ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.929.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 929/2023-868
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 50 To 59/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 31/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 4 T 31/2020, byl obviněný V. D. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2016 v bydlišti poškozeného Z. P., případně na jiných místech poté, co poškozený Z. P. zdědil po své družce D. B. bytovou jednotku v Karlových Varech o velikosti 2+1 v budově č. p. XY na pozemku st. XY v katastrálním území XY, obec Karlovy Vary (dále rovněž jen „bytová jednotka“), se dohodl s poškozeným Z. P., že zprostředkuje a zařídí prodej bytové jednotky, což následně skutečně učinil a zprostředkoval prodej bytové jednotky kupující L. T. za kupní cenu ve výši 1.050.000 Kč, následně dne 26. 10. 2016 poškozený Z. P. jako prodávající podepsal kupní smlouvu, jejíž obsah sjednal s L. T. obviněný a na jejímž základě došlo k převodu bytové jednotky na kupující L. T., která již dne 26. 8. 2016 provedla úhradu kupní ceny ve výši 1.050.000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet číslo XY, který jí za tímto účelem obžalovaný sdělil při sjednávání znění kupní smlouvy, přičemž se jednalo o soukromý účet obžalovaného, a obžalovaný si dle ústní dohody s poškozeným Z. P. ponechal z kupní ceny částku 100.000 Kč, kterou již před prodejem bytové jednotky poškozenému půjčil a dále za poškozeného v souladu s uzavřenou dohodou dne 28. 6. 2016 uhradil odměnu notářce ve výši 20.111 Kč, dne 5. 9. 2016 a dne 26. 10. 2016 uhradil poplatek katastrálnímu úřadu ve výši vždy 1.000 Kč a dne 18. 10. 2017 uhradil daň z nabytí nemovitosti ve výši 42.000 Kč, zbývající částku 885.889 Kč poškozenému Z. P. nepředal, a to přesto, že jej poškozený k vyplacení kupní ceny opakovaně při osobních jednáních vyzýval, a tyto prostředky si obviněný neoprávněně ponechal, čímž způsobil poškozenému Z. P. škodu ve výši nejméně 835.889 Kč .
Za to byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 4 T 31/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 50 To 59/2023 , a to tak, že k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době v první polovině roku 2016 v bydlišti poškozeného Z. P., případně na jiných místech poté, co poškozený Z. P. zdědil po své družce D. B. bytovou jednotku v Karlových o velikosti 2+1 v budově č. p. XY na pozemku st. XY v katastrálním území XY, obec Karlovy Vary (dále rovněž jen „bytová jednotka“), se dohodl s poškozeným Z. P., že zprostředkuje a zařídí prodej bytové jednotky, což následně skutečně učinil a zprostředkoval prodej bytové jednotky kupující L. T. za kupní cenu ve výši 1.050.000 Kč, následně dne 26. 10. 2016 poškozený Z. P. jako prodávající podepsal kupní smlouvu, jejíž obsah sjednal s L. T. obviněný a na jejímž základě došlo k převodu bytové jednotky na kupující L. T., která již dne 26. 8. 2016 provedla úhradu kupní ceny ve výši 1.050.000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet číslo XY, který jí za tímto účelem obžalovaný sdělil při sjednávání znění kupní smlouvy, přičemž se jednalo o soukromý účet obžalovaného, a obžalovaný si dle ústní dohody s poškozeným Z. P. ponechal z kupní ceny částku 100.000 Kč, kterou již před prodejem bytové jednotky poškozenému půjčil a dále za poškozeného v souladu s uzavřenou dohodou dne 28. 6. 2016 uhradil odměnu notářce ve výši 20.111 Kč, dne 5. 9. 2016 a dne 26. 10. 2016 uhradil poplatek katastrálnímu úřadu ve výši vždy 1.000 Kč a dne 18. 10. 2017 uhradil daň z nabytí nemovitosti ve výši 42.000 Kč, zbývající částku 885.889 Kč poškozenému Z. P. nepředal, a to přesto, že jej poškozený k vyplacení kupní ceny opakovaně při osobních jednáních vyzýval, a tyto prostředky si obviněný neoprávněně ponechal, čímž způsobil poškozenému Z. P. škodu ve výši nejméně 885.889 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků za současného vyslovení dohledu.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu realitní činnosti na dobu tří (3) roků.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 50 To 59/2023, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (na č. l. 857-860), v němž označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, a dále rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný uvedl, že v projednávané věci je dán zásadní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy, kdy tento rozpor je způsobilý ovlivnit rozhodovací praxi obecných soudů. Věc byla hodnocena v rozporu se shromážděnými důkazy a závěry soudů vychází takřka výhradně z hypotéz předestřených obžalobou, přičemž se soud dostatečně nevypořádal s obhajobou dovolatele. Poukázal zejména na znalecký posudek z oboru psychologie vypracovaný na osobu poškozeného, jehož závěrem bylo, že u poškozeného bylo shledáno porušení všech kognitivních funkcí včetně schopnosti rozpoznávací, poškozený není schopen vnímat realitu, uchovat ji v paměti a následně si ji vybavit a věrně reprodukovat, tedy, že jeho věrohodnost je významně snížena. Nalézací soud tyto objektivně zjištěné závěry ignoroval, přestože svědci – dcery poškozeného ve znaleckém posudku zmiňované příznaky samy zmiňovaly. Soud náležitě neodůvodnil, z jakého důvodu se neztotožnil se závěry znaleckého posudku, ačkoli jsou tyto částečně ve shodě i s dalšími důkazy (svědecké výpovědi dcer poškozeného), kdy bagatelizace obtíží poškozeného ze strany svědka M. je v podstatě osamocené tvrzení. Soud nemůže odmítnout závěry znaleckého posudku pouze z důvodu svého přesvědčení za stavu, že důvody k takovému postupu nejsou natolik početné a závažné, že by je nebylo možno akceptovat. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo. Duševní kondice poškozeného je přitom nanejvýš určující, neboť činil trestní oznámení v době svého neurodegenerativního onemocnění, jakož činil i svou výpověď, kdy jednoznačně to, co vypovídal, bylo zásadně objektivně zpochybněno znaleckých posudkem. Stav poškozeného měl být navíc vyšetřen i psychiatricky a soud si nepočínal odpovídajícím způsobem, pokud nepořídil znalecký posudek i od psychiatra.
V důsledku chybného postupu soudu došlo podle obviněného i k nesprávné identifikaci skutečného právního vztahu mezi ním a poškozeným, kdy dovolatel měl finance poškozeného na základě domluvy (soukromoprávního vztahu), kdy je zcela zřejmé, že si je nepřisvojil, tyto poškozenému dle domluvy předával, o čemž svědčí i snaha dovolatele zbytek peněz vydat do soudní úschovy, což se pro neadekvátní přístup soudu nemohlo uskutečnit.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 50 To 59/2023 zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2023, sp. zn. 1 NZO 658/2023.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obsah dostupného spisového materiálu nevypovídá o tom, že by byl hodnotící/přezkumný proces na úrovních soudů obou stupňů zatížen extrémním, resp. zjevným rozporem ve smyslu ustáleného judikatorního výkladu takové vady tak, aby důsledně mohly být splněny podmínky zásahu do skutkového stavu věci v řízení o dovolání. Ze závěrů poukazovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie sice vyplynulo to podstatné zjištění, že je obecná věrohodnost poškozeného v důsledku progredujícího degenerativního onemocnění výrazně snížena a v důsledku toho je snížena i jeho věrohodnost ve vztahu k inkriminované události, na straně druhé u něho znalec nezjistil sklon ke zkreslování vnímané skutečnosti, popř. nedospěl ke zjištění, že by výpověď posuzované osoby byla výplodem její fantazie, msty nebo návodu ze strany třetí osoby. Znalec se s nejlepším svědomím nemohl vyjádřit k době, kdy vypracovával znalecký posudek, v tom smyslu, zda je věrohodnost poškozeného stoprocentní a zda je jeho výpověď zcela objektivní. Vyhodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného tak znalec zcela správně ponechal na postupu soudu ve smyslu pravidel §2 odst. 6 tr. ř., neboť je jeho výsostnou doménou. Přitom svůj závěr o tom, že je svědectví poškozeného Z. P. validním důkazním podkladem k závěru o dovolatelově vině, soud učinil za podpory lékařsky doložené absence poruchy přiměřeného vnímání, chování a normální orientace na straně poškozeného (srov. lékařské zprávy T. M.) s tím, že byl schopen objektivně informovat své dcery (svědkyně K. a K.), jakož i nevlastního syna (svědka M.), a to jak o prodeji bytu po zesnulé družce D. B., uskutečněném za částku 1.050.000 Kč prostřednictvím dovolatele, tak i o tom, jak hodlá s takovou částkou naložit, včetně informace, že ji od dovolatele neobdržel, což byla zcela zásadní tvrzení poškozeného. Ve smyslu posouzení otázky specifické věrohodnosti jeho výpovědi, opírající se o tyto stěžejní informace, pak bylo prováděno vyhodnocení jejího vztahu z hlediska vypovídací hodnoty dalších důkazů. Pokud jmenovaní svědci, vycházejíce z tvrzení poškozeného, že mu obdržená kupní cena nebyla dovolatelem vyplacena, soudu sdělili, že takovou informaci od něho obdrželi, pak jsou taková svědectví podporována výpisy z dovolatelova běžného účtu, kam byla ze strany kupující poukázána kupní cena obchodované nemovitosti, jakož i způsobem, jakým s ní bylo naloženo, a to (až na jednu výjimku) zcela mimo dosah poškozeného. Chybějící právní titul k tomu, aby si dovolatel takto inkasované finanční prostředky dílem nárokoval a potvrzení o tom, že je ve zbytku poškozenému vyúčtoval, je patrný ze závěrů znaleckého posudku z odvětví zkoumání ručního písma, kdy se nejednalo o pravé podpisy poškozeného. Osamoceně tak stála tvrzení svědka M. K.
Státní zástupkyně konstatovala, že s ohledem na uvedené nelze přisvědčit názoru dovolatele, že celá věc byla chybně vyhodnocena a podřazena pod přisouzenou trestněprávní kvalifikaci. Navrhla tedy, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného V. D. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak, že se dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 50 To 59/2023, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však došel novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, změny, kdy byl předmětný dovolací důvod bez obsahových změn nově podřazen pod písm. h). Současně došlo k rozšíření dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod nově podřazený pod písm. g), který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. >1< , na který obviněný rovněž (zcela obecně) odkazuje, tak byl nově podřazen pod písm. i). Přestože obviněný své dovolání podal až dne 5. 8. 2023 , uvedené změny nijak nereflektoval .
Nejvyšší soud bude postupovat v souladu s platnou právní úpravou v době jeho rozhodování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , jak již zmíněno výše, byl do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zařazen novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., vycházeje z dosavadní soudní praxe, která rozšířila dovolací důvod podle písm. g) ve znění účinném do 31. 12. 2021 i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení docházelo podle soudní praxe i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nově rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz původní podklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy . Pokud by však námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do soudy učiněných skutkových zjištění.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v novelizovaném znění neuplatnil, byť z obsahu jeho dovolání se podává, že ve věci shledává „ zásadní rozpor mezi závěry soudů a provedenými důkazy “, kteroužto námitku by bylo možno hodnotit jako námitka tzv. zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Nicméně námitky obviněného, tak jak jím byly uplatněny, uvedenému, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů neodpovídají.
Obviněný napadá způsob, jakým se soudy vypořádaly s výpovědí poškozeného Z. P. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie vypracovaným na jeho osobu, resp. s otázkou věrohodnosti poškozeného. V tomto směru pak napadá i další ve věci provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi P. K., M. K. a T. M.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Námitky obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. k hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného Z. P., uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. To proto, že obviněný brojí toliko proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně s tím, že nabízí vlastní verzi skutkového stavu, která podle něj z provedených důkazů plyne a která je odlišná od skutkového stavu věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Teprve na základě takto formulovaných vlastních hodnotících úvah obviněného se má hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů jevit jako extrémně vadné a neudržitelné. Námitky obviněného stran existence zjevného rozporu nicméně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak uvedeno výše, však neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karlových Varech, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak de facto namítá obviněný.
Nalézací soud objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. Stěžejní zde byla samozřejmě výpověď poškozeného Z. P. Nalézací soud otázce věrohodnosti poškozeného věnoval zvýšenou pozornost, neboť ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, stejně jako z výslechu znalce jednoznačně vyplynulo, že s ohledem na progredující neurodegenerativní onemocnění a s tím související kognitivní deficit je obecná věrohodnost poškozeného výrazně snížena a v důsledku toho je snížena i jeho věrohodnost ve vztahu k inkriminované události, kdy není schopen správně vnímat a adekvátně vyhodnotit a uchovat paměťový materiál a následně jej s časovým odstupem věrohodně reprodukovat. Znalec současně nezjistil u poškozeného sklon ke zkreslování vnímané skutečnosti, kdy výpověď poškozeného nebyla podle znalce výplodem fantazie, msty nebo návodu ze strany třetí osoby. Znalec nicméně uvedl, že není kompetentní posoudit, jaký byl psychický stav poškozeného v době, kdy mělo dojít k inkriminované události (prodeji bytu), tj. k tomu, jaký byl stav poškozeného tři roky před prováděným vyšetřením. S nejlepším svědomím se znalec dle svých slov nemohl vyjádřit k době, kdy vypracovával znalecký posudek v tom smyslu, zda je věrohodnost poškozeného stoprocentní a zda je jeho výpověď zcela objektivní. Současně uvedl, že vodítkem by měly být lékařské zprávy kompetentního specialisty, v tomto případě neurologa (viz bod 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Obviněný závěry znaleckého posudku vyhodnocuje jako kategorické zpochybnění věrohodnosti poškozeného a tím i zpochybnění všeho, co poškozený vypověděl („ jednoznačně to, co vypovídal bylo zásadně objektivně zpochybněno znaleckým posudkem, resp. jeho závěry “). Akceptace takového náhledu by nicméně znamenala, že výpovědi osob trpících neurodegenerativním onemocněním by byly bez dalšího vyhodnocovány jako nevěrohodné, a to čistě z důvodu okolností objektivní povahy dané samotným onemocněním. Takový náhled je zcela jistě nesprávný. Otázka posouzení věrohodnosti poškozeného je nicméně otázkou příslušející soudu, při jejímž posouzení se soud může opřít nejen o znalecké posudky, ale i další v úvahu přicházející důkazy jako jsou lékařské zprávy, odborná vyjádření či svědecké výpovědi, přičemž nepřehlíží ani skutkové okolnosti projednávané věci. Nalézací soud měl k dispozici lékařské zprávy neurologické ambulance datované k období, kdy došlo k prodeji bytu, z nichž se podávalo, že poškozený Z. P. nevykazoval poruchy přiměřeného vnímání a orientace. Dále vycházel ze svědeckých výpovědí osob, které byly schopny se k osobě poškozeného přímo vyjádřit, neboť s ním byly v kontaktu. Z výpovědí jeho dcer – svědkyň P. K. a M. K. se podává, že o prodeji bytu a následném finančním vypořádání se s nevlastním synem (svědkem T. M.) s nimi hovořil, kdy se z jejich výpovědí nepodává ničeho, co by jakkoli naznačovalo, že by měl mít s finančními prostředky získanými prodejem bytu jakékoli nestandardní plány. Rovněž se jim opakovaně svěřil, že peníze od obviněného nedostal, že na tyto stále čeká. Výpovědi obou svědkyň potvrzují mnohé skutečnosti uváděné poškozeným (oprava kotle, půjčky peněz, výdaje apod.) a rovněž se zcela adekvátně vyjadřují i ke zdravotnímu stavu poškozeného. Otázce věrohodnosti dalšího svědka T. M. s ohledem na jeho trestní minulost věnoval nalézací soud rovněž zvýšenou pozornost, a to v souladu se závěry předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (viz bod 23. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Svědectví uvedeného svědka pak vyhodnotil jako věrohodné. Nalézací soud rovněž nepřehlédl další okolnosti projednávaného případu, kterými byly zejména zcela nestandardní předávky peněz, zfalšované podpisy na listinách předložených obviněným (Smlouva o pomoci při vyřízení pozůstalosti, Potvrzení o úhradách finančních částek), uvedení bankovního účtu obviněného na kupní smlouvě k bytu, zcela neadekvátní odměna za údajné vyřízení pozůstalosti, převody finančních částek z účtu obviněného na účet jeho družky a samotné bankovní výpisy z účtů obviněného a poškozeného. V tomto směru lze odkázat na body 17. až 26. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kdy výpověď poškozeného byla soudem zhodnocena zejména v bodě 22. odůvodnění rozsudku. Nalézací soud uvedl, že o zásadních tvrzeních poškozeného uvedených v jeho výpovědi a o pravdivosti takto podaných informací z jeho strany i ve vztahu k závěrům znaleckého posudku neměl žádné pochybnosti (bod 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Je možno konstatovat, že obviněný se prostřednictvím svých námitek pokouší zaměřit pozornost soudu na zdravotní, resp. duševní stav poškozeného v době znaleckého zkoumání, aniž by však jakkoli reflektoval další důkazy a okolnosti projednávané věci.
Je možno konstatovat, že nalézací soud provedl zhodnocení provedených důkazů, a to nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky vyplývají. Své úvahy řádně a pečlivě odůvodnil, kdy se současně vypořádal i s verzí skutkového stavu tak, jak ji podal obviněný a zdůvodnil zcela dostačujícím způsobem, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi a verzi skutkového stavu jím uváděné. Soud v žádném případě neopomněl obhajobu obviněného, který uváděl, že se jednalo o soukromoprávní dohodu mezi ním a poškozeným, že si obviněný ponechá finanční prostředky z koupě bytu u sebe a tyto mu bude podle domluvy postupně předávat, resp. vydá je do soudní úschovy. Soud tuto verzi událostí shledal nevěrohodnou, účelovou a zcela vyvrácenou provedenými důkazy.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, a to včetně užité právní kvalifikace, přičemž zohlednil novelu trestního zákoníku č. 333/2020 Sb. týkající se změny ustanovení výše škody (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Nejvyšší soud se závěry soudů rovněž zcela ztotožňuje.
Nelze tak přisvědčit názoru obviněného, že jeho jednání nenaplnilo znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Závěrem je možno poznamenat, že stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou relevantní argumentaci, na kterou by mohl Nejvyšší soud jakkoli reagovat.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. D. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.