ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3191.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3191/2023-413
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce O. Š. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Palackého 5001/1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, pro náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 152/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 58 Co 106/2022-369, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 58 Co 106/2022-369, se ve výroku I co do částky 500 000 Kč s příslušenstvím a ohledně konstatování porušení práva žalobce a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, jímž je usnesení Policie České republiky, územního odboru Kroměříž, ze dne 24. 4. 2017, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“). Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26. 3. 2019, č. j. 9 T 122/2017-177, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 6. 8. 2019, č. j. 6 To 205/2019-458 [dále jen “posuzované řízení“], byl žalobce dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zproštěn obžaloby. Tomu předcházel rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 1. 2018, č.j. 9 T 122/2017-396, kterým byl žalobce uznán vinným pro skutek dle obžaloby, uvedený rozsudek však byl k odvolání žalobce zrušen. Okresní soud v mezidobí přistoupil též k vydání usnesení ze dne 28. 2. 2019, č. j. 9 T 122/2017-430, kterým bylo trestní stíhání zastaveno, žalobce však požádal o pokračování v trestním řízení.
2. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 1 004 223 Kč u žalované, která jej uznala jen v rozsahu částky 78 120 Kč představující náhradu části nákladů obhajoby. Žalobou se tedy žalobce domáhal po žalované původně zaplacení částky 926 103 Kč tvořené náklady obhajoby ve výši 26 103 Kč (když ohledně částky 2 178 Kč s příslušenstvím, vzal žalobce posléze žalobu zpět). Dále požadoval ušlý zisk ve výši 400 000 Kč, pročež i zde vzal žalobu posléze zpět. Vedle toho uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou „nezákonným trestním stíháním“ ve výši 500 000 Kč.
3. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 11 C 152/2020-287, vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 523 925 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a žalované uložil povinen zaplatit žalobci (na) náhradu nákladů řízení částku 208 631 Kč (výrok II rozsudku).
4. Na základě před ním provedeného dokazování se soud prvního stupně nejprve zabýval jednotlivými vynaloženými náklady na zastoupení obhájcem v trestním řízení. Zde neshledal námitky žalované opodstatněnými. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč shledal na základě předložených listin a výslechu svědků (zejména R., R., Ž. a Š.) opodstatněným, a to s ohledem na délku trestního stíhání a jeho závažný zásah do osobního, rodinného a profesního života žalobce. Trestní stíhání žalobce trvalo necelých 28 měsíců od vznesení obvinění dne 24. 4. 2017, až do právní moci zprošťujícího rozsudku ze dne 26. 3. 2019, která nastala 6. 8. 2019. Trestní stíhání žalobce zasáhlo do žalobcova osobního života, jelikož soud prvního stupně vzal za prokázané následky v podobě stresu, nespavosti, nechutenství, omezování sociálního kontaktu s okolím, a to včetně vlastní rodiny. Trestní stíhání ovlivnilo také pracovní činnost žalobce, který je jednatelem a společníkem v několika společnostech s ručením omezeným, z nichž stěžejní je společnost A. (dále jen A.). Žalobce měl na starosti agendu získání licence České národní banky (dále jen „ČNB“) pro poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, pročež k tomu je nezbytné splnění podmínky důvěryhodnosti ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Předmět podnikání jak společnosti, tak samotného žalobce, byl proto v době jeho trestního stíhání (a případného pravomocného odsouzení) v ohrožení. Žalobce by podle soudu prvního stupně nemohl zůstat na pozici jednatele společnosti, ba ani společníka. Žalobce v době trestního stíhání nebyl pravidelně na pracovišti, neúčastnil se obchodních jednání, jeho činnost byla omezena. Svědek M. R. hodnotil pracovní činnost žalobce v době trestního stíhání na 50–60 %. Pro část agendy, kterou původně zastával žalobce, zřídili novou pracovní pozici. Nepřisvědčil naopak námitce žalobce, že trestní stíhání bylo zahájeno s cílem jej poškodit. Pokud jde o srovnání s jinými obdobnými věcmi ohledně přiměřenosti nemajetkové újmy, soud prvního stupně vzal tyto v úvahu, stejně jako judikaturu, na kterou účastníci poukazovali. Dospěl ale nakonec k závěru, že každé trestní stíhání je individuální, a podle toho je třeba posuzovat nárok na výši přiměřenosti zadostiučinění.
5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) na základě žalovaným podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, v níž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 523 142,36 Kč s příslušenstvím změnil tak, že vyslovil, že „trestním stíháním žalobce zahájeným usnesením Policie České republiky, krajské ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor Kroměříž, oddělení hospodářské kriminality ze dne 24. 4. 2017, č. j. KRPZ-79717-80/TČ-2016-150881-PZO, došlo k zásahu do práva žalobce na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 523 142,36 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech řízení pak rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 182 Kč (výrok II rozsudku).
6. Odvolací soud, jak sám uvedl, v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (a zejména z obsahu spisu z posuzovaného řízení), která považoval za správná a úplná. K jednotlivým odvolacím námitkám státu se vymezil vůči některým úvahám soudu prvního stupně. Neshledal předně, že by vyúčtované úkony právní pomoci obhájce byly učiněny účelně nebo v souvislosti s odklizením účinků nezákonného rozhodnutí. K požadované nemajetkové újmě zdůraznil, že již zastavení trestního stíhání, proti němuž nebyla podána stížnost státního zástupce, znamenalo ukončení zásahu do práv žalobce. Od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (24. 4. 2017) do vydání usnesení o zastavení trestního stíhání, resp. uplynutí lhůty pro podání stížnosti státního zástupce (5. 3. 2019), uplynulo necelých 23 měsíců; do vydání zprošťujícího rozsudku, resp. uplynutí odvolací lhůty státnímu zástupci (27. 4. 2019), uplynulo 24 měsíců, tj. 2 roky. Nesouhlasil-li s tímto způsobem vyřízení věci žalobce (obžalovaný), nemohl další průběh trestního řízení skončit pro něj hůře (v důsledku tzv. zákazu reformatio in peius ). Dílčím tvrzením žalobce a od nich odvíjeným závěrům soudu prvního stupně odvolací soud oponoval s tím, že tvrdil-li žalobce, že neplnil v důsledku trestního stíhání řádně a včas pracovní úkoly, pak měl jeho tvrzení za nevěrohodná, vzhledem k tomu, že žalobce – jakožto společník a jednatel – ani nevěděl, jestli jeho údajně snížená pracovitost měla nějaký vliv na hospodářský výsledek společnosti. Neuvěřil ani žalobcovým tvrzením, že ten od svého obhájce věděl, že v případě odsouzení nebude moci vykonávat funkci jednatele ani podnikat na živnost, měl proto vážné obavy, jak vše finančně zvládne, když měl poměrně vysokou hypotéku, přičemž příjmy z podnikání jsou pro něj stěžejní; společníci na něj naléhali, aby na ně převedl svůj podíl a odstoupil z funkce jednatele. K tomu odvolací soud akcentoval, že o žalobcově trestním stíhání věděl pouze jeden ze dvou společníků A., a tento měl údajně požadovat, aby se žalobce vzdal funkce jednatele a v případě pravomocného odsouzení i majetkového podílu ve společnosti. Nicméně žalobce se funkce jednatele nevzdal, neboť si věřil, „že to dobře dopadne“, že nebude odsouzen. Tím podle odvolacího soudu de facto zpochybnil své vlastní tvrzení o obavách z odsouzení a s tím spojených následků. Nevěrohodné jsou dle mínění odvolacího soudu obavy žalobce o to, jak by bez příjmu z jednatelství pokryl své měsíční výdaje, když v tu dobu byl vlastníkem značného množství nemovitostí, jak vyplývá z evidence katastru nemovitostí. Pokud obhájce žalobci sdělil, že mu reálně hrozí i vězení, pak šlo o úvahu nesprávnou, za níž stát neodpovídá, navíc žalobci s ohledem na konkrétní okolnosti nehrozilo uložení ani přísného, ani nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odvolací soud se rovněž zabýval tvrzením, že trestní stíhání žalobce mělo negativní dopad na vztahy mezi společníky A., ostatní dávali najevo nelibost, předmětem podnikání společnosti je poskytování nebankovních spotřebitelských úvěrů, což je činnost regulovaná ČNB, trestní stíhání žalobce mohlo vést až k odebrání licence od ČNB . Vyšlo-li najevo, že o žalobcově trestním stíhání věděl pouze jeden ze dvou společníků, pročež trestní stíhání žalobce nebylo podle přesvědčení odvolacího soudu pro společnost natolik ohrožující, jak žalobce tvrdí. Řízení o udělení licence ČNB probíhalo v době, kdy byl žalobce trestně stíhán, žalobce byl dokonce osobou, která byla tímto úkolem pověřena, přesto společnost licenci obdržela. Trestní stíhání žalobce tedy nijak neovlivnilo udělení licence a už vůbec nemohlo vést k jejímu odebrání; o tom by bylo možné uvažovat podle úvahy odvolacího soudu pouze v případě pravomocného odsouzení, k čemuž ovšem nedošlo. Nevyšlo ani najevo, že by policejní orgán hrubým způsobem porušil trestní předpisy, že by trestní řízení bylo vedeno svévolně či že by policejní orgán zfalšoval listinu. To samé platí i pro otázku rozsahu dokazování v řízení před soudem. Neodpovídá proto zjištěným okolnostem, že by se u žalobce, jak tvrdil, prohluboval stres, pocit bezmoci, křivdy a zoufalství.
7. Ve vztahu k úvahám soudu prvního stupně o omezení sociálních a rodinných kontaktů bylo podle odvolacího soudu zcela na žalobci, čemu věnuje svůj volný čas; přemýšlení nad trestním stíháním samo o sobě k ničemu nevede; žalobce netvrdí, že by přemýšlel nad konkrétními variantami řešení v případě odsouzení, jakou práci by hledal apod. Jak bylo konstatováno již shora, je nepochybné, že každé trestní stíhání představuje zátěž psychickou i osobnostní, zpravidla zasahuje do práva obviněného na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména, jakož i do soukromého a rodinného života. Odvolací soud konečně případ žalobce porovnal s několika jinými probíhajícího odškodňovacími řízení a dospěl k závěru, že odpovídající satisfakcí zjištěným poměrům je konstatování porušení práva.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že úkony právní pomoci obhájce byly účelně vynaloženy. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce polemizoval se závěry odvolacího soudu, že rozsah jeho újmy byl značně modifikován v důsledku zastavení trestního stíhání, proti němuž nebyla podána stížnost státním zástupcem. Žalobce za nehorázný považuje závěr odvolacího soudu, že si trestní stíhání zavinil sám (bod 51 napadeného rozsudku); odvolací soud pominul, že se policejní orgán dopustil nezákonností, a naopak nepřípustně zlehčoval dopad trestního stíhání do žalobcových osobních poměrů. Nepřihlédl k tomu, že v dané věci došlo, byť nepravomocně, k odsouzení žalobce. Není rovněž pravdou, že by se výpovědi žalobce rozcházely nebo že by listinné důkazy byly bezdůvodně zadržovány. Navíc odvolací soud zcela pominul, že skutek nebyl trestným činem, a proto žádný listinný důkaz nebo snad rozporné výpovědi žalobce nemohly mít vliv na posouzení, zda skutek je nebo není trestným činem. I kdyby tedy bylo prokázáno, že žalobce skutky popsané v obžalobě spáchal, nejednalo by se o trestný čin, což mělo být řádně posouzeno již před zahájením trestního stíhání, resp. při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tato situace tedy zcela zintenzivňuje újmu způsobenou žalobci. Jiná situace by nastala v případě, že by bylo teprve až na podkladě provedených důkazů možno rozhodnout, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný apod., což podle žalobce není případ projednávané věci. Další okruh žalobcových námitek se pojí s důsledky promítajícími se do podnikatelské činnosti žalobce.
9. Podle žalobce šlo v případě jeho trestního stíhání o zcela výjimečnou situaci, neboť ačkoliv žalobci hrozil poměrně mírný trest, mělo by jeho pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin fatální následky pro další podnikání, resp. dopad do jeho majetkové sféry projevující se totálním znehodnocením jeho obchodních podílů ve společnosti A. Žalobce byl (a stále je) společníkem a jednatelem společnosti A., která je držitelem nebankovní licence vydané ČNB pro poskytování nebankovních úvěrů a půjček. Tato činnost je vykonávána na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka (§9 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Poskytování úvěrů pak je jediným předmětem podnikání společnosti A. a tedy jedinou činností, z níž společnost generuje nemalé zisky. Podle §8 zákona o spotřebitelském úvěru ten, kdo je oprávněn poskytovat spotřebitelský úvěr, může poskytovat spotřebitelský úvěr pouze tak, že jeho pracovník, vázaný zástupce a jeho pracovník, zprostředkovatel vázaného spotřebitelského úvěru a jeho pracovník splňují podmínky odborné způsobilosti podle §60 a důvěryhodnosti podle §72 nebo §73. Podle §10 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru ČNB udělí oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru žadateli, pokud je důvěryhodný; podmínku důvěryhodnosti musí splňovat i ovládající osoba žadatele. Konečně podle §72 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru důvěryhodnou pro účely tohoto zákona není fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin proti majetku, pro trestný čin hospodářský nebo pro jiný trestný čin spáchaný úmyslně. Žalobce se považuje za ovládající osobu v uvedené společnosti dle §74 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, kdy v případě odsouzení by se společnost stala nedůvěryhodnou a ztratila by oprávnění k poskytování nebankovních úvěrů, což by mělo fatální následky. Pravomocné odsouzení společníka pro trestný čin spáchaný úmyslně by tedy pro jím ovládanou a vlastněnou společnost znamenalo ztrátu podnikatelského oprávnění se všemi s tím spojenými důsledky, zejména ztrátu možnosti generovat zisk. Ze zákona o obchodních korporacích pak dle žalobce vyplývalo, že bylo jeho povinností, aby o zahájeném trestním stíhání, resp. o hrozící ztrátě oprávnění k podnikatelské činnosti informoval orgány společnosti, zejména dozorčí radu. Uvedené skutečnosti umocňovaly újmu způsobenou nezákonně zahájeným trestním stíháním, kdy se žalobce musel rozhodnout, zda svůj obchodní podíl převede a přijde o „svou firmu“ a hlavní zdroj příjmů, nebo vyčká až do skončení trestního řízení, které by v případě pravomocného odsuzujícího rozsudku znamenalo pro jeho společnost automatický zánik oprávnění k podnikatelské činnosti. Obava o ztrátu oprávnění pak byla o to vážnější, když byl žalobce skutečně (nepravomocně) uznán vinným pro úmyslný trestný čin. Přesto odvolací soud nedůvodně uzavřel, že žalobce žádné obavy z následků odsouzení vlastně neměl, když se funkce jednatele nevzdal, avšak ve skutečnosti jeho obava pramenila z možných následků ve vztahu k podnikatelskému oprávnění společnosti A. Hlavním problémem bylo právě to, že byl žalobce společníkem a musel by se svého podílu ve společnosti, kterou budoval, proti své vůli zbavit, resp. pokud by tak neučinil, společnost by přišla o udělenou licenci. Odvolací soud však zcela účelově zmiňuje pouze to, že se žalobce mohl vzdát funkce jednatele, což neučinil, a proto žádné obavy nemohl mít. Odvolací soud již podle žalobce na škodu věci však nevysvětluje, jak měl naložit se svým podílem, pokud se jej nechtěl dobrovolně zbavit. Právní hodnocení odvolacího soudu je podle žalobce, co do přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou v dovolání (pod body 60 a násl.) cituje. Při srovnání věci žalobce s věcmi jiných poškozených odvolací soud měl nesprávně pominout kritéria zmiňovaná v rozsudku Nejvyššího sudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zejména pokud jde o srovnání újem jednotlivých poškozených. Přiznaná forma satisfakce je dle žalobce pouze symbolická a v rozporu s principy slušnosti. Současně namítal, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že odvolací soud dosáhl jiných skutkových závěrů nežli soud prvního stupně, aniž by opakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal zjištění pro jím učiněný závěr o skutkovém stavu. Žalobce závěrem navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Považovala za zcela správné závěry odvolacího soudu jak ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu nákladů obhajoby, tak i ve vztahu k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Tvrzení žalobce, že odvolací soud dostatečně nezohlednil kritéria formulovaná v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, dostatečně nehodnotil a nepřihlédl ke všem dopadům do jeho života, nemůže podle ní obstát. V případě náhrady nemajetkové újmy je žádoucí přihlédnout též k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Odvolací soud podle žalované správně uzavřel, že není důvodný požadavek žalobce na peněžité odškodnění nemateriální újmy vzniklé trestním stíháním žalobce, neboť minimálně zčásti si trestní stíhání sám zavinil. Zanedbatelnou není ani skutečnost, jak též uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že sám obhájce žalobce přiznal, že listinné důkazy o nevině žalobce záměrně předložil až u hlavního líčení, a to ne u prvního, ale až u druhého hlavního líčení konaného dne 2. 11. 2017, tedy poté, kdy již J. B. dne 19. 10. 2017 zaplatil dlužnou částku 184 280 Kč poškozené společnosti RI OKNA. V rámci odvolacího řízení žalobce upřesnil, že o jeho trestním stíháni věděl pouze jeden ze dvou společníků, funkce jednatele se nevzdal, když věřil, že nebude odsouzen, čímž žalobce sám zpochybnil své tvrzení o obavách z odsouzení. Tvrzení žalobce o tom, že nezákonné trestní stíhání mělo vážný negativní dopad do soukromého života žalobce, že žil po celou dobu trestního stíhání v permanentní nejistotě ohledně své profesní budoucnosti, nebylo ničím prokázáno a žalovaná taková tvrzení považuje za ryze spekulativní a s ohledem na upřesnění žalobce v rámci odvolacího řízení též za nevěrohodná. Závěrem proto žalovaná navrhovala, aby Nejvyšší soud podané dovolání buď odmítl nebo je zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, za splnění podmínky §241 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Nejvyšší soud nepřehlédl, že požadované dovolání je na samé hranici jeho tzv. projednatelnosti, když zákonem vyžadovaný důvod přípustnosti dovolání byl (v odstavci 22 dovolání) vymezen tak, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud svým usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16. Dovolatel však v úvodu svého mimořádného opravného prostředku dále avizoval, že přípustnost dovolání bude jím upřesněna k jedné každé předestřené otázce, což nakonec (byť implicitně) učinil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (dovolací soud tak ve prospěch žalobce vychází z toho, že k jednotlivým otázkám je založena přípustnost dovolání na závěru, že se odvolací soud odchýlil od žalobcem citovaných rozhodnutí).
16. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením odvolacího soudu, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
17. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o obsahově samostatném nároku na náhradu škody spojenou s úhradu nákladů na obhajobu, které činily podle žalobce 26 103 Kč (odvolací soud rozhodl ve vztahu k nim po částečném zpětvzetí žaloby o částce 23 142,36 Kč).
18. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. To samozřejmě nebrání Nejvyššímu soudu takový výrok odklidit z důvodu jeho akcesority, pokud je současně k důvodně podanému dovolání rušen některý z výroků o věci samé.
19. Námitkou, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným či neúplným skutkovým zjištěním (je-li zpochybňováno, že orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči žalobci nezákonně svévolně, že policejní orgán zfalšoval listinu atd.), je žalobcem zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, tím méně pak z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
20. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani pro otázku, zda žalobce nese (částečné) zavinění na zahájení a po určitou dobu i na vedení trestního stíhání. Nejvyšší soud opakuje, že dovolání je zákonem předjímáno pro řešení otázek právních a dovolací soud je povinen v zásadě vycházet ze skutkových zjištění, na nichž své rozhodnutí vybudoval odvolací soud (§241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), proto skutková polemika s tím, kdy a jaké listiny žalobce v průběhu trestního řízení předložil, popř. kdy uplatnil rozhodující skutečnosti mající vliv na výsledek trestního řízení, nemůže z toho úhlu pohledu představovat relevantní dovolací důvod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2113/2007, platí, že zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu (tj. na sdělení obvinění, jak tomu bylo v daném případě) znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem (případně i nečinností) přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno a vedeno, tedy že jeho jednání (opomenutí) bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (a nebo pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 tr. řádu, či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 941/2003, či obdobně rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002). V posuzovaném případě bylo zjištěno, že žalobce listiny, které měly podstatný vliv na závěr o absenci subjektivní stránky stíhaného trestného činu (úmysl žalobce, který smlouvu uzavřel jako tvrzený zástupce třetí osoby a s použitím jejího razítka, s cílem poškodit zájmy zhotovitele díla, kterému po dlouhou dobu nebyla cena díla zaplacena) předložil nikoliv v průběhu přípravného řízení, ale teprve až při druhém hlavním líčení konaném před soudem. Tyto důkazy zjevně soudy považovaly při rozhodování o následném zproštění žalobce (tehdy obžalovaného) obžaloby z důvodu, že stíhaný skutek není trestným činem, za významné. Již proto nelze přisvědčit dovolateli, pokud má za to, že ony listiny byly bez významu z hlediska výsledku trestního řízení, zvláště, jestliže důvodem příznivého rozhodnutí bylo vedle dodatečného předložení listin též zjištění o dodatečné úhradě škody, kdy právě tyto skutečnosti měly vliv na závěr o snížené společenské škodlivosti daného jednání a vedle toho ony se značným zpožděním předložené listiny současně vedly k závěru o absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu. Je tedy zřejmé, že popsaný postup žalobce v trestním řízení (odlišný od jednání, jímž mělo podle sdělení obvinění a následné obžaloby naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu) odvolací soud důvodně považoval za jednání, které zapříčinilo, že trestní stíhání muselo být zahájeno, resp. bylo v něm nadále pokračováno právě do doby, kdy bylo možno zmíněné důkazy provést. Je sice povinností orgánů činných v trestním řízení shromažďovat všechny důkazy, včetně těch, které svědčí ve prospěch obviněného, nicméně má-li obviněný důležité důkazy, které nejsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici, a včas je nepředloží, stíhá jej negativní právní důsledek úpravy odškodnění.
21. K obdobným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014, a ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, kde jako příklad zmínil situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, resp. již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno. Ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady neminem leadere a prevence vzniku újmy a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena, či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí /zcela nebo zčásti/ odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. I zde dovolací soud zopakoval že zavinění si trestního stíhání vlastní nečinností je tak představitelné např. v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (nebo jeho pokračování), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno (dále vedeno).
22. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že žalobce byl v rozhodnou dobu jednatelem a společníkem obchodní společnosti A. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda hrozba rozhodnutí trestního soudu o vině úmyslným trestným činem mohla mít vliv na míru nemajetkové újmy žalobci v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání vzniklé. S uvedeným souvisí i dovoláním otevřená otázka posouzení kritérií rozhodných pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání v podobě délky řízení, povahy věci a míry zásahů do osobnostních práv dovolatele, který nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že po zastavení trestního stíhání byl zásah do jeho osobnostní sféry (včetně sféry pracovní) minimální, resp. byl zcela vyloučen. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení obou právě uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k požadované nemajetkové újmě nejen přípustné, ale též opodstatněné.
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k (zmatečnostním) vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je zatíženo i rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci.
26. Odvolací soud, přestože k projednání věci přistoupil se zjevnou pečlivostí, učinil od soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění způsobem, který nebyl zcela procesně korektní. Ustanovení §213 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které již byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny a ze kterých soud prvního stupně učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně), a ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. pak určuje, jak nakládat s provedenými důkazy, z nichž soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil (odvolací soud k nim nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel).
27. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 33 Cdo 5121/2008). Postup odvolacího soudu, který se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně bez zopakování dokazování (nejde-li pouze o důkazy listinné), představuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 993/2018) a že jde-li o výslech svědka (§126 o. s. ř.), musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.), a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností; obdobné platí i v případě výslechu účastníka řízení (§131 o. s. ř.) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3872/2010].
28. V poměrech přítomné věci soud prvního stupně též na základě výslechu svědků (srovnej zejména body 40 až 42 a 44 jeho rozsudku) dospěl k závěru (formulovanému v bodě 66 a násl.), že posuzované řízení „žalobce zasáhlo do jeho osobního života, protože mu způsobilo potíže – stres, nespavost, nechutenství, byl méně společenský, nevěnoval se plně svým zájmům, sportovní činnosti, omezoval setkání s přáteli. Zůstával často doma“. Tento zásah do žalobcova osobního života vzal soud za prokázaný jednak z účastnického výslechu žalobce, ale zejména z výslechu svědků manželky Š. Š. a dále z výslechu A. R. a M. R. Do rodinného života žalobce zasáhlo trestní stíhání tak, že se nevěnoval svému synovi, uzavřel se do sebe, přestal komunikovat což vyústilo v určitý nesoulad v manželském životě. Trestní stíhání mělo ovlivnit žalobcovu pracovní činnost ve společnosti A. jako jednatele a společníka. Z výslechu svědka M. R. měl soud prvního stupně za prokázáno, že A. byla stěžejní fungující společností, podle jeho zjištění „žalobce v době trestního stíhání nebyl pravidelně na pracovišti, neúčastnil se obchodních jednání, jeho činnost byla omezena“. Odvolací soud, aniž by sám dokazování výslechem svědků opakoval, závěry soudu prvního stupně nahradil vlastními odlišnými závěry, čímž ve skutečnosti odlišně hodnotil důkazy výslechem účastníka a svědků. Již tato vada sama o sobě představuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu v potřebném rozsahu, neboť je zřejmé, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají původ v řádně před ním provedeném dokazování a jím učiněné závěry jsou přinejmenším předčasné a tedy nesprávné.
29. Ve vztahu k dovoláním otevřené otázce posouzení míry zásahů do osobnostních práv žalobce z hlediska toho, jaké mělo trestní řízení dopady zejména na podnikatelské aktivity žalobce a jakou újmu mu mohlo v této oblastiw působit, je třeba odmítnout úvahu odvolacího soudu, že samotná okolnost, že společnost obdržela licenci od ČNB v době, kdy byl žalobce trestně stíhán, brání bez dalšího úvaze o vzniku nemajetkové újmy na jeho straně. Žalobce totiž uplatněný nárok odvozoval především od nejistoty svého postavení, jež by nastala, pokud by byl pravomocně uznán vinným z úmyslného trestného činu. Pak ovšem neobstojí úvaha odvolacího soudu (v bodě 56 napadeného rozsudku), podle níž: „trestní stíhání žalobce tedy nijak neovlivnilo udělení licence a už vůbec nemohlo vést k jejímu odebrání; o tom by bylo možné uvažovat pouze v případě pravomocného odsouzení, k čemuž ovšem nedošlo“. Nejistota žalobce byla totiž z logiky věci dána vlastním průběhem trestního řízení, a především pak jeho nejistotou ohledně možného a pro žalobce nepříznivého výsledku (zvláště byl-li v jeho průběhu pro úmyslný trestný čin nepravomocně odsouzen, k čemuž, pokud šlo o výrok o vině, mohlo dojít i po vydání usnesení o zastavení trestního stíhání), přičemž nemůže být vyloučena ani tím, že žalobce „věřil“ v pro něj příznivý výsledek trestního řízení, ostatně jinak by na projednání věci poté, co bylo zastaveno jeho trestní stíhání, netrval. Tato dílčí úvaha odvolacího soudu ve skutečnosti vyprazdňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy, neboť tvrzenou nejistotu ohledně výsledku řízení a jeho dopadů do poměrů poškozeného vytěsňuje právě oním předem neznámým výsledkem. Jde tak o posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi posuzovaným trestním stíháním a žalobcem tvrzenou újmou, jíž je třeba se náležitě zabývat přes to, že se nejedná o jediný žalobcem namítaný zásah do jeho osobnostní sféry. Pro účely stanovení přiměřené výše zadostiučinění za posuzované nezákonné trestní stíhání je třeba provést srovnání s poskytnutým zadostiučiněním v jiných případech, a to nejen podle délky trestního stíhání, charakteru trestné činnosti a hrozícího trestu, ale i dle způsobených /prokázaných/ zásahů do osobního života (kam patří i zásahy do pracovní sféry), které jsou nejvýznamnějším hlediskem pro stanovení adekvátní výše zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1055/2021, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Nezbýval-li se tak odvolací soud z hlediska nezbytné kauzality podrobněji předpoklady, za nichž může být již udělená licence odejmuta a dopad takové skutečnosti, ať už na postavení osoby, která byla držitelem licence, popř. osob, které ji ovládají (srov. §10 odst. 1 písm. c/ zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), kteroužto osobou měl být podle svého prohlášení i žalobce, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
31. Jelikož dosud nejsou (pro shora zmíněné vady odvolacího řízení) procesně předvídaným způsobem ustáleny rozhodující skutkové okolnosti, je v této fázi řízení vyloučeno, aby se Nejvyšší soud již nyní akademicky vyjadřoval k vhodnosti provedeného srovnání věci žalobce s odškodněním jiných poškozených. Stejně tak není možno v tomto procesním stádiu sporu prejudikovat jaká je vhodná forma odškodnění žalobce. Námitky uplatněné v dovolání bude proto zapotřebí vypořádat v průběhu dalšího řízení.
32. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ohledně částky 500 000 Kč s příslušenstvím zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.), když ve zbývajícím rozsahu bylo podané dovolání jako objektivně nepřípustné odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
33. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.). Bude pak na něm, aby případně zopakoval již provedené dokazování výslechem svědků, popř. žalobce a vypořádal se s dosud uplatněnými námitkami obou účastníků, pokud neshledá důvody ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně spojeného s potřebou vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí za podmínek stanovených zejména v §219a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud již jen pro úplnost doplňuje, že tímto rozhodnutím v nejmenším nemíní odvolací soud zavazovat k určitému způsobu hodnocení důkazů v této věci.
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuelně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu