ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.861.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 861/2023-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání, které podala obviněná J. M. , stíhaná jako uprchlá podle §302 trestního řádu , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 7 To 118/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 209/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 1 T 209/2022, byla obviněná J. M. uznána vinnou ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 7 To 118/2023 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 3 trestního zákoníku současně obviněné uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil řádně hradila běžné výživné a uhradila dlužné výživné. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná prostřednictvím obhájkyně dovoláním , v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) trestního řádu. Obhájkyně namítla, že ve věci nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 trestního řádu, jelikož nebyl zjištěn motiv nedostupnosti obviněné. Pouhá skutečnost, že se obviněná nezdržuje na adrese, kterou označila jako kontaktní, bez dalšího nezakládá podmínky pro řízení proti uprchlému. V řízení navíc bylo zjištěno, že obviněná žije „mimo systém“, tedy nezávisle na tomto a dalších trestních řízeních je již dlouhodobě bez domova a sociálního zázemí, není v kontaktu se státními úřady ani nepobírá žádné sociální dávky. Obviněná dále namítla, že nemohla spáchat daný trestný čin, jelikož jednala zcela bez zavinění, protože v plnění vyživovací povinnosti jí bránily objektivní překážky. Obviněná byla poslední roky prakticky bez příjmů. Při zatížení jedenácti exekucemi objektivně vyživovací povinnost plnit nemohla. Soudy rezignovaly na samostatné posouzení majetkových a výdělkových poměrů obviněné a ztotožnily se pouze se závěry opatrovnického soudu. Soudy rovněž neprovedly obhajobou navrhované důkazy. K uloženému trestu obhájkyně namítla, že je zcela nepřiměřený a bez řádného odůvodnění. Vzhledem k majetkovým a sociálním poměrům obviněné je podmínka osvědčení nesplnitelná. Soudy de facto odsoudily obviněnou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což je v rozporu s §55 odst. 2 trestního zákoníku. Při ukládání trestu navíc došlo k porušení zákazu reformationis in peius , neboť odvolacím soudem uložený trest je méně příznivý než trest uložený nalézacím soudem.
4. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud na základě §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 1 T 209/2022, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 7 To 118/2023, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
5. Opis dovolání obviněné byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitka nesplnění podmínky trestního stíhání v postavení uprchlého odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, ani tak jí ale nelze přisvědčit. Orgánům činným v trestním řízení se obviněnou ani přes značnou snahu nepodařilo vypátrat. Obviněná se pro orgány trestního řízení stala nedosažitelnou i s vědomím skutečnosti, že je podezřelá ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, neboť dne 20. 7. 2020 byla vyslechnuta na úřední záznam o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu, kde pro účely doručování uvedla adresu, u níž však bylo zjištěno, že již k 1. 6. 2020 zde obviněná pobyt ukončila. Při telefonickém kontaktu dne 10. 8. 2021 uvedla, že se zdržuje na adrese trvalého bydliště, avšak ani na tuto adresu se jí nepodařilo doručit. V posuzované trestní věci byly podle státní zástupkyně splněny veškeré náležitosti pro konání řízení proti uprchlému. K námitkám ohledně subjektivní stránky trestného činu státní zástupkyně uvedla, že závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu soud konstatoval s ohledem na skutečnost, že obviněná rezignovala na svou povinnost přispívat na výživu svých dětí, ač jí tato povinnost byla známa. Orgány činné v trestním řízení prokazatelně zjistily, že se obviněná cíleně trestnímu stíhání vyhýbá, nepracuje, dohledatelným majetkem nedisponuje, nebyla ošetřena ve zdravotnickém zařízení, ale především že o své děti nejeví sebemenší zájem. Přihlédly rovněž k tomu, že uvedený postoj obviněné k plnění vyživovací povinnosti není nijak nový, resp. jde o konzistentní přístup obviněné k plnění zákonné vyživovací povinnosti na své děti. Ze žádného pořízeného důkazu nevyplývá, že by obviněné v hrazení výživného bránily jiné, případně objektivní okolnosti. Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že jde pouze o laxní přístup obviněné k plnění výživného. Podle státní zástupkyně v rámci ukládání trestu nedošlo k porušení zákazu reformace in peius ve smyslu §259 odst. 4 trestního řádu. Nepodmíněný trest odnětí svobody je totiž vždy přísnější než trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, byť byl uložen v delší výměře. K námitce obhájkyně, že ani v budoucnu nebude obviněná schopna hradit běžné výživné a splácet dlužné výživné, státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1969, sp. zn. Pls 8/66, s tím, že k nejistým budoucím okolnostem, které mohou, ale nemusí, modifikovat trest po jeho pravomocném uložení, není možno z hlediska tzv. zákazu reformace in peius přihlížet.
6. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Obviněná J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
13. Obhájkyně obviněné v dovolání jednoznačně neuvedla, kterou část dovolací argumentace vztahuje k tomu kterému uplatněnému důvodu dovolání. Pokud jde o výhradu, že trestní stíhání proti obviněné bylo od počátku vedeno jako řízení proti uprchlému podle §302 trestního řádu, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky, nelze ji podřadit pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů, ale mohla by být podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; takovým postupem soudu by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Trestní řád v §302 a následujících nicméně umožňuje vést výjimečně řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu, protože se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. S obhájkyní obviněné lze v obecné rovině souhlasit, že samotná skutečnost, že obviněná není pro orgány činné v trestním řízení dosažitelná, bez dalšího neznamená, že jsou splněny podmínky §302 trestního řádu. Z tohoto hlediska je třeba se mimo jiné zabývat otázkou, zda motivem obviněné je snaha skrývat se před orgány činnými v trestním řízení, aby se vyhnula trestnímu stíhání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 462/2017). V projednávané věci ovšem orgány činné v trestním řízení takto postupovaly, přičemž závěr o tom, že se obviněná trestnímu řízení vyhýbá, dovodily ze skutečnosti, že obviněná věděla o trestním řízení vedeném o jejím neplnění vyživovací povinnosti ke dvěma jejím dětem, přičemž při podání vysvětlení v této trestní věci a následně také při telefonickém hovoru záměrně policejnímu orgánu opakovaně uvedla nesprávnou kontaktní adresu, aby se tak trestnímu stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy vyhnula. Orgány činné v trestním řízení posléze vyčerpaly všechny možnosti, jak přítomnost obviněné pro trestní stíhání zajistit, leč neúspěšně. Z uvedených důvodů lze mít zákonné podmínky §302 trestního řádu pro konání řízení proti uprchlému za splněné.
14. Přisvědčit nelze ani námitce, podle které obviněná nejednala zaviněně, jelikož jí v plnění vyživovací povinnosti bránily objektivní překážky. Přestože obhájkyně uvedenou námitku formulovala jako výhradu proti právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti pouze nesouhlasila s rozhodnými skutkovými závěry učiněnými v této otázce soudy. Skutečnosti odpovídající vědomostní a volní složce zavinění totiž soudy bez důvodných pochybností dovodily na základě provedení ve věci dostupných důkazů. Jelikož z pochopitelných důvodů neměly k dispozici výpověď samotné obviněné, opřely se zejména o výpověď bývalého manžela a otce jejích dětí, rozhodnutí opatrovnického soudu, zprávy orgánů sociálního zabezpečení, zprávy úřadu práce, výpisy z katastru nemovitostí či výpisy z centrální evidence exekucí. Tyto důkazy vytvořily dostatečný podklad pro závěr o majetkových a výdělkových poměrech obviněné, jakož i o skutečnosti, že neexistují žádné objektivní okolnosti, které by jí v plnění vyživovací povinnosti bránily. Neplnění vyživovací povinnosti je výsledkem pouze jejích laxního přístupu a rezignace na své povinnosti vůči vlastním dětem. Přehlédnout nelze ani zjištění, že jde o konzistentní přístup obviněné k plnění zákonné vyživovací povinnosti na své děti, jak vyplynulo z jejích předchozích odsouzení. Charakter opomenutých důkazů nemají soudy zamítnuté důkazní návrhy obhajoby. Se všemi se totiž soudy vypořádaly v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 To 725/2017 či nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) a v návaznosti na důkazní situaci logicky vysvětlily, proč navržené důkazy považují za nadbytečné. Důkazní situace v posuzované trestní věci v kontextu se skutečností, že řízení bylo vedeno proti obviněné v režimu řízení proti uprchlému, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že se obviněná dopustila úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku.
15. Pokud jde o výhrady proti uloženému trestu, je třeba zdůraznit, že pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu ani žádným jiným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). V řízení o dovolání není zásadně možné přezkoumávat dodržení §38, §39, §41 a §42 trestního zákoníku. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy vybočení ze zákonných mezí této diskrece trestního soudu při ukládání sankcí, představující porušení základních práv a svobod obviněného. Zásah Nejvyššího soudu z důvodu nedodržení citovaných ustanovení trestního zákoníku upravujících obecné zásady pro ukládání trestů (trestních sankcí) je možný pouze za situace obdobné té, v níž by nápravu zjednal Ústavní soud (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 353/2017, či ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Poněkud nejasná je výhrada obhájkyně poukazující na nedodržení omezení ohledně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku, plynoucího z §55 odst. 2 věty druhé trestního zákoníku, když z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že právě z tohoto důvodu zrušil odsuzující rozsudek nalézacího soudu ve výroku o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nově obviněné uložil trest podmíněný. K námitce obhájkyně ohledně porušení zákazu reformationis in peius lze přiměřeně odkázat na státní zástupkyní citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1969 sp. zn. Pls 8/66, podle jehož závěrů nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy přísnější než trest nápravného opatření. Přísnější je rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody než trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, třebas byl uložen v delší výměře. Porušení uvedeného zákazu není ani uložení delšího trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu místo kratšího nepodmíněného trestu odnětí svobody. K nejistým budoucím okolnostem, které mohou, ale nemusí, modifikovat trest po jeho pravomocném uložení, není možno z hlediska zákazu reformationis in peius přihlížet.
16. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu