ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3115.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3115/2023-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Františka Berky , nar. 2. 7. 1984, bytem v Ústí nad Labem, Jizerská 53, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 356/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023, č. j. 55 Co 362/2022-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím, která mu jako řidiči společnosti Uber měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy ve věci přestupku podle §35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Správní řízení bylo zahájeno dne 8. 1. 2018, prvoinstanční orgán rozhodl dne 26. 2. 2018. Po podaném odvolání žalobce rozhodla žalovaná jako odvolací orgán dne 9. 2. 2021 tak, že udělenou pokutu Magistrátem hlavního města Prahy žalobci snížila na částku 75 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 14 C 356/2021-68, uložil žalované zaplatit žalobci částku 22 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 12. 2021 do zaplacení (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 127 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 8. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 150 000 Kč od 3. 8. 2021 do 2. 12. 2021 (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba o 22 500 Kč s příslušenstvím zamítá, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, tedy v meritu věci, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“] přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá v situaci, kdy odvolací soud dospěl k závěru o vyvrácení právní domněnky vzniku újmy na straně žalobce (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
6. Dovolací námitka, že žalobce neměl přislíbenu úhradu (správním orgánem posléze uložené) pokuty ze strany třetí osoby, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. V souvislosti s výše uvedenou námitkou pak žalobce v dovolání uvádí, že byl nucen prokazovat negativní skutečnost, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4220/2009, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009. Daná argumentace však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. zjevně nezakládá v situaci, kdy dovolatel v souzené věci nebyl vystaven břemenům týkajícím se negativních skutečností, ale naopak mu byla ku prospěchu silná a vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, jíž měl však odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování za vyvrácenou. Názor o bezvýjimečné nemožnosti požadovat po účastníku prokazování negativních skutečností, vycházející z negativní důkazní teorie, lze mít navíc za již překonaný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1041/2023, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010).
8. Co se týče další otázky formulované žalobcem, tj. zda je skutečnost, že se poškozený kvalifikovaně brání proti správnímu rozhodnutí odvoláním, skutečností, kterou musí soud hodnotit jako skutečnost vypovídající o významu věci pro poškozeného nikoli nicotném, tak na jejím vyřešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce založil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu na posouzení celého komplexu okolností dané věci, a to, že se žalobce řízení osobně nezúčastnil a o jeho průběh se nezajímal, neprokázal, že by byl uloženou pokutu uhradil, že ve správním i soudním řízení byl zastoupen advokátem, z jehož účtu byla uhrazena uložená pokuta, na což se mohl spolehnout vzhledem k mechanismu řešení obdobných řízení dalších řidičů taxislužby v Praze, využívajících platformu Uber, a že výsledek přestupkového řízení nebyl pro žalobce významný ani z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy, a přihlédl přitom i k námitkám žalované vyvracející domněnku vzniku nemajetkové újmy žalobce (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
9. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolacím soudem přijatý závěr o absenci vzniku újmy na straně žalobce není nepřiměřený zjištěným okolnostem případu (v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 970/2015, na který odkazuje žalobce v dovolání, žalovaná vznik nemajetkové újmy poškozeného na rozdíl od této věci nevyvracela) a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v obdobné skutkové situaci, podle níž obstojí závěr odvolacího soudu o absenci vzniku nemajetkové újmy žalobce v důsledku délky správního řízení (srov. usnesení ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1041/2023). Rovněž ve skutkově obdobné věci, avšak za situace nevyvrácení presumpce vzniku nemajetkové újmy, Nejvyšší soud aproboval závěry odvolacího soudu nepřiznávající jinému účastníku nárok na poskytnutí zadostiučinění v penězích za průtažné řízení trvající 5 let (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 602/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1636/2023, jako zjevně neopodstatněná).
10. Námitky a obecné otázky žalobce mířící do posouzení délky průtažného správního řízení, včetně četných odkazů na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, se pak týkají otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí v situaci, kdy odvolací soud předmětné řízení za průtažné považoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro tvrzený zásah do žalobcova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se od závěrů přijatých nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 210/04, a ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 36/04, neodchýlil. V napadeném rozhodnutí žalobci přisvědčil, že posuzované řízení neproběhlo v přiměřené době, dovodil však, že byla vyvrácena domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené délkou tohoto řízení. Odvolací soud dostál i své povinnosti vyplývající z práva žalobce na spravedlivý proces i z ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť v odůvodnění vysvětlil, proč má na věc jiný názor než jiný senát téhož soudu v předchozím rozhodnutí. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, se pak netýkal posouzení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, nýbrž za tzv. nezákonné trestní stíhání.
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu