ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2954.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2954/2023-116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 132/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 Co 144/2023-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 7 C 132/2022-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 175 404,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované uhrazení částky 175 404,50 Kč s příslušenstvím s tím, že byl účastníkem řízení vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 139/2014 („dále jen posuzované řízení“). Žalobce již byl částečně odškodněn za jeho nepřiměřenou délku v období od 27. 6. 2014 do 20. 5. 2020, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 10. 2019, č. j. 46 C 490/2019-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, ze dne 20. 5. 2020, č. j. 68 Co 17/2020-146, a to v částce 55 092,50 Kč. Žalobce uplatnil další nárok na náhradu škody za navazující období od 21. 5. 2020 do 5. 8. 2022, žalovaná mu za toto období dobrovolně přiznala a vyplatila další částku 24 595,50 Kč. Soudy obou stupňů, po zhodnocení celkové délky posuzovaného řízení a po přihlédnutí k již vyplacené částce za jeho část, dospěly k závěru, že i v rozhodném období od 21. 5. 2020 do 5. 8. 2022 byla jeho délka řízení nepřiměřená, nicméně plnění, jehož se žalobci od žalované dostalo (na základě předchozího rozsudku v částce 55 092,50 Kč a dále dobrovolným zaplacením částky 24 595,50 Kč, celkem tedy 79 688 Kč) je, po zhodnocení zákonných kritérií, zcela adekvátní celkové délce posuzovaného řízení čítající 8 let a 2 měsíce.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, avšak jen do výše 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka pod bodem II. dovolání, podle níž k porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť v projednávané věci bylo žalobci zadostiučinění /opakovaně/ přiznáno v penězích a nebylo mu poskytnuto pouze konstatování porušení práva (což bylo důvodem kasace v žalobcem citovaném nálezu soudu ochrany ústavnosti ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17). Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením této věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitky pod bodem III, týkající se tzv. průtahů, se v převážném rozsahu rovněž míjejí s obsahem napadeného rozhodnutí. Dovolatel přehlíží, že pokud jde o část posuzovaného řízení za období do 20. 5. 20210, pak již bylo o jeho nároku pravomocně a potud závazně rozhodnuto, přičemž v nyní probíhajícím sporu nemohou být závěry dříve vydaných pravomocných rozhodnutí (jež se žalobci nepodařilo zpochybnit ani na základě podaného dovolání - viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 289/2021 - ani na základě podané ústavní stížnosti, která byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 9790/2021) revidovány. Připomíná se, že odvolací soud dospěl ve svém rozsudku ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 68 Co 17/2020, vzdor nynějším opačným tvrzením dovolatele, k závěru, že posuzované řízení, ač nepřiměřeně dlouhé, nebylo v období do 20. 5. 2020, zatíženo průtahy přičitatelnými soudům. Nejvyšší soud se proto v tomto řízení nemohl znovu zabývat skutečnostmi, jež v posuzovaném řízení nastaly do uvedeného data (jde zejména o údajný 1. až 3. průtah dle bodu III dovolání), a které již byly závazně posouzeny v jiném řízení, v němž došlo k odškodnění žalobce.
Námitky dovolatele upínající se ke „4. průtahu“, jež měl nastat prodlevou při zpracování znaleckého posudku, se sice váží k období (po 21. 5. 2020), avšak ve skutečnosti představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu /resp. soudu prvního stupně/, jejich správnost či úplnost, přitom nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Soudy nižších stupňů v období od zadání znaleckého posudku, resp. zaslání spisu znalci (po 19. 10. 2020) do vrácení spisu se zpracovaným posudkem (21. 9. 2021) průtahy nezjistily, přičemž absence úvahy soudů o existujícím průtahu nepředstavuje extrémní skutkový závěr, a to ani se zřetelem k obsahu spisu z posuzovaného řízení. Z něho se naopak podává, že soudní znalec s ohledem na složitost věci (ocenění v minulosti vynaložených investic do nemovité věci jednoho z bývalých manželů, posuzované ve sporu o vypořádání jejich zaniklého společného jmění, v mezidobí nastalá změna vlastníka zhodnocené nemovitosti, která měla být ohledána, uplynutí delší doby, jež prošla od provedení tvrzených investic, nedostatek skutkových podkladů pro splnění znaleckého úkolu, atd.) vedla opakovaně znalce k požadavku na doplnění podkladů a k podávání odůvodněných žádostí o prodloužení lhůty ke splnění znaleckého posudku, jímž bylo přípisy soudu vyhověno. Odvolací soud (a spolu sním i soud prvního stupně) se tak nezprotivil závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, neboť v poměrech projednávané věci nešlo o případ, kdy by znalec či soud v posuzovaném řízení byli nečinní. Řečeno jinak: skutečnost, že znalec a soud v posuzovaném řízení /v jeho nyní odškodňované fázi/ byli nečinní či zjevně liknaví ze skutkových zjištění soudů neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce v podaném dovolání konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka pod bodem IV. dovolání, neboť i v tomu odpovídajícím rozsahu odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů svědčí o jejich respektu k ustálené judikatuře týkající se tzv. „dožalování“ nároku. Jednak soudy dospěly k závěru o nepřiměřené délce i nyní odškodňované závěrečné fáze posuzovaného řízením, současně však /vázány závěry předchozích pravomocných rozhodnutí/ určily výši nároku svědčícího žalobci za celé posuzované řízení a od něj odečetly již dříve poskytnuté plnění. Pak ovšem není Nejvyššímu soudu jasné, proč žalobce, který na totožné principy sám odkazuje, považuje přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu za rozporné se /shodnými/ závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015. Odvolací soud převzal právní závěr soudy prvního stupně, jenž se ztotožnil s výpočty žalované (odstavec 8 rozsudku soudu prvního stupně), které plně vycházely ze shora prezentovaných judikatorních závěrů vážících se k tzv. „dožalování“ nároku. I uvedená námitka se proto míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je-li v části V dovolání žalobce označeném rubrikou „zmatečnost“ odvolacímu soudu vytýkáno, že nepřihlédl k tzv. kvalifikované kasaci rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení, odkazuje Nejvyšší soud na výše předestřené úvahy o tom, že zde žalobce zcela nepřípustně spojuje své výhrady s okolnostmi, jež nastaly v období do 20. 5. 2020, za nějž mu již bylo pravomocnými soudními rozhodnutími, jež nelze nyní přezkoumávat, zadostiučinění poskytnuto.
Stran výhrad dovolatele pod bodem VI s názvem „složitost“ je opět podané dovolání konstruováno na skutkových závěrech, které se zcela rozcházejí se závěry odvolacího soudu v této věci. Pokud jde o průběh posuzovaného řízení po 21. 5. 2020, tak už z výčtu provedených úkonů v této době (odstavec 5 rozsudku soudu prvního stupně) v nejmenším neplyne, že by odvolací soud rušil či měnil rozhodnutí soudů nižších stupňů (a opravné prostředky tehdejší žalobkyně „byly úspěšné“), naopak v této fázi řízení byl zadán znalecký posudek, který byl dále doplňován. Nebyl důvod, aby kritérium složitosti věci bylo posouzeno jinak, než jak bylo zhodnoceno v předcházející části řízení. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že složitost případu je objektivní kritérium. Nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů může být objektivní složitost věci jednou z příčin prodloužení řízení a při jejím hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Pod skutkovou složitostí je pak chápáno zejména rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků, včetně nařízení znaleckého posudku a výslechu znalce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010). Obdobně se o kritériu složitosti případu vyjadřuje i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře, kdy může být složitost dána velkým počtem svědků či množstvím důkazních prostředků a jejich povahou (např. nutnost zadání znaleckého posudku) – viz např. rozsudek ze dne 27. 2. 1992, ve věci Golino proti Itálii, stížnost č. 12172/86, §17, nebo rozsudek ze dne 21. 12. 2004, ve věci Škodáková proti České republice, stížnost č. 71551/01, §39. Rovněž řízení o vypořádání společného jmění manželů (kterým bylo i posuzované řízení) je vnímáno jako typově složitější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 461/2018 nebo věc Bořánková proti České republice, stížnost č. 41486/98, rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2003, §60) a nadto nynější žalobce žádal o odročení nařízeného jednání. Tvrzení žalobce o justičním ping-pongu se evidentně nevztahuje k rozhodnému období (viz výše).
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže být spjata ani námitkou žalobce pod bodem VII dovolání označeném jako „Základní částka“ a vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflaci. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není; vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná (a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva).
Konečně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka domnělé protiústavnosti lhůty pro předběžné projednání nároku a počátku prodlení žalované, kdy napadené rozhodnutí je dle dovolatele v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09. Za situace, kdy nebylo dovolání shledáno přípustným (a soudy nižších stupňů žalobci ničeho nad rámec dobrovolného plnění žalovanou nepřiznaly, což platí i pro požadované příslušenství uplatněné pohledávky), by ani odlišné (a opět jen akademické) právní posouzení počátku prodlení nemohlo žalobci přivodit příznivější rozhodnutí.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu