ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2643.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2643/2023-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce P. B. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 2 970 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 106/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2023, č. j. 62 Co 147/2023-104, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 4. 2023, č. j. 11 C 106/2022-95, zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (výrok I) a o jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení (výrok II), dále rozhodl, že řízení o dovolání (podanému proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, č. j. 62 Co 8/2023-72) se zastavuje (výrok III), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výroky I a II usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu, a to pouze v jeho výroku II, kterým odvolací soud potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení, napadl žalobce včasným dovoláním, při jehož podání však nebyl zastoupen advokátem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle odstavce 2 písm. a) tohoto ustanovení odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem, notářem, nebo v případě právnické osoby osobou uvedenou v §21 o. s. ř, která má právnické vzdělání.
V souladu s §241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle §104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §238 přípustné.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví (v případě neodstranění nedostatku podmínky uvedené v §241 o. s. ř. viz též §241b odst. 3 věta třetí a §243c odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Povinné zastoupení je tedy zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze o dovolání meritorně rozhodnout.
Jak již bylo zmíněno, žalobce není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem, přičemž netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání. Poté, co o žalobcově požadavku na ustanovení zástupce z řad advokátů bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto, a to zamítavě (viz usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 1. 2. 2022, č. j. 2 C 172/2021-28, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2022, č. j. 5 Co 307/2022-35, či usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 11 C 106/2022-63, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 62 Co 8/2023-72), soud prvního stupně v souvislosti s dovoláním podaným proti usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 1. 2023, č. j. 62 Co 8/2023-72, žalobce vyzval svým usnesením ze dne 10. 2. 2023, č. j. 11 C 106/2022-79, k tomu, aby si tohoto zástupce do 15 dnů ode dne doručení zmíněného usnesení zvolil a jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání. Žalobce však v reakci na tuto výzvu svým podáním doručeným prvostupňovému soudu dne 20. 2. 2023 pouze znovu požádal, aby mu byl zástupce z řad advokátů ustanoven. Tomuto jeho požadavku však rovněž nebylo vyhověno, jak patrno z usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2023, č. j. 11 C 106/2022-83, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 62 Co 88/2023-89, jež nabylo právní moci dne 4. 4. 2023. Následně žalobce znovu požádal o ustanovení zástupce, a to žádostí doručenou soudu prvního stupně dne 17. 4. 2023, která se v podstatných částech obsahově neliší od té, kterou vznesl v předchozích případech, načež soud prvního stupně v úvodu zmíněným usnesením ze dne 20. 4. 2023, č. j. 11 C 106/2022-95, ve spojení s nyní napadeným usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2023, č. j. 62 Co 147/2023-104, řízení o této žádosti zastavil.
Přestože žalobce v souvislosti s nyní řešeným dovoláním již nebyl soudem prvního stupně znovu vyzván, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek žalobcova zastoupení nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících též četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa nejen z výše nastíněného průběhu tohoto řízení, ale i z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020, nebo ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1940/2022).
Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Ačkoli si je dovolací soud vědom, že dle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v tomto řízení i celé řadě dalších podobných řízení zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti, kdy opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020).
Dovolací soud tedy uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení žalobce nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení o jeho dovolání, a proto dovolací řízení podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu