ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1904.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1904/2023-619
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-583, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení nejprve částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 17. 4. 2012 do zaplacení, sestávající z částky ve výši 191 250 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010 (dále jen „posuzované trestní řízení“) a dále z částky ve výši 271 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným výkonem vazby v posuzovaném trestním řízení. V průběhu řízení podáním ze dne 24. 3. 2018 rozšířil žalobce žalobu o částku 120 000 Kč, která představovala navýšení požadovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení z důvodu, že i kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé a zadostiučinění mu tak nebylo poskytnuto včas. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze kterého citoval pasáž o možnosti navýšit z takového důvodu původně požadované zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. V tomto podání žalobce současně vznesl námitku podjatosti soudců projednávajících věc před Obvodním soudem pro Prahu 5 i před Městským soudem v Praze, neboť tito nemohou posuzovat vlastní nesprávný úřední postup v tomto řízení. Usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. Nco 52/2018-249, rozhodl Vrchní soud v Praze, že soudci Městského soudu v Praze vyloučeni nejsou, neboť k tomu nejsou důvody, navíc rozšíření žaloby o 120 000 Kč dosud nebylo ani připuštěno. Následně v souladu s pokynem Městského soudu v Praze uvedeným v usnesení, kterým byl zrušen první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, tento soud usnesením ze dne 1. 3. 2019, č. j. 4 C 156/2012-277, změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 24. 3. 2018 připustil, ale současně tento nárok vyloučil k samostatnému řízení, které bylo u Obvodního soudu pro Prahu 5 vedeno pod sp. zn. 4 C 151/2019. V rámci tohoto (vyloučeného) řízení pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2019, č. j. 1 Nc 2294/2019-9, rozhodl o námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5, projednávající jak vyloučenou věc, tak původní kompenzační žalobu a uzavřel, že tato z projednání věci vyloučena není, neboť rozšířením žaloby o 120 000 Kč došlo pouze k navýšení původně požadovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení z důvodu neposkytnutí zadostiučinění včas, nikoliv k uplatnění samostatného nového nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Městský soud v Praze tedy v tomto usnesení uvedl, že podmínky pro vyloučení požadavku na zaplacení částky 120 000 Kč k samostatnému řízení nenastaly. Na to reagoval Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 C 151/2019-12, kterým obě řízení opět spojil s tím, že budou nadále projednávána pod sp. zn. 4 C 156/2012. Z tohoto postupu žalobce i soudů je tudíž zřejmé, že částka 120 000 Kč nepředstavovala nový samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 (dále jen „kompenzační řízení“), ale o navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení z důvodu, že toto nemělo být žalobci poskytnuto včas. O tomto závěru pak svědčí i skutečnost, že ačkoliv od 30. 9. 2017 podléhá podání žaloby o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vůči státu soudnímu poplatku, tento Obvodní soud pro Prahu 5 žalobci v řízení nevyměřil a žalobce jej sám neuhradil, ačkoliv v případě uplatnění odlišného nároku od původně žalovaného by se tak stát mělo. Jako k navýšení původně požadovaného zadostiučinění, nikoliv jako k samostatnému nároku, k částce 120 000 Kč přistupoval i Nejvyšší soud ve svém třetím rozsudku v této věci ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, neboť odmítl přípustnost dovolání žalobce ohledně otázky možnosti uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vyplývající z nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení v rámci tohoto řízení z důvodu podjatosti rozhodujících soudců, a to z důvodu souladného postupu odvolacího soudu mimo jiné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Ačkoliv žalobce podáním ze dne 3. 9. 2019 požadoval, aby o částce 120 000 Kč bylo rozhodnuto samostatným výrokem, „neboť se jedná o odlišný nárok od nároku na kompenzaci za nepřiměřenou délku trestního řízení“, o připuštění takové změny žaloby soudy rozhodnuto nebylo. Navíc ohledně požadavku na zaplacení částky 120 000 Kč se žalobce v řízení i nadále odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, který pojednává o možnosti požadovat navýšení původně žalovaného zadostiučinění z důvodu neposkytnutí zadostiučinění včas (viz např. odvolání ze dne 29. 11. 2019). Z tohoto postupu žalobce tedy nevyplývá, že by hodlal svoji žalobu změnit tak, že by (kromě požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby ve výši 271 500 Kč s příslušenstvím) nadále požadoval místo navýšeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení dva odlišné nároky, a to zadostiučinění ve výši 191 250 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení a ve výši 120 000 Kč za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení jako takového. Podáním ze dne 27. 8. 2021, upřesněným podáním ze dne 21. 9. 2022, žalobce rozšířil žalobu o další částku 200 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z celkové částky 320 000 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, neboť kompenzační řízení stále skončeno není. V podání ze dne 21. 9. 2022 pak v souvislosti s požadavkem na zaplacení částky celkem 320 000 Kč s příslušenstvím žalobce opět odkázal (včetně citace příslušné části odůvodnění) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. I z těchto podání žalobce tudíž vyplývá, že celková částka 320 000 Kč s příslušenstvím nepředstavuje samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízením, ale jde o navýšení původně žalovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, které žalobce požaduje navýšit z důvodu, že mu toto zadostiučinění nebylo poskytnuto včas. Tuto další změnu žaloby připustil Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-569, doplněným usnesením stejného soudu ze dne 2. 3. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-575. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v souladu s §216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, by k takovému kroku nemohl Městský soud v Praze jako soud odvolací přistoupit, pokud by se nejednalo pouze o další navýšení původně požadovaného nároku, ale o uplatnění nároku jiného (zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení). S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud uzavírá, že předmětem řízení byl (kromě požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby ve výši 271 500 Kč s příslušenstvím) pouze nárok na zadostiučinění na nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení v celkové výši 511 250 Kč s příslušenstvím, v rámci kterého žalobce požadoval mimo jiné i navýšení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas, nikoliv dva samostatné nároky na zadostiučinění ve výši 191 250 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení a ve výši 320 000 Kč za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení jako takového.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, 4 C 151/2019, zamítl žalobu o zaplacení částky 462 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. 4. 2012 do zaplacení (výrok I), i žalobu o zaplacení částky 120 000 Kč jako zadostiučinění za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 (výrok II), konstatoval, že délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena žalobcova základní práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované trestní řízení bylo zahájeno dne 17. 6. 2003 sdělením obvinění žalobci a skončilo dne 7. 12. 2011 vyhlášením rozsudku ve věci sp. zn. 5 T 3/2010 Obvodním soudem pro Prahu 4; trvalo tedy 8 let a 6 měsíců. V průběhu hlavního líčení dne 17. 12. 2010 bylo konstatováno, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, kterým byl žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění, dosud nenabyl právní moci a trestní věc žalobce byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, neboť v případě uznání viny měl být žalobci uložen souhrnný trest. Následně Obvodní soud pro Prahu 4 vyčkával na právní moc rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. V tomto období postupoval Krajský soud v Ústí nad Labem a následně Vrchní soud v Praze plynule a nedocházelo k žádným průtahům ve věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 5 T 3/2010, byl žalobce odsouzen za závažnou trestnou činnost, s ohledem na trest uložený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011, který nabyl právní moci dne 21. 9. 2011, však bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Po vyhlášení tohoto rozsudku se žalobce vzdal práva na odvolání proti němu, a to i za osoby k tomu oprávněné. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo vedeno proti 17 obviněným, z nichž 9 bylo občany Číny, 4 občany Vietnamu a 4 byli občany České republiky. Řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo vedeno proti 14 obviněným. Obě řízení byla mimořádně složitá, co do objasnění skutků páchaných ve zločinném spolčení s organizovanou strukturou a rozdělením funkcí, působícím na území minimálně čtyř států. Pro objasnění trestné činnosti bylo prováděno rozsáhlé dokazování. Žalobce požádal dopisem ze dne 8. 2. 2012 o poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, této žádosti však žalovaná nevyhověla. Kompenzační řízení bylo zahájeno dne 25. 7. 2012 a nebylo dosud pravomocně skončeno s tím, že v době rozhodování soudu prvního stupně trvalo přes 7 let. V řízení došlo k několika významnějším průtahům, a to od podání žaloby do 19. 12. 2013, kdy byl spis po JUDr. Voráčkové předán JUDr. Dvořákové, dále od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 4. 1. 2016 do vyhlášení rozsudku dne 8. 11. 2016 a od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 22. 5. 2017 do vydání rozsudku dne 6. 2. 2018. Ve věci byla z iniciativy soudu prvního stupně řešena otázka místní příslušnosti soudu, a to i před odvolacím soudem, který rozhodl, že soud prvního stupně místně příslušný je. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, soud druhého stupně třikrát a dovolací soud dvakrát, vše z důvodu podaných opravných prostředků ze strany žalobce. V průběhu řízení se řešila dvakrát námitka podjatosti vznesená žalobcem. Ke zbytečnému prodloužení řízení došlo v důsledku problémů s předložením vyžádaného obsáhlého spisu od Krajského soudu v Ústí nad Labem o 43 svazcích.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že délka obou trestních řízení (u Obvodního soudu pro Prahu 4 i u Krajského soudu v Ústí nad Labem) nebyla nepřiměřená a odpovídá složitosti projednávané věci, jejímž předmětem byla organizovaná sofistikovaná trestná činnost na nadnárodní úrovni, vysoce společensky nebezpečná a rozsáhlá co do počtu zapojených a převáděných osob, tak co do rozsahu potřebného dokazování. Bylo prováděno rozsáhlé dokazování, v řízení bylo potřeba zajišťovat tlumočníky a byla využívána mezinárodní právní pomoc. Jednalo se tedy o věc skutkově mimořádně rozsáhlou a složitou i s ohledem na národnost a jazyk obžalovaných. Soud prvního stupně rovněž zohlednil to, že Obvodního soud pro Prahu 4 nemohl rozhodnout o trestu dříve, neboť žalobce se projednávané trestné činnosti dopustil předtím, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho obdobný trestný čin; musel tudíž vyčkat právní moci rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Navíc proti odsuzujícímu rozsudku v posuzované trestní věci se žalobce vzdal odvolání, takže s trestem byl srozuměn a nemůže se z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení domáhat ještě zadostiučinění v penězích. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání trestného činu, proto by přiznání zadostiučinění v penězích bylo v rozporu s hlediskem obecné slušnosti, obecně sdílenou představou spravedlnosti a se základními zásadami soukromého práva, i pokud by délka posuzovaného trestního řízení skutečně nepřiměřená byla. Žalobu ohledně odškodnění posuzovaného trestního řízení tudíž zamítl.
5. Ve vztahu k nároku žalobce na navýšení odškodnění, resp. nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky tohoto odškodňovacího řízení, soud prvního stupně uzavřel, že při hodnocení dopadů délky tohoto řízení do žalobcova osobního života lze konstatovat, že žádné konkrétní a závažné zásahy žalobce netvrdil, ačkoliv zadostiučinění se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím je pro něj větší význam předmětu řízení, tj. to, co je pro poškozeného v sázce. V tomto řízení sice došlo k jeho zbytečnému prodloužení v důsledku potíží s vyžádáním obsáhlého spisu z Krajského soudu v Ústí nad Labem a byly shledány tři větší průtahy, avšak vzhledem k trestní minulosti žalobce nelze vnímat délku tohoto odškodňovacího řízení jako mimořádný zážitek negativního významu, který by na jeho osobní život měl stresující dopad a mohl nějakým způsobem zasáhnout psychickou sféru žalobce jako je tomu například u osob, které jsou účastníky soudního řízení ojediněle, nebyly nikdy trestně stíhány a takové řízení je proto pro ně více či méně úzkostným zážitkem, není-li skončeno v přiměřené lhůtě. Význam předmětu řízení pro žalobce snižuje i fakt, že nešlo o věc samu, ale o kompenzační řízení. Újmu způsobenou žalobci délkou tohoto řízení tedy posoudil soud prvního stupně jako zanedbatelnou a význam předmětu tohoto kompenzačního řízení pro něj jako nepatrný. Za dostatečnou kompenzaci tudíž považoval soud prvního stupně konstatování porušení žalobcova základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a žalobu ohledně finančního odškodnění zamítl.
6. Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby soud prvního stupně odkázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, která (ne)oprávněnost tohoto nároku dle něj pravomocně vyřešila, a shrnul, že doba výkonu vazby byla započítána do trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 To 23/2011. Žalobu tudíž soud prvního stupně zamítl i ohledně tohoto nároku.
7. Takto rozhodl soud prvního stupně v pořadí již druhým rozsudkem, neboť jeho první rozsudek ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C 156/2012-119, kterým žalobu o zaplacení částky 462 750 Kč s příslušenstvím zamítl, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, č. j. 64 Co 152/2014-268 (poté, co jeho dva předchozí potvrzující rozsudky byly zrušeny dovolacím soudem, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 3/200196-153, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co 152/2015-200, rozsudkem Nejvyšší soud ze dne 6. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 2505/2017-221), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval posouzením, zda v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem, sp. zn. 50 T 10/2008, ve spojení s řízením vedeným u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 To 23/2011, nedošlo po dobu přerušení posuzovaného řízení k nepřiměřené délce řízení.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce nejprve rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 387/2019-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dovolání žalobce jej však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II ohledně zamítnutí žaloby co do částky 120 000 Kč a ve výroku III ohledně poskytnutí konstatování porušení práva a dále v souvisejících nákladových výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, ve zbytku pak dovolání odmítl. Na to odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 12 Co 387/2019-491, rozsudek soudu prvního stupně v Nejvyšším soudem zrušeném rozsahu opět potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K dalšímu dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 30 Cdo 497/2022-531, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Městského soudu v Praze.
9. Nakonec odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 12 Co 387/2019-583, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 91 452 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 5. 2022 do zaplacení a ve zbytku (tj. co do částky 228 548 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 44 436,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud ve svém posledním rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že předmětem řízení zůstal pouze nárok týkající se nepřiměřené délky kompenzačního řízení, neboť dle něj další (mimo rovněž pravomocně vypořádaného nároku na zadostiučinění za vykonanou vazbu; poznámka Nejvyššího soudu) v řízení uplatněný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení byl pravomocně vypořádán dne 18. 11. 2021, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu o odmítnutí jeho ústavní stížnosti proti třetímu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, kterým bylo dovolání ohledně tohoto nároku odmítnuto. Odvolací soud uzavřel, že toto řízení probíhalo od 25. 7. 2012 do 18. 11. 2021, tedy 9 let, 3 měsíce a 23 dnů. Základní částku tudíž vypočetl na 124 708 Kč (tj. 15 000 Kč za rok, první dva ve výši poloviny). Takto vypočtenou základní částku odvolací soud za dobu do uplatnění nároku finančním vyčíslením, tj. od 25. 7. 2012 do 24. 3. 2018 (uplatnění nároku na odškodnění ve výši 120 000 Kč), snížil o 25 %, neboť k námitce žalované uzavřel, že v tomto období mělo řízení pro žalobce snížený význam, poněvadž žalobce svým chováním prokázal nezájem o probíhající řízení v tom smyslu, aby bylo skončeno v přiměřené době (uplatnění nároku až po šesti letech, neuplatnění nároku u organizační složky státu, což učinil až v roce 2022 po cca 10 letech trvání řízení, vznesení námitky podjatosti soudců, ačkoliv složení senátu žalobce znal a mohl tak uplatnit nárok samostatnou žalobou). Za tento časový úsek, za který by žalobci příslušeno 83 139 Kč, tedy odvolací soud přiznal pouze částku 62 354 Kč. Za další období již snížený význam řízení shledán nebyl, odvolací soud však celkový zbývající nárok ve výši 41 569 Kč snížil o 30 % a přiznal tak žalobci jen částku 29 098 Kč, a to z důvodu podávání námitek podjatosti a neplnění poplatkové povinnosti. Námitka podjatosti podaná žalobcem nejen proti soudcům odvolacího soudu, ale i proti soudkyni soudu prvního stupně, byla vyřizována několik měsíců a musely o ní rozhodovat dva příslušné soudy (odvolací soud a Vrchní soud v Praze), což sice odvolací soud hodnotil jako využití práv žalobce, které však nelze přičítat státu. Současně v této souvislosti přihlédl i k tomu, že žalobce neplatil soudní poplatky, musel být k této povinnosti vyzýván soudem, a to i Nejvyšším soudem, který mu vyměřil nedoplatek na soudním poplatku, což rovněž nelze přičítat k tíži soudu, neboť poplatková povinnost účastníka vzniká současně s podáním žaloby. Jiné důvody pro navýšení či snížení základní částky odvolací soud neshledal. Odvolací soud tudíž z celkové žalobcem uplatněné částky 320 000 Kč s příslušenstvím mu přiznal zadostiučinění ve výši 91 452 Kč (tj. 62 354 Kč a 29 098 Kč) se zákonným úrokem z prodlení od 15. 5. 2022 do zaplacení, neboť žalovanou následně poskytnutou omluvu nepovažoval za dostatečnou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, a to v části výroku I, kterou byla žaloba (co do částky 228 548 Kč s příslušenstvím) zamítnuta, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
12. V úvodu dovolání žalobce obecně konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od (zde blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a mělo by být rozhodnuto jinak, než jaká je rozhodovací praxe dovolacího soudu, s tím, že dovolací důvody (včetně předpokladů přípustnosti dovolání) žalobce rozvedl v následujících částech dovolání. Současně žalobce uváděl, že dovolání je přípustné i z důvodu zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti, a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
13. V první řadě žalobce namítal chybné určení počátku a konce kompenzačního řízení, které odvolací soud vymezil od 25. 7. 2012 (podání žaloby) do 18. 11. 2021, ačkoliv za počátek kompenzačního řízení je třeba považovat okamžik uplatnění nároku u příslušného orgánu, k čemž došlo již dne 8. 2. 2012, a toto řízení dosud není skončeno, odvolací soud tedy měl rozhodovat o období do 22. 3. 2023 (otázka 1). Při určení počátku kompenzačního řízení se tak odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, a rovněž od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice , stížnost č. 7051/06, a při posouzení celkové délky řízení (tj. okamžiku, ke kterému měl probíhající řízení posuzovat) pak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3971/2013, ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3909/2018, a ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 249/2014, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4346/2013.
14. Dále žalobce nesouhlasil s určením základní částky odškodnění za rok řízení ve výši 15 000 Kč, neboť je kompenzační řízení extrémně dlouhé, jeho délka přesahuje 10 let (ke dni podání dovolání trvá 11 let a 2 měsíce) a základní částka tak měla být stanovena vyšší (otázka 2). Ohledně přiměřené délky kompenzačního řízení poukázal žalobce na závěry vyslovené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice , stížnost č. 10092/13, nebo v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku , stížnost č. 69319/12, nebo ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii , stížnost č. 7932/04, a namítl, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, nebo od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11.
15. Další námitka žalobce spočívala v posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], při jehož hodnocení odvolací soud nepřihlédl k tomu, že ve věci bylo Nejvyšším soudem nakonec z důvodu zmatečnosti postupu rozhodujícího senátu odvolacího soudu nařízeno, aby věc rozhodl jiný senát, čímž se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, a zformuloval dle jeho názoru dosud dovolacím soudem neřešenou otázku, zda má být situace, kdy nadřízený soud nařídí projednání věci jiným soudcem či senátem z důvodu opakovaného nesplnění závazného právního pokynu nadřízeného soudu, hodnocena v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a má být hodnocena jako zmatečnost (otázka 3). Dále žalobce namítal, že odvolací soud zcela přehlédl, že ve věci došlo k soudnímu ping pongu, tedy že jednotlivé soudy rozhodovaly opakovaně a většina opravných prostředků byla úspěšná, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020. Dále pak odvolací soud nepřihlédl k průtahům v řízení, čímž se odchýlil od Stanoviska a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, a ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014. V této souvislosti žalobce rovněž namítal, že nezohledněním kritéria postupu orgánů veřejné moci se stalo napadené rozhodnutí neproporcionálním, čímž se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015.
16. Žalobce rovněž nesouhlasil s modifikací základní částky odvolacím soudem, a to s jejím snížením o 25 % za dobu od 25. 7. 2012 do 24. 3. 2018 (tedy za dobu do finančního vyčíslení nároku a jeho uplatnění) z důvodu posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] a o 30 % za zbylé období z důvodu podání námitek podjatosti a neplnění poplatkové povinnosti žalobcem, které nelze přičítat k tíži státu (otázka 4), a namítal, že je tímto způsobem „nestoudně“ penalizován za výkon práva, který ale není jeho zneužíváním, neboť uplatněním nároku na zadostiučinění za kompenzační řízení přímo v jeho rámci se naopak snažil předejít zatěžování justice novým kompenzačním řízením. Takové úvahy považoval žalobce za naprosto nelogické a činící napadený rozsudek protiústavním a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05. Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je při použití výkladového pravidla a simile v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, podle kterých okolnosti přičitatelné výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Současně žalobce namítl i rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, upravujícím možnost navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu neposkytnutí kompenzace včas, a opětovně zdůraznil, že čtvrtým kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci bylo nařízeno, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, a to z důvodu opakovaného nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu. V této souvislosti žalobce formuloval dvě dle něj dovolacím soudem dosud neřešené otázky, a to, zda mohou být okolnosti přičitatelné výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria jeho postupu v řízení, a zda může být žalobci kladeno k tíži zjevně oprávněné využití práva, které je následně popřeno postupem rozhodujícího orgánu.
17. Žalobce dále namítal, že by dovolací soud měl rozhodnout jinak, než jak rozhoduje ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021), a přistoupit k navýšení (valorizaci) základní částky, resp. jejího doporučeného rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, a to z důvodu jednak uplynutí více jak 12 let od stanovení takového rozmezí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a jednak turbulentní doby posledního roku, extrémní inflaci a její vliv na reálnou hodnotu peněz (otázka 5). V této souvislosti žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a na to, že valorizace jako prostředek dorovnávání životní úrovně je běžně užívána v rozhodnutích Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004.
18. Nakonec žalobce v souvislosti s počátkem prodlení žalované namítl, že lhůta pro předběžné projednání nároku (6 měsíců) neodpovídá úrovni společnosti, techniky atd. a dle žalobce je tedy protiústavní a rozporná se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, a měla by tak být podstatně kratší (otázka 6).
19. Závěrem žalobce navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
20. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
23. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
24. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
25. Pokud žalobce v úvodu dovolání uváděl, že dovolání je přípustné z důvodu zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzené protiústavnosti žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
26. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka, že základní částky za rok trvání řízení dovozené judikaturou Nejvyššího soudu by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a na extrémní inflaci v poslední době (otázka 5), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí základních částek dovozeného judikaturou Nejvyššího soudu a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. část. VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva, což považuje Evropský soud pro lidská práva za dostačující výši (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11,), judikaturou dovozené rozmezí základní částky je tak stále odpovídající. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Stejně jako Nejvyšší soud pak tuto otázku řeší ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23). Naopak žalobcem zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, se věnují zcela odlišnému typu nároků (odškodnění za nezákonné trestní stíhání, náhrada ušlého zisku za dobu výkonu trestu, nároky z titulu škody na zdraví a náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a nelze je tak na danou věc aplikovat.
27. Pokud jde o námitku nepřihlédnutí k extrémní délce řízení při stanovení výše základní částky za rok řízení (otázka 2), Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
28. Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu. Ani v případě extrémní délky řízení, která by mohla vést dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. část VI Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) k použití základní částky na horní hranici stanoveného rozmezí, tak ale nemusí být postupováno vždy a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč, pokud pro to svědčí jiné okolnosti případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Tato námitka žalobce tudíž přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá. Na tomto závěru pak nic nezmění ani žalobcem citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která se věnují přiměřené délce a složitosti kompenzačního řízení, tedy zcela jiným otázkám.
29. Ani námitka neústavnosti délky lhůty pro předběžné projednání nároku ve vazbě na počátek prodlení (otázka 6) nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť na takovém závěru napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí v napadené části nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), poněvadž k zamítnutí příslušenství ze zamítnuté částky došlo z důvodu závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby v rozsahu zamítnuté části jistiny, k níž toto příslušenství náleží, nikoliv s ohledem na posuzování otázky prodlení žalované s takto zamítnutou jistinou. Pokud pak jde o přiznanou částku 91 452 Kč (v této části nebyl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden), přiznal k ní odvolací soud úrok z prodlení ve výši a rozsahu (od 15. 5. 2022 do zaplacení), jak jej žalobce v řízení požadoval. Tato námitka žalobce se tedy s právními závěry odvolacího soudu zcela míjí.
30. Dovolání žalobce je však přípustné pro řešení otázky určení počátku a konce řízení (otázka 1), zohlednění skutečnosti, že žalobce v kompenzačním řízení navýšil požadovanou částku z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení, ve vztahu k posouzení kritérií významu předmětu řízení pro poškozeného a chování poškozeného (otázka 4) a posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (otázka 3), neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
31. Dovolání není důvodné.
32. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
33. Podle §14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
34. Podle §15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
35. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
36. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud s ohledem na průběh řízení a obsah dovolacích námitek ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nejprve zabýval tím, zda ve věci ve vztahu k posuzovanému nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad sice žalobce netvrdil, z obsahu spisu se však podává, že řízení takovou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, trpělo, neboť požadavek na zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím neposoudil odvolací soud jako navýšení nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas, který byl předmětem řízení, jak je podrobně rozebráno výše (viz odstavec 1). K částce 511 250 Kč s příslušenstvím tedy odvolací soud nepřistoupil jako k jedinému nároku na zadostiučinění na nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, ale uzavřel, že předmětem řízení byly (kromě nároku na zadostiučinění za vykonanou vazbu) dva samostatné nároky, a to na zadostiučinění ve výši 191 250 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení a ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení jako takového. Ohledně částky 320 000 Kč s příslušenstvím tudíž odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než byl předmětem řízení, čímž řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1793/99, publikované pod č. 74/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
37. Ohledně možnosti navýšení nároku na zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
38. V rozsudku ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, Nejvyšší soud v této souvislosti uzavřel, že „v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná ‚pouze‘ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době (jako tomu bylo v přítomné věci), pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.“ S ohledem na přetrvávající nejednotnosti v rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost shrnul, že „jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní (‚plné‘) zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).“
39. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, vyplývá, že jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
40. Ve vztahu k otázce hodnocení přiměřenosti délky probíhajícího kompenzačního řízení se tedy judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, nebo ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) ustálila na závěru, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž i v tomto případě je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Má-li se tedy i z tohoto pohledu jednat o úplné právní posouzení otázky přiměřenosti délky kompenzačního řízení, je nezbytné vyjít nejen z vlastní délky tohoto řízení, ale též ze zhodnocení dalších kritérií, jež jsou v §31a odst. 3 OdpŠk upravena.
41. Pokud jde o jednotlivé dovolací námitky, zabýval se Nejvyšší soud nejprve otázkou určení délky kompenzačního řízení.
42. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§15 odst. 2 OdpŠk).
43. Ohledně celkové délky řízení, z níž je třeba podle §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet, Nejvyšší soud již v části V Stanoviska uzavřel, že důvodnou může být i žaloba na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. V takovém případě pak musí soud prvního i druhého stupně vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, nebo ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).
44. Výše uvedené judikatorní závěry však odvolací soud nerespektoval a ohledně délky kompenzačního řízení vyšel z toho, že toto bylo zahájeno dne 25. 7. 2012, kdy byla podána žaloba u soudu, ačkoliv ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud následně převzal, vyplývá, že před samotným řízením proběhlo předběžné projednání nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, které bylo zahájeno dopisem žalobce ze dne 8. 2. 2012. Ohledně celkové délky kompenzačního řízení pak odvolací soud vyšel ze závěru, že toto skočilo dne 18. 11. 2021, kdy byl pravomocně vypořádán dle jeho závěrů samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, ačkoliv samotné kompenzační řízení pokračovalo dál a žalobce na tuto skutečnost upozorňoval (např. v podáním ze dne 27. 8. 2021, upřesněném podáním ze dne 21. 9. 2022, kterým rozšířil žalobu o další částku 200 000 Kč a zákonný úrok z prodlení z celkové částky 320 000 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení a uvedl, že s ohledem na neukončenost kompenzačního řízení požaduje kompenzaci za celou délku řízení). Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
45. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení kritérií postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] a jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] odvolacím soudem.
46. Ohledně kritéria postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že postup orgánu veřejné moci během řízení může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).
47. Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž uzavřel, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017).
48. Dále dospěl Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z e dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019) k závěru, že z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda postup soudu v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, pokud by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
49. Ohledně zohlednění tzv. instančního ping-pongu v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z tohoto hlediska je třeba zohlednit, pokud počet zrušujících rozhodnutí s přihlédnutím k důvodům jejich vydání zjevně neodpovídá složitosti věci a očekávané snaze orgánů veřejné moci projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021).
50. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018).
51. Soud prvního stupně (a následně i odvolací soud, který pouze vycházel i z dalšího průběhu řízení po vydání jím přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně) vyšel v dané věci ze zjištění, že v kompenzačním řízení došlo k průtahům (a to od podání žaloby do 19. 12. 2013, kdy byl spis předán jiné soudkyni a dále od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 4. 1. 2016 do vyhlášení rozsudku dne 8. 11. 2016 a od převzetí spisu Nejvyšším soudem dne 22. 5. 2017 do vydání rozsudku dne 6. 2. 2018), že řízení opakovaně probíhalo na více stupních soudní soustavy včetně opakovaného řízení u Nejvyššího soudu a že ke zbytečnému prodloužení řízení došlo i v důsledku problémů s předložením vyžádaného obsáhlého spisu od Krajského soudu v Ústí nad Labem. Přes tato zjištění však odvolací soud tyto skutečnosti v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci nijak nehodnotil a nezabýval se tím, z jakého důvodu došlo k opakovanému rušení rozsudků soudů nižších stupňů dovolacím soudem, o jak závažná procesní pochybení šlo a jakou měrou se ve vztahu k ostatním posuzovaným kritériím tato pochybení podílela na celkové délce řízení. Právní posouzení tohoto kritéria tak není úplné, a tudíž ani správné.
52. Ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010) k závěru, že toto kritérium představuje posouzení toho, co je pro poškozeného v sázce, a je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.
53. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu připouští, aby se význam předmětu řízení pro poškozeného v průběhu řízení měnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), skutečnosti, pro které dospěl odvolací soud k závěru o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce v době od podání žaloby v dané věci (25. 7. 2012) do 24. 3. 2018, tedy za dobu od začátku kompenzačního řízení do vyčíslení a uplatnění nároku na navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a pro něž v tomto období snížil základní částku o 25 %, o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce nijak nesvědčí. Podle odvolacího soudu měl v tomto období žalobce svým chováním prokázat nezájem o probíhající řízení v tom smyslu, aby bylo skončeno v přiměřené době tím, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení uplatnil až po šesti letech řízení, neuplatnil jej u organizační složky státu (toto učinil až po cca 10 letech trvání řízení) a vznesl námitky podjatosti soudců, ačkoliv složení senátu žalobce znal a mohl tak místo změny žaloby uplatnit nárok samostatnou žalobou. V první řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že aby vůbec mohl být nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (jak nesprávně posuzoval tento nárok odvolací soud) nebo nárok na navýšení odškodnění za posuzované trestní řízení z důvodu neposkytnutí zadostiučinění včas (jak byla částka v celkové výši 320 000 Kč s příslušenstvím uplatněna) poškozeným požadován, je nezbytné, aby kompenzační řízení po nějakou dobu, kterou bude poškozený jako nepřiměřenou vnímat, trvalo. Na snížený význam předmětu kompenzačního řízení za dobu do uplatnění takového nároku tudíž nelze usuzovat z toho, že žalobce nárok na zadostiučinění vážící se k nepřiměřené délce kompenzačního řízení uplatnil až poté, co kompenzační řízení již cca 6 let trvalo a kdy proto dospěl k závěru, že již nepřiměřeně dlouhé je, nikoliv na jeho počátku, kdy ještě o nepřiměřené délce kompenzačního řízení nemohlo být vůbec uvažováno. Stejně tak nelze dovozovat nezájem žalobce ani z toho, že nárok na zaplacení částky 320 000 Kč s příslušenstvím samostatně předběžně neuplatil u žalované před změnou žaloby, nebo že nepodal samostatnou žalobu, neboť žalobce v řízení neuplatnil samostatný nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (jak se odvolací soud mylně domníval), ale pouze navýšil původně zažalovaný (a žalovanou předběžně projednaný) nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení. Žalobce tudíž postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (viz odstavce 37 až 39) a jeho postup o nezájmu o kompenzační řízení nijak nesvědčí. Právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolacím soudem je tudíž nesprávné.
54. Co se pak týče kritéria jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], již v části VI Stanoviska uzavřel Nejvyšší soud, že z pohledu tohoto subjektivního kritéria může poškozený na délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním. Na druhou stranu může vyvíjet i činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení (např. využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu). Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. K tíži státu však nelze přičítat nutnost reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné.
55. V návaznosti na výše uvedené závěry Nejvyšší soud uzavřel, že k délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010).
56. Při posouzení kritéria jednání poškozeného se odvolací soud od výše uvedené judikatury odchýlil, pokud snížil přiznané zadostiučinění vzhledem k hodnocení tohoto kritéria o 30 % za dobu po 24. 3. 2018 z důvodu podání námitek podjatosti žalobcem proti soudcům odvolacího soudu, ale i proti soudkyni soudu prvního stupně, které byly vyřizovány několik měsíců a musely o nich rozhodovat dva příslušné soudy, a dále z důvodu nesplnění poplatkové povinnosti z vlastního podnětu žalobce, ale až na výzvy soudu. Odvolací soud sice uvedl, že žalobce využil svých práv, ale současně uzavřel, že toto nelze přičítat k tíži státu. Využití těchto práv žalobcem tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou hodnotil k tíži žalobce, ačkoliv se ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů (ani z výše uvedeného závěru odvolacího soudu) nijak nepodává, že by se jednalo o jednání ryze obstrukční. I právní posouzení kritéria jednání poškozené je tudíž nesprávné.
57. Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť předmětem daného řízení nebyly dva samostatné nároky na zadostiučinění za nepřiměřenou délku dvou řízení, a to posuzovaného trestního řízení a dále tohoto kompenzačního řízení, ale (kromě již vypořádaného nároku na odškodnění za vykonanou vazbu) pouze jeden nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení, které žalobce požadoval v souladu s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu (viz odstavec 37) navýšit z důvodu, že mu požadované zadostiučinění nebylo poskytnuto včas, jak je blíže rozebráno v odstavci 1 tohoto rozsudku. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu ohledně možnosti navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení z důvodu neposkytnutí požadovaného zadostiučinění včas (viz odstavec 38) a to, že posuzované trestní řízení nebylo soudy shledáno nepřiměřeně dlouhým, zde není žádný nárok, který by mohl být dále navyšován, neboť takový nárok žalobci vůbec nevznikl. Za této situace tak žalobce nárok na navýšení (nenáležejícího) zadostiučinění za posuzované trestní řízení nemá, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12.2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Zrušením napadeného rozhodnutí a řádným posouzením přiměřenosti délky kompenzačního řízení by proto nebylo možno dosáhnout pro žalobce příznivějšího výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5752/2016).
58. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
59. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na vymezení rozsahu dovolání, resp. nepodání dovolání ze strany žalované, nebylo možno zrušit rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byly změněny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně a žalobě bylo ohledně částky 91 452 Kč s příslušenstvím vyhověno, byť zde nárok na navýšení (nenáležejícího) zadostiučinění za posuzované trestní řízení nebyl (viz výše). Tento závěr však nic nemění na tom, že taková částka byla žalobci pravomocně přiznána a pokud tedy žalobce u soudu uplatní nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, bude třeba k tomuto pravomocně přiznanému plnění vážícímu se k nepřiměřené délce tohoto kompenzačního řízení přihlédnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
60. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť povinnost k jejich náhradě by měl mít žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, žalované však dle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu