákoníku a §39 trestního zákoníku.
4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2023, č. j. 6 To 43/2022-3786, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že soubor námitek, jimiž se obviněný snažil zpochybnit náhled na okolnosti podvodné aktivity vůči poškozeným osobám a obohacení Mozanto s. r. o. nabývají podobu běžné a opakující se polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Zjevný rozpor nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením. Ve věci nejde ani o opomenuté důkazy, jelikož odvolací soud návrhy obhajoby posuzoval a zamítl je pro omezený důkazní potenciál. Námitky obviněného spočívající v absenci úmyslné formy zavinění postavil obviněný na přehodnocení rozsahu skutkových zjištění, tedy nikoliv na námitkách proti vadám hmotněprávního posouzení. K výhradě ohledně nepoužití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 s tím, že v posuzovaném případě se nejednalo o hraniční případ trestní odpovědnosti, neboť obviněný jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Pokud jde o námitky obviněného proti uloženému trestu odnětí svobody, státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, navíc podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let, tedy v přípustném rozmezí trestní sazby ve smyslu §209 odst. 4 trestního zákoníku, který může dosahovat výměry až osmi let. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 trestního zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu. Podle názoru státního zástupce se soud výrokem o trestu rozhodně nedostal do extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
6. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) h) a i) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad, pouze okrajově doplnil a zopakoval některé důkazy, konkrétně u dovolatele ohledně otázky obohacení. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Stejné výhrady uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Soudy srozumitelně vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, že se jednalo o nevydařený investiční záměr a že sám byl podveden společností Mozanto s. r. o. Soudy na základě provedených důkazů odůvodněně dospěly k závěru, že obviněným šlo od počátku pouze o vylákání finančních prostředků od poškozených pod nepravdivou záminkou zhodnocení jejich finančních prostředků prostřednictvím dluhopisů. Ty v tomto případě byly pouze bezcennými papíry maximálně prokazujícími poskytnutí finančních prostředků poškozenými obviněným, neboť dluhopisy neměly žádné krytí aktuální ani budoucí. Obvinění použili fiktivní emisní podmínky, vymysleli si fiktivní investiční záměry a vybrali od poškozených peníze, které od začátku neměli v plánu investovat deklarovaným způsobem ani vrátit. Ačkoli se toho obvinění od počátku trestního stíhání dovolávají, nejednalo se o řádné dluhopisy, kterým je ve skutečnosti cenný papír zavazující emitenta vyplatit jeho majiteli peněžní obnos uvedený v dokladu včetně příslušného úroku, a to ve vyznačeném termínu. Fakticky neexistoval žádný projekt, kterým by obvinění generovali prostředky k vrácení jistiny a úroků od poškozených, a obvinění neměli finanční prostředky v takovém rozsahu ani nevyvíjeli žádnou činnost, která by majetek (zisk) generovala tak, aby peníze poškozeným mohli vrátit. Vyloučena byla také obhajoba obviněného, že sám byl uveden v omyl, když nebyly splněny sliby dané mu dalšími spoluobviněnými ohledně získání investorů. Právě skutečnost, že obviněný nemohl ovlivnit to, zda celá částka bude od investorů získána (jiný legální zdroj pro získání financí pro Mozanto s. r. o. nikdo z obviněných neměl), tj. spoléhal na nejistou skutečnost, která však byla zásadní pro realizaci projektu a úspěšné zhodnocení peněz poškozených, což poškozeným z logických důvodů zamlčel, dovoluje učinit závěr o jeho vědomosti, že k naplnění projektu díky nezískání celého obnosu peněz od poškozených nemusí dojít, a srozumění s tím, neboť neučinil nic, čím by tomu zamezil.
13. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by neprovedení výslechu Anny Stiborové mělo charakter opomenutého důkazu. S tímto důkazním návrhem obhajoby se totiž soudy vypořádaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 To 725/2017 či nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) a v návaznosti na důkazní situaci logicky vysvětlily, proč takto navržený důkaz považují za nadbytečný. Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Podstatě označeného dovolacího důvodu proto neodpovídají výhrady obviněného směřující sice proti naplnění subjektivní stránky trestného činu, ovšem opřené výlučně o verzi skutkového děje prosazovanou obviněným, která je diametrálně odlišná od závěrů, ke kterým dospěly v napadených rozhodnutích soudy. Takové námitky tudíž nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku v podobě zjištěné soudy, nýbrž se jimi obviněný snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů.
16. Opodstatněnou není námitka obviněného poukazující na porušení zásady subsidiarity trestní represe. K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
17. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 trestního řádu).
18. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Způsob provedení činu a jeho určitá sofistikovanost, úmyslná forma zavinění, výše způsobené škody i citelnost zásahu do práv poškozených vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Mimotrestní způsob řešení by v případě obviněného neskýtal dostatečnou ochranu před jeho škodlivým jednáním jak samotným poškozeným, tak zejména zájmům společnosti jako celku.
19. Obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu . Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). V řízení o dovolání není zásadně možné přezkoumávat ani dodržení §38 trestního zákoníku. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy vybočení ze zákonných mezí této diskrece trestního soudu při ukládání sankcí, představující porušení základních práv a svobod obviněného. Zásah Nejvyššího soudu z důvodu nedodržení citovaných ustanovení trestního zákoníku upravujících obecné zásady pro ukládání trestů (trestních sankcí) je tak možný za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 353/2017, či ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře tří let, tedy ve spodní polovině trestní sazby, nadto podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let. Trest zákazu činnosti mu byl uložen s ohledem na to, že se trestné činnosti dopustil jako statutární zástupce obchodní společnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud uložení konkrétního trestu obviněnému podrobně odůvodnil okolnostmi a úvahami odpovídajícími obecným zásadám pro ukládání trestu.
20. K odkazu obviněného na argumentaci užitou v jeho odvolání je třeba pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f trestního řádu tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010).
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu