ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1357.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1357/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Daniela Stiblika , nar. 14. 8. 1990, bytem v Praze 9, Jinolická 869 , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 55/2021, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 412/2022-159, takto:
I. Dovolání žalobce i žalované se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 24 C 55/2021-96, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 6. 2. 2021 do zaplacení (výrok I), konstatoval, že ve správním řízení vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. 106158/2017 byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 28 798 Kč do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 30 Co 412/2022-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 30 798 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Částky 150 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu Hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 106158/2017 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasným dovoláním, a to žalobce ve výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II a III o nákladech řízení. Žalovaná pak napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo přiznáno konstatování porušení práva. Obě tato dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná.
5. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z tohoto důvodu se tedy Nejvyšší soud nezabýval námitkami žalobce vztahujícími se k posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
8. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“, (ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku , stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku , stížnost č. 27061/95, ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku , stížnost č. 75101/01, a ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella vs. Itálie , stížnost č. 64890/01). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
9. Odvolací soud výše citované judikatuře při posouzení námitek žalobce učinil zadost. V souladu s ní totiž při posuzování nároku žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (od zahájení správního řízení dne 16. 6. 2017 do uplatnění žádosti na peněžité odškodnění 5. 8. 2020) o přestupku dle §35 odst. 1 písm. g) a §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „zákon o silniční dopravě“), nadto za užití vozidla nesplňujícího k výkonu taxislužby zákonné požadavky, hodnotil zejména význam předmětu tohoto řízení pro žalobce. Na základě skutečnosti, že pokuta a náklady správního řízení, stejně jako v řadě dalších případů přestupců provozujících dopravní služby prostřednictvím aplikace Uber, byla hrazena z účtu jeho zástupce, dovodil odvolací soud nepatrný význam předmětu posuzovaného přestupkového řízení pro žalobce, přičemž tato úvaha se nejeví nepřiměřená. Souladně s judikaturou dovolacího soudu přitom odvolací soud zákonem a rozhodovací praxí vymezená kritéria, dle nichž jest posuzovat nárok na odškodnění nepřiměřené délky řízení, hodnotil ve své celistvosti; neobstojí tedy kritika žalobce, že na význam předmětu řízení bylo odvolacím soudem usuzováno „izolovaně“ ze způsobu úhrady uložené pokuty. Judikatuře koresponduje pak i závěr odvolacího soudu o tom, že v případě nepatrného významu předmětu řízení pro účastníka postačuje odškodnění jeho nepřiměřené délky formou konstatování porušení práv; bez významu zde není ani okolnost, že dle dosavadních výsledků posuzovaného správního řízení je žalobce pravomocně uznán vinným ze spáchání jednoho z projednávaných přestupků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, která žalobce uvádí v dovolání, s výše uvedenými vývody nejsou v rozporu, ale v souladu.
10. Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, ohledně presumpce nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nebo od citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1686/16, uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřeně délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možnou kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků ESLP (ze dne 21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu , stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku , stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti Dánsku , stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014, ve věci Szabo proti Rumunsku , stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku , stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii , stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci Trzaska proti Polsku , stížnost č. 25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti Maďarsku , stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto případech nezabýval).
11. Žalobce také s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 820/2014, a ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010) namítá, že výrok o konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě má obsahovat odkaz na zákonnou normu upravující právo na spravedlivý proces, konkrétně na čl. 36 odst. 1 Listiny nebo na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Není současně vyžadováno, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3651/2021). Opačný právní závěr žalobce tedy neobstojí, když jím uváděná rozhodnutí nejsou s právě uvedeným v rozporu (srov. též s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023).
12. Žalobce má na rozdíl od odvolacího soudu za to, že kontrolní řízení prováděné podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), je podle žalobce součástí správního řízení na základě výsledku kontroly zahájeného řízení o přestupku podle §35 odst. 1 a 2 o silniční dopravě. Přitom poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, v němž měl Nejvyšší soud dovodit, že daňová kontrola je součástí daňového řízení s tím, že kontrolní řízení podle kontrolního řádu má prakticky tytéž vlastnosti, jako řízení o daňové kontrole, takže i kontrolní řízení podle kontrolního řádu by mělo být pokládáno za součást řízení o přestupku podle §35 zákona o silniční dopravě, jež je na základě výsledku kontroly zahájeno. Závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, v souladu s nímž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, však není na kontrolu provedenou podle kontrolního řádu aplikovatelný. Platí, že pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023). Právní názor žalobce, podle něhož kontrola provedená podle kontrolního řádu zásadně je součástí pozdějšího správního řízení, které bylo zahájeno na základě výsledku kontroly, tedy není správný. Žalobce přitom v daném řízení netvrdí (a není to ani součástí skutkových zjištění odvolacího soudu), že by ve vztahu k němu bylo během kontroly využito oprávnění k postupu upravenému v §35c odst. 1 zákona o silniční dopravě (v tehdy účinném znění, tj. ve znění do 3. 10. 2017), podle kterého orgány Policie České republiky nebo celní úřady jsou při provádění kontroly a státního odborného dozoru podle tohoto zákona oprávněny vybírat kauci v rozmezí od 5 000 Kč do 100 000 Kč od dopravce, který je podezřelý ze spáchání správního deliktu podle tohoto zákona, a je důvodné podezření, že se bude vyhýbat řízení o správním deliktu nebo že by případné vymáhání uložené pokuty bylo spojeno s nepřiměřenými náklady, popřípadě nebylo vůbec možné. Využití této možnosti by přitom bylo důvodem, pro který by bylo možné uzavřít, že kontrola podle kontrolního řádu má v daném případě být součástí následujícího řízení podle §35 zákona o silniční dopravě, v němž se bude rozhodovat o vině a trestu obviněného (zde žalobce) za přestupek.
13. Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné již z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
14. Jestliže žalobce v dovolání namítal, že přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. ze dne 17. 5. 2022 a 27. 6. 2022 jsou nezákonně získanými dokumenty v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 51/2021 (což dále rozvedl v doplnění dovolání doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 5. 2023), nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. V této souvislosti Nejvyšší soud nepřehlédl, že z žalobcem namítaných přípisů soudy obou stupňů v tomto řízení žádná skutková zjištění nečinily.
15. Co se týče dovolání žalované, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení existence nejistoty ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, neboť skutečnost, že by se žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení vůbec nenacházel, resp. že mu musel být „negativní“ výsledek posuzovaného řízení od počátku znám nebo že by se jeho nejistota omezovala jen na to, zda bude prokázán jeho „nepoctivý úmysl“, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalovaná tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
16. Co se týče další otázky formulovanou žalovanou v dovolání (tj. zda žalobce nesouhlasem se svým výslechem dle §131 o. s. ř. bránil v provedení dle žalované klíčového důkazu k vyvrácení domněnky vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení a zneužil tak presumpci vzniku újmy a právo na náhradu takové újmy, což nepožívá právní ochrany), tak na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť žalovaná takovou argumentaci o zneužití presumpce vzniku újmy jen tím, že žalobce nesouhlasil se svým výslechem, v řízení nevznesla. V tomto směru však odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná přednesla a prokázala opěrné body své obrany, a tudíž došlo k obrácení důkazního břemene a bylo tak na žalobci, aby naopak prokázal, že pokutu ze svých prostředků hradil, což neučinil. Prokázání skutečnosti, k níž chtěla žalovaná účastnický výslech žalobce provádět, tedy dle závěru odvolacího soudu tížilo žalobce, nikoliv žalovanou a odvolací soud tudíž s ohledem na neoznačení důkazů ze strany žalobce vycházel ze závěru, že žalobce pokutu sám nehradil, což se následně odrazilo v posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce.
17. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu