ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.877.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 877/2023-352
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 55 To 147/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 120/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 3 T 120/2022, byl obviněný M. F. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §82 odst. 3 trestního zákoníku byla obviněnému stanovena povinnost podle svých sil nahradit vzniklou škodu ve zkušební době podmíněného odsouzení. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 63 888 Kč.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 55 To 147/2023 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 6. 2023 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Obviněný k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že některá skutková zjištění jsou nesprávná a jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména skutková zjištění stran výslechu obviněného a jím předložených důkazů osvědčujících napadení jeho osoby a vyvracejících verzi R. S. Namítl, že v dané věci nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Odvolací soud odmítl zopakovat navržené důkazy ze spisu v rámci odvolacího řízení, kterými chtěl obviněný upozornit na nesprávnou interpretaci důkazů. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný uvedl, že nalézací soud jeho jednání nesprávně vyhodnotil jako jednání trestné, ačkoliv šlo o jednání v nutné obraně, neboť on sám konflikt nezapříčinil a nenapadl R. S. Použitá nutná obrana podle něj nebyla zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Způsobený následek ve vztahu k R. S. nebyl ani v hrubém nepoměru vůči možnému následku, který obviněnému hrozil. Hrozil mu totiž úder do hlavy železným předmětem, jeho pád na železný materiál či těžké poškození hlavy. Dále namítl, že nalézací soud nesprávně interpretoval obviněným doloženou lékařskou zprávu o jeho léčení ledvin a zavedení trubičky do těla, která mu v podstatě znemožňovala dopustiti se vytýkaného jednání. Dále se obviněný vyjádřil, že je souzen za konkrétní následek, aniž bylo s určitostí zjištěno, že jej způsobil právě on. Podle znaleckého posudku mohlo dojít ke zranění obviněného špatným došlápnutím. K tomuto mohlo dojít kdykoliv a kdekoliv a není prokázána jasná příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zdravotním následkem poškozeného. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný vztáhl k jeho oběma alternativám. Konstatoval, že se vytýkaného jednání nedopustil. Soud i v rámci zásady ultima ratio neměl věc vůči obviněnému brát jako trestněprávní jednání. Podle jeho mínění odvolací soud nepřihlédl a nezjistil skutečnosti obviněným v řízení namítané, neprovedl další důkazy k zjištění skutečností důležitých pro správná skutková zjištění. Rovněž má za to, že nalézací soud, přestože provedl důkazní řízení, realizované důkazy nesprávně skutkově i právně interpretoval. Vyšetřování od počátku probíhalo na místě samém bez účasti obviněného, což se projevilo např. nesprávným plánkem místa vyhotoveným policií, dále nesprávnou interpretací doložených lékařských zpráv o zdravotním stavu obviněného. Obviněný oprávněně předpokládal, že založené lékařské zprávy jasně odůvodňují jeho zdravotní omezení v daném dni a po ujištění soudem, že tento má lékařské zprávy k dispozici, netrval na dodatečném dotazu u FN v Olomouci. Poté ovšem soud překvapivě lékařské zprávy vyhodnotil tak, že v nich není obsaženo, že by obviněný byl omezen v možnostech jednání. K tomuto skutkovému závěru neměl soud žádnou důkazní oporu ve spise. Podle obviněného je celé trestní vyšetřování od počátku zkreslené ve prospěch R. S. Důkazy totiž byly zajištěny za jeho nepřítomnosti, tudíž se nemohl od počátku řádně hájit. Obviněný k tomu dodal, že manželka obviněného byla vyslechnuta až při pokračujícím hlavním líčení, kdy manželé S. měli k dispozici protokol z hlavního líčení od zmocněnce, tudíž svědkyně S. se mohla na svoji výpověď připravit. Při podání vysvětlení ihned po incidentu se přitom paní S. o tom nejpodstatnějším bodě celé obžaloby vyjadřovala jinak. Je nepochybné, že R. S. se pohyboval po pozemku, a to nejméně od domu od místa střetu ke vstupní bráně u silnice a zpět k domu. Špatné došlápnutí mohlo nastat u R. S. kdekoliv a kdykoliv, což je nejpravděpodobnější verze vzniku úrazu i dle znaleckého posudku znalce MUDr. Jaromíra Freiwalda, když k takovému zranění standardně dochází špatným došlápnutím. Za nesprávný obviněný označil závěr nalézacího soudu, že svědkyně S. vypovídala kontinuálně a v zásadě shodně. Při první výpovědi jasně uvedla, že S. došel k ní na lavičku, posadil se a teprve tam si stěžoval na nohu. V dalších výpovědích toto neuvedla a u soudu již sdělila úplně jiný způsob pohybu poškozeného S. Policie v Šumperku rovněž pochybila, když obviněnému sdělila, že žádné šetření na místě samém se nebude konat a pozvala ho na oddělení. Policie ho tedy z místa sama odvolala, přitom po celou dobu věděla, kde se obviněný nachází. I v důsledku tohoto považuje obviněný celé šetření incidentu za zmanipulované. O dalších šetřeních na místě samém až do seznámení se se spisem obviněný nevěděl a neměl možnost se k nim vyjadřovat. V závěru svého dovolání obviněný konstatoval, že jednal v nutné obraně vůči útoku R. S. a uvedl, že ve věci panují nejasnosti a pochybnosti ohledně vzniku úrazu R. S., přičemž v takovém případě je nutné uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, že usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, sp. zn. 55 To 147/2023 ze dne 14. 6. 2023 se ruší. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil zároveň i rozsudek Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 3 T 120/2022 ze dne 11. 4. 2023.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupce tam činný nejprve uvedl, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení. Dále uvedl, že po obsahové stránce je předmětné dovolání vystavěno na námitce nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, a současně na nedostatku založeném údajným neprovedením všech navržených důkazů. Takové výhrady podle státního zástupce sice lze s jistotou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou však zjevně neopodstatněné. K tomu zdůraznil, že Okresní soud v Šumperku realizoval komplexní a bezvadné dokazování. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Z hlediska zpochybňované úplnosti dokazování státní zástupce v obecné rovině poznamenal, že rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. V posuzovaném případě je zjevné, že soudy žádný z eventuálních návrhů na doplnění dokazování nepominuly, řádně se s nimi vypořádaly a jejich neprovedení rovněž zdůvodnily. To se týká i požadavku obviněného na opětovné provádění některých jím požadovaných důkazů před Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci. Státní zástupce vyjádřil nepochopení, z jakého důvodu by měly být k žádosti obviněného opakovány již jednou řádně provedené a hodnocené důkazy. Neexistoval k tomu totiž žádný důvod. V tomto směru nemohla obstát ani výhrada obviněného, že mu tímto postupem bylo zabráněno zvrátit nesprávná skutková zjištění nalézacího soudu. Státní zástupce uzavřel, že rozhodnutí žádného ze soudů není zatíženo vadou opomenutých důkazů. Rovněž podle něj není odsuzující rozhodnutí zatíženo vadou zjevného rozporu podstatných skutkových zjištění a provedených důkazů. Vina obviněného byla spolehlivě prokázána primárně výpověďmi manželů S., přičemž nalézací soud neopomenul pečlivě hodnotit pravdivost a věrohodnost jejich výpovědí s ohledem na skutečnost, že se jedná o manžele. Výpovědi manželů S. nejsou v rozporu ani se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví chirurgie, traumatologie, úrazová chirurgie vypracovaného znalcem MUDr. Jaromírem Freiwaldem. Ten sice uváděl, že pro vznik zkoumaného poranění není typické a není nezbytné zavinění jinou osobou ve smyslu přišlápnutí hlezna, neboť k Maisonneuve zlomenině dochází typicky špatným došlapem. Doplnil však, že podíl zavinění jinou osobou lze eventuálně spatřovat v úderu loktem do obličeje, po němž mohla následovat ztráta rovnováhy a špatné došlápnutí poškozeného. Znalec tedy není v zásadním rozporu s popisem události poškozeným a R. S., neboť uvádí, že popsaným mechanismem mohlo dojít ke zjištěné zlomenině poškozeného. Nelze navíc přehlédnout to, že v rámci své výpovědi obviněný uváděl také skutečnosti, které byly provedeným dokazováním přímo vyvráceny. Bylo například vyvráceno tvrzení obviněného v tom smyslu, že poškozený ho opakovaně napadal a bez utrpěného zranění s ním došel až k bráně. Poškozený shodně se svědkyní R. S. uvedl, že po úderu od obviněného ztratil vědomí a nebyl schopen došlápnout na nohu. Nepravdivým je i tvrzení obviněného, že poškozený měl dlouhé vousy, které měl rovně střižené. Sám poškozený takové tvrzení vyvrátil a ani ze spisu není patrné, že by v době incidentu takové vousy nosil. Současně soud důvodně neuvěřil tomu, že by se obviněný projednávaného jednání nemohl dopustit z důvodu podstoupení urologického zákroku, v jehož důsledku měl být údajně omezen v pohybu. Státní zástupce se ztotožnil se závěrem obou soudů, že příčinou konfliktu byl přezíravý a arogantní postoj obviněného k jiným lidem, prosazování vlastní osoby a nadřazené jednání, které evidentně probíhalo i na počátku projednávaného incidentu. Státní zástupce konstatoval, že na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami přirozené logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Vytýkaný zjevný nesoulad však nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. To platí samozřejmě tehdy, pokud svůj postup soudy přesvědčivě zdůvodnily, což oba soudy učinily. Nemohlo proto dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Nelze se ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V nyní posuzované trestní věci žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl. K dovolacímů důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu státní zástupce uvedl, že správnost právního posouzení skutku je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu hodnocena výlučně optikou skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy a jež jsou vymezeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Samotná dovolací argumentace obviněného byla vystavěna výlučně na zpochybnění skutkových závěrů soudů. V rámci uvedeného dovolacího důvodu tedy striktně popíral taková základní skutková zjištění Okresního soudu v Šumperku, jejichž správnost stvrdil také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Obviněný vůbec netvrdil, že by skutková zjištění soudů nenaplňovala znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Právě naopak, důkazní situaci formuloval do naprosto opačné polohy, totiž že konflikt byl vyprovokován poškozeným R. S., přičemž on se pouze bránil. Výlučně na podkladě takto koncipovaných výhrad pak obviněný dovozoval, že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 trestního zákoníku a že navíc nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho údajným jednáním a následkem na zdraví R. S., který si zranění nohy mohl přivodit kdykoli a kdekoli sám. Podle státního zástupce se proto ze strany obviněného jedná o námitky, které se s daným dovolacím důvodem věcně rozcházejí. K tomu doplnil, že obviněný nemohl jednat za podmínek nutné obrany. Podle skutkových zjištění soudů to byl totiž právě on, kdo celý konflikt vyvolal, poškozeného nejprve napadal slovně, přičemž poté, co neunesl slovní výrok R. S., napadl ho i fyzicky. Z provedeného dokazování jednoznačně plynulo, že útok inicioval právě obviněný. Má-li prvotní impuls následného incidentu svůj původ právě v jeho jednání, kterým zapříčinil samotný vznik konfliktu a poškozeného v jeho rámci naprosto bezdůvodně napadal, nemůže se obviněný úspěšně dovolávat toho, že jednal v nutné obraně. Obviněný zjevně svým jednáním neodvracel přímo hrozící ani trvající útok. Státní zástupce souhlasil i se závěrem, podle kterého zranění poškozeného vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. To se týká jak méně závažných zranění v horní polovině těla, tak i Maisonneuve zlomeniny. Ta vznikla v bezprostřední návaznosti na napadání R. S. obviněným a nikoli v jinou dobu nesouvisející s útokem. Z hlediska právní kvalifikace je bez významu, zda zlomenina nastala v důsledku přišlápnutí nohy poškozeného či jinak. Ani slyšený znalec MUDr. Jaromír Freiwald nevyloučil, že ke zranění mohlo dojít způsobem, který popsal poškozený. Z hlediska přisouzené právní kvalifikace je podstatné, že obviněný, který poškozeného napadal opakovanými údery pěstí a v jednom případě i loktem do hlavy, jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit poškozenému ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž v důsledku útoku došlo u R. S. k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, kterýžto následek obviněný zavinil z nedbalosti. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu státní zástupce zdůraznil, že první alternativa logicky na danou věc dopadat nemůže, je totiž reakcí na existenci vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. To ale není případ trestní věci obviněného, neboť odvolací soud takovým způsobem nerozhodl. Ve vztahu k druhé variantě předmětného dovolacího důvodu státní zástupce konstatoval, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku není zatížen žádným ze zákonem vytýkaných nedostatků. Z tohoto důvodu nemůže být vadné ani usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný M. F. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud není třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ani Okresního soudu v Šumperku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Dovolání obviněného je po obsahové stránce vystavěno na námitce nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, a současně na nedostatku založeném údajným neprovedením všech navržených důkazů. Takové výhrady sice lze pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s jistotou dávkou tolerance podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné. K tomu je potřeba dodat, že Okresní soud v Šumperku realizoval komplexní a bezvadné dokazování. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přesvědčivým způsobem vypořádal.
Dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Jinak řečeno, v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. V posuzovaném případě je zjevné, že soudy žádný z eventuálních návrhů na doplnění dokazování nepominuly, řádně se s nimi vypořádaly a jejich neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla nadbytečností, případně argumentem, že důkaz již byl v předchozím řízení proveden.
To se rovněž týká požadavku obviněného na opětovné provádění některých jím požadovaných důkazů před Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci. Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, nevidí důvod, proč by měly být k žádosti obviněného opakovány již jednou řádně provedené a hodnocené důkazy. V souvislosti s tímto nemůže obstát ani výhrada obviněného v tom smyslu, že mu tím bylo zabráněno zvrátit nesprávná skutková zjištění nalézacího soudu. Obviněný přehlíží, že dokazování probíhá primárně před soudem prvního stupně, přičemž pokud tento realizuje co do rozsahu úplné dokazování a procesně řádně zajištěné a provedené důkazy také logicky vyhodnotí, není dán žádný rozumný důvod, pro který by měl důkazy znovu provádět, a tedy opakovat, odvolací soud. Lze tudíž uzavřít, že rozhodnutí žádného ze soudů není zatíženo vadou opomenutých důkazů.
Odsuzující rozhodnutí není zatíženo ani vadou zjevného rozporu podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. K tomu je třeba zdůraznit, že žádný ze soudů nepominul popěrný charakter obhajoby obviněného, přičemž jak Okresní soud v Šumperku, tak i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v jednotlivých pasážích odůvodnění svých rozhodnutí (odstavce 12. a násl. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Šumperku, potažmo odstavce 10. a násl. odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci) přesvědčivě rozvedly důvody, pro které zavádějícím a lživým vyjádřením obviněného neuvěřily a za základ skutkového děje vzaly právě výpovědi poškozeného R. S. a jeho manželky. Nalézací soud přitom neopomenul pečlivě hodnotit pravdivost a věrohodnost jejich výpovědí, a to především s ohledem na skutečnost, že se jedná o manžele. Dospěl přitom k oprávněnému závěru, že výpovědi manželů S. jsou pravdivé, tvoří vzájemně provázaný logický celek a ve výsledku odpovídají i lékařským zprávám, které popisují zranění poškozeného. Jejich výpovědi nejsou v rozporu ani se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví chirurgie, traumatologie, úrazová chirurgie vypracovaného znalcem MUDr. Jaromírem Freiwaldem. Ten sice uváděl, že pro vznik zkoumaného poranění není typické a není nezbytné zavinění jinou osobou ve smyslu přišlápnutí hlezna, neboť k Maisonneuve zlomenině dochází typicky špatným došlapem, doplnil však, že podíl zavinění jinou osobou lze eventuálně spatřovat v úderu loktem do obličeje, po němž mohla následovat ztráta rovnováhy a špatné došlápnutí poškozeného. Znalec tedy není v zásadním rozporu s popisem události poškozeným a R. S., neboť uvádí, že popsaným mechanismem mohlo dojít ke zjištěné zlomenině poškozeného. Naproti tomu výpovědní verze obviněného zůstala v řízení osamocena a bez podpory dalších důkazů.
V tomto ohledu nelze přehlédnout fakt, který již zmiňoval Okresní soud v Šumperku, totiž že v rámci své výpovědi obviněný uváděl skutečnosti, které byly provedeným dokazováním přímo vyvráceny. Zmiňoval například, že na sobě měl pouze drobné stopy krve na zubech. Z výpovědi R. S. a zejména z lékařských zpráv však vyplynulo, že jmenovaný utrpěl zranění v obličeji, které si vyžádalo lékařské ošetření a šití. Takové zranění tedy na poškozeném muselo být zřetelně viditelné. Rovněž bylo vyvráceno tvrzení obviněného v tom smyslu, že poškozený ho opakovaně napadal a bez utrpěného zranění s ním došel až k bráně. Poškozený shodně se svědkyní R. S. uvedl, že po úderu od obviněného ztratil vědomí a nebyl schopen došlápnout na nohu. Omezení hybnosti poškozeného vyplývá i z lékařských zpráv.
Nejvyšší soud rovněž neuvěřil námitce, že by se obviněný projednávaného jednání nemohl dopustit z důvodu podstoupení urologického zákroku, v jehož důsledku měl být údajně omezen v pohybu. Z lékařských zpráv nevyplynulo přímé omezení pohybu. Obviněný zjevně i přes určité omezení nadále pracoval a pohyboval se po více místech. Například přejel vozidlem z Uničova do Šumperka, na pozemku poškozeného procházel místa, kde byly uloženy různé druhy pneumatik, kdy by tyto v případě koupě nakládal do automobilu, následně dojel na policejní stanici a k ošetření do nemocnice, poté zpět do Uničova a následně opět do Šumperka na policejní stanici.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem obou soudů, že příčinou konfliktu byl přezíravý a arogantní postoj obviněného k jiným lidem, prosazování vlastní osoby a nadřazené jednání, které evidentně probíhalo i na počátku projednávaného incidentu. Startovacím momentem fyzického napadení pak byla slovní poznámka poškozeného, který na agresivní výpady obviněného reagoval, což vyvolalo naprosto neadekvátní reakci obviněného spojenou s fyzickým napadením poškozeného. Na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami přirozené logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci.
Dále je třeba uvést, že vytýkaný zjevný nesoulad nemůže být založen pouze tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. To platí samozřejmě tehdy, pokud svůj postup soudy přesvědčivě zdůvodnily, což však jak Okresní soud v Šumperku, tak i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v dané věci respektovaly. Nemohlo proto dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný ve svém dovolání rovněž zmiňoval, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. V nyní posuzované trestní věci žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání je však patrné, že obviněný nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky, a na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu tak v podstatě ani nevytvořil dostatečný procesní rámec k přezkumu právního posouzení.
K tomu lze blíže dodat, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný. Pokud tedy směřuje dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z obsahu dovolání obviněného je nicméně patrné, že prakticky nenamítl žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pokud obviněný vznášel výhrady ke správnosti právní kvalifikace, činil tak na základě svého vlastního hodnocení důkazů a své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů. V rámci uvedeného dovolacího důvodu striktně popíral taková základní skutková zjištění Okresního soudu v Šumperku, jejichž správnost stvrdil také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci. Obviněný důkazní situaci zcela otočil, když konstatoval, že konflikt byl vyprovokován poškozeným R .S., který ho slovně a fyzicky napadal, přičemž on se jen bránil. Výlučně na podkladě takto koncipovaných výhrad pak obviněný dovozoval, že jednal za okolnosti vylučující protiprávnost, tedy v nutné obraně ve smyslu §29 trestního zákoníku, a že navíc nebyla vůbec prokázána příčinná souvislost mezi jeho údajným jednáním a následkem na zdraví R. S., který si zranění nohy mohl přivodit kdykoli a kdekoli bez cizího zavinění.
Ze strany obviněného šlo o námitky, které se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu věcně rozcházejí, a tedy pod zmíněný dovolací důvod je vůbec podřadit nelze. Obviněný nemohl jednat za podmínek nutné obrany. Podle skutkových zjištění soudů to byl totiž právě on, kdo celý konflikt svým arogantním a bezdůvodně agresivním chováním vyvolal. Nejprve poškozeného napadal slovně, přičemž poté, co neunesl jediný slovní výrok R. S., napadl ho i fyzicky.
Činem jinak trestným podle §29 trestního zákoníku je jednání, jímž někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně plynulo, že útok inicioval sám obviněný. Má-li prvotní impuls následného incidentu svůj původ v jednání obviněného, který zapříčinil samotný vznik konfliktu a poškozeného bezdůvodně napadal, nemůže se úspěšně dovolávat toho, že jednal v nutné obraně. Podmínky nutné obrany podle §29 trestního zákoníku tedy naplněny být nemohly, neboť obviněný svým jednáním zjevně neodvracel přímo hrozící ani trvající útok. Lze plně souhlasit se závěry soudů, že zranění poškozeného vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. To se týká jak méně závažných zranění v horní polovině těla, tak i Maisonneuve zlomeniny, která vznikla v bezprostřední návaznosti na napadání R. S. obviněným a nikoli v jinou dobu nesouvisející s útokem, jak se obviněný ve svém dovolání snažil tvrdit. Stran právní kvalifikace je pak bez významu, zda zlomenina nastala v důsledku přišlápnutí nohy poškozeného či jinak.
Nutno zdůraznit, že ani slyšený znalec MUDr. Jaromír Freiwald nevyloučil, že ke zranění mohlo dojít způsobem, který popsal poškozený. Tento znalec konstatoval, že není zcela obvyklé, aby k danému typu zlomeniny došlo při přišlápnutí nohy. Navázal na to však zcela jednoznačným závěrem, že běžně k takovým zraněním dochází při špatném došlápnutí a pádu, což by bylo logicky vysvětlitelné ztrátou rovnováhy po úderu do obličeje. Nepochybně tedy ke vzniku zranění poškozeného došlo v souvislosti s potyčkou s obviněným.
Z hlediska přisouzené právní kvalifikace je podstatné, že obviněný, který poškozeného napadal opakovanými údery pěstí a v jednom případě i loktem do hlavy, jednal přinejmenším v eventuálním úmyslu způsobit poškozenému ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž v důsledku útoku došlo u R. S. k těžké újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, přičemž následek obviněný zavinil z nedbalosti. Jeho jednání proto bylo zcela správně kvalifikováno jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho obou alternativách. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že první alternativa logicky nemůže na nyní souzenou věc dopadat. Tato první varianta dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. To však není tento případ, neboť odvolací soud takovým způsobem nerozhodl, odvolání obviněného řádně přezkoumal a reagoval na jeho námitky. Ve vztahu k druhé variantě předmětného dovolacího důvodu je třeba uvést, že obviněný v jejím rámci vytkl, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jeho odvolání nevyhověl, přestože již řízení a rozhodnutí prvostupňového soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Nejvyšší soud však shledal, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku žádným z takových nedostatků zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci z pohledu dovolacího důvodů podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu