ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1373.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1373/2023-588
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně ENFIN CZ a.s. , se sídlem v Uherském Brodě, Masarykovo nám. 162 (identifikační číslo osoby 255 16 264), zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalovanému Družstvu CBA CZ , družstvu se sídlem v Šumperku, Průmyslová 3062/5 (identifikační číslo osoby 268 08 951), zastoupenému Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení 236 012 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 207 C 35/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 75 Co 53/2022-555, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2023, č. j. 75 Co 53/2022-562, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 11. 2022, č. j. 75 Co 53/2022-555, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2023, č. j. 75 Co 53/2022-562, se ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 207 C 35/2017-503, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 199 806 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávek ve výši 2 400 Kč; co do 36 206 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 75 Co 53/2022-555, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 75 Co 53/2022-562, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil (výrok I.) a v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 36 206 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 4. 2017 do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v lednu 2013 uzavřeli účastníci inominátní ústní smlouvu, jejímž obsahem byl závazek žalobkyně, že se stane součástí Maloobchodní sítě CBA, a závazek žalovaného, že bude žalobkyni vyplácet bonusy ve formě centrální odměny, maloobchodní odměny a letákové odměny, odměny za centrální fakturaci a za dodržování měsíčních plakátů velkoobchodu a přímých dodávek za každé čtvrtletí. Žalovaný se zavázal tyto odměny vždy po každém čtvrtletí vypočítat a vyplatit žalobkyni tak, že vystaví v její prospěch dobropis. Dne 1. 4. 2013 uzavřela žalobkyně se společností Maloobchodní síť CBA, s.r.o., písemnou smlouvu, jejímž předmětem bylo zahrnutí prodejen žalobkyně pod značku CBA a užívání této značky žalobkyní. Přestože Družstvo CBA CZ (žalovaný) nebylo stranou této smlouvy, obsahovala smlouva ujednání, že bude žalobkyni za každé čtvrtletí, a to do 60 dnů od jeho skončení, vyplácet odměny od smluvních dodavatelů. Z obsahu smlouvy uzavřené 1. 4. 2013 vyplývá, že před jejím podpisem si žalobkyně a žalovaný vyplácení předmětných odměn ústně sjednali. Obsazení statutárního orgánu žalovaného a společnosti Maloobchodní síť CBA bylo v osobě Romana Mazáka totožné. Dne 1. 7. 2013 uzavřeli účastníci řízení smlouvu o poskytnutí reklamy na prodejnách žalobkyně, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout své čtyři prodejny jako členy Družstva CBA CZ, a to na dobu minimálně 5 let od platnosti smlouvy. Součástí této smlouvy bylo ujednání, že poruší-li žalobkyně smlouvu tím, že vypoví členství jakékoliv prodejny, je povinna žalovanému uhradit adekvátně počtu vypovězených prodejen smluvní pokutu ve výši 20 % z celé ceny předmětu smlouvy, v částce 200 000 Kč, a to za každý neukončený rok smlouvy. Žalobkyně vypověděla smlouvu o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci dne 27. 6. 2016; výpovědní doba skončila dne 1. 8. 2016. Zanikla též smlouva o poskytnutí reklamy na prodejnách žalobkyně, neboť obě smlouvy byly významně vzájemně provázány. Žalovaný vystavil za první tři čtvrtletí roku 2016 opravné daňové doklady a žalobkyni uhradil sjednané odměny za druhé čtvrtletí roku 2016. Proti pohledávce žalované na zaplacení 236 012 Kč započetl svou pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití jeho databáze ze strany žalobkyně po skončení spolupráce účastníků a část pohledávky (36 006 Kč) z titulu smluvní pokuty.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný je v tomto řízení pasivně legitimovaný; ústní smlouvu z ledna 2013, v níž bylo sjednáno, že stane-li se žalobkyně součástí Maloobchodní sítě CBA, bude jí žalovaný vyplácet bonusy za každé čtvrtletí, i smlouvu ze dne 1. 4. 2013 o zahrnutí žalobkyně pod značku CBA, jejíž součástí bylo ujednání o povinnosti žalovaného vyplácet žalobkyni odměny od smluvních dodavatelů, posoudil jako platné nepojmenované smlouvy uzavřené ve smyslu §269 odst. 2 a 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Uzavřel, že žalovanému vznikla povinnost vyplatit žalobkyni bonusy za 1. a 3. čtvrtletí roku 2016 v celkové částce 236 012 Kč, které žalovaný sám vypočetl a žalobkyni vyúčtoval. Nedůvodnou shledal námitku započtení, kterou žalovaný v řízení vznesl. Dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení, které měla žalobkyně získat na jeho úkor používáním databáze, je nezpůsobilá k započtení, neboť jde o pohledávku nejistou a neurčitou ve smyslu §1987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Pohledávku žalovaného z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě z 1. 4. 2013 odvolací soud poměřoval zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Oproti soudu prvního stupně neshledal ani tuto pohledávku způsobilou k započtení, neboť ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě ze dne 1. 4. 2013 hodnotil jako neplatné pro neurčitost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Předně nesouhlasí se závěrem, že v lednu 2013 uzavřel s žalobkyní ústní smlouvu, v níž si sjednali, že bude žalobkyni vyplácet bonusy za každé čtvrtletí, stane-li se součástí Maloobchodní sítě CBA. Je přesvědčen, že takový závěr z provedených důkazů nevyplývá. Prosazuje, že žalobkyni finančně plnil (vyplácel jí bonusy a odměny) za Maloobchodní síť CBA s. r. o. ve smyslu §534 obč. zák. v postavení přejímatele závazku této společnosti, s níž žalobkyně uzavřela smlouvu. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nesprávně „ určil postavení R. .M. “, resp., že se náležitě nezabýval tím, za koho tato osoba jednala o peněžních bonusech či odměnách. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o reklamě ze dne 1. 7. 2013 je neurčité a tedy neplatné. Připomíná, že mezi stranami nebylo sporu, že žalobkyně od žalovaného reklamu obdržela a že své působení v obchodní síti CBA ukončila již po cca třech letech, ačkoli byla dohodnuta doba trvání pěti let. Výkladem ujednání obsažených ve smlouvě uzavřené 1. 7. 2013 bylo možno dospět k závěru, že žalobkyně jako nový člen maloobchodní sítě CBA měla od žalovaného obdržet reklamu a další služby v hodnotě 200 000 Kč bez DPH a že reklamní plnění bylo sjednáno jako bezplatné, bude-li žalobkyně stranou smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci se společností Maloobchodní síť CBA s.r.o. nejméně 5 let. Pro případ, že žalobkyně své působení v maloobchodní síti předčasně ukončí, zaplatí žalovanému za každý rok, kdy nebude působit v obchodní síti CBA, 20 % z hodnoty reklamy. Žalovaný má za to, že sjednaná smluvní pokuta vyhovuje podmínkám, jaké pro její platnost vymezil Nejvyšší soud např. v rozhodnutích ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 ICdo 22/2015, nebo ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4327/2014. Závěrem dovolatel viní odvolací soud z toho, že při hodnocení provedených důkazů nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř., pokud z nich dovodil, že účastníci uzavřeli ústní nepojmenovanou smlouvu již v lednu 2013, a na základě této smlouvy pak žalobě vyhověl.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nedůvodné odmítnuto, neboť ho žalovaný staví především na nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že to, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Výhradou k dokazování (kritikou hodnocení důkazů opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), ani prosazováním vlastní skutkové verze, že v řízení nebylo prokázáno, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu, která ho zavazovala, aby za splnění určitých podmínek žalobkyni finančně plnil ve formě bonusů či odměn a že plnění jí poskytoval jako přejímatel závazku za Maloobchodní síť CBA s.r.o., s níž uzavřela smlouvy, dovolatel ve skutečnosti nenapadl právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, konkrétně na zjištění, že účastníci v lednu 2013 uzavřeli ústní smlouvu, která žalovaného zavazovala žalobkyni plnit. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Uvedené platí také pro výhrady dovolatele ke zjištění, z jakého titulu proplácel žalobkyni odměny a bonusy, kdy nadále prosazuje své tvrzení, že tak činil podle dohody s Maloobchodní sítí CBA s.r.o. za tuto společnost, které soudy vyhodnotily jako účelové. V souzené věci nejde podle obsahu spisu o případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není dovolatelem formulovaná otázka, zda bylo třeba postavit najisto, jaké bylo postavení Romana Mazáka při jednání s žalobkyní. Na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolání je však přípustné pro řešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o reklamě uzavřené dne 1. 7. 2013, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010).
Ústavní soud zakotvil ve své judikatuře základní princip výkladu právních úkonů (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který se promítl rovněž do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej jeho rozsudky ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012), upřednostňující výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Rozhodování upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy je hodnoceno jako ústavně nekonformní a rozporné s principy právního státu. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy, ovšem za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu, nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle).
Odvolací soud řešil otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě o reklamě ze dne 1. 7. 2013, která je významná pro posouzení důvodnosti námitky započtení pohledávek, bez použití výkladových pravidel a v rozporu se shora uvedeným principem, dovodil-li, že je neurčité (a tedy neplatné). V článku VIII. zmiňované smlouvy sice není výslovně uvedeno, porušení kterého smluvního ujednání je sankcionováno smluvní pokutou, avšak již sama formulace ujednání (jeho slovní vyjádření) předznamenává, že sankcionováno má být nedodržení sjednané délky členství jednotlivých prodejen v maloobchodní síti CBA. Pro takový závěr hovoří jak gramatický výklad ujednání obsaženého v článku VIII. smlouvy z 1. 7. 2013, tak logický a teleologický výklad této smlouvy v kontextu se smlouvou z 1. 4. 2013, s níž je jednoznačně provázána; smlouva z 1. 4. 2013 upravuje užívání značky a souvisejících práv k franšíze CBA a smlouva z 1. 7. 2013 se zabývá odměnou za reklamní služby na prodejnách žalobkyně, přičemž obě smlouvy počítají s tím, že vybrané čtyři prodejny žalobkyně budou fungovat pod značkou CBA, užívat toto označení a propagovat ho. Výpovědí smlouvy o obchodní a zprostředkovatelské spolupráci z 1. 4. 2013 žalobkyně pozbyla veškerá práva k užívání značky CBA a nemohla tudíž dále plnit povinnosti ze smlouvy o reklamě z 1. 7. 2013, tedy propagovat žalovaného. Z uvedeného je zřejmé, že smyslem ujednání o smluvní pokutě bylo zajištění závazku žalobkyně, aby její provozovny po dobu minimálně pěti let poskytovaly žalovanému prostor pro reklamu. Jiným způsobem nebylo vrácení (poměrné) částky poskytnuté za reklamní služby při předčasném ukončení smlouvy dohodnuto. Výše smluvní pokuty (20 % za každou provozovnu a nedodržený rok členství ze sjednaných 5 let) se ze smlouvy podává srozumitelně a určitě.
Jak bylo uvedeno výše, podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem je vůle, vtělená do smlouvy, svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 23 ICdo 22/2015). Lze-li povinnost zajišťovanou smluvní pokutou ze smlouvy zjistit výkladem předmětného ujednání o smluvní pokutě, neobstojí závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě trpí neurčitostí a v poměrech občanského zákoníku nemůže být ujednáním platným.
Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek ve výroku vymezeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu