ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1273.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1273/2023-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Jakuba Dümlera , IČO 87092948, se sídlem v Hrotovicích, Sadová 423, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 78/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 11 Co 286, 287/2022-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 45 C 78/2021-55, konstatoval, že „v řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 18 Cm 151/2017, když předcházelo řízení 18 Nc 6/2017, bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. 5. 2022, č. j. 45 C 78/2021-59, pak soud prvního stupně zamítl žalobu co do zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 10. 11. 2020 do zaplacení (výrok I doplňujícího rozsudku) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ohledně vydání doplňujícího rozsudku ve výši 2 238,50 Kč (výrok II doplňujícího rozsudku).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 11 Co 286, 287/2022-85, rozsudek soudu prvního stupně i doplňující rozsudek ve výrocích I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), výrok II rozsudku soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 26 684 Kč, jinak jej potvrdil, a výrok II doplňujícího rozsudku změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 6 352,50 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Částky 150 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Nc 6/2017 (o nařízení předběžného opatření), na něž navazovalo řízení o věci samé vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 151/2017 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I doplňujícího rozsudku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Jestliže žalobce v úvodu dovolání obecně uváděl, že jeho dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, rozhodnutí závisí na otázce, která by měla být řešena jinak, než o ní doposavad dovolací soud rozhodoval, a zároveň, že je napadené rozhodnutí i protiústavní, tak v této části dovolání explicitně nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a rovněž k jednotlivým otázkám výslovně neuvedl některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. s tím, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné.
Co se týče dalších dovolacích námitek obsažených v následujících částech dovolání, tak Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010), zcela opomenul, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci nemajetková újma (jejíž vznik žalovaná nevyvrátila) vznikla (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat ani o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že závěr o zvolené formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o marginálním (nepatrném) významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka přičítání (dle žalobce) zmatečného postupu soudu při doručování v posuzovaném řízení k tíži žalobce, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že soud v posuzovaném řízení postupoval zcela správně, jestliže do oznámení zastoupení a předložení plné moci v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 151/2017 jednal se žalobcem, nikoliv s jeho současným zástupcem, jenž ho zastupoval v řízení o nařízení předběžného opatření vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Nc 6/2017, poněvadž šlo o dvě samostatná řízení, byť pro účely zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je nyní odvolací soud posuzoval jako jeden celek. K tomu, aby se soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda žalobce byl v řízení o věci samé řádně zastoupen (především, zda je zastoupení řádně prokázáno), bylo totiž třeba, aby žalobce toto zastoupení v daném (samostatném) řízení alespoň tvrdil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1859/98), k čemuž však došlo až v roce 2021. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že se, pokud jde o doručování, soud v posuzovaném řízení žádného pochybení nedopustil, nemohl se takovým závěrem odchýlit od žalobcem citované judikatury, která se věnuje tomu, komu lze přičítat k tíži (v rámci posouzení jakého kritéria lze zohledňovat) pochybení soudu spočívající v postupu v rozporu s procesními předpisy, které vedlo k prodloužení řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020).
Ani otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk ], přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo ze strany soudu k průtahům, neboť po celou dobu řízení (4 roky a 4 měsíce) bylo řízení vedeno jen na prvním stupni, aniž by došlo k meritornímu projednání věci, soud postupoval nekoncentrovaně, poněvadž prováděl pouze kontroly v centrální evidenci obyvatel a výzvu k zaplacení soudního poplatku ze žaloby učinil až sedm měsíců po jejím podání, po dalších téměř pěti měsících poprvé vyzval žalobce k vyjádření k žalobě a ačkoliv tento na výzvu nereagoval, bylo bez dalšího nařízeno první jednání ve věci až po dalších dvou letech a čtyřech měsících, toto jednání bylo krátce před jeho konáním bez uvedení důvodu zrušeno, aniž by bylo nařízeno jednání nové, a další termín prvního jednání byl poté k žádosti zástupce žalobce odročen, byť důvod odročení nebyl blíže specifikován (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavcem 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takto identifikované průtahy v řízení tedy odvolací soud zhodnotil v rámci závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Soudy obou stupňů tudíž existenci výrazných průtahů neignorovaly, jak žalobce v dovolání namítal, a odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od žalobcem citovaných nálezů Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. IV. ÚS 55/94, ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 533/05, a ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14). Pokud v této souvislosti žalobce namítal rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022), zcela opomenul, že jím citované závěry se týkají zohlednění kritéria postupu orgánů veřejné moci při výpočtu peněžitého zadostiučinění, ačkoliv v dané věci s ohledem na hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přiznal pouze konstatování porušení práva, od této judikatury se tudíž odvolací soud odchýlit nemohl. Pokud pak žalobce ve svém dovolání ve vztahu k průtahům v řízení citoval závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, a ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle nichž nelze poškozenému přičítat k tíži nevyužití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, tak na vyřešení takové otázky napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť se otázkou využití či nevyužití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení nijak nezabýval. Takovým prostředkem pak je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, nebo stížnost na průtahy v řízení dle §164 odst. 1 téhož zákona (srov. část IV Stanoviska), nikoliv to, že žalobce mohl reagovat na výzvy soudu k vyjádření k žalobě, ale neučinil tak, což odvolací soud hodnotil v rámci kritéria významu předmětu řízení pro žalobce.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena ani otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobce byl zcela marginální (zanedbatelný), poněvadž činnost, jež mu měla být v posuzovaném řízení zakázána, žalobce již od dubna 2017 nevykonával, čímž předmět posuzovaného řízení odpadl, ale soudu toto oznámil až v dubnu 2021, na což žalobkyně v posuzovaném řízení neprodleně reagovala zpětvzetím žaloby. Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu (odpadnutí předmětu řízení na jeho samotném počátku i přístup žalobce svědčící o jeho nezájmu o předmět řízení), které žalovaná v řízení namítala a tvrdila marginální význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce (viz vyjádření žalované k žalobě ze dne 3. 6. 2021 a zejména závěrečný návrh žalované přednesený u jednání před soudem prvního stupně dne 3. 5. 2022), a dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Z těchto důvodů se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem namítaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017), která se vztahují na situaci zcela odlišnou, a to na případy, kdy význam předmětu řízení není shledán jako nepatrný (což by bylo důvodem přiznání zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva, jak tomu bylo v posuzované věci), ale výše peněžitého zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je limitována výší předmětu takového řízení, tedy tím, co bylo v takovém řízení pro poškozeného v sázce. Takovou situaci (limitaci výše přiznaného zadostiučinění v penězích) však odvolací soud v daném případě neřešil, odkazy žalobce na výše uvedenou judikaturu jsou tedy nepřiléhavé. Navíc žalobcem tvrzená skutečnost, že mu v rámci posuzovaného řízení měla hrozit povinnost platit náklady řízení ve výši cca 50 000 Kč, ze skutkových zjištění soudů neplyne. V tomto směru je tudíž námitka žalobce námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu