ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2634.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2634/2023-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně KUPI s.r.o. , identifikační číslo osoby 26947293, se sídlem v Brně, Křížová 939/12, zastoupené Mgr. Bc. Janou Dlouhou, LL.M. advokátkou, se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 81/5, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 3 465 981 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 297/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j. 25 Co 97/2023-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 26 C 297/2021-124, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 465 981 Kč s příslušenstvím (výrok I), a žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem a pěti rozhodnutími Celního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 4. 9. 2020 č. j. 1404327/2020-530000-29, č. j. 140449-7/2020-530000-29, č. j. 140461-7/2020-530000-29, č. j. 140453-7/2020-53000-29 a č. j. 140463-11/2020-53000-29 (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými byla zamítnuta „celní prohlášení - návrhy žalobkyně na propuštění zboží do volného oběhu“ (jednalo se o zboží vyřazené ze švýcarské armády). K odvolání žalobkyně uvedená rozhodnutí tentýž celní úřad zrušil v rámci autoremedury rozhodnutími ze 19.2.2021 (č. j. 359-5/2021- 530000-29, sp. zn. 26947293/7771/140432; č. j.363-5/2021-530000-29, sp. zn. 26947293/7771/140449; č. j. 384-5/2021-530000-29, sp. zn. 26947293/7771/140461; č. j. 364-5/2021-530000-29, sp. zn. 26947293/7771/140453; č. j. 394-5/2021-530000-29, sp. zn. 26947293/7771/140463 – dále jen „rozhodnutí o odvolání“), a to poté, co mu žalobkyně předložila jím již dříve vyžadovaná potvrzení tzv. licenční správy. Škoda žalobkyně spočívala podle obsahu žaloby v tom, že: 1) v důsledku kupní smlouvy ze dne 10. 2. 2020 (kde se zavázala dodat předmětné zboží do 30. 4. 2020) jí vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu 3 189 681 Kč, kterou zcela zaplatila; 2) vynaložila náklady na právní zastoupení před celním úřadem 58 500 Kč; a 3) zaplatila skladné za skladování předmětného zboží i za dobu od 5/2020 až 2/2021 ve výši 217 800 Kč, což by nemusela, kdyby celní úřad postupoval v souladu s právem.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázky žalobkyně jsou navzájem provázané a obsahově se na některých místech překrývají, avšak žádná z nich nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejich posouzení se odvolací soud nikterak neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Úprava objektivní odpovědnosti státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], vyžaduje současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí (nesprávný úřední postup), 2) vznik škody a 3) naplnění příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody. Přitom nezbytnou podmínkou sine qua non pro založení odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §4 citovaného zákona je, aby pravomocné nebo [jako tomu bylo v poměrech právě projednávané věci] bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Rozhodnutím tohoto orgánu (bez ohledu na to, zda bylo rozhodováno formou tzv. autoremedury) je soud vázán a není oprávněn si sám až v kompenzačním řízení hodnotit (a to ani formou řešení tzv. předběžné otázky, ani vlastním posuzováním „obsahu spisu“), zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003). Pro oblast celního (daňového, ani jiného) řízení zákon žádnou výjimku nestanoví (srov. za mnohé kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, které bylo vydáno právě v oblasti upravené celním zákonem). Uvedené závěry jsou rovněž dlouhodobě potvrzovány ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Žalovaná pak ve svém vyjádření k dovolání zcela správně připomíná, že soudy v kompenzačním (civilním) řízení si z hlediska ústavně zakotvené dělby moci ve státě na sebe nemohou bez zákonného zmocnění atrahovat oprávnění svěřená do pravomoci správních (zde celních) orgánů, kdy správnost jimi vydaných rozhodnutí lze mimo rámec správního řízení přezkoumávat za splnění dalších podmínek výlučně ve správním soudnictví.
Postup poškozeného v průběhu řízení je z toho úhlu pohledu (posuzování podmínky nezákonnosti rozhodnutí podle §7 a 8 OdpŠk) zcela nerozhodný a tvrdí-li v dovolání žalobkyně, že se proti pro ni příznivému rozhodnutí (vydanému formou autoremedury) neodvolala jen proto, že se snažila plnit prevenční povinnost a eliminovat vznik dalších škod, pak své odlišné právní posouzení věci navíc konstruuje na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je povinen vycházet z navíc účastníky nijak nezpochybněného skutkového závěru odvolacího soudu, který nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 o. s. ř.), že pro žalobkyni nepříznivá rozhodnutí celního úřadu o tom, že se deklarované zboží nepropouští do volného oběhu byla zrušena (změněna) v rámci tzv. autoremedury jen proto, že až v rámci odvolacího řízení žalobkyně doplnila stanovisko Ministerstva průmyslu a obchodu (jeho licenční správy), k čemuž ovšem byla vyzvána celním orgánem již před vydáním předmětných rozhodnutí. Právě nepředložení stanoviska licenční správy bylo důvodem zamítnutí jejích návrhů na propuštění zboží do volného oběhu, a právě a jen (z toho zorného úhlu „pozdní“) předložení stanoviska bylo důvodem ke zrušení [změně] těchto rozhodnutí. Rozhodnutí celního orgánu tak nebyla zrušena (změněna) pro “nezákonnost“ (§7 a 8 OdpŠk) a i zde odvolací soud zcela správně aplikoval závěry dlouhodobé judikatury odvolacího soudu, podle níž se o nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nejedná, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) až po jeho vydání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněný pod číslem 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobkyně, že odvolací soud měl přihlížet k údajným pochybením celního úřadu (zejména při tvrzeně nesprávném rozvržení důkazního břemene v celním řízení), pak ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím hodnocení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1362/2017, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3823/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1293/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003), přihlédl-li k tomu, že pokud bylo ve věci vydáno příslušným orgánem státu rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a odrazil se v obsahu vydaného rozhodnutí, spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu §13 OdpŠk. Případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování, které se následně projevily v obsahu vydaného rozhodnutí, mohou být z hlediska odpovědnosti státu za škodu zvažovány jedině podle §5 písm. a) OdpŠk, tedy z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá rovněž námitka dovolatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Jelikož nebyly splněny zákonné podmínky vzniku odpovědnosti, nemohlo být zasaženo do ústavně zaručeného základního práva dovolatelky. Odkazuje-li potom dovolatelka na „nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1667/12“, ač zřejmě měla na mysli nález ze dne 11. 3. 2014, /správné/ sp. zn. II. ÚS 1667/12, pak jeho závěry v přítomné věci uplatnitelné nejsou. Označený nález se jednak zabývá tím, kdy účastník nemůže proti vydanému rozhodnutí podat opravný prostředek (což ovšem není případ projednávané věci, kde odvolání podáno bylo a bylo mu též vyhověno) a jednak se zabývá účinky pro poškozeného příznivého rozhodnutí. To ovšem ve zcela specifickém případě, popisovaném v odstavci 34 uvedeného nálezu, s tím, že „způsobit škodu tak za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě“. V dané věci však nebylo vydáno žádné rozhodnutí in favorem žalobkyně, jež by bylo následně zrušeno. Dlužno zopakovat, že pro žalobkyni nepříznivá rozhodnutí celního úřadu byla vydána v důsledku její nedostatečné procesní aktivity, kterou vyvinula až v průběhu odvolacího řízení. Nelze tedy pro zcela odlišný skutkový základ poměřovat její situaci tou, jíž měl na zřeteli soud ochrany ústavnosti v jí akcentovaném nálezu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu