ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3804.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3804/2022-435
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. N., nar. XY, bytem v Praze 10, Za Poštou 894/3, zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem ve Vyžlovce, Lidická 95, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 144/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 Co 8/2021-404, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 Co 8/2021-404, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou (poté, co bylo řízení co do částky 75 000 Kč, kterou žalovaná žalobci uhradila, a písemné omluvy, kterou mu poskytla, zastaveno) domáhá po žalované zaplacení částky 425 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby (dále jen „posuzované trestní stíhání“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 23 C 144/2018-281, řízení co do požadavku žalobce na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 500 000 Kč od 16. 7. 2018 do 20. 7. 2018 zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 7. 2018 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 75 000 Kč od 21. 7. 2018 do 2. 10. 2018 (výrok II), zamítl žalobu co do zaplacení částky 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 7. 2018 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 36 464,76 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 27. 12. 2007, č. j. OKFK-1/14-C-2007, a to pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Dne 30. 5. 2012 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve spolupachatelství, obžaloba byla podána na celkem 39 osob včetně žalobce. Dne 24. 7. 2017 byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 9/2012. Dne 19. 1. 2018 požádal žalobce žalovanou o odškodnění v souvislosti s posuzovaným trestním stíháním a žalovaná poskytla dne 27. 9. 2018 žalobci omluvu a peněžní satisfakci ve výši 75 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou předmětným trestním řízením a ve výši 90 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou předmětného trestního stíhání. Tyto částky (včetně nákladů obhajoby žalobce ve výši 177 386 Kč; poznámka Nejvyššího soudu) byly žalobci vyplaceny dne 2. 10. 2018. Posuzované trestní stíhání bylo medializováno zejména po podání obžaloby, ale žalobce nebyl v článcích jmenován, ani nebyla zveřejněna jeho fotografie. V roce 2007 se však šířily fámy, že žalobce se účastnil podvodu formou praní špinavých peněz. Do roku 2005 pracoval žalobce v Ústavu fyzikální chemie XY, od roku 2005 pak pracuje na Univerzitě P. V roce 2006 se Policie České republiky obracela na různé subjekty s dotazy. Již v letech 2003 až 2004 nebyl žalobce zván do komisí k docenturám a profesurám, což pokračovalo i po roce 2008. Patentová činnost žalobce byla navázána na Ústav fyzikální chemie XY, po roce 2005 si tedy žalobce musel vybudovat zázemí ve společnosti XY. Omezování vědecké a pedagogické činnosti žalobce započalo v letech 2003 až 2004 a trvalo až do roku 2018. Dne 26. 3. 2003 byl Kanceláři prezidenta republiky předložen návrh Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na jmenování žalobce profesorem, který však nebyl kontrasignován předsedou vlády (na rozdíl od ostatních 97 návrhů), proto ke jmenování žalobce (tehdy) nedošlo. V roce 2019 doporučila vláda České republiky předsedovi vlády spolupodepsat rozhodnutí prezidenta o jmenování žalobce profesorem; následně byl žalobce profesorem jmenován.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a uzavřel, že s ohledem na následné zproštění žalobce obžaloby vznikla žalované odpovědnost za nezákonné (nedůvodné) trestní stíhání. Soud prvního stupně zohlednil povahu věci (žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 5 až 12 let nepodmíněně, žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě, nebyl dosud soudně trestán a nebyl stíhán pro trestnou činnost, která by byla vnímána jako zvlášť zavrženíhodná), celkovou délku trestního řízení (to trvalo 9 let a 7 měsíců, ale žalobce byl za nepřiměřenou délku tohoto řízení samostatně odškodněn částkou 90 000 Kč) a následky v osobní sféře žalobce (v oblasti pracovní a na pověsti žalobce, který je osobou s významným postavením ve společnosti). K zásahu do pracovní oblasti, který žalobce spatřoval zejména v tom, že musel skončit v Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, a orgány činné v trestním řízení rozesílaly dopisy, které poškozovaly pověst žalobce, soud prvního stupně uvedl, že ke skončení pracovního poměru žalobce došlo před zahájením posuzovaného trestního stíhání, neexistuje zde tedy příčinná souvislost s usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 12. 2007. Stejně tak nelze zohledňovat ostatní skutečnosti a zásahy, které nastaly v době před jeho vydáním. Navíc ohledně dotazů rozesílaných Policií České republiky v roce 2006, soud prvního stupně uvedl, že nejsou vůči žalobci nijak dehonestující, ale směřovaly pouze k objasnění šetřené trestné činnosti. Ohledně nejmenování žalobce profesorem soud prvního stupně také neshledal příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím, neboť k němu mělo fakticky dojít v roce 2003. Obdobně soud prvního stupně posuzoval nejmenování žalobce do nejrůznějších rad a omezování jeho přednášek, které započalo i dle žalobce v letech 2003–2004. Pokud žalobce namítal snížení grantů, patentů či užitných vzorů, tak toto je v příčinné souvislosti s ukončením práce žalobce v Ústavu fyzikální chemie XY, nikoliv s posuzovaným trestním stíháním. Soud prvního stupně však uvěřil žalobci, že k omezování vědecké a pedagogické činnosti docházelo i po zahájení trestního stíhání, v čemž tedy shledal zásah do pracovní oblasti žalobce. Ohledně medializace případu soud prvního stupně uzavřel, že tato je prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, tedy nelze ji přičítat státu k tíži, neboť u orgánů činných v trestním řízení nedošlo k vybočení z mezí povinnosti informovat. Články byly z roku 2012, kdy byla podána obžaloba, a žalobce v nich nebyl jmenován a ani nebyla zveřejněna jeho fotografie. Skutečnost, že zrovna žalobce byl obviněn, tedy byla pro širší veřejnost obtížně odvoditelná. Soud prvního stupně však uzavřel, že došlo k jisté dehonestaci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, neboť v roce 2007 se šířily fámy, že žalobce se účastnil podvodu formou praní špinavých peněz. Zásahy do zdraví ani do rodinných vztahů žalobce netvrdil. Po srovnání s případy uvedenými v odůvodnění rozsudku (s tím, že věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2551/13 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 a 30 Cdo 2813/2011, označené žalobcem, vyhodnotil soud prvního stupně jako nesrovnatelné) dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za takto vzniklou újmu žalobce je již poskytnuté konstatování porušení práva a omluva a dále částka 85 000 Kč, z níž žalovaná již žalobci uhradila částku 75 000 Kč. Soud prvního stupně tedy žalobci přiznal částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení od 21. 7. 2018, a to jak z již uhrazené částky 75 000 Kč, tak z nově přiznané částky 10 000 Kč, jak po částečném zpětvzetí žaloby žalobce požadoval, neboť do prodlení se žalovaná dostala dne 20. 7. 2018.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované nejprve rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 12 Co 8/2021-340 (dále jen „první rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 7. 2018 do zaplacení (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 45 195 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která ale doplnil částečným zopakováním některých důkazů a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že dne 15. 12. 2003 bylo usnesením policejního orgánu, č. j. PSP-2741/OHK-203, zahájeno trestní stíhání 10 obviněných včetně žalobce, a to pro trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a účast na zločinném spolčení. Žalobce patřil ke špičce v oboru polarografie a byl zaměstnán v Ústavu fyzikální chemie XY, před zahájením trestního stíhání měl spoustu grantů, účastnil se konferencí, byl školitelem. Od roku 2003 postupně ztrácel své postavení, musel odejít z Akademie věd a z Ústavu fyzikální chemie XY. Z vládních podkladů dle odvolacího soudu vyplynulo, že k žalobci se při jednání kabinetu ohledně jmenování profesorem v dubnu 2003 objevila výhrada, dle které daňová správa prošetřuje žalobcovy podnikatelské aktivity. Na podkladě takto doplněných skutkových zjištění dospěl odvolací soud v prvním rozsudku k závěru, že zásahy do práv žalobce před rokem 2007 je možno zohlednit při úvaze o rozsahu újmy (zejména nejmenování žalobce profesorem, dopisy policie na pracoviště žalobce, ukončení pracovního poměru) a výši zadostiučinění a uzavřel, že pro postup orgánů činných v trestním řízení od roku 2003, ale i po roce 2007, byl žalobce v příčinné souvislosti se škodním jednáním státu jmenován profesorem analytické chemie až téměř ve svých 70 letech. Zdůraznil rovněž závažnost povahy trestné činnosti, která byla žalobci kladena za vinu, hrozbu vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody a ohrožení všech aspektů života žalobce, který dosud nebyl trestán a byl vysoce společensky postaven. Po provedení srovnání s věcí řešenou u odvolacího soudu pod sp. zn. 12 Co 130/2015, tedy považoval odvolací soud za přiměřené zadostiučinění v celkové výši 500 000 Kč.
6. K dovolání žalované však byl tento první rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 2963/2021-385, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že v dané věci nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání žalobce a nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem (resp. zjevné vyčkávání správního orgánu na výsledek trestního řízení). Nejvyšší soud dále uzavřel, že aby bylo možné učinit závěr o tom, že bezprostřední příčinou včasného nejmenování žalobce profesorem bylo zahájení jeho trestního stíhání, bude se muset odvolací soud vypořádat s tím, zda podstatnou příčinou nejmenování žalobce profesorem nebyla samotná nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem, tedy zda nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem byla nutná a právně opodstatněná v návaznosti na zahájení trestního stíhání žalobce, resp. zda je zahájení trestního stíhání překážkou pro jmenování profesorem. Teprve po zodpovězení výše uvedených otázek bude možné učinit závěr, zda se v posuzovaném případě jednalo o řetězec příčin relevantně vycházející ze zahájení trestního stíhání žalobce jako primární skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a žalobcem tvrzenou újmou v podobě nejmenování profesorem přetržena působením samostatné skutečnosti (příčiny) v podobě nečinnosti správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem.
7. Na to odvolací soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 12 Co 8/2021-404, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé opět změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 415 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 7. 2018 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 53 943 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud po zopakování předchozích rozhodnutí ve věci a bez dalšího doplňování či opakování dokazování uzavřel, že i přes zrušení jeho předchozího rozsudku nemá důvod ničeho na svém rozhodnutí měnit a odkazuje na ně. Závěr o přiměřenosti požadovaného peněžitého zadostiučinění totiž vychází nejenom z nejmenování žalobce profesorem, ale i z dalších skutečností, které byly součástí jak žalobních tvrzení, tak argumentace soudů obou stupňů, byť jim každý soud přikládal jiný význam. Odvolací soud uzavřel, že postup orgánů činných v trestním řízení měl nepochybně zásadní dopad do žalobcova postavení společenského, vědeckého, pracovního i osobního. Osobu žalobce lze dle odvolacího soudu považovat za elitu českého národa, neboť byl následně po zániku trestního stíhání profesorem jmenován. Dále odvolací soud zdůraznil, že přiměřenost zadostiučinění byla v jeho prvním rozsudku konstatována nejen na základě opožděného jmenování profesorem a žádnou z těchto úvah se pak dovolací soud dle odvolacího soudu nezabýval tak, že by zpochybnil jejich správnost, na svých předchozích závěrech tedy odvolací soud setrval. Ohledně jediné otázky vytknuté dovolacím soudem se odvolací soud ztotožnil se žalobcem, že v poměrech této věci je nešťastné rozdělovat z hlediska příčinné souvislosti dvě na sobě časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání a nečinnost správního orgánu, neboť dle odvolacího soudu z provedených důkazů i prosté logiky věci je zřejmé, že trestní stíhání žalobce jako prvotní událost nepochybně mělo vliv i na nečinnost správního orgánu, který ovšem nebyl ryze v postavení běžného správního orgánu, ale jednalo se především o reprezentaci politické moci. U politika pak obecně nehrají pro jeho činnost či nečinnost a způsoby rozhodování roli pouze a čistě jen otázky právní, jak věc zúžil svým výkladem dovolací soud, ale významné jsou samozřejmě i otázky politického významu. Dle odvolacího soudu si lze jen těžko představit, že by kdokoliv jiný ve stejném politickém postavení podepsal jmenování profesorem člověku, proti kterému je 17 let vedeno trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, aniž by „správní“ rozhodnutí nebylo veřejností, médii apod. vnímáno s negativními politickými důsledky. Bez ohledu na existenci dalších jiných negativních zásahů nezákonného trestního stíhání do života žalobce měl proto odvolací soud i nadále za to, že podmínka příčinné souvislosti je splněna i u jednoho z dílčích zásahů, který jen ilustrativně dokresluje intenzitu celkového zásahu do života žalobce, tedy ve vztahu k časově velmi opožděnému jmenování žalobce profesorem, ať už je tato příčinná souvislost v rovině právní, politické, morální, lidské či jakékoliv jiné, a i k tomuto zásahu je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout. I nadále tedy považoval odvolací soud za přiměřenou výši zadostiučinění částku 500 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, a to ve výroku I v části, kterou byl změněn zamítavý výrok III o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 415 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
10. Žalovaná namítala, že odvolací soud opětovně nesprávně právně posoudil otázku, v důsledku jaké skutečnosti žalobci vznikla újma způsobená zásahem do jeho profesní sféry spočívajícím v jeho nejmenování profesorem prezidentem České republiky. Žalovaná tedy setrvala na svém právním názoru, že odvolací soud nesprávně právně posoudil příčinnou souvislost mezi trestním stíháním žalobce a jeho nemajetkovou újmou v podobě jeho nejmenování profesorem, neboť příčinou vzniku újmy byla nečinnost správního orgánu v procesu jmenování (proti které žalobce nevyužil zákonné prostředky ochrany) a nerespektování presumpce neviny, což bylo způsobilé přetrhnout příčinnou souvislost. Za nepřípadný považovala žalovaná poukaz na politickou roli prezidenta, který zde nejedná jako ústavní orgán či reprezentant politické moci, ale správní orgán, pokud ohledně nejmenování profesorů existuje jasná právní úprava a judikatura správních soudů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 174/2016-143). V této souvislosti žalovaná rovněž upozornila na právní úpravu jmenování profesorem a zdůraznila, že ministr školství, vláda či prezident nemohou nezávisle na předchozím posouzení vědeckých rad vysoké školy přezkoumávat, zda je uchazeč dostatečně odborně či morálně způsobilý. Navíc podmínky pro jmenování žalobce splňoval již v roce 2003, tedy ještě před vydáním žalobcem označeného nezákonného rozhodnutí v roce 2007, chybí tudíž časová souvislost. Odvolací soud se pak adekvátní příčinnou souvislostí nezabýval, a dokonce předchozím závěrům Nejvyššího soudu oponoval, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011. Na závěr žalovaná zdůraznila, že posouzení právně relevantní příčiny žalobcovy újmy z nejmenování profesorem hraje roli pro posouzení rozsahu újmy v jeho profesní sféře, což se odráží i v posouzení přiměřené výše peněžitého zadostiučinění.
11. Závěrem žalovaná navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu změnit a potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, případně jej zrušit a vrátit věc odvolacímu soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
12. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalované je přípustné pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a nemajetkovou újmou v podobě nejmenování žalobce profesorem, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Jak zdůraznil Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021), odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na současném splnění tří předpokladů, a sice (1) že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost po nabytí právní moci zrušeno, nebo k nesprávnému úřednímu postupu, (2) poškozenému byla způsobena škoda (újma) a (3) vznik této škody (újmy) je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Není-li splněna byť jen jedna z uvedených tří podmínek, nelze žalobě vyhovět bez ohledu na to, zda jsou splněny podmínky ostatní.
20. Ačkoliv obecně platí, že otázka příčinné souvislosti, tj. vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody, je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
21. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2895/2011).
22. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005) dospěla k závěru, že příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody; příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou není naopak dána tam, kde do děje vstoupila jiná, na právně kvalifikované okolnosti na straně státu nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává.
23. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, nebo ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021).
24. V režimu zákona č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž, je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003). K přerušení příčinné souvislosti pak dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019, nebo ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2770/2017).
25. Jak uzavřel Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku v posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021), v daném případě nastaly dvě na sebe časově navazující skutečnosti, a to trestní stíhání žalobce a nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem (resp. zjevné vyčkávání správního orgánu na výsledek trestního řízení). Aby však bylo možné učinit závěr o tom, že bezprostřední příčinou včasného nejmenování žalobce profesorem bylo zahájení jeho trestního stíhání, musel by se odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu vypořádat s otázkou, zda onou podstatnou příčinou nejmenování žalobce profesorem nebyla právě samotná nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem, což odvolací soud ani ve svém novém rozhodnutí neučinil. Tedy, zda nečinnost správního orgánu v řízení o jmenování žalobce profesorem byla nutná a právně opodstatněná v návaznosti na zahájení trestního stíhání žalobce, resp. zda je zahájení trestního stíhání právní překážkou pro jmenování profesorem. Teprve po zodpovězení výše uvedených otázek by bylo možné učinit závěr o tom, zda se v posuzovaném případě jednalo o řetězec příčin relevantně vycházející ze zahájení trestního stíhání žalobce jako primární skutečnosti (příčiny), nebo byla příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce a žalobcem tvrzenou újmou v podobě jeho nejmenování profesorem přetržena působením samostatné skutečnosti (příčiny) spočívající v nečinnosti správního orgánu.
26. Vzhledem k tomu, že nejmenování žalobce profesorem je jedním ze stěžejních zásahů do jeho pracovní sféry, je nezbytné se otázkou existence příčinné souvislosti mezi posuzovaným trestním stíháním a touto újmou řádně zabývat i přes to, že se nejedná o jediný zásah do pracovní sféry žalobce, neboť pro účely stanovení přiměřené výše zadostiučinění za posuzované nezákonné trestní stíhání je třeba provést srovnání s poskytnutým zadostiučiněním v jiných případech, a to i dle způsobených zásahů do osobního života (kam patří i zásahy do pracovní sféry), které jsou nejvýznamnějším hlediskem pro stanovení adekvátní výše zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1055/2021, a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto důvodu je tudíž nezbytné ujasnit si, zda tak významná újma spočívající v nejmenování profesorem v příčinné souvislosti s trestním stíháním je či nikoliv. V této souvislosti (pokud odvolací soud dospěje k závěru, že příčinná souvislost s trestním stíháním žalobce dána je) bude rovněž nezbytné zabývat se tím, zda, případně v jakém rozsahu, byla tato újma způsobena trestním stíháním žalobce zahájeným v roce 2003 (které bylo dle tvrzení žalobce v žalobě zastaveno, neboť stíhané skutky nebyly trestným činem) nebo posuzovaným trestním stíháním zahájeným v roce 2007 a jaký je vzájemný poměr těchto dvou trestních stíhání, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představuje odškodnění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním odškodnění za újmu způsobenou trestním stíháním, které se v konečném důsledku ukázalo jako nedůvodné, a je založeno na předpokladu nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného, která je deklarována rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, postoupením věci do přestupkového řízení nebo zproštěním obžaloby, případně i zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce ke stížnosti podané obviněným, a vrácení věci policejnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, nebo ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Každé trestní stíhání ukončené výše uvedeným způsobem se tudíž považuje za samostatné nezákonné trestní stíhání způsobilé odůvodnit vznik samostatné újmy bez ohledu na to, zda následně dojde k novému zahájení trestního stíhání poškozeného či nikoliv. V těchto směrech je tudíž právní posouzení odvolacího soudu stále neúplné, tedy nesprávné.
27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná však existenci takových vad netvrdila a nepodávají se ani z obsahu spisu.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a před tím, než provede srovnání s jinými případy odškodnění za nezákonné trestní stíhání a stanovení přiměřeného zadostiučinění, neopomene se zabývat otázkou existence příčinné souvislosti mezi posuzovaným nezákonným trestním stíháním žalobce a újmou spočívající v jeho nejmenování profesorem, aby mohl řádně stanovit rozsah újmy žalobce v daném případě, která má být přiměřeným zadostiučiněním odškodněna.
30. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu