ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3442.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3442/2022-212
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem v Liberci, Vrchlického 802/46, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 162 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 53 C 203/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 22. 3. 2022, č. j. 29 Co 197/2021-173, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 3. 2022, č. j. 29 Co 197/2021-173, se ve výroku I potvrzujícím zamítnutí žaloby co do částky 63 825 Kč a v navazujícím nákladovém výroku II zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 162 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 220/2009.
2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 2021, č. j. 53 C 203/2018-145, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 162 000 Kč (výrok I), uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II), ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Maršálkovi, advokátovi, se sídlem Vrchlického 802/46, 460 14 Liberec, přiznal odměnu a náhradu nákladů výdajů ve výši 14 200 Kč (výrok III), a rozhodl, že stát – Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení placených státem vůči žalobci (výrok IV).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil potud, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 98 175 Kč a ve zbývající části zamítající žalobu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu nákladů právního zastoupení advokátem Mgr. Pavlem Maršálkem před soudy obou stupňů na účet Okresního soudu v Liberci, a to ve výši 14 200 Kč za řízení před soudem prvního stupně a ve výši 6 180 Kč za řízení odvolací (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 220/2009 soud prvního stupně zjistil, že žaloba byla ve věci podána dne 21. 10. 2009. Žalobci I. R. a J. N. (v tomto odstavci dále také jen „žalobci“) touto žalobou uplatňovali vůči J. H. (v tomto odstavci dále také jen „žalovaný“) nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce 55 400 Kč, který žalovanému vznikl tím, že užíval byt ve vlastnictví žalobců po ukončení nájemního vztahu bez právního důvodu. Dne 18. 11. 2010 žalovaný uplatnil proti žalobcům vzájemný návrh, kterým požadoval zaplacení částky 178 600 Kč, eventuálně částky 136 800 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť ode dne 1. 1. 2007 žalobcům platil nájemné bez právního důvodu. Následně žalovaný několikrát žádal o ustanovení právního zástupce. Usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. 17 C 2020/2009-64, soud ustanovil žalovanému k ochraně jeho zájmů v této věci zástupce JUDr. Martina Köhlera. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 19. 2. 2012 odvolání, které bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 4. 2012, č. j. 30 Co 169/2012-84. Opatřením ze dne 12. 6. 2012 byla věc přidělena jinému soudci, a to Mgr. Jiřímu Kalíkovi, a dne 31. 1. 2013 se ve věci konalo první jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem ustanovení znalce na stanovení obvyklé výše nájemného za předmětný byt. Znalec soudu předložil znalecký posudek dne 29. 10. 2013. Další jednání nařízené na den 11. 2. 2014 bylo odročeno na žádost zástupce žalovaného na den 18. 2. 2014, kde bylo znovu odročeno na den 27. 3. 2014 za účelem předvolání znalce. Dne 3. 4. 2014 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 38 000 Kč s příslušenstvím, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 17 400 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, vzájemný návrh žalovaného, aby mu žalobci vydali bezdůvodné obohacení ve výši 136 800 Kč, byl zamítnut a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání. Z výpisu z ISIR ze dne 2. 3. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2015, č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-A-7, bylo zjištěno, že byl zjištěn úpadek žalovaného (dlužníka J. H.) a bylo povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením. Žalovaný dne 12. 12. 2016 navrhl, aby soud pokračoval v řízení o vzájemném návrhu žalovaného, neboť na řízení o nároku žalovaného nedopadá přerušení řízení. Dne 8. 7. 2018 žalovaný podal prostřednictvím své právní zástupkyně stížnost na průtahy v řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2019, č. j. UL 40/2019-252, zamítl návrh na určení lhůty k vydání usnesení o návrhu žalovaného na pokračování v řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 4. 2014, č. j. 17 C 220/2009-203, ve výroku III zamítajícím vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 136 800 Kč a ve výroku IV o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Dne 8. 8. 2019 dal žalovaný podnět k nařízení jednání ve věci, neboť již uplynulo devět měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu. Následně byla vydána další rozhodnutí týkající se právního zastoupení žalovaného. Další jednání ve věci bylo nařízeno na den 14. 9. 2020, a následně bylo několikrát odročeno na žádost žalovaného nejprve na den 21. 10. 2020, následně na den 11. 1. 2020 (správně zřejmě „2021“ – pozn. Nejvyššího soudu), den 29. 3. 2021 a den 31. 5. 2021. Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. 3. 2021, č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-184, bylo zjištěno, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaného a žalovaný byl osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Podáním ze dne 10. 5. 2021 žalovaný požádal soud, aby pokračoval v řízení o odvolání, neboť insolvenční řízení, kterým došlo k původnímu přerušení odvolacího řízení, bylo skončeno. Z přípisu ze dne 12. 5. 2021 bylo zjištěno, že jednání nařízené na den 31. 5. 2021 nebude odročeno, neboť k tomu není důvod.
5. V rámci právního posouzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že řízení trvá více než 11 let a dosud nebylo pravomocně skončeno, takže délku řízení nelze považovat za přiměřenou a došlo i k průtahům především v období od 1. 8. 2014 do 10. 8. 2018, kdy v řízení ohledně vzájemného návrhu žalobce nebyl učiněn žádný úkon směřující k rozhodnutí ve věci, přestože řízení o vzájemném návrhu přerušeno nebylo. Soud prvního stupně však vzal v úvahu, že za období od zahájení řízení do 13. 3. 2015 již žalobci byla přiznána náhrada nemajetkové újmy Obvodním soudem pro Prahu 2 a z tohoto důvodu se zabýval pouze nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy za dobu od 13. 3. 2015. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přestože řízení o vzájemném návrhu žalobce (v tomto řízení) přerušeno nebylo, nemohlo o něm být rozhodnuto v době přerušení primárního řízení, neboť obě věci spolu úzce souvisely a nemohlo být o vzájemném nároku rozhodnuto izolovaně. Žalobci mohl být přiznán toliko rozdíl mezi výší nájemného, které platil, a výší obvyklého nájemného stanoveného znalcem, neboť bezdůvodné obohacení vznikalo i na straně žalobce, který byt užíval bez právního důvodu. Dále soud prvního stupně došel k závěru, že věc byla složitá a vyžadovala i znalecký posudek o obvyklé výši nájemného. Dalším hlediskem pro posouzení vzniku nemajetkové újmy a její výše je význam řízení pro poškozeného, přičemž v daném případě muselo být žalobci zřejmé, že reálně může být úspěšný pouze v části svého nároku, který převyšuje nárok žalobců v původním řízení. Prodlužování řízení také částečně zavinil svým chováním žalobce, který opakovaně žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a poté ustanoveného zástupce odmítal, dále pak žádal o odročení jednání v období od podzimu roku 2020 do jara 2021 z důvodu ohrožení epidemií nemoci Covid-19. Soud prvního stupně proto shrnul, že žalobci nebyla nepřiměřenou délkou řízení způsobena újma a žalobce se významně podílel na prodlužování řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně zásadně správně postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, když zadostiučinění připustil pouze za fázi řízení, která nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna, přičemž je ovšem při odškodnění dalšího průběhu řízení třeba přihlédnout k celkové délce řízení. V tomto směru soud prvního stupně podle soudu odvolacího správně konstatoval, že řízení trvá již více než 11 let, což nelze považovat za přiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně však podle odvolacího soudu při posouzení důvodů nepřiměřené délky řízení a zjištěných průtahů dospěl k nesprávnému závěru, že nepřiměřené prodloužení řízení si zavinil sám žalobce svými procesními úkony nebo že nastaly objektivní důvody, pro něž nebylo možno o vzájemném návrhu žalobce v řízení sp. zn. 17 C 220/2009 dříve rozhodnout. Lze sice pochopit, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci neměl jasno v tom, zda zjištěním úpadku J. H. došlo k přerušení řízení i pokud jde o jeho vzájemný návrh na vydání bezdůvodného obohacení, neboť oba nároky spolu skutečně úzce souvisely. Tento právní názor Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci však nebyl podle odvolacího soudu správný a došlo tak k bezdůvodnému prodloužení řízení od roku 2016 do roku 2018. Spis byl pak Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vrácen Okresnímu soudu v Liberci po zrušení jeho rozsudku teprve s větším zpožděním dne 12. 8. 2019. V průběhu dalšího řízení rovněž procesní úkony soudu neprobíhaly v dostatečně rychlém sledu, řízení se poněkud zdrželo řešením právního zastoupení žalobce a ke zrušení ustanovení advokátky žalobce přinejmenším výrazně přispěl svým hrubým chováním vůči ustanovené zástupkyni. Žalobce také opakovaně žádal o odročení jednání z důvodu tvrzeného ohrožení covidem, což sice nelze podle odvolacího soudu považovat za cílené prodlužování řízení, nelze však pominout, že šlo o důvody odročení jednání na jeho straně, jimž byl soud nucen vyhovět, a nelze tedy prodloužení řízení v tomto rozsahu považovat za nesprávný úřední postup soudu. Z důvodů na straně žalobce došlo podle odvolacího soudu k prodloužení řízení o přibližně 11 měsíců.
7. Dále se odvolací soud zabýval složitostí řízení, přičemž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že je nutno shledat řízení složitějším a náhradu za průtahy proto snížit o 20 %. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce správně poukázal na to, že význam řízení pro poškozeného nelze zcela ztotožnit s peněžitým předmětem sporu, náhradou nemajetkové újmy je odškodňována nejistota poškozeného a určité obavy o výsledek řízení, které jsou zbytečně prodlužovány nepřiměřenou délkou řízení a průtahy. Na druhou stranu odvolací soud uvedl, že význam řízení je do značné míry odvozen od předmětu řízení vyjádřeného peněžitou částkou a v daném případě žalobce uplatnil vzájemným návrhem nárok na plnění ve výši 146 000 Kč, čímž požadoval k vrácení všechny prostředky, které svým pronajímatelům či poskytovatelům bytu v určitém období zaplatil. Žalobci však muselo být podle odvolacího soudu zřejmé, že takovou částku nemůže dostat nazpět zcela, neboť v předmětném období byt užíval, a vzniklo by proto bezdůvodné obohacení i jemu v rozsahu náhrady za užívání bytu odpovídající obvyklému nájemnému. Odvolací soud upozornil na to, že žalobce při posledním jednání soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 17 C 220/2009 uvedl, že protistraně nabízel smír při zaplacení částky 50 000 Kč až 60 000 Kč k jeho rukám. Podle výsledku zkoumání znalce a jím zjištěných částek obvyklého nájemného v předmětném období však skutečná úspěšnost žalobce bude zřejmě ještě nižší. Pro posouzení závažnosti nemajetkové újmy žalobce způsobené nepřiměřenou délkou řízení však nutno dle odvolacího soudu přisoudit menší význam řízení pro žalobce i tím, že předmětem řízení bylo vrácení částek za delší zpětné období, platby představovaly náhradu za užívání bytu, které žalobce konzumoval a spor o vrácení částek se tedy již nedotýkal tehdejších aktuálních poměrů žalobce. Šlo o běžný spor pronajímatele a nájemce, jak sám žalobce zdůrazňuje, a nijak se proto nedotýkal citlivých osobnostních práv žalobce. Význam řízení pro žalobce tedy shledal odvolací soud celkově nízkým. Při hodnocení přiměřeného odškodnění odvolací soud uvedl, že je třeba zohlednit i celkovou dobu řízení a odvolací soud má proto za to, že obvyklou sazbu náhrady 15 000 Kč za rok, kterou uvažoval i Obvodní soud pro Prahu 2 ohledně odškodnění za předchozí období, jak vyplývá z ustálené soudní praxe, je třeba zvýšit o 10 % za pokračující průtahy a již značně neúměrnou délku řízení, a přiznat tak sazbu 16 500 Kč za rok. S ohledem na poměrně nízký význam řízení pro žalobce však odvolací soud neshledal podmínky pro navýšení ve větším rozsahu. Za 7 let dalšího řízení tak základní náhrada představuje částku 115 500 Kč. Tuto částku odvolací soud ponížil o 5 % připadající na období, o něž bylo řízení prodlouženo z důvodů na straně žalobce, a zvýšil o 10 % vzhledem k tomu, že nepřiměřená délka řízení byla způsobena i většími průtahy na straně soudu. Dále pak byla náhrada snížena o 20 % pro složitost řízení danou souběžně posuzovanými nároky obou procesních stran uplatněných žalobou a vzájemným návrhem a potřebou znaleckého posudku. Takto odvolací soud převzal snížení náhrady o 20 %, jak posoudil i dříve vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2. Výsledkem těchto úvah je snížení základní náhrady ve výši 115 500 Kč o 15 % na částku 98 175 Kč. Takto přiznaná náhrada s již dříve poskytnutou náhradou ve výši 30 000 Kč představuje 128 175 Kč a nepřesahuje tak částky, které byly předmětem odškodňovaného řízení. Odvolací soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 98 175 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku, což je lhůta umožňující žalované jako státnímu orgánu vyřídit proceduru se zaplacením této částky ze státních prostředků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu o zaplacení 162 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud měl dle žalobce nesprávně posoudit otázku, zda, je-li v průtažném řízení projednáváno vícero samostatných návrhů jako v případě dovolatele (původní žaloba žalobců a vzájemná žaloba dovolatele), se má jako ze základní sazby vyjít z násobku základní sazby počtem projednávaných návrhů v průtažném řízení, o nichž bylo rozhodováno nepřiměřeně dlouze.
10. Odvolací soud podle žalobce nesprávně, z důvodu překážky věci rozhodnuté, neuznal dovolatelem uplatněný nárok na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to ve vztahu k průtahům v řízení, které doprovází rozhodnutí o jeho vzájemné žalobě, neboť tento nárok nebyl ve vztahu ke vzájemné žalobě žalobcem nikdy uplatněn.
11. Dále dle žalobce odvolací soud nesprávně, z důvodu překážky věci rozhodnuté, neuznal dovolatelem uplatněný nárok na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, který se týká částky 11 125 Kč. Tuto částku by v předchozím odškodňovacím řízení býval dovolateli soud přiznal, a to v rámci částky 41 125 Kč, kterou soud shledal jako oprávněnou a dovolateli jí nepřiznal pouze z důvodu, že ji nepožadoval. Odvolací soud se podle žalobce mýlí v tom, že jde o překážku věci rozhodnuté, jelikož uvedená částka 11 125 Kč v předchozím odškodňovacím řízení nebyla zohledněna, nýbrž soud pouze konstatoval oprávněnost takovéto částky, pokud by ji dovolatel požadoval.
12. Odvolací soud taktéž podle žalobce nesprávně posoudil kritérium složitosti řízení, když shledal průtažné řízení za složitější a ponížil tak náhradu za průtahy o 20 %.
13. Přípustnost dovolání ohledně výše uvedených otázek spatřuje žalobce v tom, že se dle jeho názoru jedná o otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
14. Závěrem dovolatel namítá vadu řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, která dovolateli brání v efektivním využití tohoto mimořádného prostředku dovolání.
15. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že podané dovolání není dle jejího názoru důvodné, když dovolatel zpochybňuje a napadá skutková zjištění, což je ale v dovolacím řízení nepřípustné. Žalovaná se proto domnívá, že by dovolání žalobce mělo být Nejvyšším soudem zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
21. Otázka týkající se kritéria složitosti řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud shodně se soudem prvního stupně snížil základní výši zadostiučinění z důvodu skutkové složitosti spočívající v nutnosti znaleckého zkoumání a z důvodu procesní složitosti dané především velkým množstvím žádostí o odročení ze strany žalobce (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
22. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro otázku, zda odvolací soud nesprávně, z důvodu překážky věci rozhodnuté, neuznal dovolatelem uplatněný nárok na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení týkající se částky 11 125 Kč. Tu by v předchozím odškodňovacím řízení býval dovolateli soud přiznal, a to v rámci částky 41 125 Kč, kterou soud shledal jako oprávněnou a dovolateli jí nepřiznal pouze z důvodu, že ji nepožadoval (odst. 11 tohoto rozsudku), jakož i pro otázku zohlednění řízení o vzájemné žalobě v době do skončení předchozího odškodňovacího řízení, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nestojí.
23. Žalobcem namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť žalobce se mohl proti napadenému rozhodnutí bránit. Dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
24. Dovolání je přípustné ohledně otázky, zda v případě, kdy je v průtažném řízení projednáváno vícero samostatných návrhů, jako v případě dovolatele (původní žaloba žalobců a vzájemná žaloba dovolatele), má se při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyjít ze základní sazby zadostiučinění vynásobené počtem projednávaných návrhů v průtažném řízení, o nichž bylo rozhodováno nepřiměřeně dlouze, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
25. Dovolání je dále přípustné pro posouzení otázky, jakým způsobem má být stanoveno zadostiučinění v případě, kdy již ve vztahu k posuzovanému řízení bylo dříve odškodnění poskytnuto, dané řízení dále pokračovalo a nyní je žalována náhrada nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku v dalším rozsahu, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
29. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, §66, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000, ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době [srov. část IV písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10.
30. Z uvedeného vyplývá, že čím více nároků je předmětem posuzovaného řízení, tím větší je zpravidla jeho význam, přičemž je lhostejné, kým byly nároky do řízení vneseny, tj. zda jde o vícero nároků na straně žalobce, nebo proti sobě stojí nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou. Vždy je třeba vycházet z toho, jak řízení skutečně probíhalo, tj. co bylo jeho předmětem, nikoli z toho, jak probíhat mohlo, tj. že mohly být nároky uplatněny samostatně. Nadto v daném případě by se i u samostatných řízení uplatnila úvaha o jejich souběžném průběhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3064/2020, nebo ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010), neboť v obou řízeních by bylo posuzováno v zásadě totéž, tj. výše plnění žalobce za užívání bytu, a proto by bylo třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu za řízení jediné s jedinou újmou vzniklou v důsledku jeho nepřiměřené délky.
31. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že napadené rozhodnutí je věcně správné, pokud odvolací soud vycházel ze základní částky zadostiučinění za jediné řízení, nikoli za řízení dvě, jak se toho domáhal žalobce.
32. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, jakým způsobem má být stanoveno zadostiučinění v případě, kdy již ve vztahu k posuzovanému řízení bylo dříve odškodnění poskytnuto, dané řízení dále pokračovalo a nyní je žalována náhrada nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku v dalším rozsahu.
33. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, jež je mu dána k dispozici, neboť by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování (viz Stanovisko). Judikaturou byly dovozeny takové případy, kdy uvedenou možnost poškozenému nelze přiznat, a to buď z důvodu, že až do skončení průtažného řízení nelze určit význam tohoto řízení, a tím pádem ani stanovit přiměřenou výši zadostiučinění (v průtažných konkursních a insolvenčních řízeních), či v samotném průtažném řízení lze poškozenému poskytnout přiměřené odškodnění ve formě, jíž v odškodňovacím řízení poskytnout nelze (v případě průtažných trestních řízení).
34. Současně ale nelze pominout, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je nárokem jediným, a to i v případě, že byla jeho dílčí část uplatněna již v průběhu průtažného řízení. Pro účely rozhodnutí o další části zadostiučinění přitom platí, že kritéria, která byla posouzena k již posouzenému úseku, nelze (pro rei iudicatae) posoudit jinak, s výjimkou toho, co se následně změnilo, typicky dalšího trvání průtažného řízení (clausula rebus sic stantibus). Jestliže v předchozím řízení o dílčí části zadostiučinění soudy shledaly uplatněnou dílčí část nároku zcela důvodnou, resp. měly za to, že přiměřeným zadostiučiněním by již v té době byla částka dokonce vyšší, pak uplatnil-li nyní žalobce další část nároku na zadostiučinění, je namístě, aby soudy i při vázanosti rozsudkem o první dílčí části nároku (§159a o. s. ř.) zohlednily nejen další trvání průtažného řízení, ale i předchozí dobu trvání průtažného řízení, vyplývá-li z rozsudku o první dílčí části nároku, že podle stavu v době rozhodování nebylo výrokem rozsudku (s ohledem na vázanost žalobou) přiznáno zadostiučinění v plně adekvátní výši. Odmítl-li se odvolací soud touto dílčí částí nároku na zadostiučinění zabývat s odůvodněním, že o této bylo již dříve rozhodnuto, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Co do rozhodnutí o celkové výši zadostiučinění je nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté zadostiučinění by se zásadně (samozřejmě při vázanosti předchozím rozsudkem ve vztahu ke tehdy posuzovanému období) nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Pro opačný přístup dovolací soud neshledává žádný logicky ospravedlnitelný důvod. Dojde-li k odškodnění újmy způsobované průtažným řízením již v jeho průběhu, může sice dojít k tomu, že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu působící situace a že by poškozený další trvání průtažného řízení vnímal jako řízení nově započaté (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015). Uvedené samozřejmě neznamená, že v dalším průběhu trvání průtažného řízení nemohou nastat nové skutečnosti, které mohou ovlivnit posouzení i jiných kritérií než jenom kritéria celkové délky řízení, stejně jako se v důsledku toho může měnit poměr, v jakém se jednotlivé okolnosti (kritéria) podílela na celkové délce řízení, opět s respektem k tomu, o čem bylo již dříve závazně rozhodnuto. Nelze tak např. zohledňovat skutečnosti, které nastaly již v průběhu prvně posuzované části průtažného řízení, avšak účastníci je opomenuli uplatnit, ani takové skutečnosti bez změny skutkového stavu v dalším období opětovně soudem posuzovat.
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 63 825 Kč zrušil, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu