ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1368.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1368/2023-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce JUDr. Oto Kunze , advokáta se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 226/16, proti žalované Mgr. Jitce Bidlové , se sídlem v Praze 2, V Tůních 1637/3, zastoupené Mgr. Petrem Malcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní 2206/127, o 154.733 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 172/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 89/2022-435, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.011 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Vítězslava Květenského, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 14 Cm 172/2013-406, Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobci 154.733 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 2. 8. 2013 do zaplacení (výrok I), vzájemnou žalobu, jíž se žalovaná domáhala zaplacení 314.720 Kč „se zákonným úrokem z prodlení od 27. června 2013“ , zamítl (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek a o nákladech řízení účastníků (výroky III, IV).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 4 Cmo 89/2022-435, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II co do 274.000 Kč s příslušenstvím potvrdil, v rozsahu 20.000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 27. 6. 2013 do zaplacení rozhodnutí ve výroku II změnil tak, že žalobci uložil tuto částku zaplatit žalované, a co do 20.720 Kč s příslušenstvím rozhodnutí ve výroku II zrušil a řízení o vzájemné žalobě v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů, které v řízení vznikly státu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná porušila povinnost advokátky vyplývající ze smlouvy o spolupráci uzavřené s žalobcem (§16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) a je povinna nahradit škodu, neboť neprokázala, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (§373, §374 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). V řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 243/2009 nezajistila včasnost vyjádření klienta (§114b odst. 1, 2 občanského soudního řádu), což vedlo k vydání rozsudku pro uznání (§114b odst. 5, §153a odst. 3 občanského soudního řádu). Mezi vznikem škody na straně žalobce a porušením povinnosti ze smlouvy shledal odvolací soud příčinnou souvislost, protože nebýt pozdního vyjádření byla by klientka ve sporu úspěšná. Proti pohledávce uplatněné vzájemnou žalobou ve výši 190.000 Kč žalobce úspěšně započetl svoji pohledávku vůči žalované z titulu náhrady škody ve výši 200.000 Kč (§580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání, kterým – vyjma celého výroku II týkajícího se vzájemné žaloby – žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud po doplnění dokazování listinou (dopisem žalobce z 26. 6. 2013) vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po zhodnocení provedených důkazů zjistil soud prvního stupně.
Smlouvou o spolupráci z 1. 5. 1998 se žalovaná (advokátka) zavázala spolupracovat se žalobcem (zadavatelem) na řešení právních případů zpracovávaných jeho advokátní kanceláří. Odměna byla ujednána v článku IV 1 smlouvy paušální částkou 20.000 Kč měsíčně a podílem ve výši 40 % z měsíčních výkonů žalované po odečtení paušální částky a poměrové položky na nákladech kanceláře.
Ve sporu mezi Crocodille ČR, spol. s r. o. (žalobkyní) a Phoenix-Zeppelin, spol. s r. o. (klientkou žalobce) po výzvě soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. podala žalovaná (advokátka), která měla zajišťovat „vyřízení případu, nikoliv pouze sepsat podání“ a v jejíž moci bylo včasnost podání dodržet, vyjádření po stanovené lhůtě. V důsledku toho Krajský soud v Praze dne 26. 11. 2009 vydal pod č. j. 45 Cm 243/2009-26 rozsudek pro uznání, jímž žalobcově klientce uložil zaplatit žalobkyni 473.702 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2010, č. j. 2 Cmo 35/2010-49, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2010, č. j. 32 Cdo 3896/2010-71, dovolání klientky žalobce odmítl. Jistinu, k níž byla zavázána zaplatit protistraně, žalobce své klientce následně uhradil. Po zjištění, že nárok Crocodille ČR, spol. s r. o. „nebyl prokázán ani co do základu“ , k existenci nájemního vztahu včetně porušení tvrzené povinnosti klientky a k výši uplatněné škody nebyl navržen žádný důkaz, odvolací soud z obsahu spisu podle procesního stavu ke dni vydání rozhodnutí pro uznání dovodil, že nebýt pozdního vyjádření byla by klientka žalobce ve sporu úspěšná.
Podle závěrů, které představují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, je úprava odpovědnosti advokáta za škodu bez zřetele na zavinění založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2992/2007, ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008). O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce, tedy je-li jeho jednání (opomenutí) a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1682/2013).
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá v určení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo ( conditio sine qua non ).
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost) jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají. Vychází-li proto kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Dovolatelka zjevně uvedený předpoklad opomíjí. Splnění předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody zpochybnila námitkami vycházejícími ze skutkového stavu odlišného od toho, který po provedeném dokazování zjistil odvolací soud. Oproti jeho závěru, že povinností žalované bylo zajistit, aby prostřednictvím kanceláře bylo vyjádření podáno soudu včas, prosazuje, že podle smlouvy o spolupráci byla povinna jako advokátka spolupracovat s žalobcem při řešení právních případů, ale administrativní činnost – zajišťování a evidenci příchozí a odchozí pošty – smlouva nezahrnovala. Zjištění, podle něhož by obrana žalobcovy klientky v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 243/2009 vedla k zamítnutí žaloby, bylo-li by vyjádření podáno včas, zpochybnila hypotetickou úvahou o tom, jak by eventuálně řízení mohlo dále probíhat a jaký by mohl být jeho výsledek. Předloženou argumentací se tak domáhá přezkumu právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. Námitkou, že žalobce uhradil škodu své klientce v rozporu s doporučením pojišťovny, nezpochybnila žalovaná žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání, jímž žalovaná výslovně napadla výroky o náhradě nákladů řízení, není (objektivně) přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu