ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2809.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2809/2022-187
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 45272956, proti žalovanému D. A. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sejkorou, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 1288/1, o zaplacení 496.107,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 338/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 13 Co 357/2021-156, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 13 Co 357/2021-156, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2021, č. j. 12 C 338/2019-127, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Praha 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 12 C 338/2019-127, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 496.107,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že dne 8. 5. 2018 v 00:30 hod. způsobil žalovaný v Opletalově ulici v Praze dopravní nehodu, kdy narazil do zaparkovaných vozidel registračních značek XY a XY, na nichž způsobil škodu ve výši 42.859,- Kč a 322.008,- Kč. Po nehodě vozidlo nezastavil, nepřivolal Policii ČR, nýbrž odjel a zaparkoval je u hotelu Carlo IV. Následně odešel do baru, kde byl policií vypátrán. Opakovaně provedená dechová zkouška na alkohol byla u něj pozitivní. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. Ivany Černé ustanovené v trestní věci vedené vůči žalovanému bylo ze vzorku jeho krve odebraného dne 8. 5. 2018 v 02:55 hod. zjištěno, že v době dopravní nehody nebyl žalovaný pod vlivem alkoholu, tzn. že před jízdou nepožil alkohol. Cituje znění §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), §47 odst. 2 písm. a), odst. 4 a 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), zdůraznil, že pro nenahlášení dopravní nehody a opuštění místa nehody nemohla policie zjistit, zda byl žalovaný (pojištěný) v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu, v jakém stavu bylo pojištěné vozidlo, mechanismus dopravní nehody. Nemohly tak být zjištěny okolnosti zakládající regresní nárok pojistitele.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2022, č. j. 13 Co 357/2021-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně akcentoval, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný před jízdou požil alkoholické nápoje. S odkazem pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, poukázal na to, že postižní právo pojistitele podle §10 zákona č. 168/1999 Sb., je právem originárním, jehož podmínky nelze doplňovat dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu. Plnila-li žalobkyně spornou částku poškozenému, není důvod výši nároku dále zjišťovat. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný svým jednáním po dopravní nehodě znemožnil „minimálně“ šetření ohledně osoby viníka dopravní nehody, tedy zejména zda v době nehody byl pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek. Odvolací soud má za to, že tím, že žalovaný odjel z místa nehody, nehodu nenahlásil policii, nemohlo být provedeno řádné šetření o jeho osobě v době dopravní nehody, zejména, zda nehodu způsobil pod vlivem návykových látek, tzn. že jeho jednání po nehodě mělo dopad na možnost řádného vyšetření dopravní nehody. Ztížení možnosti řádného vyšetření pojistné události pojistitelem ve smyslu §9 odst. 3 a §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, neboť je z části založen na řešení otázek, které vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a v části jeho rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které jsou jednotlivými senáty Nejvyššího soudu rozhodovány rozdílně. Za právní otázku, která je senáty Nejvyššího soudu posuzována odlišně, považuje naplnění tzv. druhé podmínky vzniku regresního nároku, spočívající ve ztížení či znemožnění šetření pojistné události pojistitele ve spojení s pouhou potencionální možností vlivu alkoholu na dovolatele při dopravní nehodě. Tak v rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „se pravděpodobnost ovlivnění žalovaného alkoholem podávala, takže je nepochybné, že právě neohlášení dopravní nehody znemožnilo zjištění, zda žalovaný tuto důležitou povinnost neporušil; i z hlediska posouzení odpovědnosti pojištěného za škodu (a tedy též rozsahu povinnosti pojistitele poskytnout za něj poškozenému pojistné plnění) jde přitom o podstatnou okolnost.“ Naopak v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že „vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit nehodu policii vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010). V souzené věci pojistník (žalovaný) neporušil svoji oznamovací povinnost vůči pojistiteli (žalobkyni) - škodní událost žalobkyni nahlásil hned ten den, kdy k ní došlo, o průběhu škodné události není rozumných pochybností, došlo k sepsání zápisu o poškození motorového vozidla (který obsahoval podrobnější rozpis a podchycení poškození vozidla) a byla pořízena fotografie. Nelze uzavřít, že by pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky (kdy tento případný vliv nemohl být po nehodě ověřen policií) měla za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši.“ Na tento závěr v situaci, kdy po nehodě nemohla být policií možnost vlivu alkoholu nebo jiné návykové látky ověřena, se dovolací soud přihlásil v rozsudcích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3744/2016, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1047/2016, a usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015. Dovolatel zdůrazňuje, že ač opustil místo nehody a naplnil tak první podmínku pro vznik regresního práva žalobkyně, má za to, že ke splnění druhé podmínky nedošlo, neboť nehoda byla téměř okamžitě nahlášena vlastníkem poškozeného vozidla RENAULT panem E. W. Policie věc začala vyšetřovat půl hodiny po tom, co byla nehoda nahlášena, dovolatel byl „dopátrán“ Policií ČR v docházkové vzdálenosti od místa nehody, s hlídkou policie spolupracoval, objasnil příčiny vzniku dopravní nehody, nahlásil spolucestující a podrobil se odběru biologického materiálu ve Fakultní nemocnici Bulovka. Pojistitel byl o dopravní nehodě informován následující pracovní den. Podle přesvědčení dovolatele je tedy otázka potencionálního vlivu alkoholu na řidiče posuzována rozdílně, a tato otázka by měla zakládat přípustnost dovolání.
Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně), se nevypořádal s jeho argumentací rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž odvolací soud nevysvětlil, proč jsou závěry dovolatelem citované rozhodovací praxe dovolacího soudu nepoužitelné.
S tímto odůvodněním žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 13 Co 357/2021-156, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 6. 2021, č. j. 12 C 338/2019-127, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Za právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatel považuje otázku přiměřenosti výše nájemného náhradního vozidla, které pojistitel zajistil W. za poškozené vozidlo značky RENAULT. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, je právo pojistitele podle §10 zákona č. 168/1999 Sb. originárním právem na náhradu toho, co plnil a předpoklady tohoto nároku stanoví jen toto ustanovení. Plnila-li žalovaná spornou částku, není důvod výši nároku dále zjišťovat. Uvedený závěr odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 232/2012, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011, a ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, a závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 3831/17, že „u srovnatelného náhradního vozidla platí, že rozsah náhrady, k níž je škůdce povinen … (je třeba) stanovit s ohledem na obvyklé ceny pronájmu obdobných osobních aut v daném místě a čase. Výše náhrady škody není totiž dána částkou skutečně vyplacenou v jakékoliv výši, ale výší částky účelně vynaložené.“ Tento názor rozvedl Ústavní soud ve shora citovaném nálezu, s tím, že „smysl a účel poskytnutí náhradního vozidla tkví v zachování určitého životního standardu poškozeného v situaci, kdy dojde k částečnému anebo totálnímu poškození (zničení) vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla není poškozený ponechán v tísni a umožní se mu vést co do kvality obdobný život jako před dopravní nehodou. … využívání náhradního vozidla nemůže být zcela bezbřehé a vždy musí být splněna podmínka účelnosti jeho využití.“ Vytýká odvolacímu soudu, že považoval za nadbytečné zjišťovat nájemné za pronájem srovnatelného náhradního vozidla, jelikož podle jeho přesvědčení postihové právo pojistitele má být náhradou toho, co za dovolatele plnil.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je charakterizováno jako zvláštní, originární nárok, jenž není nárokem na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ani zákonnou cessí tohoto nároku poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4724/2007, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1096/2008, a ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněné pod číslem 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06). Dovolatelem citovaná judikatura k otázce přiměřenosti nájemného za tzv. náhradní vozidlo se týká otázky náhrady škody, a nikoliv regresu podle §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a proto citovaná judikatura dovolacího soudu k otázce výše nájemného za tzv. náhradní vozidlo nedopadá do poměrů nyní projednávané věci, a pro její řešení nemůže být dovolání přípustné.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu, jímž se řízení končí, závisí na vyřešení otázky naplnění tzv. druhé podmínky vzniku regresního nároku, spočívající ve ztížení či znemožnění šetření pojistné události pojistitele, kterou odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) vyřešil v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud předesílá, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném od 23. 9. 2016 pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný
a) újmu způsobil úmyslně,
b) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění,
c) bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody,
d) způsobil újmu provozem vozidla, které použil neoprávněně,
e) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle §8 odst. 1 až 3 a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3,
f) bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo,
g) řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku,
h) řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo,
i) řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, nebo
j) předal řízení vozidla osobě uvedené v písmenech g), h), i).
Podle §47 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění účinném do 31. 1. 2022, dopravní nehoda je událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárie nebo srážka, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu.
Podle §47 odst. 2 zákona o silničním provozu řidič, který měl účast na dopravní nehodě, je povinen
a) neprodleně zastavit vozidlo,
b) zdržet se požití alkoholického nápoje a užití jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku, vždy však do doby příjezdu policisty v případě, že jsou účastníci nehody povinni ohlásit nehodu policistovi podle odstavců 4 a 5,
c) učinit opatření k zabránění vzniku škody osobám nebo věcem, pokud tato hrozí v důsledku dopravní nehody, a
d) spolupracovat při zjišťování skutkového stavu.
Podle §47 odst. 4 zákona o silničním provozu dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí částku 100 000 Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni
a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi,
b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy,
c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.
Podle judikatury dovolacího soudu přijaté k výkladu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 22. 9. 2016, při posuzování toho, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je třeba vždy vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3744/2016, či ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1047/2016).
Tyto závěry jsou použitelné i po změně zákona č. 168/1999 Sb. provedené zákonem č. 304/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, z něhož měl odvolací soud s ohledem na datum dopravní nehody vycházet. Právní úprava dosud obsažená v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. je nyní zařazena pod písm. b) a c) citovaného ustanovení, úspěšné uplatnění postihového práva však nadále vyžaduje splnění dvou podmínek – nesplnění povinnosti sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu a současně ztížení či znemožnění možnosti řádného šetření pojistitele podle §9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění. Posledně uvedenou podmínku ztížení možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění sice původní ustanovení §10 odst. 1 písm. d) výslovně nezmiňovalo, judikatura však dovodila, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle §9 odst. 3 ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008). Proto i nadále platí, že závěr o tom, zda pojištěný ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, je vždy otázkou individuálního posouzení okolností konkrétního případu, obecně platné (judikatorní) řešení tu nepřichází v úvahu.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že k dopravní nehodě, kterou způsobil žalovaný došlo dne 8. 5. 2018 v 00:30 hod., nahlášena byla policii třetí osobou již 8. 5. 2018 v 00:31 hod., ten byl vypátrán hlídkou Policie ČR, která u něj provedla dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu v krvi v 01:47 hod. s pozitivním výsledkem 1,33 promile alkoholu v dechu, opakovaná dechová zkouška v 01:54 hod. byla rovněž pozitivní s výsledkem 1,29 promile alkoholu v dechu. Z kontrolního odběru krve provedeného dne 8. 5. 2018 v 02:55 byla zjištěna laboratorním vyšetřením hladina 1,72 g na kilogram alkoholu v krvi, což znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Ivana Černá, s přihlédnutím k výpovědi žalovaného, vyhodnotila tak, že hladina etanolu (alkoholu) v jeho krvi v době dopravní nehody byla negativní, tedy, že v ten okamžik žalovaný nebyl pod vlivem alkoholu. Technická závada na vozidle žalovaného jako příčina dopravní nehody nebyla zjištěna.
Všechny shora uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu je třeba poměřovat zjištěnými skutkovými okolnostmi a s přihlédnutím ke specifikům tohoto skutkového stavu je interpretovat a následně aplikovat. Odvolací soud ačkoliv některé závěry judikatury dovolacího soudu v souvislosti s uplatňováním regresního postihu citoval, neposoudil naplnění podmínek pro jeho uplatnění se zřetelem na konkrétní (shora uvedené) okolnosti případu, nýbrž jen obecně deklaroval, v jakých případech lze právo na postih přiznat. Odvolací soud měl tedy posoudit, zda chování žalovaného po dopravní nehodě ztížilo možnosti řádného vyšetření pojistné události pojistitelem i z pohledu důvodů, pro které může pojistitel uplatit vůči žalovanému (pojištěnému) regresní nárok s tím, že pouhá skutečnost, že žalovaný z místa nehody odjel a nenahlásil ji a priori nezakládá právo žalobkyně jako pojistitele na náhradu toho, co za něj plnila.
Ze shora uvedených důvodů je právní posouzení věci odvolacím soudem, a potažmo i soudem prvního stupně, neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu